ECLI:CZ:US:2000:3.US.236.99
sp. zn. III. ÚS 236/99
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 13. ledna 2000 v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. E. K. a S. B., za účasti vedlejšího účastníka Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp.
zn. 30 Ca 270/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. května 1999,
tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn.
30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti
rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového
úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95. Uvedeným rozhodnutím
soudu se cítí být dotčeni v základním právu na soudní ochranu a na
soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucí
z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále
Listina).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 270/98,
jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní úřad v Klatovech - okresní pozemkový úřad
v rozhodnutí ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, vyslovil dle
§9 odst. 4 zákona o půdě, že M. K.-B., právní předchůdce Dr.
E. K., a S. B. nejsou vlastnicemi přesně určených nemovitostí. Své
rozhodnutí odůvodnil v první řadě povahou předmětných nemovitostí,
jejichž vydání, dle názoru pozemkového úřadu, nespadá pod režim
zákona o půdě, nýbrž je upraven zákonem o mimosoudních
rehabilitacích. Dále pak poukázal na opožděnost, resp.
předčasnost, podání výzvy na vydání věci, když tato byla uplatněna
dne 4. dubna 1995, a to ve smyslu ustanovení §13 odst. 5 zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb.
Do uvedeného rozhodnutí byl oběma účastníky správního řízení
podán opravný prostředek, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne
18. listopadu 1998, sp. zn. 4 Nd 386/98, podle §11 odst. 3 o. s.
ř. určil Krajský soud v Plzni k jeho projednání a rozhodnutí
o něm.
Krajský soud s poukazem na ustanovení §79 odst. 1, §249
odst. 2 a §250l odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 15. ledna
1999, č. j. 30 Ca 270/98-15, vyzval navrhovatelky k doplnění
a upřesnění podání ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy tak, aby
z doplnění bylo zřejmé, v jakém rozsahu je rozhodnutí správního
orgánu napadáno, v čem navrhovatelky spatřují nezákonnost
rozhodnutí správního orgánu s uvedením konkrétních zákonných
ustanovení, jejichž porušení se dovolávají a aby uvedly, jaký
konečný návrh činí, s tím že byly poučeny o důsledcích dispoziční
zásady, která ovládá přezkumné řízení podle části páté o. s. ř.
i o následcích spojených s neodstraněním nedostatků. K žádosti
navrhovatelek usnesením ze dne 2. března 1999, č. j. 30 Ca
270/98-22, prodloužil soud lhůtu k odstranění vad podání do 15.
dubna 1999.
V prodloužené lhůtě krajský soud dne 30. března 1999 obdržel
podání označené jako "doplnění odvolání", v němž byl v první řadě
informován o úmrtí navrhovatelky M. K.-B. (jež zemřela dne 12.
srpna 1997, což stěžovatelé doložili předložením kopie úmrtního
listu) a o procesním nástupnictví Dr. E. K., opírajícím se
o nástupnictví hmotněprávní ve smyslu §4 odst. 4 zákona o půdě.
Dále navrhovatelé berou své "odvolání" v části, týkající přesně
označených pozemků, zpět. V bodech IV. až VI. svého podání uvádí
argumenty ve prospěch právní kvalifikace svého nároku na vydání
nemovitostí dle zákona o půdě, jakož i pro naplnění restitučního
titulu dle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 229/1991 Sb.,
a s obecným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu dovozují včasnost uplatněné výzvy na vydání nemovitostí,
když pozemkový úřad nerozhodl ve věci do data účinnosti zákona č.
30/1996 Sb. a návrh nezamítl z důvodu jeho podání neoprávněnými
osobami dle zákona o půdě, nýbrž se jím zabýval až po účinnosti
uvedeného zákona č. 30/1996 Sb. Závěrem "doplnění odvolání" se
navrhovatelé domáhají zrušení rozhodnutí okresního pozemkového
úřadu v Klatovech a vrácení věci tomuto úřadu k dalšímu projednání
a rozhodnutí.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999,
vypraveným dne 12. dubna 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, byl opravný
prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
v Klatovech ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, odmítnut, a to
dle §250p o. s. ř., tj. pro neodstranění vad návrhu, jejichž
odstranění soud nařídil a jež brání věcnému vyřízení návrhu. Za
neodstranitelné vady návrhu v předmětné věci soud považoval
nedodržení povinnosti navrhovatele v řízení podle části páté hlavy
třetí o. s. ř. uvést, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu, to znamená, které konkrétní ustanovení
konkrétního právního předpisu podle mínění navrhovatele správní
orgán ve svém rozhodnutí nebo v řízení, které předcházelo jeho
vydání, porušil a toto tvrzení odůvodnit. Krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obecné tvrzení, že byl
porušen zákon nebo že řízení bylo vadné k dodržení podmínek
vyžadovaných ustanoveními §250l odst. 2 a §249 odst. 2 o. s. ř.
nestačí.
Dne 13. dubna 1999 krajský soud posléze obdržel podání
stěžovatelů označené jako "upřesnění odvolání", obsahující již
konkrétní zákonná ustanovení týkající se stížnostních bodů.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvádějí, že v soudem
stanovené lhůtě doplnili svůj opravný prostředek proti rozhodnutí
správního orgánu podáním ze dne 26. března 1998 (jež bylo
krajskému soudu doručeno dne 30. března 1999) a dalším podáním ze
dne 12. dubna 1999, jež soud obdržel dne 13. dubna 1999, jímž se
však již odmítl zabývat. Poukazují přitom na ustanovení §55 o. s.
ř., které umožňuje soudcovskou lhůtu prodloužit, z dikce tohoto
ustanovení, jakož i z obecných zásad civilního procesu však
dovozují závěr, dle něhož soudcovskou lhůtu nelze zkrátit.
Stěžovatelé považují svou ústavní stížnost za důvodnou
i v případě, pokud by bylo lze soudcovskou lhůtu v daném případě
zkrátit. Vyjadřují přesvědčení, že jejich "odvolání" netrpělo
takovými nedostatky, že by nebylo možné jej věcně vyřídit, když
označovalo rozhodnutí, proti kterému směřovalo, bylo v něm
uvedeno, že se na daný restituční nárok vztahuje režim zákona č.
229/1991 Sb., byl uveden restituční titul, který měl být
aplikován, bylo uvedeno, proč považují svou výzvu za výzvu včasnou
(reaguje tak na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu) a dále
v něm bylo uvedeno, čeho se domáhají. Domnívají se proto, že
z jejich podání bylo patrné, v čem spatřují nezákonnost
v rozhodnutí pozemkového úřadu. Ve vztahu k argumentaci krajského
soudu pak stěžovatelé namítají, že o. s. ř. nestanoví výslovně
povinnost uvést v opravném prostředku proti rozhodnutí správního
orgánu konkrétní zákonné ustanovení konkrétního právního předpisu,
a dále poukazují na specifika rozhodování v řízení podle hlavy
třetí ve vztahu k řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř.
Vyjadřují názor, dle něhož v řízení o opravném prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu nelze v tak striktním měřítku
aplikovat zásadu dispoziční, jak je tomu v řízení o žalobách proti
rozhodnutím správních orgánů, a to z toho důvodu, že opravný
prostředek k soudu zákon připouští v případech, kdy nelze odvolání
dle správního řádu podat u správního orgánu, když žalobou je
napadáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, kterému již
předchází řádný opravný prostředek. Soudnímu rozhodnutí konečně
vytýkají absenci zkoumání podmínek řízení, když v předmětné věci
pozemkový úřad jednal a rozhodl o osobě, která zemřela, tedy
ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a soud byl na tuto
skutečnost v odůvodnění "odvolání" upozorněn, což samo o sobě
stěžovatelé považují za procesní vadu, odůvodňující zrušení
rozhodnutí správního orgánu.
V ústavní stížnosti je obsažena i námitka podjatosti předsedy
senátu 30 Ca, kterou spatřují v neoprávněném vyžadování
konkrétních zákonných ustanovení, jejichž porušení se dovolávají,
a to s ohledem na jejich věk a prožité utrpení, a dále
v rychlosti přijatého rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku,
nesrovnatelné s rychlostí rozhodování v jiných věcech.
Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadeném
rozhodnutí soudu se stěžovatelé cítí být dotčeni v základním právu
na soudní ochranu a na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu
veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 9. září 1999 Krajský soud v Plzni k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca v první řadě
rekapituluje časový sled podání stěžovatelů a rozhodnutí soudu
v dané věci. K výtce zkrácení soudcovské lhůty pak uvádí, že
smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času pro provedení
určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník
řízení uloženou povinnost (v dané věci učiní podání vedoucí
k odstranění vad návrhu na zahájení přezkumného řízení podle části
páté hlavy třetí o. s. ř.) před uplynutím soudcovské lhůty
a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, má
soud zato, že nelze při pokračování v řízení namítat úspěšně
zkrácení lhůty a zejména dovozovat odepření soudní ochrany (je
přitom upozorněno na nutnost přijetí jiného závěru pro případ, že
by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad
podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula
soudcovská lhůta).
K námitce stěžovatelů, týkající se konkretizace stížnostních
bodů v doplnění opravného prostředku ze dne 30. března 1999,
účastník řízení před Ústavním soudem shodně s odůvodněním svého
usnesení o odmítnutí opravného prostředku poukazuje na obsah
zásady dispoziční, jejíž komponent je spatřován i v nezbytnosti
označit konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu, které,
dle názoru navrhovatele, správní orgán ve svém rozhodnutí nebo
v řízení, které předcházelo jeho vydání, porušil a toto tvrzení
odůvodnit. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu
Vrchního soudu v Praze, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne
11. března 1999, č. j. III. ÚS 485/98-13. Pro předmětnou věc pak
soud konstatuje, že konkretizaci stížnostních výhrad výše popsaným
způsobem obsahovalo až "upřesnění odvolání", jež bylo doručeno
krajskému soudu opožděně (dne 13. dubna 1999). Vyvození právních
důsledků z té právní skutečnosti, že jedna z původních
restitučních žadatelek zemřela, by, dle přesvědčení soudu,
přicházela do úvahy až tehdy, pokud by veškeré procesní podmínky
pro řízení u soudu byly splněny, tedy až v případě provádění
vlastního přezkumného řízení.
Předseda senátu 30 Ca závěrem zdůrazňuje, že zkoumání
procesních podmínek řízení, a tedy plnění povinnosti uložené soudu
ustanovením §246c a §103 o. s. ř., nelze označovat
za nepřátelský postoj k navrhovatelům a za projev podjatosti
soudce, stejně tak jako úkony, které učinil s cílem odstranit
vady, jimiž návrh na zahájení přezkumného řízení trpěl. Protože
soudce věc vyřizující, uvádí se dále ve vyjádření, neměl k této
věci žádný poměr, k účastníkům řízení ani k jejich zástupci není
v žádném osobním vztahu, tedy na výsledku řízení nebyl žádným
způsobem zainteresován, nebylo zákonného důvodu pro postup dle §15 odst. 1 o. s. ř. Naopak, dle svého přesvědčení, při zkoumání
procesních podmínek řízení postupoval zcela transparentním
způsobem a veden snahou zohlednit jistou specifičnost předmětu
řízení i těžší postavení navrhovatelů při uplatnění jejich práv,
hodnotil benevolentněji prvotní podání a vyhověl i požadavku na
prodloužení lhůty k odstranění vad v požadovaném rozsahu.
Ze všech uvedených důvodů se krajský soud domnívá, že svým
postupem neporušil právo na soudní ochranu, jakož ani zásadu
nestrannosti soudce dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež navrhuje
ústavní stížnost navrhovatelů odmítnout jako zjevně
neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
II.
II/a
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
II/b
Ústavní stížnost, směřující do usnesení o odmítnutí opravného
prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, spatřuje dotčení
v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ve třech
okolnostech: první je nepřípustné zkrácení soudcovské lhůty,
druhou nesprávná interpretace a aplikace zásady dispoziční
v řízení dle části páté hlavy třetí o. s. ř. a konečně poslední
v rozhodování věci podjatým soudcem.
Ústavní soud první a třetí námitku stěžovatelů neshledává
důvodnou. Sdílí v této souvislosti právní názor Krajského soudu
v Plzni, dle kterého smyslem stanovení soudcovské lhůty je
vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu
účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost
před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné,
že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn
a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný
platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli
na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení
dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). Ústavní soud sdílí
i opodstatněnost důvodů, pro které se předseda senátu 30 Ca
Krajského soudu v Plzni necítí být v dané věci podjat a pro které
neshledal opodstatnění pro postup dle §15 odst. 1 o. s. ř.
Důvodnou ale v předmětné věci Ústavní soud shledává námitku
nesprávné interpretace a aplikace zásady dispoziční v řízení dle
části páté hlavy třetí o. s. ř.
Dle ustanovení §250l odst. 2 o. s. ř. se na uvedené řízení
užije přiměřeně ustanovení hlavy druhé části páté o. s. ř.,
s výjimkou §250a o. s. ř.
Princip dispozitivnosti, jakkoli není zákonodárcem explicitně
vyjádřen, plyne pro řízení dle části páté o. s. ř. z ustanovení
§249 odst. 2 a §250h odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného soudní praxe
(viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 24. listopadu 1992, č. j. Rs 16 a 73/92-12) jakož i doktrína
dovozuje nezbytnost uvedení stížnostních (žalobních) bodů, tj.
konkrétních porušení zákona (resp. právního předpisu) ze strany
správního orgánu, přičemž přímým odkazem na konkrétní ustanovení
právních předpisů hmotného nebo procesního práva je tak činěno
pouze "zpravidla" (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský
soudní řád. Komentář, Praha 1997, s. 714), nikoli však nezbytně
a vždy. Přístup opačný, jenž by konkrétní právní argumentaci
obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení
právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční
v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy
za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus,
v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny.
V předmětné věci podání stěžovatelů, označené jako "doplnění
odvolání", jež krajský soud obdržel v jím stanovené lhůtě pro
odstranění vad podání původního (spis Krajského soudu v Plzni sp.
zn. 30 Ca 270/98, č. l. 24-26), obsahuje označení rozhodnutí
správního orgánu, které napadá, vyjádření v jakém rozsahu se toto
rozhodnutí napadá a uvedení důvodů, v čem je spatřována jeho
nezákonnost, a to tvrzením naplnění podmínek restitučního titulu
s výslovným odkazem na ustanovení §6 odst 1 písm. g) zákona
o půdě a tvrzením včasnosti podání výzvy k vydání nemovitostí dle
uvedeného zákona ve znění jeho novely č. 30/1996 Sb., a konečně
podání obsahuje i konečný návrh. Z pohledu podmínek obsažených
v ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř., z pohledu správní judikatury,
doktríny, jakož i z pohledu obecných kritérií vyjádřených výše
Ústavním soudem, splňuje uvedené podání hlediska zásady
dispoziční, jímž se řízení o soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů
veřejné správy řídí.
V této souvislosti Ústavní soud nepovažuje za případné
posuzovat předmětnou věc pohledem právního názoru vyjádřeného
v usnesení sp. zn. III. ÚS 485/98, které vychází z odlišných
skutkových okolností rozhodných pro naplnění podmínek zásady
dispoziční v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca
270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí
Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne
16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, z důvodu porušení základního
práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušil [§82 odst.
1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Jako obiter dictum závěrem Ústavní soud sdílí právní názor
účastníka řízení, dle něhož vyvození právních důsledků z té právní
skutečnosti, že jedna z původních restitučních žadatelek zemřela,
čili zohlednění okolností, ke kterým správní soud přihlíží
z úřední povinnosti, přichází do úvahy toliko tehdy, pokud by
veškeré procesní podmínky pro řízení u soudu byly splněny, tedy až
v případě provádění vlastního přezkumného řízení. Dle názoru
Ústavního soudu, z důvodů výše již vyložených, v předmětné věci
však tyto podmínky splněny byly.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. ledna 2000