ECLI:CZ:US:2008:3.US.1420.07.1
sp. zn. III. ÚS 1420/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 1. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 240/2004-48, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Praha ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11778/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce doměřena daň.
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89 se ruší.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení ve lhůtě předpokládané v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i splňujícím ostatní podmínky tímto zákonem stanovené, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z pohledu důvodu v konečném důsledku relevantního pro rozhodnutí o jejím návrhu kromě celé řady dalších námitek uvedla, že se tak mělo stát tím, že jí daň byla (dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555) pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty (§47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pro posouzení věci rozhodném). Pro výtky v ústavní stížnosti obsažené se stěžovatelka posléze domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, pročež navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a mimo jiné poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou v žalobě vznesena, v důsledku čehož se touto otázkou nezabýval.
Jak plyne z dnes již ustálené judikatury vymezující rozsah ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je, resp. může být tudíž prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Byť v konečném důsledku z jiných důvodů, než na které stěžovatelka poukazovala, k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo. Stalo se tak totiž z důvodů procesních.
Z obsahu odůvodnění kritice stěžovatelky vystaveného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž zamítl (i pro další tam uvedené důvody) její kasační stížnost, se mimo jiné podává, že k její námitce "týkající se běhu prekluzivní lhůty" s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, neboť vyšel z předpokladu, že "pro konstrukci stížnostních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.".
Vyjádřeno poněkud jinak, Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení nepodrobil svému přezkumu kasační námitku vztahující se k tvrzené prekluzi práva.
Takto konstruované závěry jsou ovšem rozporné s judikaturou Ústavního soudu.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77) vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní právní názor, dle něhož: "Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové ,skutečnosti' (k nimž nemohl podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného ,důvodu' ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 a 2 daňového řádu.". Současně byl v předmětném nálezu vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.".
Ústavní soud neshledává důvody se od uvedených závěrů, jež na případ stěžovatelky dopadají, odchylovat, a tudíž ani postupovat ve smyslu §23 zákona č. 182/1993 Sb. Proto jejímu návrhu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pro korektnost Ústavní soud dodává, že citovaný nález byl vydán až po rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, pročež nelze vyvozovat konsekvence spjaté s nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575), nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004 (N 159/35 SbNU 181), nález sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005 (N 128/37 SbNU 623), nález sp. zn. III. ÚS 304/05 ze dne 15. 9. 2005 (N 178/38 SbNU 427), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N190/47 SbNU 465) a další].
Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním (rozsudku Nejvyššího správního soudu předcházejícím) rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§82 odst. 1 citovaného zákona), a to ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.) a další]. Ratio uvedeného přístupu spočívá na tezi, dle níž Ústavní soud nevstupuje do řízení před nimi vedenými "ex ante". Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud předmětným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.
Vycházeje z maximy superfluum non nocet, Ústavní soud v této souvislosti rovněž konstatuje, že ratio decidendi tohoto nálezu je pro Nejvyšší správní soud v rozhodované věci stěžovatelky závazným právním názorem (nepřipouštějícím jiného řešení), plynoucím jednak z imperativu zakotveného v čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i ze samotné povahy kasačního rozhodování Ústavního soudu, které by v případě jiného - dlužno (opětovně) říci již ex constitutione nepřípustného - závěru postrádalo jakéhokoliv rozumného smyslu [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].
Za splnění podmínek obsažených v §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.