infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.09.2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 [ nález / FILIP / výz-3 ], paralelní citace: N 179/86 SbNU 845 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:3.US.3717.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K právu účastníka řízení vyjádřit se k jinému právnímu posouzení odvolacího soudu

Právní věta I. Obecné soudy jsou povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky za podmínek vymezených zákonem, jak to výslovně vyžaduje čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Namítá-li stěžovatel v dovolání porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy, není zbaven povinnosti vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání příslušným zákonem, tedy občanským soudním řádem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby stěžovatel vyčerpal rovněž dovolání jako předpoklad přípustnosti jeho ústavní stížnosti. II. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu tzv. podústavního práva rozhodováním o dovolání, jehož účelem je vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. 1. 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta však spočívá v řešení otázek právní povahy, a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. III. Zhodnotil-li odvolací soud výpověď svědka jinak než soud prvního stupně, aniž jej vyslechl, přičemž na tomto základě dospěl k odlišnému skutkovému závěru, zatížil soudní řízení s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tzv. kvalifikovanou vadou. IV. Dospěje-li odvolací soud k názoru, že je třeba věc z právního hlediska posoudit jinak, než jak navrhuje účastník řízení a než jak učinil soud prvního stupně, je povinen tohoto účastníka poučit postupem podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu; absenci takového poučení lze z hlediska ústavnosti akceptovat v případě, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn.

ECLI:CZ:US:2017:3.US.3717.16.1
sp. zn. III. ÚS 3717/16 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 26. září 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Jiříka, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2016 č. j. 33 Cdo 108/2016-338 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 27 Co 265/2015-300, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o žalobě o určení vlastnictví k pozemkům, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a DINAH CZ, a. s., se sídlem Táborská 63/27, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 27 Co 265/2015-300 byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2016 č. j. 33 Cdo 108/2016-338 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 27 Co 265/2015-300 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že byl dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu vlastnit majetek obsaženém v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Rakovníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 C 114/2014 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 č. j. 3 C 114/2014-239 zamítl žalobu vedlejší účastnice, která se proti stěžovateli domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí konkrétních pozemků v katastrálním území Soseň (dále jen "předmětné pozemky"), a uložil jí zaplatit státu náklady řízení a nahradit stěžovateli náklady řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla dne 1. 10. 2013 platně uzavřena kupní smlouva, přičemž odmítl jako neprokázané tvrzení vedlejší účastnice, že touto smlouvou byl zajišťován soukromý závazek JUDr. Vladimíra Strakatého, statutárního orgánu vedlejší účastnice. 3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že vedlejší účastnice je vlastníkem předmětných pozemků, a stěžovateli uložil nahradit jednak vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem i krajským soudem, jednak nahradit České republice státem placené náklady řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva "ve spojení s výhradou zpětné koupě" uzavřená dne 1. 10. 2013 (dále jen "kupní smlouva") je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") absolutně neplatná, neboť plnila funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva podle §553 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by obsahovala ujednání v písemné formě o vypořádání smluvních stran pro případ, že dlužník (vedlejší účastnice) zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí. 4. Tento rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to v záhlaví uvedeným usnesením. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice až v odvolání namítla, že smyslem uzavření kupní smlouvy bylo získání peněz pro soukromé účely JUDr. Vladimíra Strakatého, přičemž převod předmětných pozemků sloužil k zajištění jeho (stěžovatelovy) pohledávky, což má být dle stěžovatele nepřípustnou novotou. Krajský soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně nepředvídatelně, neboť jeho právní posouzení neodpovídalo tvrzení účastníků. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, Nejvyšší soud je však odmítl, a to ve vztahu k jeho obsahu s nepřiléhavým odůvodněním. V tomto dovolání totiž namítl, že a) odvolací soud se dopustil procesního pochybení (při aplikaci §118a a 118b o. s. ř.), když přihlédl k novému tvrzení vedlejší účastnice a zároveň jej (stěžovatele) nepoučil o změně právní kvalifikace podle §118a odst. 2 o. s. ř., b) uvedený soud posoudil vůli smluvních stran v rozporu s jejím písemným projevem, ačkoliv ten nepřipouštěl žádnou pochybnost, c) odvolací soud porušil §213 odst. 2 o. s. ř., když svědeckou výpověď JUDr. Vladimíra Strakatého hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by tohoto svědka vyslechl, d) došlo k hrubému porušení §132 o. s. ř., e) nesprávně právně posoudil údajné ujednání o zajišťovacím převodu práva. 6. Dovolací soud se vyjádřil jen k námitkám b) a e), a to pouze obecně, další vytýkané vady neřešil. V souvislosti s námitkou b) stěžovatel odmítl závěr dovolacího soudu, že jde o otázku skutkovou, s tím, že šlo o otázku týkající se nesprávného právního posouzení skutkového stavu (zjištěného zejména z textu kupní smlouvy a na základě výslechu svědků), mající základ v aplikaci výkladových pravidel právních úkonů uvedených v §35 občanského zákoníku. Dle stěžovatele nesmí být vůle smluvních stran v rozporu s jejich jazykovým projevem, resp. s tím, co bylo napsáno, což odvolací soud nerespektoval, přičemž sjednání zpětné koupě v kupní smlouvě je právním řádem dovoleno, resp. upraveno. Skutečnost, že by šlo o zajišťovací převod práva, nemá oporu v textu kupní smlouvy a ani ve svědeckých výpovědích, neboť z nich neplyne, že by takový úkon měly strany v úmyslu učinit. To je dle stěžovatele "dodatečně" vyvozováno z výkladu textu kupní smlouvy vedlejší účastnicí a svědkem JUDr. Vladimírem Strakatým, který byl (tehdy) jediným členem představenstva a akcionářem vedlejší účastnice, což má být nepřípustné doplňování projevu vůle. V kupní smlouvě není ani náznak půjčky či zajištění. Krajský soud tak pochybil, když při zjišťování obsahu právního úkonu, jež je určující pro podřazení pod příslušný smluvní typ, nepostupoval podle práva a judikatury dovolacího soudu. 7. Dle stěžovatele je otázka interpretace projevu vůle smluvních stran zjevně otázkou právní, nadto rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zřejmé, a proto je dovolací soud povinen, jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), toto pečlivě hodnotit. K tomu stěžovatel dodal, že k vadnému (pozn.: zřejmě právnímu) posouzení věci se dospěje i při nesprávném zjištění skutkového stavu, a proto vyloučení přezkumu, kdy mělo nesprávné právní posouzení původ v nesprávném zjištění skutkového stavu, by bylo odepřením spravedlnosti. 8. Dovolacímu soudu [a to s odvoláním na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)] stěžovatel vytkl i to, že se nezabýval argumentací ohledně porušení postupu v řízení daného §132 o. s. ř., neboť jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplývají z provedených důkazů, resp. si je "sám zkreslil dle své libovůle", a že tak vznikl mezi důkazy logický rozpor. Své rozhodnutí odůvodňoval výpovědí svědků Starosty, Suka a Jansty, kteří ale nebyli při sjednávání předmětné kupní smlouvy a kteří uvedli, že jim transakce mezi účastníky známa nebyla, přičemž jaké obchodní vztahy s nimi měla vedlejší účastnice, je irelevantní, kromě toho tito svědci spíše potvrdili jeho tvrzení, navíc byli propojeni s JUDr. Strakatým osobními vztahy, naopak on (stěžovatel) se s tímto svědkem vůbec neznal. Odvolací soud měl dále zcela ignorovat svědeckou výpověď Mgr. Jana Bičištěho, který jediný znal vůli smluvních stran, protože byl přítomen jednání mezi JUDr. Strakatým a jím. 9. Stěžovatel upozornil i na to, že právní otázku tak, jak ji formuloval dovolací soud, vůbec nepředestřel, neboť nesouhlasil s tím, že mělo jít o zajišťovací převod práva, pouze se vymezil proti judikátu sp. zn. 31 Odo 495/2006 s tím, že se kvůli odlišnému skutkovému základu na věc vůbec nevztahuje, resp. naopak tento judikát potvrzuje, že nemohlo jít o zajišťovací převod práva, neboť není splněna (vedle podmínky vypořádání v případě řádného a včasného uhrazení, který zakládá údajnou neplatnost) ani "základní ze soudem stanovených náležitostí zajišťovacího převodu práva ve formě kupní smlouvy". Krajský soud označil závazek mezi účastníky za zajišťovací, aniž by se zabýval závazkem hlavním (zajišťovaným), resp. nepovažoval za nutné, aby vedlejší účastnice prokazovala, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce a zda byly splněny její podstatné náležitosti. Kromě toho údajná půjčka měla být z jeho strany poskytnuta nikoliv vedlejšímu účastníkovi, ale JUDr. Strakatému; takovému závěru však nic nenasvědčuje, neboť to byla vedlejší účastnice, která kupní smlouvu uzavírala a přijala kupní cenu, což potvrdila písemným dokladem. Jeho obsah krajský soud nehodnotil ve vzájemné souvislosti s jinými důkazy, ač šlo o klíčový důkaz. Svůj závěr pak krajský soud podpořil údajnou směnkou, předpokládanou čl. III kupní smlouvy, ohledně ní ale vedlejší účastnice nic netvrdila, a ani k tomu nebylo vedeno dokazování. 10. Krajský soud dále dle stěžovatele v rozporu s §118b o. s. ř. přihlédl k tvrzení vedlejší účastnice, že kupní smlouva zajišťovala půjčku, ač je uplatnila až v odvolání, čímž zcela změnila svá skutková tvrzení, nadto ho nepoučil o změně právní kvalifikace podle §118a odst. 2 o. s. ř.; kdyby znal názor soudu, mohl doplnit svou argumentaci a navrhnout důkazy. Tuto námitku uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud se jí s odkazem na §242 odst. 3 o. s. ř. nezabýval. Tento postup stěžovatel označil za nesprávný, neboť dané ustanovení se použije v případě existence vad řízení, které dovolatel jako dovolací důvod neoznačí. 11. Konečně měl dle stěžovatele krajský soud pominout, že kupní smlouva byla předložena (navržena) vedlejší účastnicí, která trvala na sjednání zpětné koupě, a že byla v postavení podnikatele vůči němu jako spotřebiteli a že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Dále pak uvedený soud porušil svou povinnost vyslechnout svědka JUDr. Strakatého, když z jeho výpovědi učinil jiné závěry (podle §213 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud pak postup uvedeného soudu nepřezkoumal. V důsledku těchto pochybení mělo být porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu, potlačena právní jistota a předvídatelnost rozhodnutí, porušen měl být zákaz "překvapivosti" a libovůle a také bylo zasaženo do jeho majetkové sféry, kdy jeho řádně nabyté vlastnické právo bylo určeno v rozporu se zákonem. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 12. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 13. Nejvyšší soud uvedl, že ujednání obsažené v čl. II kupní smlouvy je svou podstatou zajištěním závazku stěžovatele z titulu půjčky JUDr. Vladimíru Strakatému, takže jedinou otázkou, kterou se v intencích dovolání zabýval, byla platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva. A protože závěr odvolacího soudu byl ve shodě s tím, co vyplývá z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009) a dalších rozhodnutí uvedených v odůvodnění jeho usnesení, označil Nejvyšší soud ústavní stížnost za neopodstatněnou. 14. Krajský soud uvedl, že právní posouzení věci se týkalo téhož skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, a nebylo pro stěžovatele překvapivé, protože okolnost, že kupní smlouva plnila funkci zajišťovacího převodu, byla nejpozději namítána v rámci jeho odvolání a stěžovatel se k ní vyjadřoval. Skutečnost, že tuto právní argumentaci zvažoval, bylo stěžovateli známo i s ohledem na dotaz při jednání "co bylo motivem pro sjednání toho, co je v předmětné kupní smlouvě označeno jako právo zpětné koupě". Jde-li o právní posouzení věci, vycházel ze skutkových tvrzení, provedených důkazů a skutkového závěru učiněného soudem prvního stupně, a proto nebylo třeba doplňování tvrzení či důkazů (a poučení podle §118a o. s. ř.) a z tohoto důvodu nedošlo ani k porušení případné koncentrace řízení. Výklad kupní smlouvy byl proveden v intencích §35 odst. 2 občanského zákoníku, se zohledněním skutečné vůle stran (v rámci jazykového vyjádření), toho, co skutečně smluvní strany svým jednáním sledovaly, čeho chtěly docílit, jakou ekonomickou kauzu toto jednání mělo. Nesprávný by byl formalistický přístup k posuzování písemných smluv, kterého se stěžovatel dovolává, rozhodující je materiální výklad smlouvy v kontextu dalších důkazů, zde šlo o to, co bylo skutečným smyslem ujednání o "právu zpětné koupě" v kontextu dalších zjištěných skutkových okolností. Po zopakování dokazování "v části" vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, pouze jinak hodnotil materiální právní povahu uzavřené kupní smlouvy a své závěry srozumitelně odůvodnil. Závěrem odmítl, že by jeho rozsudkem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 15. Vedlejší účastnice se, ač byla rovněž vyzvána, k ústavní stížnosti nevyjádřila. 16. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že neobsahuje reakci na jednotlivé námitky a tvrzení, na nichž je ústavní stížnost postavena, naopak z něho plyne, že se jeho dovoláním řádně nezabýval, což jen prokazuje důvodnost ústavní stížnosti. 17. Jde-li o vyjádření krajského soudu, stěžovatel uvedl, že dále trvá na tom, že skutkový závěr odvolacího soudu je nesprávný a nepředvídatelný, tvrzení vedlejší účastnice ve smyslu zajišťovacího převodu (resp. zastřeného právního úkonu) bylo nepřípustné novum, a to, že k němu odvolací soud vůbec přihlédl, bylo v rozporu s §118b odst. 1 a §205a o. s. ř., což učinil přes námitku, kterou v tomto směru vznesl, navíc jej nepoučil ve smyslu §213b ve spojení s §118a o. s. ř., jeho právní posouzení nevycházelo ze skutkových tvrzení a skutkového závěru učiněného soudem prvního stupně a došlo k prolomení zásady koncentrace řízení, odvolací soud také k novým zjištěním nezopakoval, resp. neprovedl nové důkazy. Nelze vycházet z toho, že právní názor odvolacího soudu měl být "seznatelný" z jeho dotazu, neboť pouhá domněnka je pro účely předvídatelnosti soudního rozhodnutí nedostatečná vzhledem k tomu, že mohl pouze odhadnout, co bylo důvodem pro jeho položení. Toto dle stěžovatele nelze klást naroveň splnění poučovací povinnosti. K tomu stěžovatel dodal, že na vznesený dotaz popravdě odpověděl, že to byla podmínka vedlejší účastnice, samotný motiv jejího jednání si neuvědomil, protože u jednání osobně nebyl přítomen. Tento dotaz měl spíše směřovat na vedlejší účastnici, resp. měl být předmětem dokazování, které však k tomu neproběhlo, protože soud prvního stupně řešil otázku platnosti odstoupení od kupní smlouvy vedlejší účastnicí pro nezaplacení kupní ceny. K výkladu smlouvy stěžovatel uvedl, že se odvolací soud přiklonil k závěru vycházejícímu z tvrzení svědka JUDr. Strakatého, který byl v rozhodné době jediným členem představenstva vedlejší účastnice a zároveň jejím tzv. konečným vlastníkem. Jeho závěry jsou v přímém rozporu nejen se samotným textem smlouvy, ale i dalšími důkazy, takže poznámka odvolacího soudu o jeho formalistickém výkladu není případná. Upozornil také na to, že odvolací soud uzavřel, že pohledávka na vrácení kupní ceny nejde za vedlejší účastnicí, ale JUDr. Strakatým, který je předlužen, resp. "v konkursu", takže on nyní nemá ani pozemky, ani kupní cenu, čelí dvěma žalobám ze strany vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení a její případný úspěch pro něj bude mít likvidační dopad. 18. Současně stěžovatel požádal o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, neboť výše zmíněné žaloby se opírají o ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, nelze vyloučit brzké rozhodnutí ve věci a rozhodnutí Ústavního soudu je významné i pro tyto dva spory, přičemž tato rozhodnutí mohou mít pro něj likvidační účinky. V těchto řízeních přitom bylo prokázáno, že JUDr. Strakatý o okolnostech uzavírání kupních smluv prokazatelně lhal, neboť byly uzavřeny celkem tři kupní smlouvy, které vyhotovila vedlejší účastnice, nešlo o žádné zajišťovací převody k zajištění půjčky JUDr. Strakatého a ujednání o právu zpětné koupě si vymínila vedlejší účastnice, přičemž tato skutková zjištění mohla být učiněna proto, že zde (na rozdíl od nyní souzené věci) mohl označovat, navrhovat a předkládat důkazy. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to v té části, která směřuje proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu. 21. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že ve svém dovolání nastínil několik otázek zásadního právního významu, Nejvyšší soud však toto dovolání odmítl pouze "z formálních" důvodů s nepřiléhavým odůvodněním. Jak je patrno z obsahu tohoto dovolání, stěžovatel v jeho odůvodnění v čl. IV a VI namítl procesní pochybení, kterých se měl dopustit odvolací soud konkrétně tím, že nepostupoval v souladu s ustanovením §118a odst. 2, §118b a §213 odst. 2 o. s. ř. Podle platné právní úpravy ovšem přípustným dovolacím důvodem nejsou ani nesprávné skutkové závěry, ani vady řízení s nimi spojené, jak je vymezovala předchozí úprava dovolání [srov. §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Aby se určitou procesní vadou mohl/měl za povinnost dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo (srov. §237 o. s. ř.). Samotná skutečnost, zda taková vada byla v dovolání namítána či nikoliv, z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. podstatná není; dovolací soud se touto otázkou bude - ať už k námitce dovolatele, anebo z moci úřední - zabývat, bude-li dovolání (jinak) shledáno přípustným. 22. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, dle kterého je (jakákoliv) námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod uplatitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit. Názor vyjádřený v tomto usnesení je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz v podrobnostech o ústavním kontextu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti své ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. 23. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. 1. 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy, a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání, zajišťující ochranu základních práv a svobod [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399)], bylo by třeba takovou úpravu dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů. 24. Dovolací důvod uvedený v čl. IV dovolání se prima facie jeví tak, že je založen na námitce nesprávného právního posouzení věci, konkrétně má jít podle stěžovatele o interpretaci a aplikaci §35 odst. 2 občanského zákoníku. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť soud v tomto případě pomocí výkladu projevu vůle provádí zjištění skutkového stavu. V souzené věci není mezi smluvními stranami sporu o obsahu samotné kupní smlouvy, tedy jaká práva a povinnosti z ní plynou pro smluvní strany [srov. nález ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12 (N 12/76 SbNU 163)]. Právní kvalifikace kupní smlouvy však není sporná z hlediska toho, o jaký smluvní typ jde (Ústavní soud připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu zajišťovací převod práva není samostatným smluvním typem, nýbrž jde o převod s rozvazovací podmínkou), ale z hlediska toho, co bylo účelem daného právního úkonu. Jinak řečeno, zda převod předmětných pozemků byl učiněn z důvodu jejich koupě (byť za nikoliv obvyklých podmínek), anebo tímto důvodem bylo zajištění stěžovatelovy pohledávky za vedlejší účastnicí, eventuálně JUDr. Strakatým, když tato pohledávka měla vzniknout ze smlouvy o půjčce. 25. V tomto směru pak stěžovatel nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu vyvodil z jeho chybných skutkových závěrů, konkrétně že vadně zhodnotil listinné důkazy - kupní smlouvu a příjmový doklad. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal na závěrech dovolacího soudu, podle kterého takto pojatá námitka zákonný dovolací důvod nenaplňuje, pochybení, které by mohlo být označeno za tzv. kvalifikovanou vadu. 26. Totéž platí i pro čl. V dovolání, kde stěžovatel, namítaje porušení §132 o. s. ř., polemizuje s tím, jak odvolací soud zhodnotil důkazy, jež byly v daném soudním řízení provedeny, a po dovolacím soudu požaduje, aby příslušné úvahy přezkoumal, resp. je "přehodnotil" s jiným, pro stěžovatele příznivým výsledkem. Podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samotné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit "jen" vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v §241a odst. 1 až 3 a §237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15). 27. Další dovolací důvod, uvedený v čl. VII dovolání, spočíval v námitce, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení §41 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolací soud reagoval tak, že podle §237 o. s. ř. musí jít o takovou otázku, na které byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. V daném případě nelze dovolacímu soudu nic vytknout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno na tom, že kupní smlouva zastírá jiný právní úkon, ale na řešení otázky, co bylo účelem daného úkonu (viz výše). 28. Konečně stěžovatel v čl. VIII vytkl odvolacímu soudu, že s ohledem na jiné skutkové okolnosti je jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 nepřiléhavý, a navíc má být právní názor v něm vyslovený nesprávný, a proto bylo třeba, aby dovolací soud danou otázku posoudil jinak. K tomu připojil obsáhlejší argumentaci. V ústavní stížnosti pak namítl, že dovolací soud řešil otázku (předpokladů platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva), kterou mu nepředestřel, protože nesouhlasil s tím, že by vůbec mělo jít o zajišťovací převod práva a že se "nad rámec" vymezil proti zmíněnému judikátu, protože má odlišný skutkový základ, kdy v dané věci není splněna "ani základní ze soudem stanovených náležitostí zajišťovacího převodu práva ve formě kupní smlouvy". 29. Nutno předeslat, že kvalifikace kupní smlouvy a z ní plynoucích právních důsledků představuje otázky právní, v prvním případě však stěžovatel žádnou konkrétní otázku v dovolání nevymezil a její nesprávné posouzení vyvozoval z vadných skutkových závěrů odvolacího soudu ohledně toho, co smluvní strany daným úkonem sledovaly. Ústavní soud si je vědom, že rozlišení skutkových a právních otázek může být v této souvislosti obtížné, nicméně jistým vodítkem může být možnost určitého zobecnění v případě otázek právních, na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ [srov. zejména bod 31 nálezu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855)]. Jde-li o druhý bod, stěžovatel tak sice učinil, nicméně dovolací soud nedospěl k závěru, že by měla být právní otázka (předpoklady platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva) posouzena jinak, než jak plyne z jeho ustálené judikatury, a dovolání proto neshledal přípustným. 30. Má-li stěžovatel za to, že odkaz odvolacího, resp. dovolacího soudu na výše sub 13 zmíněný judikát je nepřiléhavý, je nutno uvést, že posuzování této otázky a potažmo přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu (srov. §239 o. s. ř.), do něhož Ústavní soud není oprávněn z hlediska věcného zásadně zasahovat, a případné kontrole lze tuto rozhodovací činnost podrobit až v případě očividného selhání Nejvyššího soudu v roli vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, tedy v případě, že by bylo možné označit jeho postup za svévolný a samotná rozhodnutí za skutečně "extrémní". To však v souzené věci zjištěno nebylo. I když byl výše uvedený judikát vydán za jiných skutkových okolností, závěry v něm vyslovené se týkají zajišťovacího převodu práva, jsou řádně (nadto velmi podrobně) zdůvodněny a s ohledem na jejich obecnou platnost je lze aplikovat i na posuzovaný případ. A jde-li konkrétně o závěr, že smlouva o zajišťovacím převodu práva musí obsahovat ujednání o vypořádání smluvních stran v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí, nijak nepřesahuje ústavní meze volného uvážení obecného soudu, a to i při zohlednění toho, že zde jde o řešení určitého střetu mezi smluvní autonomií a tím, jaký je smysl a účel daného právního instrumentu. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 31. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu, Ústavní soud neshledal, že by šlo o zjevně neopodstatněný návrh, a proto se zabýval otázkou její důvodnosti. Vyšel z toho, že mu jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují tak hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. 32. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. nevyslechl svědka JUDr. Vladimíra Strakatého. Jak již bylo výše zmíněno, v daném případě řešily obecné soudy otázku, zda předmětné pozemky byly převedeny za účelem jejich prodeje stěžovateli anebo za účelem zajištění stěžovatelovy pohledávky za vedlejší účastnicí, event. JUDr. Vladimírem Strakatým. Okresní soud vyšel z kupní smlouvy, příjmového dokladu a výpovědi svědka Mgr. Jana Bičištěho, přičemž odmítl výpověď JUDr. Vladimíra Strakatého jako účelovou a nevěrohodnou, načež dospěl k závěru, že tvrzení vedlejší účastnice nebylo provedenými důkazy prokázáno, resp. že bylo prokázáno, že sporná kupní smlouva byla projednávána a uzavírána jako smlouva kupní a že stěžovatel uhradil kupní cenu vedlejší účastnici. 33. Krajský soud jako soud odvolací - po zevrubném zhodnocení provedených důkazů, včetně výpovědi svědka JUDr. Vladimíra Strakatého, který měl ve své výpovědi potvrdit, že "se jednalo o půjčku pro jeho osobní účely, kdy celkem byly uzavírány tři kupní smlouvy, u všech šlo o zajištění jeho závazků z titulu půjčky vůči žalovanému" (viz str. 6 první odstavec rozsudku) - se naopak přiklonil ke skutkové verzi vedlejší účastnice, tedy že "kupní smlouva ... fakticky plnila funkci zajišťovacího převodu práv k předmětným pozemkům, zajišťujícího pohledávku žalovaného vůči členu představenstva žalobce JUDr. Strakatému z titulu poskytované mu půjčky" (str. 6 poslední odstavec); obdobně uvedený soud v této souvislosti uzavřel: "To je prokázáno výpověďmi JUDr. Vladimíra Strakatého ..." (str. 8 první odstavec). 34. V napadeném rozsudku krajský soud sice uvedl, že okresní soud učinil správná zjištění o obsahu výpovědi mj. JUDr. Vladimíra Strakatého, současně však konstatoval, že: "[v]e vztahu k věcnému právnímu posouzení soudu prvního stupně, oproti soudu prvního stupně, uzavřel, že předmětná kupní smlouva ... fakticky plnila funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva ...". Přehlédl ale, že otázka, jakou funkci kupní smlouva ve skutečnosti plnila [ve smyslu jaký byl její ekonomický účel (kauza), a to s ohledem na okolnosti, za jakých byla uzavřena], je otázkou skutkovou (viz výše), přičemž dospěl očividně k jiným skutkovým závěrům než okresní soud, a to mj. na základě svědecké výpovědi JUDr. Vladimíra Strakatého, tedy té stejné výpovědi, kterou soud prvního stupně označil za účelovou a nevěrohodnou (a proto ji vůbec nevzal za základ svých skutkových zjištění). 35. Z výše uvedeného plyne, že krajský soud zhodnotil výpověď JUDr. Vladimíra Strakatého jinak než okresní soud a (i) na jejím základě dospěl k odlišnému skutkovému závěru. Jak je přitom patrno z protokolu o jednání ze dne 24. 9. 2015, krajský soud provedl jen některé listinné důkazy (viz č. l. 296 soudního spisu), jež byly provedeny před soudem prvního stupně, ovšem tohoto svědka znovu nevyslechl. S ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti v soudním řízení, jak plyne z čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a §213 odst. 2 o. s. ř., bylo jeho povinností tento, nutno zdůraznit dle krajského soudu očividně klíčový důkaz (na jeho základě navíc vedlejší účastnice zcela změnila svá skutková tvrzení) provést (znovu) v odvolacím řízení, a jestliže tak neučinil, zatížil je tzv. kvalifikovanou vadou, tedy vadou, která má dle judikatury Ústavního soudu přesah i do ústavněprávní roviny, konkrétně zakládající porušení práva na řádný proces [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37)]. 36. Argumentaci krajského soudu obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že právní posouzení se týkalo téhož skutkového stavu, nelze přisvědčit, neboť to, za jakých okolností k dané transakci došlo, a co jí z ekonomického hlediska smluvní strany sledovaly, je otázkou skutkovou, právní posouzení pak představuje právní kvalifikace daného vztahu, tedy zda šlo o převod vlastnického práva k předmětným pozemkům za účelem koupě nebo zajištění a (od ní se odvíjející) stanovení právních následků, tj. (ne)platnosti příslušného právního úkonu. Nadto si krajský soud protiřečí, neboť v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že postupoval podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které upravuje postup odvolacího soudu v případě, kdy se neztotožní se závěry soudu prvního stupně ohledně skutkového stavu a zopakuje nebo doplní dokazování (§213 o. s. ř.). To bude tedy nyní jeho povinností při opakovaném projednání věci. 37. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl dále krajskému soudu, že jej nepoučil o uvažované právní kvalifikaci. Předně je nutno zmínit, že těžiště dokazování v řízení před okresním soudem se nejprve týkalo otázky nezaplacení kupní ceny stěžovatelem, resp. toho, zda vedlejší účastnice z důvodu údajného nezaplacení odstoupila od kupní smlouvy oprávněně či nikoliv. V návaznosti na svědeckou výpověď JUDr. Vladimíra Strakatého (č. l. 107 a násl. soudního spisu) stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2015 (viz č. l. 209 a násl.) mj. uvedl, že jmenovaný nevypovídal k okolnostem uzavření kupní smlouvy pravdivě, přičemž zpochybnil věrohodnost tohoto svědka, a argumentoval ve stručnosti tak, že on uzavřel kupní smlouvu a že částka předaná JUDr. Strakatému představuje úhradu kupní ceny vedlejší účastnici. Nelze ale současně přehlédnout, že k otázce případné půjčky byli dotazováni okresním soudem další svědci (č. l. 136 a násl. soudního spisu). Vedlejší účastnice pak na (posledním) jednání před okresním soudem dne 19. 3. 2015 s ohledem na vývoj v dokazování uvedla, že kupní smlouva nesloužila k převodu vlastnického práva, ale k zajištění pohledávky. Přitom tvrdila, že tuto verzi zjistila až posléze, přičemž argumentovala tak, že šlo o postup v rozporu s §196a odst. 5 obchodního zákoníku (viz č. l. 220 soudního spisu). To stěžovatel odmítl s tím, že tato verze (tedy že mělo jít o půjčku) nemá oporu v provedeném dokazování, že s JUDr. Vladimírem Strakatým vždy jednal o kupní smlouvě, a jde-li o souhlas valné hromady s údajnou půjčkou, ten by jmenovaný dával "sám sobě" (č. l. 221-222 soudního spisu). 38. V odvolání vedlejší účastnice především namítla nesprávné posouzení z hlediska §196a odst. 5 obchodního zákoníku a poukázala na zajišťovací účel dané transakce (č. l. 246), ve vyjádření k odvolání stěžovatel reagoval tak, že §196a obchodního zákoníku na danou věc nedopadá, neboť o zajištění nešlo, přičemž odmítl tvrzení JUDr. Vladimíra Strakatého jako nepravdivé s tím, že vůlí smluvních stran bylo uzavření kupní smlouvy (č. l. 261). Na jediném jednání odvolacího soudu dne 24. 9. 2015 pak vedlejší účastnice argumentovala mj. tím, že kupní smlouva plnila funkci zajišťovacího převodu práva, neboť sjednávala možnost docílit zpětného nabytí vlastnického práva, a vytkla okresnímu soudu, že nehodnotil, zda "právně" šlo o právo zpětné koupě či rozvazovací podmínku, a s poukazem na (výše zmíněný) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 uvedla, že jde o smlouvu absolutně neplatnou. Stěžovatel se bránil tím, že tvrzení vedlejší účastnice o charakteru a účelu kupní smlouvy je účelové, resp. nevěrohodné. 39. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel s ohledem na argumentaci vedlejší účastnice do určité míry mohl před odvolacím soudem argumentovat, což také činil, nicméně daná námitka neplatnosti vycházející z §39 a 553 občanského zákoníku byla vedlejší účastnicí vznesena až v samém závěru odvolacího řízení, kde stěžovatel již dostatečný prostor k adekvátní reakci neměl. V této souvislosti se Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že dostatečné poučení nezakládala krajským soudem stěžovateli položená otázka ohledně motivu sjednání "práva zpětné koupě" (sub 14). S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel (i vzhledem k právnímu názoru okresního soudu) vycházel z toho, že na základě kupní smlouvy nedošlo k sjednání zajišťovacího převodu práva, a s ohledem na skutkovou a dílem i právní složitost věci mu nemuselo být zcela zřejmé, jaké skutečnosti mohou být v odvolacím řízení z právního hlediska relevantní. Jestliže byl za této situace krajský soud názoru, že lze kupní smlouvu z hlediska jejího účelu kvalifikovat jinak, bylo namístě, aby stěžovatele s tímto právním názorem seznámil a umožnil mu, aby případně doplnil vylíčení rozhodných skutečností (předestřel svou skutkovou verzi, např. vysvětlující důvody příslušné podoby kupní smlouvy) a aby případně k prokázání svých tvrzení navrhl důkazy (§118a odst. 2 a 3 ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, Ústavní soud není s přihlédnutím ke stěžovatelově argumentaci v řízení o ústavní stížnosti přesvědčen, že by v řízení předestřená tvrzení a provedené důkazy byly v daném případě plně dostačující k učinění závěru stran toho, co smluvní strany uzavřením kupní smlouvy sledovaly, tj. tak, aby věc mohla být odvolacím soudem posouzena po právní stránce jinak, takže poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. zde bylo namístě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Dospěl-li krajský soud k názoru, že věc je třeba z právního hlediska posoudit jinak, než jak navrhoval účastník řízení a než jak učinil okresní soud, je povinen tohoto účastníka poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř.; absenci takového poučení lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn, což se v posuzované věci nestalo. 40. Je nutno tudíž uzavřít, že stěžovateli nebylo postupem krajského soudu umožněno (plně) skutkově a právně argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V současné době lze vycházet z toho, že stěžovatel je o možné právní kvalifikaci dostatečně poučen, a nyní je na něm, aby svá tvrzení (po jejich případném doplnění) prokázal, přičemž krajský soud je povinen poskytnout mu dostatečný procesní prostor, a to doplněním dokazování (§213 odst. 4 a §219a o. s. ř.). 41. Namítl-li však stěžovatel, že krajský soud v rozporu s §118b o. s. ř. přihlédl k tvrzení vedlejší účastnice, že kupní smlouva měla zajišťovat půjčení peněz, jak plyne z výše uvedeného, učinil tak nepřiléhavě. Tento účel (kauza) kupní smlouvy (resp. možnost) vyplynul už z dokazování provedeného okresním soudem (konkrétně z výslechu svědka JUDr. Strakatého) a stal se základem skutkových tvrzení vedlejší účastnice v nalézacím řízení (v odvolacím řízení byla v této souvislosti už předestřena jen právní argumentace). 42. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na řádný proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy, a proto je podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. 43. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ztratilo svůj právní podklad, Ústavnímu soudu nezbylo - z důvodu právní jistoty (a také proto, že jím bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, ač dané soudní řízení bude dále pokračovat) - než rovněž přistoupit k jeho zrušení.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:3.US.3717.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3717/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/86 SbNU 845
Populární název K právu účastníka řízení vyjádřit se k jinému právnímu posouzení odvolacího soudu
Datum rozhodnutí 26. 9. 2017
Datum vyhlášení 5. 10. 2017
Datum podání 9. 11. 2016
Datum zpřístupnění 11. 10. 2017
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 96 odst.2
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §39, §553
  • 99/1963 Sb., §132, §213, §237, §241a odst.2, §118a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
Věcný rejstřík žaloba/na určení
vlastnické právo
neplatnost/absolutní
poučovací povinnost
dovolání/přípustnost
svědek/výpověď
dokazování
závazek/zajištění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3717-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 99118
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-07-21