ECLI:CZ:US:2011:3.US.1990.11.1
sp. zn. III. ÚS 1990/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karoliny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2011 sp. zn. 26 C 29/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2011, napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým tento soud při jednání dne 10. 5. 2011 ve věci vedené jím pod sp. zn. 26 C 29/2011 nepřipustil změnu žaloby. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje stěžovatel v tom, že výše označený soud své rozhodnutí písemně nevyhotovil a neodůvodnil a nedoručil je z tohoto důvodu účastníkům řízení.
Stěžovatel se v předmětné, dosud pravomocně neskončené věci proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci sp. zn. 2 T 99/2007.
Podle názoru stěžovatele předmětný soud neměl žádný zákonný důvod k tomu, aby změnu (rozšíření) žalobního návrhu stěžovatele nepřipustil, neboť skutkový stav věci se prý nijak nezměnil. Usnesení napadené ústavní stížností je tak v rozporu s "jednoduchým právem", přičemž nerespektuje závaznou judikaturu Ústavního soudu vztahující se této problematice, proto se stěžovatel domáhá jeho zrušení.
II.
Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti kopii podání, doručeného Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 10. 5. 2011, označeného jako "doplnění žalobních tvrzení, označení důkazů a změna žaloby" a protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 5. 2011 ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 26 C 29/2011, z něhož se zjišťuje, že v jeho průběhu bylo vyhlášeno usnesení, jímž soud nepřipustil změnu žaloby tak, "jak byla navržena dnešního dne právním zástupcem žalobce", přičemž jednání bylo v projednávané věci soudem odročeno na den 6. 9. 2011.
III.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Předpokladem přípustnosti řízení o ústavní stížnosti je tedy to, aby předmětné rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo pravomocné a dále povinnost stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti existují dvě výjimky: 1. jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo 2. jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci, přičemž v daném případě nejde o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. I když tedy proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení ve věci sp. zn. 26 C 29/2011 končí.
Protože Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje názor, že spravedlnost řízení před obecnými soudy lze posuzovat jen s ohledem na pravomocně skončené řízení, tedy na řízení jako celek, nikoli jen na jeho jednotlivé části, jak se zjevně domnívá stěžovatel, je ústavní stížnost za dané procesní situace předčasná.
Pro úplnost lze dodat, že nepřipuštění změny žaloby nebrání tomu, aby stěžovatel k uplatnění svého tvrzeného rozšířeného nároku zvolil jiný právní postup, sledující stejný cíl. Ústavní stížnost je prostředkem " ultima ratio" a za dané situace není její podání namístě.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj