Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 66/8 SbNU 149 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.31.97

sp. zn. III. ÚS 31/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. května 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým byla zamítnuta žaloba do rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95, takto: Návrh se zamítá . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisu sp. zn. 2 A 6/96, jenž si Ústavní soud České republiky vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci, bylo zjištěno následující: Rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 22. června 1995, čj. 843/95-220, byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5.000.000,- Kč za zneužití svého dominantního postavení na trhu plechových náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit a Škoda Forman ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Naplnění uvedené skutkové podstaty přestupku podle zákona o ochraně hospodářské soutěže se měl stěžovatel dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na výrobu nového typu automobilu Škoda Felicia zastavil výrobu plechových náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit a Forman a převedl ji na VAB, spol. s r. o. Hranice. Tato skutečnost vedla v období od měsíce října 1994 do konce února 1995 k citelnému nedostatku předních pravých a levých blatníků a vík motorového prostoru. V řádném nezajištění zásobování tuzemského trhu náhradními díly spatřuje proto Ministerstvo pro hospodářskou soutěž zneužití dominantního postavení soutěžitele a tím jednání dle §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jádro argumentace správního orgánu, jež vedla k uvedeným závěrům, vyjadřuje zejména tato její část: "Zneužívání je nutno spatřovat v chování společnosti Š. na trhu, které je determinováno jejím postavením, neboť není v dodávkách plechových náhradních dílů na vozy Škoda Favorit a Škoda Forman vystavena žádné konkurenci. Takovéto postavení účastníku řízení např. umožňuje bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem či schopnostem subdodavatele zastavit určitý druh výroby, převést jej k subdodavateli bez náležitých záruk kvality a kvantity následné produkce, umožňuje neprovést dostatečné předzásobení náhradními díly před převodem výroby, kdy je zákazník odkázán pouze na jednoho výrobce, kterým je účastník řízení. Umožňuje dále rozhodovat o prioritách výroby nového typu vozu společnosti bez ohledu na dostatečné plnění svých závazků v souvislosti se zásobováním trhu náhradními díly pro automobily, jejichž výroba byla v souvislosti s výrobou vozu nového skončena (Škoda Favorit)." Do uvedeného rozhodnutí podala Š. rozklad. Uvádí v něm zejména tyto námitky: Podle jejího přesvědčení se správní orgán měl zabývat otázkou, na čí újmu, tj. zda jiných soutěžitelů či spotřebitelů, bylo dominantního postavení zneužito, dále zda nebyla splněna objektivní stránka skutkové podstaty přestupku proti pravidlům hospodářské soutěže, jelikož nedošlo k omezení konkurence v oblasti náhradních dílů, a konečně Ministerstvem pro hospodářskou soutěž nebylo objasněno, v čem mělo spočívat zneužití dominantního postavení Š. V měnícím rozhodnutí ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95, ministr pro hospodářskou soutěž kvalifikoval předmětné jednání Š. opětovně jako naplnění skutkové podstaty §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížil však výši pokuty na 3.500. 000,- Kč. V odůvodnění je argumentováno demonstrativním koncipováním skutkové podstaty, obsažené v ustanovení §9 odst. 3 zákona ochraně hospodářské soutěže, přičemž v daném případě bylo za zneužití označeno zastavení výroby náhradních dílů v souvislosti s náběhem na výrobu jiných typů automobilů bez řádného zajištění zásobování tuzemského trhu těmito výrobky, což způsobilo jejich nedostatek po dobu pěti měsíců. V rozhodnutí se dále uvádí, že újma, kterou Š. způsobila těm spotřebitelům, kteří si nemohli k vozidlům Škoda Favorit a Škoda Forman v době od října 1994 do března 1995 plechové náhradní díly zakoupit a nahradit jimi poškozené části svých vozidel, spočívala v nemožnosti své automobily řádně užívat. Dle přesvědčení ministra pro hospodářskou soutěž demonstrativní povaha ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, z jehož dikce kromě jiného vyplývá i ochrana spotřebitele, umožňuje za porušení zákona zastavením výroby monopolistou či soutěžitelem v dominantním postavení považovat i to, že tímto způsobem vznikne vážnější újma spotřebitelům, a to v důsledku neuspokojení jejich poptávky nebo tím, že jsou nuceni platit za nedostatkové zboží podstatně vyšší, než obvyklou cenu, což v posuzované věci považuje za prokázané. Zároveň se v rozhodnutí konstatuje, že provedené řízení vedlo k závěru, že Š. nevyvíjela dostatečnou aktivitu pro uspokojení spotřebitele. Snížení výše uložené pokuty je odůvodněno tím, že k zneužití monopolního nebo dominantního postavení nedošlo úmyslně, a dále tím, že nedošlo k majetkovému prospěchu soutěžitele, a to vzhledem k délce doby, po kterou se projevoval nedostatek náhradních dílů na trhu. V žalobě, směřující proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž, Š. namítá zejména rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením. Poukazuje dále na smysl ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, jenž spatřuje nikoli v přímé ochraně spotřebitelů, nýbrž v postihu takového jednání soutěžitele s dominantním postavením na trhu, které je cíleno k získání hospodářských výhod, jichž by takovýto soutěžitel "za normálních okolností při existující soutěži nemohl dosáhnout". Z toho dále dovozuje, že není-li výroba zastavena nebo omezena za tímto účelem, tedy pro výhody, které z toho dominantnímu podniku plynou, např. zvýšení ceny a tudíž vyšší zisky atp., není zneužití hospodářské moci dáno. Podle přesvědčení stěžovatele, takto žalobce v řízení před Vrchním soudem v Olomouci, musí být dána příčinná souvislost mezi jednáním soutěžitele s dominantním postavením, jím získaným prospěchem a újmou určité skupiny účastníků soutěže. Dále se domnívá, že v řízení před správním orgánem nebylo zjištěno ani prokázáno, že by žalobce zastavil výrobu náhradních dílů za účelem získání neoprávněného hospodářského prospěchu a, resp. nebo, že by takový prospěch získal. Konstatuje, že se v dané věci jednalo o poruchu v zásobování, související s převodem výroby, nikoli o jednání zaměřené účelově na získání hospodářského prospěchu na úkor kohokoli. Žalobce současně upozorňuje, že v rozhodované věci došlo k aplikaci generální klauzule, zakotvené v §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že jakkoli je uvedené ustanovení koncipováno příkladmo a že podle něj lze postihnout i jiná jednání v něm výslovně neuvedená, není možnost rozšíření skutkových podstat cestou správního uvážení zcela arbitrární, nýbrž naopak, musí se pohybovat jen uvnitř mezí, daných pro ně zákonem. Tyto meze spatřuje v první větě §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže a v následujícím příkladmém výčtu. Z uvedeného pak žalobce dovozuje závěr, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, obsažené v §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Konečně vytkl rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž i nesprávné posouzení vlivu dominantního postavení Š. na její jednání v rozmezí 5 měsíců, z čehož opětovně dovozuje závěr, že se nejednalo o zneužití takovéhoto postavení, spjatého se získáním hospodářského prospěchu, nýbrž o poruchu v zásobování, související s převodem výroby. Jak bylo již uvedeno, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, žalobu stěžovatele zamítl. Toto rozhodnutí bylo založeno zejména na následujících důvodech: V souvislosti s námitkou relevance délky jednání soutěžitele s dominantním postavením, jež naplňuje skutkovou podstatu §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že ke zneužití monopolního nebo dominantního postavení na trhu může dojít byť jediným činem soutěžitele, jestliže ten splňuje podmínky monopolního či dominantního soutěžitele a dopustil se jednání, jehož znaky jsou obsaženy v uvedeném zákonném ustanovení, aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda takové jednání je pravidlem či výjimkou s ohledem na dosavadní činnost soutěžitele. Ohledně výtky, týkající se mezí volné úvahy při aplikaci generální klauzule, obsažené v §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, vrchní soud poukázal na zdvojený účinek uvedeného zákonného ustanovení, jež chrání hospodářskou soutěž, což však činí skrze ochranu zájmu veřejného, jiných soutěžitelů a konečně i spotřebitelů. Za hmotnou podmínku pro aplikaci tohoto ustanovení je považováno tedy způsobení újmy třetím osobám. Tak je tomu dle přesvědčení soudu vždy, jde-li o případy, uvedené v demonstrativním výčtu pod písm. a) až d). Ve vědomí závaznosti právní úpravy soutěžního práva v České republice vrchní soud nepovažuje za pochybení správního orgánu, když jej tento interpretuje a aplikuje z pohledu Evropské dohody, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, jakož i z pohledu Smlouvy o založení Evropského společenství. Vrchní soud považuje za nepochybné, a to ve světle čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství, že omezení výroby ke škodě spotřebitele dominantním soutěžitelem je zneužitím postavení v objektivní rovině. Poukazuje současně na to, že při posuzování mezí, v nichž se může pohybovat diskreční právo správního orgánu, při vyloučení libovůle jakož i vyloučení případu vis maior (čili deliberačního důvodu), správněprávní odpovědnost nastupuje bez ohledu na zavinění (jakkoli jsou znaky zakotvené v písm. a) až d) §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže spjaty s jednáním úmyslným). Vrchní soud konečně upozornil na příčinnou souvislost mezi postupem stěžovatele, jenž nezajistil výrobu náhradních dílů, a újmou spotřebitelů. Důvody nezajištění této výroby, spočívající v preferenci produkce nových automobilů, resp. v dalších okolnostech, mohou být a byly, dle jeho přesvědčení, zohledněny ve výši uložené pokuty. Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95, přičemž napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodně s obsahem správní žaloby stěžovatel vytýká rozhodnutí vrchního soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci skutkové podstaty, obsažené v §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Obsah této nesprávnosti spatřuje zejména ve vybočení z rámce volné úvahy, dané generální klauzulí uvedeného ustanovení, jež v sobě zahrnuje i subjektivní stránku předmětného správního deliktu. Intenzita tohoto pochybení dosahuje, dle přesvědčení stěžovatele, míry předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR. V důsledku této skutečnosti měla být Š. nucena k jednání, které jí zákon neukládá, a to ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K interpretaci §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel připomíná, že uvedený zákon předpokládá, že samotné zastavení výroby soutěžitelem v dominantním postavení není zneužitím tohoto postavení, jestliže to výrobce neučiní proto, aby získal neoprávněné výhody na úkor kupujících. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti neztotožňuje s výkladem čl. 86 Smlouvy o založení Evropského společenství, jak jej vyjádřil ve svém rozhodnutí vrchní soud, a odkazuje přitom na rozhodnutí ve věcech Tetra Pak Rausing SA proti Komisi Evropských společenství (T-51/89, Slg. II 309) a 238/87 AB Volvo/Erik Veng. Konečně stěžovatel vytýká vrchnímu soudu to, že se nezabýval skutkovými okolnostmi případu, zejména, dle jeho přesvědčení, rozporem mezi skutkovými zjištěními a enunciátem rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž. Z hlediska ústavněprávního toto tvrzené pochybení soudu však nijak nekvalifikoval. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu dne 28. února 1997, vypracované předsedou senátu 2 A Vrchního soudu v Olomouc, upozorňuje, že správní žalobou nebyl zpochybňován skutkový základ, přičemž v nařízeném ústním jednání soud probral obsah celého spisu, aby si mohl o věci učinit vlastní úsudek. Zásadní námitka ústavní stížnosti, dle názoru předsedy senátu 2 A Vrchního soudu v Olomouci, směřuje do aplikace volného uvážení správního orgánu ve vztahu k §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Dále poukazuje na skutečnost, že soud se zabýval tím, zda lze připustit, aby pod případy zneužívání monopolního (dominantního) postavení bylo podřazeno i jednání, označované v soutěžní terminologii jako quiet life, tedy pohodlný život, obecně charakterizovaný jako nevyvinutí maximálního úsilí k minimalizaci nepříznivých rozhodnutí monopolisty na trh. Upozorňuje dále na to, že ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepředpokládá zjišťování neoprávněných výhod při zneužívání monopolního (dominantního) postavení jako nutnou podmínku pro svoji aplikaci. Ohledně argumentace rozhodnutími Evropského soudního dvora, resp. Evropské komise je ve vyjádření vysloveno přesvědčení, že se nejedná v převážné většině o rozhodnutí typová, ale naopak o rozhodnutí se značnou mírou jedinečnosti, přičemž k předmětné věci soud analogický případ nenašel. Pokud v rozsudku judikaturou Evropského soudního dvora vrchní soud argumentoval, tak pouze ve smyslu demonstrace přístupu tohoto orgánu k interpretaci čl. 86 Smlouvy o založení Evropského společenství a v této souvislosti proto nepovažoval v ústavní stížnosti uváděná rozhodnutí za případná. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti přitom argumentuje pojmem "neoprávněné výhody", pak dle vyjádření lze za ně považovat veškerou úsporu lidského potenciálu, nákladů a času, jehož by bylo třeba vynaložit na zajištění plynulého převodu výroby náhradních dílů. Ve prospěch závěrů vrchního soudu je naopak citováno rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C 179/90 Port of Genoa v. Gabrielli (1991), ve kterém bylo pod ustanovení čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství podřazeno zneužití dominantního postavení soutěžitele formou nečinnosti. Ve vyjádření je dále odmítnut názor, že by vrchní soud svým rozsudkem aproboval voluntární přístup správního orgánu a zdůrazněno stanovisko, že je věcí příslušného exekutivního orgánu, jakou míru zásahů ve veřejném zájmu, v rámci vymezeném mu zákonem, do tržního prostředí zvolí. Dle přesvědčení soudu byl rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž chráněn oprávněný zájem spotřebitelů na fair přístupu dominantního soutěžitele ke svým povinnostem výrobce, což demonstrativní konstrukce ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže umožňuje. V této souvislosti je zároveň poukázáno ve vyjádření na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, za něž, dle názoru soudu, nepochybně lze ochranu soutěže na trhu zboží považovat. S ohledem na uvedené důvody, jakož i argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhuje Vrchní soud v Olomouci zamítnutí ústavní stížnosti Š. II. Stěžovatel své dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odvíjí od tvrzené protiústavní interpretace ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, jež dosahuje, dle jeho přesvědčení, intenzity předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy. Podle čl. 9 odst. 3 Ústavy výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. V řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 114/94, Pl. ÚS 48/95, III. ÚS 283/96) Ústavní soud zdůraznil svoje stanovisko, podle kterého v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, je úkolem soudů při jeho aplikaci interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Pokud obecné soudy při aplikaci ustanovení právních předpisů tyto neinterpretují ústavně konformním způsobem, v důsledku čehož vzniká dotčení na základních právech a svobodách, není tím automaticky naplněn čl. 9 odst. 3 Ústavy. Tedy nikoli každá, nýbrž pouze "kvalifikovaná" protiústavnost interpretací zakládá porušení uvedeného ustanovení Ústavy. Protiústavnost interpretací je proto nutným a nikoli dostatečným důvodem porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy. Tím je až odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Pro hodnocení interpretace právních norem státními orgány ve smyslu čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno tudíž posuzovat dopad takovéhoto jednání na některý z okruhu tímto ustanovením chráněných principů. Pojem demokratického státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy je interpretován Ústavním soudem, jakož i doktrínou. Ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (ÚS, 1, 10) Ústavní soud pod zmíněný pojem vztáhl materiální a nikoli formální chápání právního státu. Konstatoval zároveň (ÚS, 1, 7), že pojem demokratického právního státu je tvořen "konstitutivními principy demokratické společnosti", přičemž "odstranění některého z těchto principů ...by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového". Dle interpretace doktrinární k podstatným náležitostem demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy patří "především svrchovanost lidu a principy, obsažené v čl. 5 a 6 Ústavy a přirozenoprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod, která zakládají ústavní právo na odpor (čl. 23 Listiny)" (V. Pavlíček, J. Hřebejk, Ústava a ústavní řád České republiky, Sv. I., Ústava České republiky, Praha 1994, s. 55), resp. vyjádřeno jinak jsou tyto náležitosti "koncentrovány v několika článcích I. hlavy Ústavy a I. a V. hlavy Listiny a slavnostně prohlášeny v Preambuli Ústavy". (A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek, Ústavní systém České republiky. Základy ústavního práva, 2. vydání, Praha 1996, s. 84). Z hlediska komparativního lze zmínit čl. 79 odst. 3 Základního zákona SRN, jenž pod konstitutivní, a tudíž neměnné náležitosti ústavy zařazuje kromě principu federace rovněž základní práva a vázanost legislativy, exekutivy a justice těmito právy, dále principy demokratického a sociálního státu, suverenity lidu, zastupitelské demokracie, ústavnosti a vázanosti výkonné moci a soudnictví zákonem a právem, jakož i právo na odpor. Obdobně Ústava Řecké republiky v čl. 110 odst. 1 stanoví nezměnitelnost základů státu, jeho parlamentní formy, jakož i řady výslovně uvedených základních práv a svobod. Rozsáhlým kazuistickým způsobem vymezuje Ústava Portugalské republiky v čl. 288 svoje podstatné a neměnitelné náležitosti, mezi které řadí zejména suverenitu státu, jeho unitární uspořádání, republikánskou formu, oddělení státu a církve, práva, svobody občanů a jejich garance, politický pluralismus, dělbu moci, ochranu ústavnosti, nezávislost soudů a místní samosprávu. Pokud stěžovatel v jím odmítané interpretaci §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže ze strany správního orgánu a následně Vrchního soudu v Olomouci spatřuje porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit. I v případě, pokud by Ústavní soud vztáhl princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) do okruhu principů chráněných ustanoveními čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy, v posuzované věci nespočívá namítané ohrožení demokratického právního státu v utvoření nové skutkové podstaty trestného činu v procesu aplikace práva, nýbrž toto ohrožení je spatřováno v utvoření nové skutkové podstaty přestupku. Kromě toho pro naplnění čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno vyžadovat takovou intenzitu postupu státních orgánů, jež má za následek odstranění nebo ohrožení demokratického právního státu (resp. některého z jeho konstitutivních komponentů), což v případě rozhodování ve věci uložení pokuty za přestupek v konkrétní věci dáno není. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že nesprávnou interpretací zákonného ustanovení státními orgány byl nucen činit, co zákon neukládá, čímž, dle jeho přesvědčení, byl dotčen na základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." (ÚS, 3, 127) Shodné konstatování platí rovněž pro čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Tato ustanovení, zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíce v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanoví principiální rámec vztahu jednotlivce a státu. Pokud je tedy uplatnění čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vázáno dotčením stěžovatele na některém ze základních práv a svobod, v posuzované věci přichází v úvahu právo vlastnické, chráněné ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo svobodného podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Čl. 11 odst. 3 a čl. 26 odst. 2 Listiny však zároveň zakotvují ústavně přípustný rámec omezení vlastnického práva a práva podnikat, a to ve vědomí maximy, vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle níž každé omezení základního práva nebo svobody musí šetřit jejich podstatu a smysl a tohoto omezení nesmí být zneužíváno pro dosažení jiného účelu, než pro který bylo stanoveno. Ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže představuje omezení vlastnického práva a práva svobodně podnikat za účelem ochrany svobodného trhu, k jehož pojmovým znakům patří konkurenční prostředí. Dle přesvědčení stěžovatele Ministerstvo pro ochranu hospodářské soutěže a následně Vrchní soud v Olomouci při jeho aplikaci překročily jím stanovené meze volné úvahy. Úvodem k této námitce stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje se stanoviskem právní teorie k rozdílu mezi aplikací právních norem, obsahujících neurčité právní pojmy a volnou úvahou orgánu aplikujícího právo: "Mezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu. ...U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob užití právního následku: např. vyslovit zákaz určité činnosti nebo ji jen omezit nebo nechat věci volný průběh." (D. Hendrych a kol., Správní právo - obecná část. Praha 1994, s. 45-46) V posuzované věci se tudíž nejedná o volnou úvahu, nýbrž o aplikaci zákonného ustanovení, obsahujícího neurčitý právní pojem, a to pojem zneužívání monopolního nebo dominantního postavení soutěžitelem. Uvedený pojem je v §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže zákonodárcem vymezen příkladmým výpočtem. Z toho vyplývá, že jím samotným rozsah pojmu zneužívání monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele není vyčerpán a že orgán, jenž jej aplikuje, může pod něj podřadit i další jednání soutěžitele. Uvedený postup zákonodárce při vymezení neurčitého pojmu je postupem obvyklým (lze uvést jako příklady §44 odst. 2 obch. zák., §206 tr. zák., §31 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) a sám o sobě protiústavnost nezakládá. Pokud Ústavní soud rozhodl o zrušení rozhodnutí státního orgánu z důvodu protiústavní extenzivní interpretace hmotněprávního zákonného ustanovení, omezujícího určité základní právo nebo svobodu, učinil tak proto, že touto interpretací nebylo šetřeno podstaty a smyslu dotčeného základního práva, resp. svobody ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny (jak tomu kupř. bylo ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 114/94). V posuzovaném případě se státní orgány při interpretaci pojmu zneužívání monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele opíraly o čl. 64 Evropské dohody, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (publikované pod č. 7/1995 Sb.) a o čl. 86 písm. b), Smlouvy o založení Evropského společenství, na něž citované ustanovení smlouvy o přidružení odkazuje. Ačkoli dle ní Česká republika do přijetí pravidel upravujících hospodářskou soutěž Radou přidružení bude vůči praktikám neslučitelným s odstavcem 1 čl. 64 Smlouvy o přidružení postupovat podle svých příslušných právních předpisů, nelze považovat za jejich protiústavní interpretaci tu, jež vychází ze soutěžních pravidel, upravených Smlouvou o založení Evropského společenství. Tato smlouva, stejně jako smlouva o Evropské unii, vychází ze stejných hodnot a principů, na nichž je založen i ústavní řád České republiky. Interpretace ustanovení §9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, obsažená v ústavní stížností napadených rozhodnutích, z hlediska ústavního obstojí však i bez ohledu na Evropskou dohodu, zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Účelem zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů. Ekonomická konkurence je v demokratickém právním státě podmínkou uplatnění vlastnického práva i práva podnikat, paradoxně však, za určitých omezených podmínek, zároveň vede k jejich omezení. Jednou z hypotéz fungování svobodného trhu je teze, podle níž spotřebitelé a výrobní, resp. obchodní partneři upřednostňují soutěžitele (výrobce) s fair jednáním. ("Mnohé firmy zbankrotovaly, protože opomenuly pravdu hospodářského života, že nejlepší službu firma koná tím, že poskytuje vysoce kvalitní statky za nízké ceny." P. A. Samuelson, W. D. Nordhaus, Ekonomie. Praha 1992, s. 569) Z toho jako důsledek vyplývá, že pokud chce soutěžitel v konkurenčním prostředí být úspěšný, měl by se chovat fair. Konkurenční prostředí tedy umožňuje spotřebiteli (nebo partneru) vybírat si soutěžitele s fair jednáním, jinak řečeno, toto prostředí vyvíjí tlak na soutěžitele jednat fair, a tím se ucházet o přízeň spotřebitelů. Omezenost konkurenčního prostředí monopolním, resp. dominantním postavením soutěžitele omezuje konkurenční tlak na něj chovat se fair. Soutěžním právem proto není v této souvislosti postihováno monopolní, resp. dominantní postavení soutěžitele a v prvním plánu jím není ani chráněn samotný spotřebitel, nýbrž je postihováno unfair jednání v situaci, kdy na jeho utváření neexistuje adekvátní tržní tlak konkurence. Za takovéto jednání lze opodstatněně považovat i jednání quiet life, tj. nevyvinutí všeho úsilí soutěžitele, jež od něj lze rozumně vyžadovat, k minimalizaci nepříznivých dopadů jeho rozhodnutí pro jiné soutěžitele nebo spotřebitele. Platí to i v předmětné věci. Pokud je trh zásobován výrobky monopolního, resp. dominantního soutěžitele, přičemž k výrobě určitých náhradních dílů k nim má tento rovněž monopolní, resp. dominantní postavení, je povinen v rozumné proporci k dalším svým podnikatelským aktivitám zajistit výrobu náhradních dílů tak, aby spotřebitelům bylo umožněno výrobky soutěžitele užívat po dobu jejich životnosti. Pokud stěžovatel spatřuje v jím namítané nesprávné interpretaci zákonného ustanovení rovněž porušení základních práv, plynoucích z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno k tomu uvést následující. Čl. 90 Ústavy z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights). Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv. V posuzované věci tudíž namítanou nesprávnou interpretací zákonného hmotněprávního ustanovení (přičemž Ústavní soud se s důvody stěžovatele ohledně této nesprávnosti neztotožnil) k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba do rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95, zamítl. Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné. V Brně 29. května 1997