ECLI:CZ:US:2006:3.US.362.06.1
sp. zn. III. ÚS 362/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZILVAR s.r.o. se sídlem v Novém Městě nad Metují, T. G. Masaryka 2000, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, č.j. 1 Cmo 11/2003-368, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2002, č.j. 34 Cm 277/96-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, neboť zastává názor, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 3,558.720,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.1.2006, č.j. 32 Odo 444/2004-396, tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Zmínila je sice, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhla; s jeho doručením (dne 23. 2. 2006) spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. K dodatečné výzvě Ústavního soudu na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího) setrvala stěžovatelka výslovně.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Právě tak je tomu v dané věci.
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala; opětovným předložením (skutkových a právních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj