ECLI:CZ:US:2001:3.US.190.01
sp. zn. III. ÚS 190/01
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti MUDr. E. P., za účasti Policie České republiky - Správy západočeského kraje, Krajského dopravního inspektorátu, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č.j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:
Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince
2000, č. j. 30 C 151/2000-31, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 27. března
2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení
rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č.
j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena
v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož
i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu
vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst.
2 Listiny.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn.
30 C 151/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh
ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou dle části páté hlavy druhé o. s. ř.
domáhala před obecným soudem zrušení rozhodnutí Policie České
republiky - Správy západočeského kraje, krajského dopravního
inspektorátu, ze dne 18. dubna 2000, č. j. PZC-408/DP-2000, jímž
bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Okresního
ředitelství Policie České republiky, dopravního inspektorátu
v Domažlicích ze dne 8. března 2000, č. j. ORDO-838-200/DI-SR-99,
kterým byla uznána vinou z přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. b) zák.
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
a přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b)
téhož zákona, jichž se měla dopustit porušením ustanovení §7
odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §15 odst. 5 písm.
a) a c) vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla podle
§22 odst. 2 ve spojení s ustanovením §12 zák. č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve
výši 4.000,-Kč. V žalobě stěžovatelka namítala zejména podstatné
vady v řízení před správními orgány, když tyto použily jako důkazy
svědeckou výpovědí zápisy o podaném vysvětlení podle zák. č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů. Dle jejího přesvědčení tyto záznamy nutno považovat
za záznamy úkonů předprocesního stadia a nelze je využívat jako
důkazy. V důsledku neprovedení důkazů svědeckou výpovědí před
správním orgánem v průběhu ústního jednání se stěžovatelka, takto:
navrhovatelka v řízení před obecným soudem, cítí zkrácena v právu
účastnit se jednání a klást svědkům otázky. Stěžovatelka dále
v žalobě považuje za nedostatečnou reakci odvolacího správního
orgánu, jenž k námitkám obsaženým v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně hodnotil znalecký posudek jako
nadbytečný a přihlédl k němu pouze jako k podpůrnému listinnému
důkazu.
Poté, co obecný soud provedl srovnání ustanovení §12 odst.
2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §35 zák.
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jež upravuje náležitosti
poučení osoby podávající vysvětlení podle zákona o Policii České
republiky, a osoby, která je v postavení svědka ve správním
řízení, dospěl k závěru, dle něhož k porušení zákonnosti ve
správním řízení nedošlo, byť správní orgán měl osoby podávající
vysvětlení poučit podle správního řádu. Soud dále konstatoval, že
při ústním jednání před správním orgánem byly protokoly o podání
vysvětlení čteny a stěžovatelce bylo umožněno k nim se vyjádřit.
Ohledně námitky týkající se znaleckého posudku soud v odůvodnění
svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že v dané věci byl znalec ve
správním řízení ustanoven na základě návrhu stěžovatelky, přičemž
tato měla možnost se k jeho obsahu vyjádřit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci
obsaženou v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zejména
namítá porušení §34 a §35 odst. 5 správního řádu, tj. použití
nezákonného důkazu ve správním řízení, a tím dotčení v základním
právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož
i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu
vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst.
2 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 18. června 2001 Okresní soud Plzeň-město k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 30 C plně
odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí
soudu.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení §12 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §34, §35 a §36
zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a §250i odst. 3 o. s. ř.
Dle ustanovení §12 odst. 1 zákona o Policii České republiky
je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby,
která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení
přestupku a jeho pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo
pohřešovaných osob a věcí, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se
ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu
o podání vysvětlení.
Dle §34 odst. 1, 2 správního řádu k dokazování je možné
použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný
stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy, přičemž
důkazy jsou zejména výslech svědků, znalecké posudky, listiny
a ohledání. Ustanovení §35 správního řádu pak upravuje povinnost
svědčit, zákaz výslechu svědka, podmínky odepření svědecké
výpovědi jakož i poučení svědka.
Je-li k odbornému posouzení skutečností důležitých pro
rozhodnutí třeba znaleckého posudku, dle §36 správního řádu
správní orgán ustanoví znalce podle příslušných právních předpisů.
Dle §250i odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení před správním
orgánem soud přihlédne, jen jestliže vzniklé vady mohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Policie České republiky plní úkoly, vymezené v ustanovení §2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k čemuž ji
uvedený zákon svěřuje oprávnění, zakotvená v §12 až 25. Mezi tato
je zařazen i právní institut podávání vysvětlení, jenž slouží
Policii české republiky, jako správnímu orgánu, ke zvážení, zda
v daném případě došlo ke spáchání přestupku a zda osoba, která
takové vysvětlení podala, bude vyslechnuta jako svědek. Uvedená
oprávnění nejsou součástí ani trestního ani správního řízení,
jejich smyslem a účelem ve vztahu k těmto řízením je umožnit
policii efektivní zahájení správního, resp. trestního řízení.
Procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe
oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp.
propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti
a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem
výslovně upraveno. Příkladem v této souvislosti je §39 odst. 1
správního řádu, §135 o. s. ř., §112 odst. 2 tr. řádu, nebo §63
zákona o Ústavním soudu.
Pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž
důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným
procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. Tyto
požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel,
jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod
kautely, vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podřazením skutkových okolností věci, jež jsou mezi účastníky
řízení nesporné, pod naznačený normativní rámec v rovině
jednoduchého i ústavního práva nelze než konstatovat, že svým
postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud
Plzeň-město porušil ustanovení §250i o. s. ř. a §34 a 35
správního řádu, když uznal jako důkaz svědeckou výpovědí
v správním řízení vysvětlení podané dle §12 zákona o Policii
České republiky, a v důsledku toho nedostál kautelám plynoucím pro
řádný proces z čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr obdobný nutno
vyjádřit i v souvislosti s nedodržením podmínek ustanovení znalce
správním orgánem I. stupně, když na uvedené procesní pochybení
odvolací správní orgán i obecný soud reagovaly akceptací
"znaleckého posudku" v podobě listinného důkazu. Svým postupem
tímto v oblasti důkazního práva umožnily obejít procesní podmínky
provedení určitého typu důkazu a tím i smysl a účel, jenž s ním
právní úprava spojuje.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1
Listiny, Ústavní soud rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
21. prosince 2000, č. j. 30 C 151/2000-31, zrušil [§82 odst.1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2001