ECLI:CZ:US:2006:3.US.51.06
sp. zn. III. ÚS 51/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. N. a b/ I. N., zastoupených Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, č.j. 26 Cdo 181/2005-107,a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č.j. 62 Co 138/2004-76, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů (a potažmo i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně), neboť jimi měla být porušena základní práva a svobody stěžovatelů zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a čl. 95 odst.1,. 96 odst.1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")
Stěžovatelé spatřují zásah do práva na spravedlivý proces v postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které se nezabývaly jejich tvrzeními a důkazy uvedenými v podání stěžovatele J. N. ze dne 10. 10. 2003, do tohoto práva pak zasáhly i tím, že s nimi po určitou dobu nejednaly osobně, přestože jim bylo známo, že již nejsou právně zastoupeni, neustanovily jim zástupce pro řízení podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř., o příslušném návrhu nerozhodly a konečně jim neumožnily ani účast při odvolacím jednání.
Dovolací soud pak právo na spravedlivý proces podle stěžovatelů porušil usnesením, jímž jejich dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelé obšírně polemizují právními názory, jež dovolací soud uplatnil při výkladu ustanovení §238 o.s.ř. ohledně podmínek přípustnosti dovolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, a dovozují, že dovolání mělo být věcně projednáno a předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Z připojeného usnesení ze dne 20. 10. 2005, č.j. 26 Cdo 181/2005-107, se podává, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů (obsahově obdobné ústavní stížnosti) jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/, §237 odst. 1 (písm. c/) a §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. Vycházel z toho, že prostřednictvím §238 odst. 2 o.s.ř. se uplatní i §237 odst. 1, 3 o.s.ř., a jelikož napadené usnesení bylo potvrzujícím (a dosud jediným vydaným), přicházelo otázku přípustnosti dovolání poměřovat jen z hledisek ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; dovolání je pak přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho pak plyne, uvedl dovolací soud, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., prostřednictvím kterého je možno namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naopak jím není důvod, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), či důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jako bezvýznamné tudíž musel dovolací soud ponechat stranou námitky vad řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, procesní pochybení ohledně právního zastoupení žalovaných, odnětí možnosti jednat před soudem apod.), které však právě - a to výlučně - byly dovolateli uplatněny; jejich prostřednictvím však přípustnost dovolání v dané věci založit nelze. Dovolací soud posléze odůvodnil, proč je dovolání nepřípustné i v té části, v níž směřovalo proti výroku o náhradě nákladů předchozího řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení; podle §238 odst. 2 o.s.ř. ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně.
Stěžovatelé argumentují, že výkladem posledně citovaného ustanovení je nutno dospět k závěru, že "obdobná" aplikace ustanovení §237 o.s.ř. připadá v úvahu jen ve vztahu k jeho odstavci druhému. Jsou toho názoru, že §237 odst. 1 o.s.ř. "obdobně" aplikovat nelze, protože se jedná o obecné typové vymezení rozhodnutí, proti kterým je přípustné dovolání; jde o normu, jež stojí samostatně vedle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř., neboť má obdobný obsah, a to vymezení rozhodnutí, proti kterým je dovolání přípustné. Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. vymezuje přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, zatímco §238 o.s.ř. vymezuje přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutím nemeritorním. Stěžovatelé se domnívají, že dovolací soud měl v odůvodnění svého usnesení uvést, v čem spočívá obdobná aplikace odkazovaného ustanovení §237 o.s.ř.
Jak bylo výše uvedeno, dovolací soud oproti tomu vycházel z názoru, že pojem "platí obdobně" vyjadřuje povinnost aplikovat na vymezené právní vztahy ustanovení §237 o.s.ř. v plném rozsahu (v celém znění).
K otázce interpretace ustanovení §237 o.s.ř. ve spojení s §238 odst. 2 o.s.ř. je vhodné připomenout, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nepřísluší mu zásadně posuzovat ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody; Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, formuloval Nejvyšší soud závěr, že z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení se zněním §238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je za rozhodnutí ve věci samé pokládat též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení, neboť aplikovat jinak (doktrinálně) platné hodnocení takového rozhodnutí jako nemeritorního by vedlo k absurdnímu závěru, že úprava přípustnosti dovolání formulovaná v §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se vzhledem k omezením plynoucím z obdobné aplikace §237 o.s.ř. neprosadí vůbec (shodně srov. v právní teorii např. Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde 2003, str. 542-543). Soudní praxe nepochybovala nikdy o "úplnosti" použití ustanovení §237 o.s.ř.; obtíže vyvstaly toliko z toho, že rozhodnutí o povolení obnovy bylo proklamováno (v kontextu posuzování přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.,) jakožto rozhodnutí nikoli ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Je však zřejmé, že "obdobné" použití §237 ku §238 o.s.ř. nemůže být vyloučeno (navzdory dikci zákona) jen proto, že rozhodnutí, přípustnost dovolání proti nimž tato ustanovení upravují, nejsou stejné povahy (ve věci samé a nikoli ve věci samé); ostatně kdyby byla (kdyby rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení bylo rozhodnutím věcným), nebylo by zvláštní (a přitom shodné) úpravy zakotvené v §238 o.s.ř. logicky vůbec zapotřebí. Druhým odstavcem §238 o.s.ř. mělo být řečeno (stejně jako v případech dalších zvláštních rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o.s.ř.), že i zde, v případě rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení, se uplatní standardní východiska úpravy přípustnosti dovolání, zjevující se v principu, že dovolání je přípustné v případě dvou v řízení předcházejících diformních rozhodnutí (situace si žádá "rozhodce třetího"), zatímco v případě rozhodnutí konformních (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) důvod pro další přezkumnou instanci zásadně není, resp. je dán jen výjimečně, lze-li daný spor spojit s právní otázkou otevřenou ku zobecnitelnému řešení, které má význam pro formování jednotné rozhodovací praxe soudů.
Stěžovatelé se též mýlí, pokud tvrdí, že podmínka existence zásadního významu rozhodnutí po právní stránce je "přinejmenším u rozhodnutí dle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. prakticky nesplnitelná"; nelze přec mít za to, že výklad (právních) podmínek povolení obnovy se identifikuje výlučně s otázkami skutkovými (viz judikatorní a doktrinální vymezení podmínek novosti tvrzené skutečnosti, novosti nabízeného důkazu, relevantních překážek provedení známého důkazu, významu pozdějšího rozhodnutí o předběžné otázce apod.).
Ani z namítaného usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 236/04 nelze vyvozovat oporu pro názor, který zastávají stěžovatelé; ostatně, jak se podává z (navazujícího) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 476/2005, dovolání, jež uvažoval v označené věci Ústavní soud, vskutku přípustné "ex lege" bylo, a to podle §239 odst. 3 o.s.ř., což dokládá existenci dalšího (zde nikoli výslovného) odkazu z ustanovení §238 o.s.ř. na jiné ustanovení, jež je rovněž pro úsudek o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení relevantní.
Z řečeného plyne, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; dovolací soud totiž uplatnil právní názory, jež jsou v soudní praxi všeobecně sdílené, nevyvolávají rozumnou oponenturu a z hlediska ústavněprávního jim není důvod cokoli vytýkat. Stěžovatelům se tudíž zásah (usnesením dovolacího soudu) do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti (v této části) jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítne.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá usnesení soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci (srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst.2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako námitky existencí tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o.s.ř.).
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Teprve však toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, však není splněna právě ve věci stěžovatelů, neboť v dovolání namítali výlučně existenci procesních vad podle §241a odst. 2 písm. a/, resp. §229 odst. 3 o.s.ř., a jen proto, že uplatnili v řízení o dovolání (přípustném toliko podle obdobného použití §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, bylo jejich dovolání odmítnuto. Stěžovatelé způsobem, kterým napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřeli prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelům zřejmé od počátku.
V důsledku toho ovšem neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, což je v dané věci významné proto, že stěžovatelé vycházeli z toho, že jim dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
V této části proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková