ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.643.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 643/2013 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání podaném obviněným J. P. , a o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 32/2013 ze dne 5. února 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 187/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 32/2013 ze dne 5. února 2013 a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ze dne 19. prosince 2012 zrušují .
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obv. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ze dne 19. prosince 2012 byl obv. J. P. uznán přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a dvaceti pěti dnů a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání příslušné státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 8 To 32/2013 ze dne 5. února 2013, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného P. vinným jednak přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, které byly spatřovány ve skutečnosti, že „dne 19. 8. 2012 v době kolem 17:00 hodin v B., v D. sadech, za přítomnosti dalších minimálně deseti osob, kteří se zde v dané době nacházeli, fyzicky napadl poškozeného M. P., nar., a to tak, že nejprve poškozený přistoupil k obžalovanému, který zde seděl na zemi, a požadoval po něm papírek na tabák a peníze, což obžalovaný odmítl, poté poškozený bez svolení vzal z tašky obžalovaného rohlík, na což obžalovaný reagoval tak, že mu jej vyrazil z ruky, a proto mezi nimi došlo ke slovní rozepři a následné strkanici, do níž se zapojili i kamarádi poškozeného L. P., nar. a P. S., nar. L. P. vzala na zemi ležící tašku obžalovaného a její obsah vysypala na zem, kdy toto obžalovaného rozčílilo, přistoupil k ní a odžduchl ji, načež P. S. a M. P. pokračovali ve vzájemném slovním a fyzickém napadání s obžalovaným, spočívajícím v několika úderech pěstí a kopech, přičemž došlo i k roztržení trička obžalovaného, kdy v rámci tohoto konfliktu obžalovaný vzal buben bongo, který na místo donesl poškozený se svými kamarády, a tento odhodil stranou, poté poškozený vzal tašku zvanou ledvinka obžalovaného a odhodil ji přes zábradlí do křoví směrem ke kolejím, poté P. S. a M. P. kopali do věcí obžalovaného, které krátce předtím vysypala z jeho tašky L. P., na což reagoval obžalovaný tak, že vytáhl z kapsy krejčovské nůžky o délce 16 cm s tupým ostřím jedné z branží, kterými zde předtím stříhal PET lahve, tyto pevně uchopil do pravé ruky, přistoupil k poškozenému M. P. a nůžkami jej bodl silou značné intenzity do levé strany hrudníku, čímž mu způsobil dva vpichy vedle sebe o délce cca 1 cm v zadní části podpažní v prostoru VII. mezižebří, s dvojitou perforací levého dolního laloku plic prostupující plící na brániční plochu, kdy jedna bodná rána o délce cca 7 mm prošla poškozenému přes bránici a bodem o délce cca 5 mm došlo k poranění přilehlé sleziny, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, měl dechové potíže, rozvinulo se u něj krvácení do pohrudniční dutiny a traumatický hemopneumothorax, kdy z důvodu tohoto poranění byl okamžitě převezen vozidlem rychlé záchranné služby do Fakultní nemocnice U svaté Anny, kde se podrobil neodkladné operaci, následně zde byl po dobu 5 dnů hospitalizován a poté na vlastní žádost dne 24. 8. 2012 propuštěn do domácího léčení, kdy musel dodržovat po dobu 3-4 týdnů klidový režim a vyvarovat se větší fyzické námahy, přičemž s ohledem na způsob vedení útoku, jeho intenzitu, místo kam útok směřoval a tvar a charakter použitého nástroje si obžalovaný musel být i jako laik vědom, že může dojít k závažným až život ohrožujícím poraněním, k nimž nedošlo pouze díky okamžitému specializovanému lékařskému zákroku a urgentně provedené operační revizi.“ Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks krejčovských nůžek.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obviněný J. P. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch tohoto obviněného.
Obviněný J. P. podal dovolání včas, jako osoba oprávněná, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadá „výrok zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. učiněný v citovaném usnesení odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu,“ (což je zřejmá chyba viz níže). Uvedl, že se s rozhodnutími soudů neztotožňuje, neboť je přesvědčen, že jeho jednání popsané ve skutkové větě není trestným činem s tím, že šlo o jednání v nutné obraně, tedy v souladu s okolností vylučující protiprávnost, kdy takto odvracel trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání nebylo zcela zjevně nepřiměřené. Poukázal na skutečnost, že riziko vyvolané útokem, by měl nést útočník a nikoli obránce, když současně podotkl, že nutná obrana je přípustná i proti útoku, přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákoníkem, tedy i zájem na ochraně majetku. Zdůraznil, že útok nebyl ukončen ani přerušen. Dále poukázal na ovlivnění poškozeného alkoholem, skutečnost, že se v průběhu incidentu snažil přivolat policii a nebylo jeho úmyslem se takovéhoto jednání dopustit. V další části dovolání se podrobně zabýval výslechy jednotlivých svědků, ze kterých měla vyplynout jeho verze skutkového děje. To s tím, že podle jeho přesvědčení zcela absentují důkazy v jeho neprospěch, neboť výpovědi osob, které ho mají usvědčovat, jsou ve vzájemných rozporech a jsou i vyvraceny výpověďmi ostatních svědků, kteří fakticky ve všem potvrzují jeho výpověď, která je konzistentní, neměnná, učinil ji již v cele předběžného zadržení, tedy bezprostředně po činu, a to zejména ve zřejmé snaze pomoci objasnit čin, ve kterém je spatřován trestný čin ublížení na zdraví. Uvedl, že absentuje jakýkoli důvěryhodný důkaz prokazující to, kdy a jakým způsobem došlo k bodnutí poškozeného, naopak bylo naprosto nesporně prokázáno, že to byl obviněný sám, kdo byl napaden a opakovaně napadán, kdy do tohoto napadání jeho osoby byly zapojeny celkem 3 osoby, nelze pominout ani přítomnost volně pobíhajícího psa, přičemž tyto osoby ničily a rozkopávaly jeho věci, nepřestávaly s útokem vůči zájmu chráněnému trestním zákoníkem ani poté, co volal, aby svědkové zavolali policii. Tuto situaci považoval pro svou osobu za velmi nebezpečnou a použil tak proti trvajícímu útoku obranu, která byla naprosto přiměřená trvajícímu útoku, zbraň užil pouze jednou, a to až poté, co upozornil na fakt, že hodlá tuto zbraň použít. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu „podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 32/2013 v celém rozsahu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení (správně rozsudek); dále aby Nejvyšší soud ČR podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Nejvyšší státní zástupce ve svém podání uvedl, že dovolání podává v neprospěch obv. P., a to na základě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit jednoznačný právní závěr o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku a za správnou nelze označit ani právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že soud nalézací omluvitelnou pohnutku identifikoval jako jednání v silném rozrušení, ze strachu, zmatku a současně v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozených, neboť k útoku proti tělesné integritě poškozeného M. P. došlo až poté, co na něj tento verbálně a poté i fyzicky zaútočil, a to nejprve sám a následně i s kamarádem P. S., kdy jejich útok se zaměřil i proti majetku obviněného, neboť poškozený P. mu sebral rohlík z tašky, L. P. mu vysypala tašku, všichni mu kopali do jeho věcí a odhodili mu jeho tašku, zvanou ledvinka, do křoví, přičemž vše bylo zasazeno do situace, kdy v blízkosti přítomní kolemstojící obviněnému sami nijak nepomohli a ani nereagovali na jeho žádost o přivolání policie. Dále se zabýval tím, že Krajský soud v Brně identifikoval omluvitelnou pohnutku v užším rozsahu a spatřoval ji v silném rozrušení ze strachu a jiného omluvitelného hnutí mysli, když vznik emoce situoval u obviněného nejpozději od toho okamžiku, kdy nikdo z kolemstojících nereagoval na jeho žádost o přivolání policie a omluvitelné hnutí mysli tedy vázal odvolací soud k úvaze, že obviněný bránil svůj majetek a právě takové silné rozrušení se u obviněného podle názoru odvolacího soudu rozvinulo i v důsledku jeho nervové lability vyplývající z poruchy jeho osobnosti. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v posuzované trestní věci popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť ze skutkové věty v žádném ohledu nevyplývá, že by obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, případně jiného omluvitelného hnutí mysli, neboť ze samotného vylíčení průběhu skutkových okolností tak, jak po sobě následovaly při konfliktu, není možné takové silné rozrušení dovodit. V další části dovolání se nejvyšší státní zástupce zabýval rozborem pojmu silného rozrušení, když zdůraznil, že by se nemělo jednat o pouhé silnější emoce běžné v každodenním životě, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran, když v kritickém okamžiku má takové silné rozrušení závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami. To s tím, že jednání, jehož se pachatel v silném rozrušení dopustil, by mělo být v kontextu celé jeho osobnosti něčím mimořádným, podmíněným pouze závažnými okolnostmi, za nichž k trestnému činu došlo. Toto silné rozrušení by mělo mít výrazně obranný charakter a mělo by představovat reakci pachatele na mimořádně vypjatou životní situaci, která je reakcí sice nepřiměřenou, avšak do jisté míry lidsky pochopitelnou, takže je možné na tohoto pachatele hledět s jistou mírou shovívavosti. V naznačených souvislostech zdůraznil, že silné rozrušení pachatele by mělo být důsledkem situace podle obecných měřítek vysoce zátěžové, zcela zjevně, obzvlášť sociálně a psychicky, náročné nebo vyhrocené, neboť civilizovaná lidská společnost od svých příslušníků v zásadě vyžaduje, aby své emoce drželi na uzdě. Co se týká definice strachu podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, zde by se dle nejvyššího státního zástupce mělo jednat o strach vystupňovaný, vyvolaný silným podnětem nebo okolnostmi a pachatel by proto měl být veden opodstatněným strachem o život svůj nebo jiných osob, strachem z vážné újmy na zdraví nebo jiné bezprostředně hrozící těžké újmy. Dle nejvyššího státního zástupce však v projednávaném případě popis jednotlivých skutkových okolností bez dalšího nesvědčí o tom, že existoval podnět mimořádné intenzity nebo závažnosti, který by na straně obviněného mohl vyvolat stav silného rozrušení ze strachu, neboť takovým podnětem nemůže být žádost o rohlík, cigaretový papírek, drobné peníze, útok na majetek spočívající v rozházení věcí žádné či nepatrné hodnoty, ani předchozí vzájemné postrkování nebo běžná potyčka, do níž se zapojil aktivně i sám obviněný, ani samotná žádost o přivolání policie. Skutek tak, jak je popsán, dle nejvyššího státního zástupce nevylučuje, že silné rozrušení obviněného vycházelo ze stavu prostého zlobného afektu, který je projevem jeho osobních vlastností, neboť již v minulosti se násilně projevoval a byl za to i potrestán. Poukázal na skutečnost, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že to byl právě obviněný, kdo převzal iniciativu v závěru konfliktu a přistoupil k poškozenému a tohoto bodl, navíc mu u toho vyhrožoval smrtí. Nejvyšší státní zástupce se zabýval i pojmem zvlášť zavrženíhodného jednání poškozeného, když uzavřel, že Krajský soud v Brně naznal, že útok vůči majetku obviněného nebyl natolik zásadní, že by bylo možno jej pojmově podřadit pod znak zavrženíhodného jednání poškozeného, a proto uzavřel, že obviněný jednal z jiného omluvitelného hnutí mysli. Takový výklad je však podle nejvyššího státního zástupce nepřípustný. Uvedl takto, že lze připustit, že duševní stav, v němž obviněný vykazoval značné emoční vzrušení a neklid, které ovlivňovalo jeho jednání v době incidentu, bylo ovlivněno smíšenou polymorfní poruchou osobnosti, když k uvedenému dospěl i krajský soud, který konstatoval, že na rozrušení obviněného se podílela jeho nervová labilita vyplývající z poruchy jeho osobnosti. Zde však připomněl, že uvedená duševní porucha byla u obviněného diagnostikována znaleckým posudkem MUDr. Libuše Štefánkové ze dne 25. 10. 2010, který byl pořízen v jiné trestní věci a v posuzované věci byl proveden pouze jako listinný důkaz, když v této trestní věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracován nebyl. Zdůraznil, že pokud je duševní stav obviněného v době činu důležitý pro zjištění kvalifikační okolnosti ve smyslu omluvitelné pohnutky, je třeba, aby tento duševní stav byl zkoumán právě ve vztahu k tomuto trestnému činu. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil nutnost takovéhoto znaleckého zkoumání zvlášť za situace, kdy byl obviněný přímo predisponován duševní poruchou, a tato mohla mít vliv na odlišném vnímání reality, takže není vyloučeno, že mohl pociťovat silné emoce, které zohledňuje ustanovení §146a tr. zákoníku, avšak k takovému závěru je nutno provést znalecké zkoumání, které by odbornou otázku emocí obviněného v závislosti na duševní poruše osvětlilo. Uzavřel tak, že úvahy obsažené v odůvodnění odvolacího soudu, a to ani ve spojení se skutkovými zjištěními tohoto soudu, která byla upravena v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř., neskýtají dostatečný podklad pro přesvědčivý závěr o tom, že dosud učiněná skutková zjištění lze podřadit pod privilegovanou skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. To proto, že zásadní skutková zjištění ohledně duševního stavu obviněného v době činu chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů a z toho vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Dále vyjádřil nejvyšší státní zástupce nesouhlas i s právní kvalifikací skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy s odhlédnutím té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že obviněný spáchal čin opětovně, protože již jednou byl potrestán za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, když není rozhodné, zda ohledně takovéhoto potrestání již platí fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud ad 1/ podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 8 To 32/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 11 T 187/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, pozbyla podkladu, ad 2/, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ad 3/ pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 5. dubna 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl doručen obviněnému a jeho obhájci. Obviněný se k takto podanému dovolání vyjádřil přípisem ze dne 5. 6. 2013. V tomto svém vyjádření zopakoval svůj postoj k věci, když zhodnotil, že daná situace pro něj byla velmi stresová, měl obavu o svoje věci, když se jednalo o jeho osobní věci (včetně dokladů) a zejména měl strach o sebe a svoje psy, když netušil, co od bezdomovců, kteří jej napadali, může očekávat. Poukázal na skutečnost, že to bylo státní zastupitelství, které odmítlo v přípravném řízení nový znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu vypracovat. Znovu upozornil, že to byl ve skutečnosti poškozený, kdo celý konflikt vyprovokoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Co se týká dovolání obviněného P. , důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že pod deklarovaným dovolacím důvodem nemohou být právně relevantně uplatněny námitky obviněného P. týkající se zejména hodnocení svědeckých výpovědí, na jejichž základě předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Pod deklarovaný dovolací důvod lze takto podřadit námitku obviněného, že skutek, popsaný v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí, není trestným činem, neboť jednal v nutné obraně, kdy odvracel útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. S touto jeho námitkou se však již dostatečně vypořádaly soudy dosud činné ve věci, když uvedly, že obviněný v poslední fázi konfliktu reagoval zcela nepřiměřeně, když proti útoku na jeho majetek, který mu byl vysypáván z tašek (případně odhozen do křoví) reagoval tak, že přišel rychlým krokem k poškozenému a tohoto bodl nůžkami do boku. I dovolací soud má za to, že byť jednání poškozeného a jeho kamarádů bylo vulgární a agresivní a zjevně vybočovalo z mezí slušného chování, když tito se prokazatelně chovali k obviněnému společensky nepřijatelným způsobem, přesto takovéto hrubé jednání vůči obviněnému nebylo takové intenzity, která by umožnila následně jednání obviněného P. kvalifikovat jako jednání v nutné obraně. To i proto, že je zřejmé, že zájem na ochraně zdraví převažuje nad zájmem na ochraně majetku (minimální hodnoty), když je zřejmé, že po celou dobu útoku poškozeného a jeho kamarádů nebyl obviněný vystaven takovému jednání, které by mu umožňovalo domnívat se, že je ohrožen i jeho život nebo zdraví, když do probíhající potyčky se zapojoval aktivně i sám obviněný, poškozený nebyl nijak ozbrojen a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k nějakému závažnějšímu zásahu do tělesné integrity obviněného. Také věci obviněného, proti kterým útok poškozeného a jeho kamarádů směřoval, nebyly věcmi takové hodnoty, které by ospravedlňovaly fyzické napadení takového rozsahu, jakým obviněný na poškozeného zaútočil. Lze tedy uzavřít, že přisvědčit obviněnému ohledně této námitky není možné, když je zřejmé, že jeho jednání významně překročilo rámec nutné obrany a jako takové je nutné jej se všemi trestně právními důsledky posuzovat.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Není zřejmé, ve které jeho alternativě hodlal obviněný tento dovolací důvod uplatnit, avšak s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že do úvahy nepřipadá ani jedna z alternativ tohoto dovolacího důvodu, když základním předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což se však v nyní posuzované věci nestalo, ač obviněný ve svém podání uvádí, že jeho odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. a proti tomuto výroku podává své dovolání, je zřejmé, že se s největší pravděpodobností jedná o omyl obhájce, když odvolací soud jednal toliko o odvolání státní zástupkyně a v dané věci rozhodl rozsudkem (viz výše). S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že deklarovaný dovolací důvod nemohl být dovolacím soudem projednán. Vzdor uvedenému je třeba dodat, že ani tak v dané věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (státního zástupce) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci a nejedná se ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán důvod dovolání, který uplatnil dovolatel, když k této skutečnosti se již dovolací soud v rámci tohoto svého rozhodnutí vyjádřil shora.
Proto nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podané obviněným P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém podání též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že popis skutku tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Této argumentaci nejvyššího státního zástupce lze přiznat opodstatnění.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Odvolací soud dovodil, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu a jiného omluvitelného hnutí mysli.
Přitom pojem strach se podřazuje pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibou emotivní reakci na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Bylo by sem možno podřadit i pocity neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých stresujících vztahů, např. manželské či partnerské krize (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012 1492 s.). O zvlášť zavrženíhodné jednání poškozeného (které nesprávně dovodil soud nalézací) půjde tehdy, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Musí tedy jít o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Zásadně jím však není každý spor nebo každé fyzické napadení, ale ani běžná potyčka, strkanice apod., neboť musí jít o skutečně intenzivní předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1556 s.).
S ohledem na uvedené je potom zřejmé, že za situace, kdy byl obviněný účasten nijak závažné potyčky, či „strkanice“, kterou sice nevyvolal, nicméně se do ní aktivně zapojoval, přičemž terčem útoku nebyl jeho život ani zdraví, ale útok poškozeného a jeho kamarádů mířil pouze na věci nepatrné hodnoty, jeho reakce v konečné fázi konfliktu, kdy sám aktivně zaútočil na tělesnou integritu poškozeného významným způsobem (bodl jej krejčovskými nůžkami do boku), nelze bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud správně dovodil, že silné rozrušení u obviněného mohlo nastat během konfliktu právě v důsledku jeho nervové lability, vyplývající z poruchy jeho osobnosti. Je však nutno přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že zde odvolací soud (stejně jako soud nalézací) zcela nesprávně použil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován v dřívější trestní věci obviněného, tento znalecký posudek, který se navíc vztahoval k období července-srpna 2010, provedl pouze jako listinný důkaz během hlavního líčení a bez dalšího z jeho závěrů vycházel. Takovýto postup soudů však nelze v žádném případě akceptovat. Za daných okolností, kdy byly zcela jasné pochyby o duševním stavu obviněného, bylo namístě vypracovat aktuální znalecký posudek, z jehož závěrů by měl soud vycházet při rozhodování o vině a trestu obviněného. Ze skutkových zjištění, tak jak byla učiněna před dosud činnými soudy, nelze učinit závěry o tom, že obviněný skutečně jednal v silném rozrušení ze strachu nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak jak předvídá trestní zákoník.
Dovolací soud musel též přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, že bylo namístě jednání obviněného (výtržnictví) kvalifikovat podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Přečinu výtržnictví odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se přečinu uvedeného v odst. 1 dopustí opětovně. Přitom pod pojem, že pachatel spáchal čin opětovně, lze zahrnout jakýkoli případ opakování určitého trestného činu týmž pachatelem. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde o pokus či přípravu tohoto trestného činu. Z hlediska naplnění znaku opětovně je rovněž irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3324 s.; srov. též R 58/2011 a TR NS 75/2011-T 1379). Obviněný byl pravomocně odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, a to trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2006 sp. zn. 4 T 146/2005, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2006. Za daných okolností potom bylo namístě kvalifikovat jeho jednání v nyní posuzované věci podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolacímu soudu nezbylo než v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Současně podle §265k odst. 2 tr.ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bude tak namístě pečlivě zvážit, zda se obviněný v době útoku nacházel v omluvitelném stavu mysli a zaměřit dokazování směrem k jeho konkrétnímu duševnímu stavu v době incidentu, když tato zjištění se neobejdou bez vypracování znaleckého posudku. Též se bude soud znovu zabývat kvalifikací jednání obviněného v rámci skutkové podstaty přečinu výtržnictví s přihlédnutím ke skutečnostem, na které bylo poukázáno výše. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněného, nejsou soudy povinny aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka