ECLI:CZ:US:2011:3.US.1976.11.1
sp. zn. III. ÚS 1976/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. června 2011 č. j. 5 C 241/2007-449, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel napadá v záhlaví označené usnesení, které mu bylo doručeno dne 14. 6. 2011 a tvrdí, že tímto rozhodnutím, kterým obvodní soud nepřipustil změnu žaloby a "žalobního návrhu žalobce podle podání ze dne 2. 5. 2011, doručeného soudu dne 2. 5. 2011", bylo porušeno základní právo podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 241/2007 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, domáhá náhrady škody a zadostiučinění v částce 300 000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 349/91, které dosud nebylo pravomocně skončeno.
Předmětným podáním ze dne 2. 5. 2011 stěžovatel podle svého tvrzení "pouze rozšířil žalobu o úroky z prodlení z žalované částky", přičemž takovému postupu podle jeho názoru neodporuje žádný zákonný důvod uvedený v ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
Porušení článku 90 Ústavy ČR a základního práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v neexistenci odůvodnění napadeného usnesení a rovněž v tom, že k nepřipuštění změny žaloby a žalobního návrhu podle jeho návrhu ze dne 2. 5. 2011 nebyl dán důvod podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že třetí senát Ústavního soudu nerespektuje závěry vyslovené v jím vyjmenovaných nálezech, pokud usnesením ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1328/11 odmítl jeho ústavní stížnost v procesně obdobné věci, a proto navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a předložil věc k posouzení plénu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejího doplnění je zřejmé, že stěžovatel s odvoláním na ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. a jím citovanou judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. IV. ÚS 114/97 (N 16/13 SbNU 115), ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 289/95 (N 117/6 SbNU 339) a ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 (N 110/41 SbNU 365)] nesouhlasí s postupem Obvodního soudu pro Prahu 5, který nepřipustil stěžovatelem navrhovanou změnu žaloby a žalobního návrhu podle jeho podání ze dne 2. 5. 2011, které bylo soudu doručeno téhož dne v řízení o náhradu škody a zadostiučinění 300 000,- Kč, o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti. Důvodem nesouhlasu je především absence odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud si je vědom názorů uvedených v judikatuře Ústavního soudu, které se vztahují k rozhodování soudu o změně žaloby, vždy však v každém jednotlivém případu, tedy nikoli mechanicky a paušálně, zvažuje, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na takové závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku.
V již citovaném usnesení ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1328/11 Ústavní soud v souvislosti s ústavní stížností téhož stěžovatele poukázal (mimo jiné) rovněž na skutečnost, že i když soud měl nepřipuštění zdůvodnit, nelze v postupu označeného soudu shledat důvod pro zásah Ústavního soudu. Vzal přitom v úvahu, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vůdčím principem řízení před Ústavním soudem je subsidiarita ústavní stížnosti, která především znamená, že před jejím podáním mají být vyčerpány všechny dostupné prostředky k nápravě údajného porušení základního práva.
Předpokladem přípustnosti řízení o ústavní stížnosti je tedy to, aby předmětné rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo pravomocné a dále splnění povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti existují dvě výjimky: jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci, přičemž se v daném případě nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení ve věci sp. zn. 5 C 241/2007 končí.
Stěžovatel může svůj tvrzený nárok uplatnit v samostatném (odděleném) řízení. Nevýhody, jež z toho vyplývají pro stěžovatele, jsou vyváženy zájmem na tom, aby řízení ohledně merita věci mohlo být ukončeno.
Protože Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje názor, že spravedlnost řízení před obecnými soudy lze posuzovat jen s ohledem na pravomocně skončené řízení, tedy na řízení jako celek, nikoli jen na jeho jednotlivé části, jak se zjevně domnívá stěžovatel, je ústavní stížnost za dané procesní situace předčasná.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj