ECLI:CZ:US:2004:3.US.258.03
sp. zn. III. ÚS 258/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 6. května 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03ve věci ústavní stížnosti J. F. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 3. 2003 sp. zn. 29 Odo 560/2001 o zamítnutí dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 12. 4. 2001 sp. zn. 13 Cmo 50/2001 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 5. 12. 2000 sp. zn. 4 Cm 164/2000 o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty úpadce a usnesení Městského soudu v Praze ze 3. 11. 2003 sp. zn. 99 K 21/98-969 o vyslovení souhlasu s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu, podané spolu s návrhy na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti a na odložení vykonatelnosti uvedených soudních rozhodnutí, a ve věci návrhu na zrušení §15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003 č. j. 99 K 21/98-969 se zrušují.
2. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2003, doplněným pak podáními ze dne 4. 6. 2003, 29. 12. 2003 a 6. 2. 2004, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64 o zamítnutí dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15 o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty úpadce a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003 č. j. 99 K 21/98-969 o vyslovení souhlasu s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu, navrhuje projednání předmětné ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti, odložení vykonatelnosti uvedených soudních rozhodnutí a podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podává návrh na zrušení §15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základních právech a svobodách plynoucích z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cm 164/2000, jejž si vyžádal, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i odůvodnění ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vyloučení přesně označené bytové jednotky a podílu na společných prostorách domu a pozemcích v Ř. ze soupisu konkursní podstaty úpadce Bytového družstva K. s. Ř. Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil právním závěrem, dle něhož stěžovatelka a úpadce uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví bytu ze dne 30. 4. 1998 učinili neúčinný právní úkon ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jelikož jím byl převeden bezplatně majetek dlužníka na jinou osobu, pročež v předmětné věci nejsou naplněny podmínky vyloučení věci se soupisu konkursní podstaty úpadce.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že při převodu vlastnictví bytů, garáží nebo ateliérů podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je součástí smlouvy i vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, eventuálně domu a jednotky, jakož i na případném záporném zůstatku základního fondu bytového hospodářství družstva, jak plyne z §24 odst. 7 věty druhé uvedeného zákona. Toto vypořádání dle jeho právního názoru nelze směšovat s povinností nabyvatele uhradit nedoplatky na poměrné částce nesplaceného investičního úvěru poskytnutého na výstavbu a připadajícího na převáděnou bytovou jednotku, resp. na nesplacené části zvýhodněného úvěru na rozsáhlé opravy a stavební úpravy na převáděný byt či na nesplacenou část komerčních úvěrů připadajících na byt; povinnost splatit tyto nedoplatky nabyvateli totiž ukládá jiné ustanovení zákona o vlastnictví bytů (§24 odst. 5). Dle zjištění odvolacího soudu ale předmětná smlouva obligatorní náležitost stanovenou v §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů neobsahuje, pročež dospěl k závěru o její neplatnosti podle §39 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Za těchto okolností pak již nepovažoval za aktuální posuzovat její neúčinnost podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a k námitce stěžovatelky týkající se vložení vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí rozhodnutím katastrálního úřadu [tedy veřejnou listinou podle §134 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uvedl, že tímto nedošlo k rozhodnutí o platnosti smlouvy, že katastrální úřad posuzuje právní úkon jen z hledisek taxativně vymezených v §5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o povolení vkladu tedy dle vrchního soudu nebrání posouzení smlouvy v občanském soudním řízení, ať již podle §39 obč. zák. nebo podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64 dovolání stěžovatelky zamítl. Vycházeje ze skutkových zjištění provedených soudem druhého stupně, mezi než zařadil i posouzení obsahu předmětné smlouvy, se pak ve všech rozhodovacích důvodech s jeho právními závěry ztotožnil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2003 č. j. 99 K 21/98-969 vyslovil souhlas s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu.
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
V úrovni práva jednoduchého, ve shodě s argumentací uplatněnou již v předchozích řízeních, je v ústavní stížnosti namítán zejména formalistický přístup při interpretaci obsahu smlouvy o převodu vlastnictví bytu z vlastnictví družstva na stěžovatelku. Závěr o neplatnosti předmětné smlouvy pro nedodržení podmínky plynoucí z §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů pak dle stěžovatelky neobstojí, jelikož fond oprav a údržby nebyl zatížen žádnými dluhy, a tudíž nebyla v této souvislosti ve vztahu k družstvu dlužníkem. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje přitom za překvapivé, jelikož soud nalézací předmětnou věc posoudil podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, soud odvolací ale podle §39 obč. zák. ve spojení s §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů. Tímto postupem dle jejího názoru byla zbavena možnosti skutkově i právně argumentovat. Závěr vrchního soudu, dle kterého předmětná smlouva klausuli podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů neobsahuje, považuje stěžovatelka za rozporný s provedeným dokazováním, konkrétně se skutečností, že tato klausule je obsažena v čl. VI. odst. 2 smlouvy. Ústavněprávně pak namítá rozpor ustanovení §15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání s obsahem ústavní ochrany vlastnického práva. Nadto poukazuje stěžovatelka na restituční povahu převodu vlastnictví k bytům z vlastnictví družstva do vlastnictví jeho členů a z toho plynoucí nutnost postupu podle §68 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i na neopodstatněné zvýhodnění věřitelů úpadce ve vztahu k stěžovatelce a dalším členům družstva. Uvedené zvýhodnění spatřuje v porušení §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů, upravujících právo na bezplatný převod bytové jednotky v domě ve vlastnictví bytového družstva, na němž dle přesvědčení stěžovatelky nic nemění ani prohlášení úpadku družstva.
Pro uvedené okolnosti stěžovatelka navrhuje nálezem Ústavního soudu zrušit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15, a to v důsledku z nich plynoucího dotčení v základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 15 odst. 1 Ústavy.
Návrh na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti a na odložení vykonatelnosti uvedených soudních rozhodnutí stěžovatelka odůvodňuje možností nezvratných vlastnických změn v důsledku postupu správce konkursní podstaty, návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003 č. j. 99 K 21/98-969 o vyslovení souhlasu s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu pak zejména jeho rozporem s ustanovením §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a v jeho důsledku pak rozporem s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny.
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 10. 2. 2004 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Nejvyšší soud jako účastník řízení. Odkazuje v něm na dovolací důvod, jenž založil přezkum rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu a jímž bylo řešení právní otázky zásadního významu (podle §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000). Konstatuje, že rozsudkem dovolacího soudu byl potvrzen právní názor soudu odvolacího, dle kterého v dané věci byla excindační žaloba stěžovatelky zamítnuta pro absolutní neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví bytu z vlastnictví družstva na stěžovatelku (§39 obč. zák.) v důsledku absence dojednání kontrahentů podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů. Účastník řízení v takovéto aplikaci předmětných zákonných ustanovení a interpretaci obsahu předmětné smlouvy formalistický přístup nespatřuje. Dle jeho přesvědčení se důsledně řídil jak ústavním pořádkem (zejména pak principem dělby moci, jenž moci soudní nedovoluje v oblasti aplikace práva nahrazovat moc zákonodárnou), tak i doslovným zněním, jakož i smyslem a významem relevantního jednoduchého práva. K restituční povaze zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, pak Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že restituční povahu mají toliko některá ustanovení uvedeného zákona, nikoli ale úprava transformace jednotlivých typů družstev do podoby odpovídající úpravě obsažené v obchodním zákoníku. Pro uvedené okolnosti na danou věc ustanovení §68 zákona o konkursu a vyrovnání nedopadá. K tvrzení stěžovatelky, dle níž dojednání odpovídající ustanovení §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů je obsaženo v čl. VI. odst. 2 předmětné smlouvy, účastník řízení upozorňuje na rámec dovolacího přezkumu, jenž mu nedovoluje zabývat se přezkumem skutkových zjištění [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000]. Nejvyšší soud dále nesdílí názor stěžovatelky, dle něhož soud odvolací rozhodl tzv. překvapivým rozhodnutím. Nesprávná je totiž dle něj již úvaha stěžovatelky, že posouzení platnosti předmětné smlouvy nebylo předmětem řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně platnost smlouvy zkoumal, dospěl přitom k závěru, že je platná, ale neúčinná; jestliže tento závěr prověřil na základě zkoumání téže listiny i odvolací soud, pak z mezí své přezkumné činnosti (§213 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12 2000) dle účastníka řízení nevybočil. Byla-li platnost smlouvy (byť s pozitivním závěrem) předmětem zkoumání soudu prvního stupně, pak stěžovatelka nemohla dle názoru Nejvyššího soudu být "překvapena" tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla listina podrobena v odvolacím řízení.
Účastník řízení ve svém vyjádření konečně připomíná, že závěr, dle kterého věřitelé družstva nemohou uspokojit své oprávněné nároky z majetku družstva jen proto, že ustanovení zákona o vlastnictví bytů přiznávají zvláštní práva k tomuto majetku (práva na bezúplatný převod) členům družstva, že tento majetek není postižitelný exekucí a tudíž ani konkursem, případně že tato práva přetrvávají i v exekučním nebo konkursním řízení, by byl nejen v rozporu se zásadami, na nichž spočívá majetková odpovědnost družstva za závazky družstva [§222 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.")], nýbrž i v hrubém rozporu s ochranou práv třetích osob (jež na rozdíl od členů družstva nemají na případné nezodpovědné chování družstva co do přebírání závazků, které není schopno hradit, žádného vlivu). Právní názor stěžovatelky by v této souvislosti dle Nejvyššího soudu vedl k závěru o retroaktivním působení zákona o vlastnictví bytů, např. ve vztahu k věřitelům, kteří před nabytím jeho účinnosti zajistili své pohledávky vůči družstvu např. zástavním právem k družstevním domům, v nichž se nacházejí družstevní byty.
K návrhu na zrušení ustanovení §15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účastník řízení namítá zejména skutečnost, že jej v uvedené věci nebylo užito. Z hlediska jeho obsahu pak konstatuje, že zcela evidentně není v rozporu s ústavním pořádkem.
Závěrem se ve vyjádření uvádí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí prošlo výběrem do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, přičemž občanskoprávní kolegium a obchodní kolegium Nejvyššího soudu schválilo jeho publikaci na zasedání kolegií dne 8. 10. 2003 s tím, že bude uveřejněno v čísle 1 ročníku 2004 pod číslem 8 s právními větami, podle kterých:
"I. Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky z vlastnictví družstva, jejíž součástí není vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství, připadajícího na převáděnou jednotku (§24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je neplatná (§39 obč. zák.).
II. Dům ve vlastnictví bytového družstva, v němž se nacházejí družstevní byty, není vyloučen z výkonu rozhodnutí jen proto, že člen družstva uplatnil podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právo na bezplatný převod bytové jednotky v tomto domě.
III. Za trvání konkursu na majetek bytového družstva mají členové družstva, kteří podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnili právo na bezplatný převod bytové jednotky v domě ve vlastnictví bytového družstva, k této bytové jednotce pouze zákonné předkupní právo.
IV. Nároky vzešlé ze zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou restitučními nároky ve smyslu ustanovení §68 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.".
S ohledem na výše uvedené okolnosti účastník řízení navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
V.
Důkazní řízení
Podle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cm 164/2000.
Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cm 164/2000:
- je založen protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 12. 4. 2001, dle něhož byly "k důkazu čteny čl. V. a čl. VI. smlouvy o převodu vlastnictví bytu č. 1472/10", uzavřené dne 30. 4. 1998 mezi Bytovým družstvem K. s. Ř. a stěžovatelkou,
- v přílohách spisu je založena smlouva o převodu vlastnictví bytu č. 1472/10, uzavřená dne 30. 4. 1998 mezi Bytovým družstvem K. s. Ŕ. a stěžovatelkou, jejíž čl. VI. zní takto:
"VI.
Finanční vypořádání
1) Přejímající uhradil předávajícímu na základě výzvy na jeho účet částku nesplaceného dlouhodobého investičního úvěru, která ke dni 30. 6. 1998 na převáděný byt činila: 39.800,- Kč.
2) Přejímající souhlasí s tím, aby zůstatek prostředků určených na financování údržby a oprav společných částí a zařízení domu připadající na převáděný byt včetně dalšího přírůstku těchto prostředků z nájemného sníženého o případné čerpání ode dne podpisu smlouvy o správcovství podle odstavce 3 tohoto článku, byl veden u předávajícího do doby převodu vlastnictví k bytu a poté převeden na účet správce domu.
3) Předávající je povinen:
a) Použít částku nesplaceného dlouhodobého investičního úvěru uvedeného v odstavci 1 tohoto článku k mimořádné jednorázové splátce úvěru bance spolu s pravidelnou splátkou úvěru ke dni 30. 6. 1998 a přitom označit bance, kterých jednotek se mimořádná splátka týká.
b) Provést vyúčtování dosavadní poskytnuté zálohy na nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu po uzavření účetního období (tj. kalendářní rok) do 30. 6. následujícího roku po podpisu smlouvy."
VI.
Ratio decidendi
VI./a
Rozsah ústavního přezkumu
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
VI./b
Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva
Z pohledu pro ústavní přezkum relevantního jednoduchého práva na předmětnou věc dopadají ustanovení §1, §6, §7, §15 odst. 1, §19, §20, §32 odst. 1, §68 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, §1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádaní majetkových nároků v družstvech, §222 odst. 1 obchodního zákoníku, §39 a 41 obč. zák., §5 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000.
V předmětné věci Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva neshledal.
Smyslem a účelem excindační žaloby podle §19 zákona o konkursu a vyrovnání je autoritativní zjištění, zda u majetku, jenž byl pojat do konkursní podstaty, bylo tak učiněno oprávněně, zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, tj. právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje.
Stěžovatelka namítá tři důvody, jež takovéto právo zakládají: Za důvod první považuje vyloučení věcí z konkursní podstaty, k nimž byl uplatněn restituční nárok (§68 zákona o konkursu a vyrovnání), přičemž za takový považuje nárok uplatněný podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Důvodem druhým je právo na bezplatný převod bytové jednotky v domě ve vlastnictví bytového družstva (§23 a 24 zákona o vlastnictví bytů), na němž dle jejího přesvědčení nic nemění ani prohlášení úpadku družstva. Konečně důvodem třetím je tvrzený obsah smlouvy o převodu vlastnictví bytu z vlastnictví družstva na stěžovatelku, kdy závěr vrchního soudu, dle kterého předmětná smlouva klausuli dle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů neobsahuje, považuje za rozporný s provedeným dokazováním, konkrétně se skutečností, že tato klausule je obsažena v čl. VI. odst. 2 smlouvy.
Smyslem a účelem restitučních zákonů (zejména pak zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, ve znění pozdějších předpisů) je zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo v důsledku komunistického totalitního režimu, porušujícího základní práva a svobody, v období let 1948 až 1989.
Podle ustanovení §1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, je uvedený zákon zákonem transformačním, přičemž toliko v jednom kontextu svého obsahu zahrnuje i restituční rozměr, a to v souvislosti s vydáním majetku Komunistické strany Československa a Socialistického svazu mládeže, získaného družstvy od 1. 1. 1990. Na uvedený transformační účel zákona č. 42/1992 Sb. pak navazuje i úprava obsažená v ustanovení §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Ústavní soud se již ostatně k transformační a nikoli restituční povaze pro daný případ relevantního jednoduchého práva vyslovil v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 21). Pro uvedené okolnosti nelze než dovodit závěr, dle kterého uplatnění nároku podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů nezakládá podmínky naplnění postupu podle §68 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. vyloučení bytové jednotky z konkursní podstaty úpadce - bytového družstva.
Smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, přičemž dlužník je v úpadku, má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, resp. i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§6 zákona o konkursu a vyrovnání). Dále podle §222 odst. 1 obch. zák. za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva sluší nárok podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů.
Podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Z toho stěžovatelka dovozuje, že tento majetek z povahy věci nemůže být pojat do konkursní podstaty družstva jako úpadce, jelikož jej nelze za daných podmínek zpeněžit (§27 zákona o konkursu a vyrovnání).
Takto nastíněný rozpor norem jednoduchého práva, na jehož vyústění je pak odlišně nahlíženo na straně jedné stěžovatelkou, na straně druhé účastníkem řízení, je ale rozporem zdánlivým.
Podle kogentních ustanovení §1 a 6 zákona o konkursu a vyrovnání a §222 odst. 1 obch. zák. se součástí konkursní podstaty stávají všechny bytové jednotky ve vlastnictví družstva ke dni prohlášení konkursu.
Podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů za splnění zákonem přesně stanovených podmínek členu družstva, jenž je nájemcem bytu, vzniklo právo na bezplatný převod bytu z vlastnictví družstva.
Za podmínek obsažených v §20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je podle §7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být i věc, tj. i byt (viz např. §167 odst. 2 obč. zák.), přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§28 odst. 1).
Osobou konkursního věřitele úpadce-bytového družstva, pakliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Nepostačoval-li by výtěžek zpeněžení konkursní podstaty na úhradu všech uplatněných pohledávek, podle §32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se tzv. "ostatní pohledávky", mezi něž nutno řadit i pohledávky plynoucí z ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, uspokojí poměrně. To znamená povinnost členů družstva-konkursních věřitelů po ocenění bytových jednotek a po převodu vlastnictví k nim uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením jejich pohledávky a cenou bytové jednotky (§27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání per analogiam).
Stěžovatelka dále závěr vrchního soudu, dle kterého předmětná smlouva klausuli podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů neobsahuje, považuje za rozporný s provedeným dokazováním, konkrétně se skutečností, že tato klausule je obsažena v čl. VI. odst. 2 smlouvy.
Podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva je vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky, a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství připadajících na převáděnou jednotku; vzájemným vypořádáním se přitom rozumí vyrovnání jak nevyčerpaných zůstatků, tak vyrovnání nedoplatků ze strany nabyvatele.
Dle právního názoru odvolacího soudu vyrovnání podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů nelze směšovat s povinností nabyvatele uhradit nedoplatky na poměrné částce nesplaceného investičního úvěru poskytnutého na výstavbu a připadajícího na převáděnou jednotku, resp. na nesplacené části zvýhodněného úvěru na rozsáhlejší úpravy a stavební úpravy na převáděný byt, protože povinnost splatit tyto nedoplatky je nabyvateli uložena v jiném ustanovení zákona o vlastnictví bytů, a to v §24 odst. 5. Vycházeje z takto naznačené interpretace ustanovení §24 odst. 5 a 7 zákona o vlastnictví bytů dovodil odvolací soud v posuzované věci závěr, dle něhož předmětná smlouva náležitost podle §24 odst. 7 uvedeného zákona neobsahuje, a jelikož se jedná o náležitost obligatorní, z důvodu její absence považoval tuto smlouvu za absolutně neplatnou (§39 obč. zák.). V této souvislosti dále konstatoval, že v řízení o povolení vkladu katastrální úřad posuzuje předmětný právní úkon jen z hledisek taxativně vymezených v §5 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež rozhodnutí o povolení vkladu nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posuzoval neplatnost smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. či jiných zákonných ustanovení, tím spíše její neúčinnost vůči konkursním věřitelům ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání.
Vycházeje z důkazu provedeného Ústavním soudem u ústního jednání konstatováním znění čl. VI. smlouvy o převodu vlastnictví bytu č. 1472/10, uzavřené dne 30. 4. 1998 mezi Bytovým družstvem K. s. Ř. a stěžovatelkou a z právního hodnocení jejího obsahu, Ústavní soud konstatuje, že předmětná smlouva požadavkům plynoucím z dikce §24 odst. 5 a 7 zákona o vlastnictví bytů odpovídá. V ustanoveních čl. VI. odst. 2 a odst. 3 písm. b) obsahuje jak klausuli o vzájemném vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby domu a bytové jednotky a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství (z pohledu obsahu čl. VI. odst. 2 předmětné smlouvy vypořádání zůstatku nájemného), tak i způsob provedení vyúčtování.
Ústavní soud se v této souvislosti a nad rámec konstatovaného skutkového a právního zjištění neztotožňuje s právním názorem vrchního soudu, dle něhož z obligatorní povahy klausule podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů v případě její absence, resp. neplatnosti plyne bez dalšího absolutní neplatnost celé smlouvy o bezplatném převodu bytové jednotky podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Jak bylo již uvedeno, podle ustanovení §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva je vzájemné vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky, a dále prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství připadajících na převáděnou jednotku.
Podle §39 obč. zák. neplatným je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, přičemž podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Dospěl-li vrchní soud k závěru, dle kterého v předmětné smlouvě absentuje klausule podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, příp. její obsah směšuje povinnost podle uvedeného zákonného ustanovení s povinností plynoucí s jiného zákonného ustanovení (§24 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů), což by bylo lze spíše posoudit ve smyslu právně relevantní neurčitosti (§37 odst. 1 obč. zák.), opomenul se pak zabývat otázkou, zda tato klausule je esenciální anebo akcidentální náležitostí smluvního typu podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, zdali jsou tedy naplněny podmínky postupu podle §41 anebo podle §39 obč. zák.
Pokud potom Nejvyšší soud při hodnocení otázky zásadního právního významu jemu stěžovatelkou předložené k posouzení dovodil, že kognice, zda předmětná smlouva o převodu vlastnictví bytu se zřetelem ke svému čl. VI. obsahuje klausuli podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, anebo tomu tak není, je zjištěním skutkovým, a tudíž nepřipouští dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12 2000, Ústavní soud jeho názor v tomto směru nesdílí. Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 31). Skutkovými jsou v této souvislosti toliko zjištění faktuální (nikoli ale zjištění povinnostní), čili zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod.
Subsumpční podmínky naplnění právní normy nejsou totiž tvořeny toliko zjištěními faktuálními (skutkovými), nýbrž mohou být tvořeny i zjištěními povinnostními. Jinými slovy vyjádřeno, posouzení náležitostí smlouvy představuje podřazení individualizované a konkretizované povinnosti (práva) pod generální a abstraktní (obecnou) normu. Interpretace smlouvy (právního úkonu) se přitom řídí obdobnými výkladovými pravidly, jakými je ovládána interpretace obecně závazných právních předpisů.
Dikce čl. VI. předmětné smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a Bytovým družstvem K. s. Ř., obsahuje oddělenou úpravu úhrady na nesplacené úvěry a úpravu vypořádání prostředků určených na financování oprav a údržby domu a bytové jednotky, čili nesměšuje povinnosti plynoucí z §24 odst. 5 a §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů. Dikce čl. VI. odst. 3 písm. b) uvedené smlouvy pak speciálně stanoví způsob vyúčtování prostředků podle odstavce 2 citovaného ustanovení smlouvy.
Tím, že odvolací soud při interpretaci předmětné smlouvy tyto skutečnosti neakceptoval a postupoval při ní v rozporu s pravidly jazykového, systematického a teleologického výkladu, porušil ustanovení §39 obč. zák. ve spojení s ustanovením §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.
Nejvyšší soud v řízení dovolacím pak restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního posouzení věci omezil příslušný dovolací důvod v rozporu nejen se smyslem a účelem §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, nýbrž i s právně dogmatickým odlišením významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění.
Kromě námitek hmotněprávních stěžovatelka vytýká rozhodnutí odvolacího soudu i dotčení v základních právech plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny (omezení práva ve věci právně a skutkově argumentovat), spočívající v přijetí tzv. překvapivého rozhodnutí.
Ústavní soud důvodnost této výtky nesdílí. Ztotožňuje se v této souvislosti se stanoviskem účastníka řízení, dle něhož otázka platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, uzavřené mezi stěžovatelkou a Bytovým družstvem K. s. Ŕ., byla předmětem jak nalézacího tak i přezkumného řízení, což plyne i z důkazu spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cm 164/2000, dle kterého u jednání před Vrchním soudem v Praze bylo konstatováno znění čl. VI. uvedené smlouvy. Vrchní soud ve svém postupu tudíž plně akceptoval kautely plynoucí v otázce tzv. překvapivých rozhodnutí z judikatury Ústavního soudu [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 336/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 25, nález č. 5)], a to tím, že nekonstatoval celé znění, nýbrž toliko znění vybraných ustanovení předmětné smlouvy, naznačil účastníkům řízení právní otázku, jíž považuje za důvodné se zabývat, aniž by tím porušil práva účastníků plynoucí z maximy rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Anticipoval tak povinnost plynoucí z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., aniž by tato ve smyslu čl. XI části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. dopadala na předmětné odvolací řízení.
Dospěl-li Ústavní soud v rovině práva jednoduchého k závěru o platnosti předmětné smlouvy, považuje pak za nezbytné analyzovat i argumentaci nalézacího soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně.
Smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. O takový případ ale u bezplatného převodu bytové jednotky podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejde. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege.
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě nálezů, příp. stanovisek [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, str. 471), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.)]. Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13; vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) pak již v kontextu obdobném posuzované věci uvedl: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.".
Aplikace ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je tudíž v předmětné věci v rozporu s jeho účelem a smyslem a jako takovou je nutné ji odmítnout.
VI./c
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
V posuzované věci (obdobně viz rovněž nález sp. zn. III. ÚS 686/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 30) dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace §39 obč. zák., §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12 2000, §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání obsažená v rozhodnutích dovolacího, odvolacího a nalézacího soudu ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětná rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
VI./d
Akcesorita
Po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000 č. j. 4 Cm 164/2000-15, pozbývá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003 č. j. 99 K 21/98-969 o vyslovení souhlasu s prodejem přesně označeného majetku z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu právního základu, pročež kasační důvody dopadající na rozhodnutí obecných soudů v excindančním řízení zakládají rovněž důvod zrušení i uvedeného usnesení Městského soudu v Praze.
Návrh na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) stěžovatelka odůvodnila možností nezvratných vlastnických změn v důsledku postupu správce konkursní podstaty. V předmětné věci ale Ústavní soud důvody pro postup podle §39 a §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal. K nezbytnosti restriktivní interpretace uvedených zákonných ustanovení je Ústavní soud veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení vedených před Ústavním soudem (podle čl. 37 odst. 3 Listiny) a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. učinila de facto řádný opravný prostředek. Pro uvedené okolnosti aplikoval Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podává stěžovatelka návrh na zrušení §15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, u něhož namítá rozpor s obsahem ústavní ochrany vlastnického práva. Jelikož jak v pravomocném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2001 č. j. 13 Cmo 50/2001-37, tak i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 560/2001-64 o zamítnutí dovolání, v rozhodovacích důvodech není uplatněno ustanovení §15 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatelky nesplňuje podmínky podle §74 a §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež je nutno jej kvalifikovat jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, což zakládá důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.