ECLI:CZ:US:2009:3.US.2336.08.1
sp. zn. III. ÚS 2336/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ve věci ústavní stížnosti JUDr. Š. W., právně zastoupené JUDr. Jiřinou Gyarfásovou, advokátkou v Praze, Kmochova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 č. j. 4 Nd 283/2008-393, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Vrchního soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 č. j. 4 Nd 283/2008-393, neboť jím mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, vystupuje stěžovatelka jako vedlejší účastnice na straně žalované České televize v soudním sporu na ochranu osobnosti žalobkyně JUDr. S. P. Ve věci bylo původně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 1 Co 85/2003-291, jenž byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05. Poté, co se věc vrátila znovu do stadia projednávání před Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím, vzala žalobkyně dne 13. 6. 2008 žalobu zpět, přičemž stěžovatelka byla v postavení vedlejší účastnice obecným soudem vyzvána k vyjádření k uvedenému zpětvzetí žaloby.
Dne 30. 6. 2008 vznesla stěžovatelka ve výše uvedené věci, projednávané u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 280/2007, námitku podjatosti ve vztahu k soudkyním tohoto soudu JUDr. Ludmile Říhové a JUDr. Zdeňce Ferešové z důvodu poměru k věci s tím, že (zkráceně řečeno) uvedené soudkyně údajně byly členkami předlistopadové Komunistické strany Československa a v rámci základních organizací této strany zastávaly některé funkce. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu však bylo podle ust. §16 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto, že uvedené soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci u vrchního soudu.
Oproti tomu se stěžovatelka v ústavní stížnosti domnívá, že důvod k vyloučení jmenovaných soudkyň dán je. Stěžovatelka poukazuje na meritum věci, v níž se v zásadě jedná o pravdivost tvrzení uvedených v televizním pořadu ohledně působení žalobkyně dr. P. v politických kauzách předlistopadové justice. Dle stěžovatelky představuje údajné někdejší členství uvedených soudkyň Vrchního soudu v Praze v Komunistické straně Československa důvod k vyloučení pro poměr k věci dle §14 odst. 1 o. s. ř.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je projednávaný návrh formálně přípustný k meritornímu projednání ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. namátkou rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/09, III. ÚS 831/09, III. ÚS 1411/09, dostupná v databázi NALUS). S ohledem na to, že věc stěžovatelky se nachází ve stadiu řízení před soudem odvolacím a proti rozhodnutí ve věci samé již nelze brojit řádnými opravnými prostředky v rámci civilního procesu, Ústavní soud projednávaný návrh shledal z formálního hlediska přípustným k meritornímu projednání. Zároveň však Ústavní soud upozorňuje, že ústavní soudnictví je primárně vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, a případné zásahy Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy teprve probíhajících lze považovat za opatření zcela výjimečného rázu.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení. Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti byla stručná a pouze odkazovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu; Ústavní soud z tohoto důvodu považoval za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovatelce k replice.
III.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Řízení o individuální ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu nepřísluší role dozorčího orgánu, průběžně posuzujícího správnost a zákonnost postupu obecných soudů v dosud neskončených věcech. I v projednávané věci Ústavní soud posuzoval toliko otázku, zda napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje zásah do základních práv stěžovatelky a dospěl přitom k závěru negativnímu.
Ústavní pořádek ČR (článek 81 a článek 82 Ústavy ČR) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04, dostupný v databázi NALUS, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Jde-li o podjatost ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. a obdobných ustanovení procesních řádů, Ústavní soud judikoval, že rozhodujícím kritériem zde nemůže být ani subjektivní pocit soudce, zda se cítí být podjatý (viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94), ani subjektivní hledisko účastníků (byť to je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, viz sp. zn. III. ÚS 1944/08), ale rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě objektivních hledisek. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. IV. ÚS 238/06, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04). Je sice pravda, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít nikoliv pouze na základě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost (sp. zn. I. ÚS 167/94); takováto pochybnost sama se však opět musí opírat o konkrétní objektivní zjištění o poměru soudce k věci, nikoli o obecné spekulace či domněnky účastníků (srov. I. ÚS 2142/07, III. ÚS 1944/08).
Podstatou argumentace projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, vyjádřené jak v odůvodnění návrhu, tak i v dalších přípisech, že údajné někdejší členství soudkyň příslušného senátu odvolacího soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování ve věci žaloby na ochranu osobnosti, týkající se tvrzených aktivit žalobkyně v rámci justice před rokem 1989. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stěžovatelkou uváděné námitky nemohou samy o sobě konstituovat důvod podjatosti dle §14 odst. 1 o. s. ř.
V jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud odkázal na zákon č. 451/1991 Sb., podle nějž je třeba řešit otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud konkrétněji konstatoval, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.
Ústavní soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudkyň vrchního soudu by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho domnělé, v obecné rovině vyjádřené osobní odborné či politické názory, ani odkaz na jeho údajnou politickou angažovanost v minulosti. Za konkrétní okolnost zpochybňující nestrannost soudce v řízení o žalobě na ochranu osobnosti nelze mít ani účastníkem vyslovené spekulace o tom, že se životní osudy či osobní vlastnosti soudce určitým způsobem podobají osudům žalobce a tím se dotýkají merita projednávané věci. Stěžovatelkou prosazovaný extenzivní výklad ust. §14 odst. 1 o. s. ř. by v důsledku znemožnil projednávání občanskoprávních či trestních věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989 (typicky věci restituční, věci týkající se osobnostních práv dle §11 obč. zákoníku, ale i věci týkající se politické perzekuce ze strany totalitního státu). Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, včetně negativních (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 553/03, I. ÚS 722/05, III. ÚS 1075/09 a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/07, I. ÚS 237/06, IV. ÚS 218/06 atd.).
Z podaného výkladu je patrné, že stěžovatelkou namítané okolnosti (které stěžovatelka sama navíc uvádí jako "údajné", tedy v rovině pouhých domněnek) nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudkyň Vrchního soudu v Praze a na napadené rozhodnutí nelze hledět jako na zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud byl tudíž nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu