ECLI:CZ:US:2013:3.US.155.13.1
sp. zn. III. ÚS 155/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012 č. j. 35 Co 520/2012-696, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno odvoláním napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2012 č. j. 0 P 242/2010-675 ve výroku o povinnosti rodičů nezletilého M. hradit náklady asistovaného styku, jinak bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje stěžovatel v postupu odvolacího soudu, který tak rozhodl poté, co tento soud svým usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. 35 Co 371/2012-636 "nerozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 2012 č. j. 0 P 242/2010-595 v celém rozsahu".
Stěžovatel nesouhlasí s nařízením předběžného opatření o realizaci asistovaného styku stěžovatele s nezletilým synem M. na odborném pracovišti Arcidiecézní charity Praha - Projekt Magdala v Praze 5, protože je považuje za porušení čl. 10 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
Z připojených listin se zjišťuje, že odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, že v řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti byla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměrů styku stěžovatele s nezletilým synem, neboť předcházející úpravu styku formou předběžného opatření soud prvního stupně zrušil a v době rozhodování soudu prvního stupně tak styk stěžovatele se synem nebyl zatímně upraven. Důvodem nové úpravy byla změna v chování nezletilého ke stěžovateli, který stěžovatele jako otce zcela odmítá. Nařízením předběžného opatření formou asistovaného styku je tak brán ohled nejen na zájem dítěte, ale i na postupné navázání rodinných vazeb mezi stěžovatelem a nezletilým synem za pomoci odborníků.
Ústavní soud zvažoval výlučně námitky stěžovatele týkající se napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť pouze toto rozhodnutí může být podle petitu projednávané ústavní stížnosti předmětem jeho zkoumání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V případě rozhodování obecných soudů o nařízení předběžného opatření se Ústavní soud zpravidla necítí oprávněn zasahovat do jejich rozhodování, neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé a posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se v takových případech omezuje jen na zjištění, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních respektovaly příslušná zákonná ustanovení. Porušení těchto právních norem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Podstatou přezkumu ústavnosti předběžného opatření je toliko posouzení, zda nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje definitivně o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný charakter, neboť jím konečný výsledek sporu ve věci samé prejudikován není (srov. např. usnesení. sp. zn. I. ÚS 3652/11, dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu napadeného rozhodnutí je z pohledu Ústavního soudu patrno, že obecné soudy podmínky pro vydání předběžného opatření zvážily řádně. Ústavní soud se v projednávané věci mohl soustředit toliko na otázku, zda ze strany obecných soudů nedošlo ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad. Takové pochybení v jejich rozhodnutí však neshledal.
Jestliže stěžovatel na podporu svých argumentů poukazuje na závěry uvedené v rozsudku ESLP ze dne 27. 10. 2011 ve věci Bergmann proti České republice (stížnost č. 8857/08), je třeba konstatovat, že napadené usnesení s jeho závěry není nijak v rozporu. V nyní projednávané věci obecné soudy dostály své povinnosti právě tím, že svým rozhodnutím o uskutečňování styku stěžovatele s nezletilým na odborném, specializovaném pracovišti, umožnily stěžovateli správným nastavením kontaktů bez nežádoucích rušivých zásahů obnovit, resp. nově vytvořit vztahy stěžovatele s nezletilým synem.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele, týkající se dalšího rozhodování obecných soudů o jiných otázkách, byť skutkově souvisejících, za relevantní. V podrobnostech odkazuje na závěry odvolacího soudu uvedené v posledním odstavci strany 3 odůvodnění napadeného usnesení, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu