Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.01.1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 10/13 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.257.98

sp. zn. III. ÚS 257/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 1999 ve věci ústavní stížnosti M. D. a L. D. za účasti vedlejších účastníků A. T. a A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, o určení vlastnictví, takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, se zrušuje. 2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, se zamítá. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. června 1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčeni v základním právu vlastnit majetek, plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 10 C 443/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, bylo určeno, že A. T. a A. T., žalobci v řízení před obecnými soudy, jsou vlastníky spoluvlastnického podílu přesně vymezených nemovitostí, když kupní smlouvu mezi žalobci a žalovanými o převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem soud označil z důvodu simulace za absolutně neplatnou (a to dle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku). K simulaci, dle názoru soudu, došlo tím, že žalovaní vědomě projevili v kupní smlouvě vůli uhradit kupní cenu v hotovosti, přestože jejich vůle byla ve skutečnosti jiná, a to že kupní cenu uhradit v hotovosti při podpisu smlouvy, jak v ní bylo stanoveno (čl. III), nehodlali. V odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé namítají porušení §35 odst. 2 občanského zákoníku, když soud, dle jejich přesvědčení, vyložil právní úkon pouze dle jeho jazykového vyjádření a nikoli podle vůle toho, kdo jej učinil. Poukazují přitom na skutečnost, že jejich vůle směřovala jednoznačně k uzavření kupní smlouvy za cenu v kupní smlouvě uvedenou, když tato cena byla již před podpisem smlouvy uhrazena, a to vlastně formou nevrácení poskytnuté půjčky ze strany žalobců. Předkládají dále odvolacímu soudu ke zvážení, zdali není na místě postup dle §41 občanského zákoníku, tj. vztažení důvodu neplatnosti jen na část právního úkonu, a to na část týkající se způsobu placení kupní ceny. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, odvoláním stěžovatelů napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud však vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu okresního, dle něhož by z provedeného dokazování vyplynulo, že při podpisu kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem došlo ze strany žalovaných k vědomé neshodě vůle a projevu v tom, že by podepisovali kupní smlouvu s tím, že kupní cenu nehodlají uhradit. Neplatnost uvedené smlouvy dovodil pak krajský soud z absence zákonem vyžadovaných náležitostí formy (dle §46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníka), když v této smlouvě počet listů v textu a podpisy smluvních stran jsou uvedeny zcela osamoceně na dvou samostatných listech. V ústavní stížnosti stěžovatelé, kromě argumentů uváděných v řízení před obecnými soudy, polemizují se závěrem odvolacího soudu, když vyjadřují právní názor, dle něhož projevu smluvních stran na téže listině odpovídá i pokračování smlouvy i podpisů na dalších listinách, jsou-li podpisy řádně ověřeny u notáře. Stěžovatelé, dle vlastního vyjádření, za velmi závažný důvod ústavní stížnosti považují tu okolnost, že v situaci, když odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního názoru, neměli v řízení před obecnými soudy možnost se proti této nové argumentaci bránit. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 15. července 1998 Krajský soud v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 17 Co považuje stížností napadené rozhodnutí za správné a odkazuje na jeho odůvodnění. Nad jeho rámec pak konstatuje, že ustanovení §46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku vyžaduje, aby celek právního úkonu, učiněného v písemné formě, kompaktní listinu bezvýhradně tvořil, přičemž v daném případě, dle jejího přesvědčení, tomu tak nebylo, když smlouva byla sepsána na šesti listech se značnými prolukami a pak podpisy stran připojeny zcela samostatně na zvláštním paré papíru. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. V posuzované věci Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné. Došlo tím nejen k porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a zrušením rozsudku krajského soudu se vytváří prostor pro další ústavně konformní procesní postup posouzení věci před obecnými soudy a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud proto ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (III. ÚS 205/97, III. ÚS 200/98). Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. ledna 1999