infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-294-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.01.2000, sp. zn. III. ÚS 236/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 5/17 SbNU 35 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.236.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Dispoziční zásada ve správním soudnictví

Právní věta 1) Smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). 2) Přístup, jenž by konkrétní právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2000:3.US.236.99
sp. zn. III. ÚS 236/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 13. ledna 2000 v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. E. K. a S. B., za účasti vedlejšího účastníka Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. května 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčeni v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 270/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresní úřad v Klatovech - okresní pozemkový úřad v rozhodnutí ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, vyslovil dle §9 odst. 4 zákona o půdě, že M. K.-B., právní předchůdce Dr. E. K., a S. B. nejsou vlastnicemi přesně určených nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil v první řadě povahou předmětných nemovitostí, jejichž vydání, dle názoru pozemkového úřadu, nespadá pod režim zákona o půdě, nýbrž je upraven zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Dále pak poukázal na opožděnost, resp. předčasnost, podání výzvy na vydání věci, když tato byla uplatněna dne 4. dubna 1995, a to ve smyslu ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb. Do uvedeného rozhodnutí byl oběma účastníky správního řízení podán opravný prostředek, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 4 Nd 386/98, podle §11 odst. 3 o. s. ř. určil Krajský soud v Plzni k jeho projednání a rozhodnutí o něm. Krajský soud s poukazem na ustanovení §79 odst. 1, §249 odst. 2 a §250l odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 15. ledna 1999, č. j. 30 Ca 270/98-15, vyzval navrhovatelky k doplnění a upřesnění podání ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy tak, aby z doplnění bylo zřejmé, v jakém rozsahu je rozhodnutí správního orgánu napadáno, v čem navrhovatelky spatřují nezákonnost rozhodnutí správního orgánu s uvedením konkrétních zákonných ustanovení, jejichž porušení se dovolávají a aby uvedly, jaký konečný návrh činí, s tím že byly poučeny o důsledcích dispoziční zásady, která ovládá přezkumné řízení podle části páté o. s. ř. i o následcích spojených s neodstraněním nedostatků. K žádosti navrhovatelek usnesením ze dne 2. března 1999, č. j. 30 Ca 270/98-22, prodloužil soud lhůtu k odstranění vad podání do 15. dubna 1999. V prodloužené lhůtě krajský soud dne 30. března 1999 obdržel podání označené jako "doplnění odvolání", v němž byl v první řadě informován o úmrtí navrhovatelky M. K.-B. (jež zemřela dne 12. srpna 1997, což stěžovatelé doložili předložením kopie úmrtního listu) a o procesním nástupnictví Dr. E. K., opírajícím se o nástupnictví hmotněprávní ve smyslu §4 odst. 4 zákona o půdě. Dále navrhovatelé berou své "odvolání" v části, týkající přesně označených pozemků, zpět. V bodech IV. až VI. svého podání uvádí argumenty ve prospěch právní kvalifikace svého nároku na vydání nemovitostí dle zákona o půdě, jakož i pro naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 229/1991 Sb., a s obecným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovozují včasnost uplatněné výzvy na vydání nemovitostí, když pozemkový úřad nerozhodl ve věci do data účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. a návrh nezamítl z důvodu jeho podání neoprávněnými osobami dle zákona o půdě, nýbrž se jím zabýval až po účinnosti uvedeného zákona č. 30/1996 Sb. Závěrem "doplnění odvolání" se navrhovatelé domáhají zrušení rozhodnutí okresního pozemkového úřadu v Klatovech a vrácení věci tomuto úřadu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, vypraveným dne 12. dubna 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, byl opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, odmítnut, a to dle §250p o. s. ř., tj. pro neodstranění vad návrhu, jejichž odstranění soud nařídil a jež brání věcnému vyřízení návrhu. Za neodstranitelné vady návrhu v předmětné věci soud považoval nedodržení povinnosti navrhovatele v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. uvést, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, to znamená, které konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu podle mínění navrhovatele správní orgán ve svém rozhodnutí nebo v řízení, které předcházelo jeho vydání, porušil a toto tvrzení odůvodnit. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obecné tvrzení, že byl porušen zákon nebo že řízení bylo vadné k dodržení podmínek vyžadovaných ustanoveními §250l odst. 2 a §249 odst. 2 o. s. ř. nestačí. Dne 13. dubna 1999 krajský soud posléze obdržel podání stěžovatelů označené jako "upřesnění odvolání", obsahující již konkrétní zákonná ustanovení týkající se stížnostních bodů. V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvádějí, že v soudem stanovené lhůtě doplnili svůj opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu podáním ze dne 26. března 1998 (jež bylo krajskému soudu doručeno dne 30. března 1999) a dalším podáním ze dne 12. dubna 1999, jež soud obdržel dne 13. dubna 1999, jímž se však již odmítl zabývat. Poukazují přitom na ustanovení §55 o. s. ř., které umožňuje soudcovskou lhůtu prodloužit, z dikce tohoto ustanovení, jakož i z obecných zásad civilního procesu však dovozují závěr, dle něhož soudcovskou lhůtu nelze zkrátit. Stěžovatelé považují svou ústavní stížnost za důvodnou i v případě, pokud by bylo lze soudcovskou lhůtu v daném případě zkrátit. Vyjadřují přesvědčení, že jejich "odvolání" netrpělo takovými nedostatky, že by nebylo možné jej věcně vyřídit, když označovalo rozhodnutí, proti kterému směřovalo, bylo v něm uvedeno, že se na daný restituční nárok vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., byl uveden restituční titul, který měl být aplikován, bylo uvedeno, proč považují svou výzvu za výzvu včasnou (reaguje tak na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu) a dále v něm bylo uvedeno, čeho se domáhají. Domnívají se proto, že z jejich podání bylo patrné, v čem spatřují nezákonnost v rozhodnutí pozemkového úřadu. Ve vztahu k argumentaci krajského soudu pak stěžovatelé namítají, že o. s. ř. nestanoví výslovně povinnost uvést v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu konkrétní zákonné ustanovení konkrétního právního předpisu, a dále poukazují na specifika rozhodování v řízení podle hlavy třetí ve vztahu k řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř. Vyjadřují názor, dle něhož v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu nelze v tak striktním měřítku aplikovat zásadu dispoziční, jak je tomu v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, a to z toho důvodu, že opravný prostředek k soudu zákon připouští v případech, kdy nelze odvolání dle správního řádu podat u správního orgánu, když žalobou je napadáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, kterému již předchází řádný opravný prostředek. Soudnímu rozhodnutí konečně vytýkají absenci zkoumání podmínek řízení, když v předmětné věci pozemkový úřad jednal a rozhodl o osobě, která zemřela, tedy ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a soud byl na tuto skutečnost v odůvodnění "odvolání" upozorněn, což samo o sobě stěžovatelé považují za procesní vadu, odůvodňující zrušení rozhodnutí správního orgánu. V ústavní stížnosti je obsažena i námitka podjatosti předsedy senátu 30 Ca, kterou spatřují v neoprávněném vyžadování konkrétních zákonných ustanovení, jejichž porušení se dovolávají, a to s ohledem na jejich věk a prožité utrpení, a dále v rychlosti přijatého rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku, nesrovnatelné s rychlostí rozhodování v jiných věcech. Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí soudu se stěžovatelé cítí být dotčeni v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 9. září 1999 Krajský soud v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca v první řadě rekapituluje časový sled podání stěžovatelů a rozhodnutí soudu v dané věci. K výtce zkrácení soudcovské lhůty pak uvádí, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času pro provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost (v dané věci učiní podání vedoucí k odstranění vad návrhu na zahájení přezkumného řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř.) před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, má soud zato, že nelze při pokračování v řízení namítat úspěšně zkrácení lhůty a zejména dovozovat odepření soudní ochrany (je přitom upozorněno na nutnost přijetí jiného závěru pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). K námitce stěžovatelů, týkající se konkretizace stížnostních bodů v doplnění opravného prostředku ze dne 30. března 1999, účastník řízení před Ústavním soudem shodně s odůvodněním svého usnesení o odmítnutí opravného prostředku poukazuje na obsah zásady dispoziční, jejíž komponent je spatřován i v nezbytnosti označit konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu, které, dle názoru navrhovatele, správní orgán ve svém rozhodnutí nebo v řízení, které předcházelo jeho vydání, porušil a toto tvrzení odůvodnit. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu Vrchního soudu v Praze, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 1999, č. j. III. ÚS 485/98-13. Pro předmětnou věc pak soud konstatuje, že konkretizaci stížnostních výhrad výše popsaným způsobem obsahovalo až "upřesnění odvolání", jež bylo doručeno krajskému soudu opožděně (dne 13. dubna 1999). Vyvození právních důsledků z té právní skutečnosti, že jedna z původních restitučních žadatelek zemřela, by, dle přesvědčení soudu, přicházela do úvahy až tehdy, pokud by veškeré procesní podmínky pro řízení u soudu byly splněny, tedy až v případě provádění vlastního přezkumného řízení. Předseda senátu 30 Ca závěrem zdůrazňuje, že zkoumání procesních podmínek řízení, a tedy plnění povinnosti uložené soudu ustanovením §246c a §103 o. s. ř., nelze označovat za nepřátelský postoj k navrhovatelům a za projev podjatosti soudce, stejně tak jako úkony, které učinil s cílem odstranit vady, jimiž návrh na zahájení přezkumného řízení trpěl. Protože soudce věc vyřizující, uvádí se dále ve vyjádření, neměl k této věci žádný poměr, k účastníkům řízení ani k jejich zástupci není v žádném osobním vztahu, tedy na výsledku řízení nebyl žádným způsobem zainteresován, nebylo zákonného důvodu pro postup dle §15 odst. 1 o. s. ř. Naopak, dle svého přesvědčení, při zkoumání procesních podmínek řízení postupoval zcela transparentním způsobem a veden snahou zohlednit jistou specifičnost předmětu řízení i těžší postavení navrhovatelů při uplatnění jejich práv, hodnotil benevolentněji prvotní podání a vyhověl i požadavku na prodloužení lhůty k odstranění vad v požadovaném rozsahu. Ze všech uvedených důvodů se krajský soud domnívá, že svým postupem neporušil právo na soudní ochranu, jakož ani zásadu nestrannosti soudce dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež navrhuje ústavní stížnost navrhovatelů odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. II. II/a Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. II/b Ústavní stížnost, směřující do usnesení o odmítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, spatřuje dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ve třech okolnostech: první je nepřípustné zkrácení soudcovské lhůty, druhou nesprávná interpretace a aplikace zásady dispoziční v řízení dle části páté hlavy třetí o. s. ř. a konečně poslední v rozhodování věci podjatým soudcem. Ústavní soud první a třetí námitku stěžovatelů neshledává důvodnou. Sdílí v této souvislosti právní názor Krajského soudu v Plzni, dle kterého smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). Ústavní soud sdílí i opodstatněnost důvodů, pro které se předseda senátu 30 Ca Krajského soudu v Plzni necítí být v dané věci podjat a pro které neshledal opodstatnění pro postup dle §15 odst. 1 o. s. ř. Důvodnou ale v předmětné věci Ústavní soud shledává námitku nesprávné interpretace a aplikace zásady dispoziční v řízení dle části páté hlavy třetí o. s. ř. Dle ustanovení §250l odst. 2 o. s. ř. se na uvedené řízení užije přiměřeně ustanovení hlavy druhé části páté o. s. ř., s výjimkou §250a o. s. ř. Princip dispozitivnosti, jakkoli není zákonodárcem explicitně vyjádřen, plyne pro řízení dle části páté o. s. ř. z ustanovení §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného soudní praxe (viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 1992, č. j. Rs 16 a 73/92-12) jakož i doktrína dovozuje nezbytnost uvedení stížnostních (žalobních) bodů, tj. konkrétních porušení zákona (resp. právního předpisu) ze strany správního orgánu, přičemž přímým odkazem na konkrétní ustanovení právních předpisů hmotného nebo procesního práva je tak činěno pouze "zpravidla" (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář, Praha 1997, s. 714), nikoli však nezbytně a vždy. Přístup opačný, jenž by konkrétní právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V předmětné věci podání stěžovatelů, označené jako "doplnění odvolání", jež krajský soud obdržel v jím stanovené lhůtě pro odstranění vad podání původního (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 270/98, č. l. 24-26), obsahuje označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá a uvedení důvodů, v čem je spatřována jeho nezákonnost, a to tvrzením naplnění podmínek restitučního titulu s výslovným odkazem na ustanovení §6 odst 1 písm. g) zákona o půdě a tvrzením včasnosti podání výzvy k vydání nemovitostí dle uvedeného zákona ve znění jeho novely č. 30/1996 Sb., a konečně podání obsahuje i konečný návrh. Z pohledu podmínek obsažených v ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř., z pohledu správní judikatury, doktríny, jakož i z pohledu obecných kritérií vyjádřených výše Ústavním soudem, splňuje uvedené podání hlediska zásady dispoziční, jímž se řízení o soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy řídí. V této souvislosti Ústavní soud nepovažuje za případné posuzovat předmětnou věc pohledem právního názoru vyjádřeného v usnesení sp. zn. III. ÚS 485/98, které vychází z odlišných skutkových okolností rozhodných pro naplnění podmínek zásady dispoziční v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, z důvodu porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jako obiter dictum závěrem Ústavní soud sdílí právní názor účastníka řízení, dle něhož vyvození právních důsledků z té právní skutečnosti, že jedna z původních restitučních žadatelek zemřela, čili zohlednění okolností, ke kterým správní soud přihlíží z úřední povinnosti, přichází do úvahy toliko tehdy, pokud by veškeré procesní podmínky pro řízení u soudu byly splněny, tedy až v případě provádění vlastního přezkumného řízení. Dle názoru Ústavního soudu, z důvodů výše již vyložených, v předmětné věci však tyto podmínky splněny byly. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 13. ledna 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:3.US.236.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 236/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 5/17 SbNU 35
Populární název Dispoziční zásada ve správním soudnictví
Datum rozhodnutí 13. 1. 2000
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 5. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §6
  • 99/1963 Sb., §14, §55, §250l, §249, §250h
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík interpretace
lhůta/procesněprávní
soudce/podjatost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-236-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 34056
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28