ECLI:CZ:US:2005:3.US.232.05
sp. zn. III. ÚS 232/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDEN GROUP, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 50, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem v Karlových Varech, Studentská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 25 Co 231/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to pro rozpor tohoto rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížnost vychází z obchodního sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem společností Stavební výplně, a. s. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech čj. 13 C 350/2003-43, který zamítl žalobu stěžovatelky na vedlejšího účastníka o zaplacení 43 432,- Kč. Protože s ohledem na výši žalované částky podle platných právních předpisů nebylo možno podat dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně, podala stěžovatelka přímo ústavní stížnost. Stěžovatelka upozorňuje, že oba obecné soudy zamítly žalobu, každý však na základě jiné právní argumentace. Soud druhého stupně, kterého se ústavní stížnost týká, dovodil, že dohoda o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2001, na základě které měla stěžovatelka nabýt aktivní legitimaci proti vedlejšímu účastníkovi, není dostatečně určitá a pro tuto neurčitost je neplatná. Nikdo tuto neurčitost v řízení před soudy nenapadl, navíc převod práv je v obdobné situaci běžný. Obecný soud ani nevyhověl poučovací povinnosti podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Stejně tak obecný soud neprovedl některé důkazy, které byly účastníky řízení navrhovány.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Stejně tomu je i v případě, kdy Nejvyšší soud ČR nemůže rozhodovat o dovolání s ohledem na to, že žalovaná částka nepřesahuje minimální hodnotu, kdy již lze dovolání podat.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 násl.).
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, ledaže došlo k procesnímu excesu, například formalistickým výkladem norem podústavního práva odepřel obecný soud autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. I. ÚS 546/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 107). Tak se tomu ovšem v tomto případě nestalo a nebylo na Ústavním soudu, aby přezkoumal zákonnost interpretace dohody ze dne 10. 6. 2001. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu