infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.2006, sp. zn. III. ÚS 344/06 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:3.US.344.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:3.US.344.06
sp. zn. III. ÚS 344/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 153, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 9 To 239/2005-272, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 21. 4. 2005, č.j. 3 T 51/2000- 256, takto: Ústavní stížnost s e odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení článků 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označená rozhodnutí. Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c/ tr. zákona, a usnesením odvolacího soudu bylo stěžovatelovo odvolání podle ustanovení §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se trestného činu, za který byl odsouzen, nedopustil; obecné soudy především učinily závěr o vině na základě neúplného dokazování, jmenovitě výpovědí a písemných poznámek poškozeného, aniž mohlo být nade vší pochybnosti prokázáno, že od něho částku 500.000,- Kč skutečně převzal. Nezabývaly se pak ani otázkou subjektivní stránky trestného činu, "pokud k němu vůbec došlo", a nadto věc měla být podle jeho názoru posouzena jen v rovině občanskoprávní, nikoli trestněprávní. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 119/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl; dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky toliko "polemikou se skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů", pročež je pod dovolací důvody vyjmenované v §265b tr. ř. podřadit nelze. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto (obligatorně) účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu). Ačkoli Ústavní soud uvedený závěr vztáhl též k situacím, kdy nenapadené rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím, jimiž bylo dovolání posouzeno jako (věcně) nedůvodné (§265j tr. ř.), je v posuzovaném případě přiléhavé podrobněji zhodnotit i okolnost, že dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř. (§265i odst. 1 písm. b/). V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil názor dovolacího soudu, že v dovolání uplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jinak se jeví hodnocení případu, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl, a to ať tak učinil v ústavní stížnosti výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl. Nutno mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Se zřetelem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu v případě, kdy dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li totiž přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je logicky "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li, lze stěžovatelem podané dovolání v dané věci vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (bez ohledu na to, jak je odůvodněna) "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 5. 10. 2005 (zatímco ústavní stížnost byla podána 18. 4. 2006). V obou případech je tedy závěr shodný; ústavní stížnost je neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout (§43 odst. 1 písm. b/, resp. e/ zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2006 Vladimír K ů r k a v. r. soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:3.US.344.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 344/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 9. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 4. 2006
Datum zpřístupnění 21. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty - §43/1/b)
odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §4, §248
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
trestný čin
zavinění/úmyslné
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-344-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 51977
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14