ECLI:CZ:US:2012:3.US.3415.11.1
sp. zn. III. ÚS 3415/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Jana Masaryka 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, č. j. 44 To 496/2011-26, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2011, č. j. 1 Nt 122/2011-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel je (spolu s dalšími obviněnými) stíhán zvlášť pro závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 a 4 písm. c) tr. zákoníku. Výrokem III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2011, č. j. 1 Nt 122/2011-12, byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla - v petitu ústavní stížnosti neoznačeným, avšak posuzováno podle jejího odůvodnění rovněž napadeným - usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, č. j. 44 To 496/2011-26, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje námitka, že ačkoli Mgr. Michal Dittrich byl jakožto ustanovený obhájce přítomen v sídle své advokátní kanceláře "po celou dobu od zadržení stěžovatele do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o jeho vzetí do vazby", v seznamu advokátů dostupném z webových stránek České advokátní komory se nacházelo jeho faxové číslo, a dokonce "za sebe zajistil substituci" advokátkami Mgr. Kateřinou Götzovou (která se dostavila na výslech konaný dne 5. 8. 2011) a Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 - rozhodující o vzetí stěžovatele do vazby - se omezil na pokus o jeho telefonické vyrozumění k době a místu konání výslechu podle §69 odst. 5 a 6 tr. řádu, přičemž do protokolu o výslechu ze dne 7. 8. 2011 (vazební spis, č. l. 9) zaznamenal, že na mobilním telefonu dne 6. 8. 2011 (tj. v sobotu) ve "večerních hodinách" nebyl dostupný. Stěžovatel věcnou správnost této procesní informace zpochybňuje a soudu též vytýká, že nevyužil dalších, výše naznačených možností kontaktování obhájce, čímž mu odepřel právní pomoc.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, resp. uplatnění procesního postupu podle §69 odst. 5 téhož předpisu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 40 odst. 3 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §69 odst. 5 tr. řádu má obviněný právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je ve lhůtě 24 hodin pro rozhodnutí soudce o vazbě dosažitelný.
Podle §27 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, platí, že je-li z návrhu státního zástupce zřejmé, že obviněný si zvolil obhájce nebo již má ustanoveného obhájce a zároveň o účast obhájce požádal, vyrozumí soudce zpravidla telefonicky o přesné době a místě konání výslechu neprodleně i obhájce. Nebyl-li obhájce telefonicky zastižen, ponechá mu vzkaz prostřednictvím dospělé osoby nebo záznamového zařízení telefonní stanice na pracovišti nebo v bydlišti obhájce. O kontaktu s obhájcem, zanechaném vzkazu, případně o marném pokusu o telefonické spojení, učiní vždy záznam do spisu. Pokud soudce zvolí jiný způsob vyrozumění, učiní o tom rovněž záznam do spisu.
Stěžovateli lze tedy přisvědčit jen potud, že rozhodující soudce se podle záznamu ve spisu soustředil k "nedostupnosti" mobilního telefonu jeho obhájce Mgr. Michala Dittricha a nezvažoval další varianty jeho kontaktování, resp. zajištění obhajoby prostřednictvím substitujících advokátek; na druhou stranu takové postupy - jak se podává z uvedené citace - mu výslovně uloženy nejsou.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rovněž významné, že stěžovatel byl - jak se podává z jím neoponovaného obsahu protokolu o výslechu obviněného ze dne 7. 8. 2011 (vazební spis, č.l. 9) - řádně o svých procesních právech poučen, a to včetně normativního obsahu §33 odst. 1 tr. řádu, podle kterého mimo jiné platí, že obviněný může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce. Přitom stěžovatel nezpochybňuje, že nejpozději během tohoto výslechu byl schopen své výhrady vůči absenci obhájce dát relevantně najevo, což procesně regulérním způsobem sice učinil, nicméně až posléze (srov. stížnost, vazební spis, č.l. 17f), pročež další postup soudce ve vztahu k právu stěžovatele na obhajobu je namístě hodnotit i z hlediska zásady vigilantibus iura scripta sunt (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08, III. ÚS 2461/09 a III. ÚS 744/10). Stížnostní soud pak odpovídající námitku stěžovatele nepřehlédl, a zaujal k ní stanovisko.
Stěžovatelovy pochybnosti, zda se soudce obvodního soudu vskutku pokusil (byť marně) o telefonické vyrozumění, jsou situovány v rovině pouhé hypotézy, již v rámci řízení o ústavní stížnosti prověřit nelze.
Praktický dosah stěžovatelovy argumentace omezuje i okolnost, že do ústavní stížnosti nevtělil jakoukoli kritiku závěrů obecných soudů ohledně samotné existence vazebních důvodů ve smyslu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, a nekonkretizoval ani, jaké argumenty by mohl obvodnímu soudu předestřít v případě přítomnosti obhájce; stejně tak nezpochybňuje související závěry stížnostního soudu.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním řízení následně i v jejich rámci konaly.
S ohledem na řečené (se zřetelem k celkovému procesnímu kontextu posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu