Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.07.1998, sp. zn. III. ÚS 206/98 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 80/11 SbNU 231 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.206.98

sp. zn. III. ÚS 206/98 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 9. července 1998 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Magistrátu města O., pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se potvrzuje rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. května 1998, tj. ve lhůtě, stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se potvrzuje rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa. Uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 262/97, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Podáním ze dne 30. prosince 1992 uplatnil stěžovatel u Magistrátu města O., pozemkového úřadu, nárok na vydání přesně určených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 20. února 1996, č. j. PÚ/-201-26/96-Ing.Pa, stanovil přechod vlastnického práva k daným nemovitostem na stěžovatele dle zákona o půdě, a to poté, když konstatoval, že v daném případě nebyl splněn zákonný předpoklad převzetí věci dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Na základě odvolání odpůrce ve správním řízení (OKD, a. s.) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. ledna 1997 napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Uvedl, že nárok v předmětné věci měl a mohl být uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., což vylučuje postup dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jsa vázán právním názorem, obsaženým v kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Magistrát města O., pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa, určil, že na stěžovatele vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepřechází. V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel argumentuje v tom smyslu, že neuplatnění nároku dle zákona č. 403/1990 Sb. nevylučuje apriori použití zákona č. 229/1991 Sb., pokud v daném případě jsou pro takovéto použití splněny zákonem vyžadované podmínky. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 105/94), jakož i na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa, potvrdil. Vycházel přitom z právního názoru, dle něhož restituci majetku je nutno považovat za výjimečné opatření, které lze uskutečnit pouze na základě zákona, který tuto restituci upravuje, a za podmínek v něm obsažených. Z uvedeného pak, dle jeho přesvědčení, vyplývá, že by tudíž bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby tentýž nárok mohl být přiznán podle dvou nebo i více restitučních zákonů, které se liší v podmínkách a okolnostech, neboť to by ve svých důsledcích mohlo vést k souběhu nároků různých oprávněných osob a k novému rozhodování o vydání věci, na jejíž vydání zanikl nárok podle některého zákona, například pro neuplatnění nároků ve lhůtě, nebo o jejímž vydání již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud proto dospívá k závěru, že nárok, který mohl a měl být uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na to, že se jedná o majetek zemědělský nebo že jeho odnětí podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. lze označit za postup porušující základní lidská práva. Skutečnost, že se, dle stanoviska soudu, o takovýto postup jednalo, našla své vyjádření právě v zákoně č. 403/1990 Sb. Soud vylučuje konečně i možnost kvalifikovat postup dle uvedeného nařízení vlády ve smyslu vyvlastnění. Úmysl zákonodárce neumožnit restituci majetku, který přešel do vlastnictví státu podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., podle jiných restitučních zákonů, než je zákon č. 403/1990 Sb., vyplývá, dle názoru soudu, i z jeho novelizace provedené zákonem č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle ustanovení §23a stal oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě stanovené v §19 uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci. Z uvedených důvodů se Krajský soud v Ostravě v dané věci necítil vázán ani stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, publikovaným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 105/94 a "vědomě rozhodl v rozporu s nimi", protože se s "právními názory v nich vyslovenými neztotožňuje". Nad rámec argumentů uplatněných ve správním řízení, jakož i v řízení před krajským soudem, stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že v předmětné věci došlo k odnětí zemědělské usedlosti dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ačkoliv podmínky pro použití tohoto nařízení vlády nebyly splněny, čímž je tento případ shodný s případem, kterým se Ústavní soud zabýval v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 105/94. Upozorňuje dále, že krajský soud své rozhodnutí téměř doslovně odůvodnil týmiž argumenty, jimiž byl odůvodněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 1994, sp. zn. 33 Ca 20/94, který byl uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušen. V postupu krajského soudu stěžovatel shledává přímou polemiku s Ústavním soudem a považuje postup krajského soudu, jenž se odchyluje od stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, za porušení ustanovení §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jak již bylo uvedeno, za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, podal dne 26. května 1998 Krajský soud v Ostravě vyjádření, v němž předsedkyně senátu 22 Ca ústavní stížnost Ing. M. K. nepovažuje za důvodnou. Konstatuje, že v souvislosti s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel nic konkrétního neuvádí, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel měl možnost se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části páté, hlavy druhé o. s. ř. Shodně soud poukazuje na skutečnost, že i ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 90 a 95 Ústavy chybí v ústavní stížnosti konkrétní argumentace. Jelikož, dle názoru krajského soudu, odůvodnění ústavní stížnosti směřuje do merita věci, poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž tento není další instancí v hierarchii obecných soudů, není těmto nadřízený a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Pokud jde o věcnou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, odkazuje se ve vyjádření na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž se zejména zdůrazňuje úmysl zákonodárce neumožnit restituci majetku, který přešel do vlastnictví státu na základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb. podle jiných restitučních zákonů, než je zákon č. 403/1990 Sb., což vyplývá, dle přesvědčení soudu, i z jeho novelizace provedené zákonem č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle ustanovení §23a stal oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě stanovené v §19 uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci. Konečně se ve vyjádření argumentuje i tím, že zákon č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl koncipován tak, že by umožňoval restituci pouze toho majetku, na který se vztahovalo nařízení vlády č. 15/1959 Sb. a že by vylučoval ze své působnosti případy, kdy nebyly splněny podmínky pro postup podle tohoto právního předpisu. Z uvedeného důvodu, dle mínění soudu, ani stěžovatelem tvrzenou skutečnost, že v daném případě podmínky pro použití tohoto nařízení vlády nebyly splněny, nelze považovat za důvod bránící v uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů meritem věci shodných, resp. obdobných, s posuzovaným případem. V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 105/94 (ÚS, sv. 3, s. 166-167) Ústavní soud konstatoval, že u případů zemědělského majetku, kdy byl režim nařízení vlády č. 15/1959 Sb. uplatněn protiprávně, nelze vyloučit postup podle zákona o půdě, když ve prospěch tohoto závěru svědčí i znění ustanovení §28b uvedeného zákona, z něhož lze dovodit úmysl zákonodárce v režimu tohoto zákona řešit i nápravu těch křivd, k nimž v minulosti u zemědělského majetku došlo za použití nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 29 Ca 125/92, ze dne 28. května 1993, (Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních, č. 35, Správní právo č. 3/1994), podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona č. 403/1990 Sb. a že je vyloučeno použití zákona o půdě". Jiný výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd oběma zmíněnými restitučními zákony (podle zákona č. 403/1990 Sb. je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení, přijatého zákonem o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky) v podstatě vedl ke znevýhodnění těch původních vlastníků zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak stát nemělo, došlo za použití nařízení vlády č. 15/1959 Sb. - v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl ve zmíněných případech svým způsobem k "znásobení" v minulosti spáchané křivdy. Dle právního názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho ustanovení §6 není výslovně nařízení vlády č. 15/1959 Sb. uvedeno. V této souvislosti dále Ústavní soud poukázal na to, že zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních zákonů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona (tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 87/1991, ve znění pozdějších předpisů). Ke shodnému stanovisku, a to s odvoláním na předchozí nález, dospěl Ústavní soud i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 59/95 (ÚS, sv. 4, s. 39-40) a sp. zn. IV. ÚS 80/96 (ÚS, sv. 5, s. 411), přičemž i v uvedených věcech podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva k nemovitostem na základě rozhodnutí vydaného v rozporu s nařízením vlády č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno použít režim zákona o půdě, či nikoliv. Ve všech uvedených případech Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K otázce vztahu zákonů č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je vyjádřen právní názor, dle něhož skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. nebo že uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona (i když došlo ohledně věci dříve k vydání opatření podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb.), neznamená sama o sobě, že byl její nárok vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání nemovitosti podle tohoto zákona. Ústavní soud je si dobře vědom toho, že ustanovení §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá právně závaznou povahu stanovisek Nejvyššího soudu. Stejně je si vědom i toho, že dosavadní judikatura Ústavního soudu interpretuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ve smyslu závaznosti nálezů, týkajících se ústavních stížností, ve vztahu k obecným soudům pro jejich další rozhodování v dané věci (nález ve věci III. ÚS 425/97). Nicméně Ústavní soud opakovaně poukazuje (viz nález sp. zn. III. ÚS 127/96) na funkci stanovisek Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury soudů a vytváření jednotnosti právního řádu a na důležitost obecného akceptování právního názoru Ústavního soudu ze strany soudů v zájmu reálného a efektivního uplatnění základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud dále opakovaně poukazuje na tu skutečnost, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu, je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě. (Viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98). V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, jakož i ve stanovisku Nejvyššího soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze uvést následující: Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (III. ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod (viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179; ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s. 217-218; ÚS, sv. 5, s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171). Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení základních práv plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve stížností napadené věci, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, zrušil [§82 odst. l, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. V Brně 9. července 1998