infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.09.2013, sp. zn. III. ÚS 2384/10 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:3.US.2384.10.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:3.US.2384.10.2
sp. zn. III. ÚS 2384/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Marie Homolové, 2. Barbary Homolové a 3. Patrika Homoly, zastoupených Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti rozhodnutí insolvenční správkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové ze dne 16. 6. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2010 ve věci sp. zn. KSOS 13 INS 2847/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v insolvenční věci dlužníka Rostislava Hartmanna (dále jen "dlužník") vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 2847/2010. Podle údajů z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2010 č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-A6 došlo ke zjištění úpadku dlužníka, ustanovení Mgr. Ing. Evy Hepperové insolvenční správkyní (dále jen "insolvenční správkyně") a povolení řešení úpadku oddlužením. Insolvenční správkyně rozhodnutím ze dne 16. 6. 2010 uznala pohledávky Zdeňka Bayera za dlužníkem v přihlášeném rozsahu, tj. v úhrnné hodnotě ve výši 521 500 Kč (přihláška č. 2). Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě vyhlásil, že "za nedílnou součást protokolu prohlašuje upravený seznam přihlášek, které byly přezkoumány při dnešním jednání, a to přihlášky č. 1, 2, 3 a 5". V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že pohledávka Zdeňka Bayera (přesahující 40% objemu přihlášených pohledávek) je jen fiktivní, čímž ve svém důsledku znamená zkrácení uspokojení jejich majetkových nároků. Dovozují, že k zásahu do jejich ústavně zaručených práv došlo tím, že insolvenční správkyně (údajnou) pohledávku Z. Bayera uznala a insolvenční soud její postup aproboval tím, že v rámci přezkumného jednání dne 16. 6. 2010 usnesením prohlásil za nedílnou součást protokolu seznam přihlášek zahrnující též předmětnou pohledávku. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) rozhodl tak, že ustanovení §192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 3. 2011. Shledal, že úprava obsažená v uvedeném ustanovení znamená protiústavní mezeru v podobě neopodstatněného zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ve vztahu ke stěžovatelům je však určující obecná nepřípustnost retroaktivního účinku derogace právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným soukromoprávním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)]. Zrušení zákona nálezem Ústavního soudu totiž nezbavuje právního základu existující soukromoprávní vztahy, jež vznikly na jeho základě, a ani dodatečně nepůsobí jejich neplatnost. Výjimku z této zásady (srov. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) lze připustit jen zcela mimořádně, např. v případě kvalifikovaně intenzivního derogačního důvodu (především v podobě rozporu s materiálním jádrem Ústavy); takovýto důvod zde však s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 zcela zjevně dán není, pročež práva nabytá před zrušením výše označeného ustanovení zůstávají nedotčena (zde to platí jmenovitě též o právech dlužníka a ostatních věřitelů). Současně je významné, že ústavní stížnost stěžovatelů vychází z odlišné procesní situace než judikatura Nejvyššího soudu, která na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 odkazuje, jmenovitě v usnesení ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSCR 54/2012, resp. též usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012 a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSČR 51/2012. Stěžovatelé totiž v rámci insolvenčního řízení nevyvinuli žádnou - z hlediska těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu relevantní - popěrnou aktivitu, a v ústavní stížnosti ani netvrdí, že pohledávku přihlášenou Z. Bayerem popřeli; jak vyplývá z protokolu z přezkumného jednání a schůze věřitelů ze dne 16. 6. 2010, jejich zástupce pouze uvedl, že by tak měla učinit insolvenční správkyně. Oproti tomu v insolvenčních věcech, z nichž vycházejí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012 a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSČR 51/2012 naopak tuto aktivitu tamní věřitelé (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzali, a uplatnili u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil, a v insolvenční věci, ze které se odvíjí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSCR 54/2012 přihlášený věřitel popřel v rámci přezkumného jednání pohledávku jiného věřitele, a insolvenční soud následně o jeho popěrném úkonu rozhodl. Existencí dalších procesních prostředků, které byly k dispozici stěžovatelům (při respektování intertemporálních účinků judikatury Ústavního soudu, jak se podává kupř. z již zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1777/07), se pak zakládá též rozhodný úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity nyní otevřeného ústavněprávního přezkumu - zde v materiálním pojetí. Z pohledu zásady vigilantibus iura (a ochrany práv stěžovatelů) není bez významu, že stěžovatelé proti oddlužení (za insolvenčním soudem zjištěné existence nepopřené pohledávky, proti níž nyní uplatňují svoji oponenturu) při rozhodném hlasování věřitelů svůj odpor neprojevili, a tím je fakticky aprobovali. Zde se patří připomenout, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2010 č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-B-8 schválil oddlužení dlužníka Rostislava Hartmanna plněním splátkové kalendáře a Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 10. 2010 č. j. KSOS 13 INS 2847/2010, 2 VSOL 366/2010 - B - 22 odvolání stěžovatelů proti tomuto usnesení odmítl; konstatoval, že z ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona vyplývá, že věřitel může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení jednak v situaci, kdy hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, a jednak tehdy, když insolvenční soud nevyhověl jeho námitkám uplatněným podle §403 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž tyto podmínky v dané věci splněny nebyly, jelikož se stěžovatelé hlasování o způsobu oddlužení zdrželi, a nezajištění věřitelé, kteří se zdrželi hlasování, námitky uplatňovat nemohou. Ústavní soud neztrácí se zřetele, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) konstatoval (odst. 53), že institut žaloby o náhradu škody proti insolvenčnímu správci neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, a i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele. Současně ovšem nelze - v situaci, kdy jsou stěžovatelé omezeni výše uvedenými limity účinků tohoto nálezu - od režimu náhradově škodového při doložení splnění příslušných zákonných podmínek bez dalšího odhlížet. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelům podmínky ústavněprávní ochrany doložit nezdařilo, a jejich ústavní stížnost Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů rovněž vyložených shora, není vyloučeno ji kvalifikovat i jakožto stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřípustnou. Návrh na odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pak sdílí osud ústavní stížnosti, a zvláštního (negativního) výroku již netřeba. Ústavní soud úředním záznamem ze dne 1. 4. 2011 deklaroval, že se zřetelem k požadavku zajištění jednotné judikatury vyčkává rozhodnutí v předcházející věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1412/09, z níž vzešel nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010. Předmětné řízení, v jehož rámci došlo ke změně soudce zpravodaje, však doposud skončeno nebylo a rozhodující senát již nepovažuje předznačený postup za nevyhnutelný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:3.US.2384.10.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2384/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 9. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 8. 2010
Datum zpřístupnění 16. 10. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §192 odst.1, §403 odst.2, §406 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík insolvence/správce
insolvence/řízení
pohledávka
dlužník
odvolání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2384-10_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 80876
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22