ECLI:CZ:US:1997:3.US.51.96
sp. zn. III. ÚS 51/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti prof. MUDr. M. K., DrSc., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10.
1. 1996, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60,
ze dne 30. 4. 1960 a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn.
1 T 8/59, ze dne 19. 10. 1959, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 10. 2. 1996 včas podanou ústavní
stížnost prof. MUDr. M. K., DrSc., která směřuje proti
pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 1996, sp.
zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem rozhodl na
podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV.
ÚS 57/94, znovu o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal
bývalý generální prokurátor ČR podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. a §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, proti pravomocnému rozsudku bývalého
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60. Stížnost
pro porušení zákona byla podána ve prospěch odsouzeného.
V návaznosti na nezrušenou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR,
sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 17. 2. 1994, potom Nejvyšší soud ČR
rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že vzhledem k výrokům
o vině pomocí k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst. 1 písm. c), odst. 2
písm. a), odst. 3 zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č. 63/1956
Sb. (dále jen "tr. zák. 1956"), trestným činem porušení povinnosti
veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c)
tr. zák. 1956 a trestným činem obcházení branné povinnosti podle
§264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 v rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, u nichž Nejvyšší
soud ČR porušení zákona neshledal a zůstaly proto nedotčené, se
prof. MUDr. M. K., DrSc., podle §250 odst. 2 a 35 odst. 1 tr.
zák. se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. odsuzuje
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. V odůvodnění
svého rozhodnutí potom Nejvyšší soud ČR konstatuje, že nálezem
Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94, byla zrušena část rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994. Tím se stal uvedený
rozsudek neúplným a nezbylo proto, než aby Nejvyšší soud ČR
v uvedeném rozsahu stížnost pro porušení zákona znovu projednal
a rozhodl, ačkoli trestní řád takový postup (tedy výslovně)
neupravuje, když takovou situaci (patrně) ani nepředpokládá. Dále
Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že v konaném veřejném zasedání
byla navrhovateli (obviněnému) dána neomezená možnost vyjádřit se
ke skutečnostem kladeným mu za vinu, stejně jako k vlastnímu
průběhu trestního řízení vedenému proti němu, ke všem provedeným
důkazům i k postupu všech orgánů činných v trestním řízení v dané
věci. Nejvyšší soud ČR poukazuje v odůvodnění svého rozhodnutí na
to, že navrhovatel uvedl, že celý proces byl proti němu
zinscenován vyšetřovatelem V., který jej zejména psychickým tlakem
nutil k doznání se k trestným činům, jichž se nedopustil. Toto své
tvrzení však nedoložil žádným důkazem. Vystavení falešných
lékařských potvrzení za úplatu, pomocí kterých měli
F., R., J. a P. dosáhnout přiznání neoprávněných důchodů,
kategoricky popřel s tím, že v posudcích uvedl jenom to, co
objektivně zjistil, a poukázal na to, že správnost jeho diagnóz
byla potvrzena dalším léčením jmenovaných, případně pitevními
protokoly u některých z nich. Na tomto místě Nejvyšší soud ČR
konstatuje, že přistupuje k přezkoumání napadeného rozhodnutí na
základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného pravomocného rozhodnutí. Dodává, že v řízení
o stížnosti pro porušení zákona (ani z hlediska §30 odst. 2 zák.
č. 119/1990 Sb., v platném znění) nepřipouští tzv. nova a v těchto
souvislostech odkazuje na obnovu řízení v projednávané věci na
základě trestního spisu (tedy spisů Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68). Následně Nejvyšší soud ČR ve
svém rozhodnutí dovodil, že provedeným dokazováním (jak vyplynulo
z uvedených trestních spisů) Krajský soud v Praze rozhodl o vině
navrhovatele stran neoprávněně získaných důchodů F., R., J. i P.
na základě řádně provedených a úplných důkazů (i s poukazem na
doznání navrhovatele, případně jím nikdy nepopíranou vinu, když
všechny navrhované důkazy byly v hlavních líčeních provedeny).
Stejné dovodil i stran potvrzení vystaveného navrhovatelem,
týkajícího se vojenského cvičení PhMr. S. Odmítl také tvrzení
navrhovatele (obviněného) ohledně úlohy vyšetřovatele V. s tím, že
ve věci (a ve větším rozsahu) působili i vyšetřovatelé jiní. Ze
spisu potom nelze ani dovodit společné přihlížení případným
nezákonnostem zejména ze stran advokátů ve věci činných. Nejvyšší
soud ČR v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i to, že ze spisu
samotného a zejména výpovědí navrhovatele i jeho tehdejšího
zdravotního stavu lze prokazatelně dovodit, že měl dostatečné
možnosti hájit se a že jich také využíval. Proto také nelze
vytknout soudům, že jeho obhajobě nevěřily nebo dospěly k závěru,
že obhajoba je provedenými důkazy vyvrácena. Nejvyšší soud ČR
potom v části svého rozhodnutí týkající se viny navrhovatele
uzavírá, že trestní řízení proti tehdy obviněnému MUDr. K.
proběhlo podle tehdy platného trestního řádu (rozuměno v souladu
s ním), včetně rozhodování o vazbě. Skutkovým i právním závěrům
krajského soudu ohledně dotčených trestných činů nelze ničeho
vytknout. To ani proto, že trestná činnost byla v té době
zveličena tak, že získala nádech trestné činnosti protistátní.
Přesto dle názoru Nejvyššího soudu ČR nic v trestním spisu
neprokazuje, že by v projednávané věci byla porušována procesní
práva obžalovaných, zejména jejich právo na obhajobu. S ohledem na
uvedené proto Nejvyšší soud ČR ani po novém projednání věci
porušení zákona v předmětných výrocích rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, neshledal, a proto
je také nemohl zrušit. Dále uvádí, že trestní stíhání, za něž je
nutno považovat i ukládání trestu, nelze zastavit na základě
žádného aboličního rozhodnutí prezidenta republiky, nezbylo tedy
než uložit znovu trest s tím, že jmenovaný byl z amnestií
prezidenta republiky vyloučen buď kvůli trestnému činu rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví nebo trestnému činu porušení
povinnosti veřejného činitele. Těmito trestnými činy byl
pravomocně uznán vinným a tyto výroky o vině nebyly později
zrušeny a bylo proto nutno z nich vycházet. Dále Nejvyšší soud ČR
zdůrazňuje, že otázku přípustnosti trestního stíhání v důsledku
amnestie nelze v téže věci řešit dvakrát. Poté co bylo shledáno,
že trestní stíhání nelze zastavit proto, že byl z použití všech
amnestií vyloučen kvůli trestným činům, jimiž byl uznán vinným,
a bylo přikročeno k ukládání trestu, nebylo možno vracet se
k otázce zastavení trestního stíhání z amnestijních důvodů jen
proto, že při vlastním ukládání trestu, vzhledem k §16 odst.
l tr. zák., bylo použito takového ustanovení trestního zákona,
které by samo použití amnestie umožňovalo.
V ústavní stížnosti, kterou je uvedené rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR napadeno, navrhovatel úvodem konstatuje, že napadený
rozsudek vydal Nejvyšší soud ČR po řízení, které bylo konáno poté,
co Ústavní soud svým nálezem ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS
57/94, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp.
zn. Tzn 27/93, ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59,
o vině prof. MUDr. M. K., DrSc., pomocí k trestnému činu
rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §7 odst.
2 k §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
1956 a o vině trestným činem obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 a ve výroku, jímž jmenovaného
odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně. Podle
názoru stěžovatele pro konání nového řízení o stížnosti pro
porušení zákona za dané situace nejsou dány zákonné podmínky. Má
za to, že v takovémto případě není možné věc znovu v řízení
o stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem ČR projednat
a v této souvislosti poukazuje i na část napadeného rozhodnutí
(strana 5), kde se k této problematice vyjadřuje i Nejvyšší soud.
Dovozuje, že zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku v rámci
stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku o trestu, vzniká
stav neskončeného trestního stíhání, a protože není v zákonu opora
pro to, aby se po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR nálezem
Ústavního soudu konalo nové řízení před Nejvyšším soudem ČR
v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, má za to, že za dané
situace nezbývá než věc vrátit do stádia řízení po podání
obžaloby, tedy soudu prvého stupně. V postupu Nejvyššího soudu ČR
vidí stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody
jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Protože tedy
postup, který v dané fázi řízení volil Nejvyšší soud ČR, není
zákonem stanoven, nebylo tak stěžovateli umožněno domáhat se svého
práva, a to stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.
Nezákonnost postupu v řízení, které vedlo k vydání napadeného
rozhodnutí, spatřuje navrhovatel také v tom, že svým podáním ze
dne 15. 11. 1995 navrhl vyloučení z projednávání věci soudce JUDr.
J. M. pro jeho podjatost ve věci. Uvádí, že o tomto návrhu nebylo
vůbec rozhodnuto. Konečně poukazuje navrhovatel na skutečnost, že
Nejvyšší soud ČR nepřipustil jím navrhované provedení důkazů (při
veřejném zasedání dne 21. 12. 1995). To přesto, že v odůvodnění
rozhodnutí je poukazováno na to, že šlo v podstatě o politický
proces pro zastrašení určité profesní skupiny lidí s tím, že v té
době se rozhodovalo jinde, než v rámci soudního řízení.
V odmítnutí navrhovaných důkazů pak spatřuje stěžovatel krácení
svého ústavně zaručeného práva na obhajobu (uvádí však výslovně
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Poukaz na
případnou obnovu řízení považuje stěžovatel v daných souvislostech
za oddalování možnosti domoci se spravedlnosti.
K podané stížnosti se přípisem (podepsaným předsedou senátu
JUDr. J. M.) ze dne 25. 3. 1996 vyjádřil Nejvyšší soud ČR.
K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR po nálezu Ústavního
soudu ve věci znovu jednal, uvedl, že neexistence zákonných
ustanovení o opětovném jednání Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro
porušení zákona, o níž již jednou rozhodl, vedla Nejvyšší soud ČR
k názoru, že v důsledku zásahu Ústavního soudu do rozsudku
Nejvyššího soudu ČR se tento stal neúplným, což nebylo možné
vyřešit jinak, než novým projednáváním stížnosti pro porušení
zákona v rozsahu, v jakém o ní dosud nebylo rozhodnuto.
K postoupení věci krajskému soudu neshledal Nejvyšší soud ČR
zákonné důvody. Ohledně rozhodnutí o podjatosti soudce JUDr. M.
potom se ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR podává, že v předmětném
řízení byla obhájcem prof. K. JUDr. E. B., na základě ustanovení
ze dne 26. 1. 1994. Až dne 11. 12. 1995 byla Nejvyššímu soudu ČR
doručena plná moc pro JUDr. M. K. a po tomto datu nebyla namítnuta
podjatost soudce JUDr. M. a stejně tak nebyla podjatost namítnuta
JUDr. B. nebo samotným navrhovatelem před 11. 12. 1995. Proto také
Nejvyšší soud ČR o vyloučení soudce JUDr. M. nerozhodoval, když
s ohledem na uvedené k tomu ani nebyl dán relevantní podnět.
Ohledně důvodů, které vedly k zamítnutí navrhovaných důkazů,
odkazuje Nejvyšší soud ČR na protokol o veřejném zasedání ze dne
10. 1. 1996 (str. 1) a odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4).
Ústavní stížnost potom navrhuje zamítnout.
K podané ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník
vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně ČR JUDr. B. K. Uvádí, že
trestní řád ani zákon o Ústavním soudu neobsahují žádná ustanovení
upravující postup v případě, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
vydané v řízení o stížnosti pro porušení zákona, případně jeho
část, je zrušena nálezem Ústavního soudu. Dovozuje, že smyslem
ust. §267 odst. 1 a 269 odst. 2 tr. řádu je důsledná náprava
porušení zákona v neprospěch obviněného, ke kterému došlo při
řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných
v trestním řízení. V daném případě (stížnost pro porušení zákona
byla podána výlučně ve prospěch obviněného) je i za takto vzniklé
situace (rozhodnutí Ústavního soudu) povinen Nejvyšší soud ČR
v řízení o stížnosti pokračovat, protože jinak by zůstal
nevyčerpán rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR. Opačný
výklad by byl v rozporu se smyslem zákonné úpravy řízení
o stížnosti pro porušení zákona, stejně jako úpravy řízení
o ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele (vrácení věci soudu
I. stupně) postrádá oporu v trestním řádu. K námitce podjatosti
soudce JUDr. M. se vedlejší účastník nevyjádřil s tím, že tato ve
spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, není obsažena.
Ohledně námitek stran navrhovaných důkazů potom vedlejší účastník
má za to, že jejich neprovedením nelze dovozovat porušení
základních práv uvedených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Nad rámec podané ústavní
stížnosti vedlejší účastník má za to, že Nejvyšší soud ČR se
důsledně nevypořádal s otázkou, zda trestní stíhání obviněného,
a tedy i rozhodování o trestu, nebylo nepřípustné ve smyslu ust.
§11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. V písm. a) rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Dodává, že
Nejvyšší soud ČR blíže nezdůvodnil svůj právní názor, že jednání
obviněného by nyní vykazovalo znaky skutkových podstat trestných
činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., přijímání úplatku
podle §160 odst. 1 tr. zák. nebo zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovozuje, že
v případě, kdy by trestná činnost obviněného byla kvalifikována
jako trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a jako trestný
čin podle §160 odst. 1 tr. zák., bylo by trestní stíhání
obviněného nepřípustné s ohledem na ustanovení čl. V písm. a)
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990.
Pokud by i v současné době byla na místě kvalifikace podle §158
odst. 1 písm. a) tr. zák., byl by obviněný z dobrodiní amnestie
vyloučen na základě ust. čl. VI rozhodnutí prezidenta republiky
o amnestii ze dne 1. 1. 1990. V této souvislosti, dle názoru
vedlejšího účastníka, se měl Nejvyšší soud ČR detailně zabývat
vymezením pojmu veřejného činitele z hlediska trestního zákona
z r. 1950, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. To však neučinil.
S ohledem na uvedené tedy nelze souhlasit s argumentací Nejvyššího
soudu ČR, podle které nelze při ukládání trestu znovu řešit otázku
amnestie. Jestliže by tedy byl uložen trest bez toho, že by se
Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti trestního stíhání,
došlo by tak k porušení základního ústavního práva obviněného,
obsaženého v ust. čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných
důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal spis Nejvyššího soudu
ČR, sp. zn. Tzn 27/93, jakož i spisy Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68. S poukazem na jejich obsah
i jednotlivé okruhy stěžovacích důvodů obsažené v ústavní
stížnosti se jimi také zabýval. Především nelze souhlasit
s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, které poukazuje na to, že
postup Nejvyššího soudu ČR po zrušení (i části) jeho rozhodnutí
v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona není obsažen
v příslušném procesním předpisu (trestním řádu) a je tedy nutné
dovodit postup, který spočívá v tom, že nezbývá než celou věc
"vrátit do stádia řízení po podání obžaloby soudu prvého stupně".
Skutečnost, že zmíněný druh řízení (resp. procesní postup v tomto
případě) není výslovně zákonem upraven, ještě neznamená, že jaksi
automaticky bude volen postup navrhovaný stěžovatelem. Je zřejmé,
že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94 (který zrušil
část rozsudku Nejvyššího soudu ČR), se tento stal bezpochyby
neúplným a vyvstala tak zjevně potřeba věc znovu projednat právě
z hlediska uvedeného nálezu Ústavního soudu, a to znovu
projednáním v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Teprve
v takto dokončeném řízení mohl Nejvyšší soud ČR znovu rozhodnout,
samozřejmě potom způsobem, který řízení o stížnosti pro porušení
zákona připouští a předpokládá. Tak se také stalo a Nejvyšší soud
ČR rozhodl rozsudkem, v jehož odůvodnění vyložil, proč takovým
způsobem rozhodl a co jej k takovému rozhodnutí vedlo. Obecně
nutno zdůraznit, že smyslem řízení o stížnosti pro porušení zákona
je důsledná náprava porušení zákona, ke kterému případně došlo při
řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných
v trestním řízení. I ve vzniklém případě nutno dovodit, že
Nejvyšší soud ČR je v řízení o stížnosti pro porušení zákona tím
orgánem, který ve věci jedná a rozhoduje, a nelze výkladem dospět
k závěru, že tomu tak není a že de facto musí mechanicky volit
pouze jeden postup a tedy vrátit věc soudu I. stupně. Takto by byl
výrazně omezen rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR
(když právě jeho povinností je každou věc v rámci uvedeného
způsobu řízení přezkoumat z hlediska dodržení příslušných zákonů).
Za použití jiného výkladu by byl potom Nejvyšší soud ČR degradován
v daném případě na mechanicky rozhodující orgán. K namítanému
porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod tak v daném případě nedošlo, když právě
i Nejvyšší soud ČR je jedním z orgánů, které na respektování
zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod dohlížejí.
Co se týče námitky stran podjatosti soudce Nejvyššího soudu
ČR JUDr. M., nutno odkázat na obsah připojeného spisu Nejvyššího
soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze kterého plyne, že v době, kdy
námitka podjatosti byla vznesena, byla obhájcem prof. K. JUDr. E.
B. Samotnou námitku o podjatosti nevznesla ani ona, ani prof. K.,
nýbrž JUDr. K. (přípisem ze dne 15. 11. 1995), když Nejvyšší soud
ČR zjistil až ze sdělení ze dne 11. 12. 1995, že advokátem prof.
K. se stal na základě udělené plné moci právě JUDr. K. Ani v tomto
směru tedy Ústavní soud neshledal pochybení a tedy porušení práv
na obhajobu a nerespektování trestního řádu v tomto směru.
Konečně třetím okruhem stížnostních důvodů v uvedené věci je
nepřipuštění návrhů na doplnění dokazování, které stěžovatel
uplatnil v řízení před Nejvyšším soudem ČR v rámci projednávané
věci (veřejné zasedání konané dne 21. 12. 1995).
Navrhovatel poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy
pokládá za zarážející to, že je v něm v podstatě kladně hodnocen
původně konaný proces, který byl procesem politickým a jako
politický proces za účelem zastrašování určité profesní skupiny
(lékařů) byl veden. Dodává, že v rámci takto vedeného procesu byl
navrhovatel krácen ve svém právu na obhajobu.
V těchto souvislostech jako zásadní se jeví mimořádně
důležitým zjištění, zda v uvedené věci, vedené v roce 1958 - 1959
před Krajským soudem v Praze a bývalým Nejvyšším soudem, šlo
o běžnou trestní věc nebo zda lze přisvědčit navrhovateli v tom,
že bezpochyby šlo o proces, který byl veden s politickým podtextem
se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z rozsudku Nejvyššího
soudu ČR z 10. 1. 1996, čj. Tzn 27/93-106, se podává (str. 10
a 11), že "lze proto uzavřít, že trestní řízení proti obviněnému
proběhlo podle tehdy platného trestního řádu, délka vazby
odpovídala složitosti případu a byla kompetentními orgány
přípravného řízení řádně prodlužována. Skutkovým a právním závěrům
krajského soudu ohledně trestných činů uvedených v jeho rozsudku
ze dne 19. 10. 1959 ve výrocích ad 4 a 13 nelze ničeho vytknout.
Nemění na tom ničeho ani fakt, že společenská nebezpečnost trestné
činnosti MUDr. K. a jeho spoluobžalovaných byla zveličena
a získala nádech protistátní trestné činnosti tím, že stejná
trestná činnost dr. P., jen většího rozsahu, byla bezdůvodně
kvalifikována jako sabotáž. To se projevilo v nekritickém převzetí
názoru obžaloby i ohledně dalších trestných činů, které buďto
nenaplňovaly žádnou skutkovou podstatu tr. zák., nebo nebyly
dostatečně objasněny. Citované akcentování hledisek, která jsou
cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním
státě, je nutno chápat tak, že se soudy v původním řízení nechaly
ovlivnit velkým počtem pachatelů, rozsáhlostí vzniklých škod
a zdůrazněním politických důsledků jejich trestné činnosti,
přecenily společenskou nebezpečnost jednání některých
obžalovaných, jimž pak vyměřily nepřiměřené tresty". Na straně 9
napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se předesílá a konstatuje
(bez zjevného vysvětlení), že "MUDr. K. po dobu trestního řízení
obhajoval pražský advokát JUDr. K. K. Další obviněné obhajovali
rovněž známí advokáti jako JUDr. M., JUDr. M., JUDr. P., JUDr. T.
a jiní". Bez dalšího potom Nejvyšší soud ČR dodává, že "V době,
která těsně předcházela velké politické amnestii z května 1960,
jež byla důsledkem odhalených již nezákonností z počátku
padesátých let, nelze věřit tomu" (znovu bez bližší argumentace),
"že by tito advokáti bez sebemenšího náznaku protestu přihlíželi
k dalším nezákonnostem, obdobným těm, jimiž se vyznačoval
všeobecně známý proces s R. S. a spol."
Dále potom Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nic ve spisu
(rozuměno Krajského soudu v Praze) neprokazuje, že by k doznání
obviněného, které ostatně nebylo jediným ani stěžejním důkazem, na
němž byla postavena jeho vina, bylo zneužito jeho psychického
stavu, že by u něho bylo použito elektrošoků a že by byl vyslýchán
v nočních hodinách apod. Dále je v rozsudku celkem suše
konstatováno, že "Z protokolů o výsleších obviněného je patrno, že
se střídavě ke své trestné činnosti doznával a zase ji popíral".
Bez dalšího je potom zmiňován znalecký posudek stran duševního
stavu obžalovaného se závěrem, že přes různé duševní výkyvy
(zrakové a sluchové přeludy, bludy obviňování, neklid, úzkost
a celkový výskyt paranoidně - halucinatorní formy reaktivní
vazbové psychózy, která léčením odezněla), nebyly shledány žádné
známky chorobného duševního procesu, a to ani v době páchání
trestné činnosti ani v průběhu soudního řízení. Nezaujatý vztah
vyšetřujících orgánů a soudců k osobě obviněného spatřuje Nejvyšší
soud ČR i v tom, že mu v průběhu vazby bylo umožněno vědecky
pracovat (k tomu mu byl zapůjčen i psací stroj) a pracoval ve
vězeňské nemocnici jako lékař. Konečně v odůvodnění napadeného
rozsudku je konstatováno, že obviněný se úporně bránil obvinění
jen ve vztahu k P. a PhMr. S., když trestnou činnost ve vztahu ke
spoluobžalovaným F., R. a J. v podstatě doznal. Nejvyšší soud ČR
potom dovodil, že ve vztahu k P. byl obviněný usvědčen zprávou
vedoucího odboru resortní kontroly Státního úřadu sociálního
zabezpečení, založené v trestním spise (sv. VII č. l. 00045), kde
se uvádí, že popis zdravotního stavu učiněný prvoposuzovatelem
MUDr. K. a lékařem VLA v H. K. MUDr. K. neodpovídal skutečnosti.
Stejně tak měl být usvědčen i výpovědí spoluobžalovaného F.
z přijetí úplatků za účelem vyhotovení lékařského nálezu, na
základě kterého měl být přiznán P. důchod. Ve vztahu k PhMr. S.
potom Nejvyšší soud ČR dovozuje, že bylo prokázáno, že dne 12. 8.
1958 PhMr. S. kontrolně nevyšetřil, přesto však uvedl, že tomu tak
bylo a vystavil lékařské potvrzení pro účely odkladu vojenského
cvičení. Takto se měl dopustit trestného činu pletichy dle §264
odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956, a to bez ohledu na to, zda
potvrzení o zdravotním stavu odpovídalo realitě či nikoli, s tím,
že tak zněl zákon a takový byl k němu výklad.
Nejvyšší soud ČR uzavřel věc s tím, že tvrzení odsouzeného
tedy nemají ve spise sebemenší oporu, případně jsou evidentně
smyšlená (na tomto místě nutno připomenout, že ono tvrzení
odsouzeného spočívá zásadně v tom, že jím vyhotovené lékařské
nálezy či potvrzení v oné době odpovídaly realitě a tedy
skutečnému zdravotnímu stavu P., J., F., R. i PhMr. S.). Jednalo
se tedy dle názoru Nejvyššího soudu ČR o řádně vedený proces
s plnou možností uplatnění práva na obhajobu a "skutečností je
pouze to, že soudy jeho obhajobě neuvěřily nebo ji považovaly za
vyvrácenou provedenými důkazy".
S těmito úvahami však Ústavní soud ČR nemůže souhlasit
a takové tvrzení neobstojí a nelze pro ně nalézt oporu ani ve
spisových materiálech, které byly v předmětné věci k dispozici
v rámci konaného trestního řízení. Především je na místě uvést, že
zmiňovaný proces se konal v letech 1958 - 1959 (spolu
s vyšetřováním celého případu). Nelze souhlasit s tvrzením
Nejvyššího soudu ČR, že v této době a za daného stavu věci (41
obžalovaných, z toho 5 lékařů) byl procesem běžným z hledisek
demokratického právního státu (ostatně jak zmiňuje Nejvyšší soud
ČR v odůvodnění rozsudku). Z tehdejších spisů je naopak patrné, že
se jednalo o trestní řízení se silným politickým podtextem, který
evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost,
zejména i co se týče práv na obhajobu a v této souvislosti
i hodnocení provedených důkazů i neprovedení těch, které mohly
přicházet v úvahu a které provedeny nebyly (přestože, jak se praví
v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit, že by
známí advokáti v té době bez protestu přihlíželi nezákonnostem).
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, který si
Ústavní soud vyžádal, totiž plyne řada skutečností, které řádně
a objektivně vedené trestní řízení v tehdejší věci nepotvrzují.
Obviněný MUDr. K. byl vzat do vazby usnesením generálního
prokurátora dne 21. 11. 1958, čj. III/1 Gv 19/58-65, a tato vazba
byla postupně prodlužována s velmi neurčitým odůvodněním do 31.
1. 1959, do 28. 2. 1959 a do 31. 3. 1959. Odůvodnění zmíněných
rozhodnutí obsahovala tyto dvě věty: "Pro rozsáhlost a obtížnost
věci nebylo možno vyšetřování skončit ani v prodloužených lhůtách
a bylo proto opětně lhůtu ke skončení vyšetřování prodloužit.
Vzhledem pak k tomu, že důvody vazby u shora uvedených obviněných
(6 osob) i nadále trvají, byla prodloužena i jejich vazba."
Obdobným způsobem byla vazba u 8 osob (včetně obv. MUDr. K.)
prodloužena usnesením generálního prokurátora, čj. III/1 Gv
19/58-184, ze dne 31. 3. 1959 do 15. 5. 1959, s tím, že "pro
rozsáhlost věci se nejeví jako technicky zvládnutelné podat
obžalobu do 15. 5. 1959. Důvody vazby trvají, neboť jde
o očekávané vysoké tresty za velmi závažnou trestnou činnost
a vzhledem k rozsáhlosti věci a počtu zúčastněných osob je i obava
z opakování trestné činnosti." Případné širší odůvodnění toto
usnesení neobsahuje. Vyšetřování jednotlivých obviněných bylo
rozhodnutím skončeno koncem března 1959 (v případě obv. MUDr. K.
dne 25. 3. 1959). V rámci seznámení se s vyšetřovacími spisy z 41
obviněných jich 37 nemělo (stejně jako jejich obhájci) návrhů na
doplnění vyšetřování a pouze 4 (z toho 2 hlavní obžalovaní) žádali
znalecké zkoumání svých podpisů a o závěrech tohoto zkoumání byli
jejich obhájci vyrozuměni telefonicky s tím, že spisy mohou ještě
studovat v řízení před soudem. Dva z obviněných potom požádali
o znalecké prozkoumání jejich zdravotního stavu - oba návrhy byly
jako nadbytečné zamítnuty s tím, že nález a posudek krajské
posudkové komise sociálního zabezpečení ÚNV v Praze je dostatečný.
Stejně tak byl zamítnut návrh obv. MUDr. P. (hlavní obžalovaný) na
výslech lékaře a zdravotní sestry k rozhovoru MUDr. P. s obv.
M. s tím, že tito nemohou rozhovor potvrdit, protože z výpovědi
obv. M. bylo zjištěno, že hovor byl veden tlumeně, aby jej
přítomní neslyšeli. K pochopení atmosféry, za jaké bylo vedeno
vyšetřování, bezpochyby přispívá i mnoho výpovědí jednotlivých
obviněných, jak jsou patrny z protokolů o výslechu obviněného
i spoluobviněných, např. výslech spoluobviněného MUDr. K. (ve
vztahu k MUDr. K.) zachycený v uvedeném spisu na č. l. 180 - 181,
204.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že obv. MUDr. K.
(jak patrno z protokolů o jeho výsleších) se střídavě ke své
trestné činnosti doznával a zase ji popíral. Bez dalšího je potom
zmiňován jeho problematický duševní stav v té době, se závěrem, že
v době páchání trestných činů byl duševně normální a v rámci
soudního řízení byl schopen chápat jeho smysl a správně a souvisle
odpovídal na kladené otázky. Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 1 T 8/59, plyne, že MUDr. K. byl vyslýchán do protokolu
o výslechu obviněného od 21. 11. 1958 (21 výslechů, některé
končily v 19.45 hod.) do 23. 3. 1959, kdy některé výslechy byly
konány v kratších, některé v delších intervalech. V rámci
uvedených výslechů se k trestné činnosti kladené mu za vinu někdy
doznával, v řadě z nich však trestnou činnost popíral, a to vždy
s tím, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské nálezy
odpovídaly zdravotnímu stavu tehdy spoluobviněných F., J., R. a P.
Takto do protokolu o výslechu obviněného uvedl dne 21. 11. 1958,
stran J. F., že jej na jeho žádost vyšetřil a nález, který mu
předal, odpovídal přesně zjištěnému stavu. Tamtéž uvedl, že ve
všech uvedených případech napsal vždy jenom to, co u pacientů
zjistil a v žádném případě lékařský nález nezkreslil. Svou výpověď
ve vztahu ke spoluobviněnému R. a F., ohledně výkladu
elektrokardiogramu, upřesnil, reaguje tak na svou výpověď
předchozí. Ohledně spoluobviněné J. potom do protokolu o výslechu
obviněného ze dne 25. 11. 1958 uvedl, že nález psal podle osobních
potíží J., které mu sdělil F., a vycházel z předchozích nálezů
a léčebného průběhu týkajících se J. Uvedl, že jeho popis choroby
měl sloužit jako informativní podklad pro další vyšetření
a rozhodně ho nebylo možné považovat za lékařský nález, podle
kterého mohla být posuzována pracovní schopnost jmenované. Obdobné
skutečnosti uváděl i v dalším výslechu konaném dne 1. 12. 1958,
kde také uvedl, že vyšetřoval i R., kde po odborných vyšetřeních
vyhotovil nález a připustil pouze, že výklad elektrokardiogramu
hodnotil přísněji na R. a F., což vysvětlil tím, že uvažoval
i subjektivní stesky obou jmenovaných. Při výpovědi, kterou učinil
tehdy obv. MUDr. K. do protokolu o výpovědi obviněného dne 18.
12. 1958, uvedl, že v důsledku nálezu, který vyhotovil u pacienta
F. nemohl tento na jeho základě dostat důchod, protože v nálezu
chybí ocenění funkcí cirkulačního aparátu. Zmínku o operaci učinil
ve snaze vylíčit všechny léčebné způsoby. V dalším výslechu se
obv. MUDr. K. vyjádřil k nálezu, který vyhotovil pro pacienta P.,
a v této souvislosti uvedl, že P. vyšetřil a nález nezkreslil,
když ani nebylo co zkreslovat. Uvedl také, že zjištění křečových
žil u P. opsal z jiného předloženého nálezu, protože existenci
křečových žil přidal do nálezu jako vedlejší, banální fakt. Ve své
výpovědi ohledně PhMr. S. tehdy obv. MUDr. K. uvedl, že PhMr. S.
znal, často se s ním vídal, znal jeho zdravotní potíže, a proto
napsal pro jeho potřeby lékařský nález, ve kterém pouze doporučil,
že se má chránit namáhavé práce a doporučil léčbu salicyláty. Ze
zmíněných výslechů plyne, že v některých z nich se k trestné
činnosti až kajícně doznával, při některých trestnou činnost
rezolutně popíral. Vždy se jednalo o výslechy oddělené, tedy své
výpovědi ať už v tom či onom směru v rámci jediného výslechu
neměnil. Pro ilustraci o průběhu výslechů a atmosféře při nich
panující (vždy byl vyšetřujícím npor. V.) svědčí i záznam
o výslechu obviněného z protokolu, který byl sepsán dne 5. 2.
1959 (č. l. 455).
"Otázka: Lékařskou komisí bylo zjištěno, že obv. F. není ani
(Vyšetř.) částečně invalidní. Chcete se k tomu vyjádřit? Odpověď:
Chci se k tomu vyjádřit tak, že podle mých nálezů nikdy (Obvin.)
nemohl být F. uznán za invalidního, a to ani částečně, ježto
kompenzační schopnost jeho srdce byla dobrá. Pakliže zmínkou
o možnosti operativního léčení byla komise ovlivněna, není tak
správné, ježto zmínka patřila pro případ progrese. Žádného
trestného činu jsem se v případě F. nedopustil, se žádným trestným
záměrem jsem mu nález nevystavoval. Otázka: Je zajímavé, že jste
již 2x trestnou činnost v souvislosti s F. doznal, 2x ji zase
odvoláváte. Co to má znamenat? Odpověď: Já prosím, já tvrdím, že
jsem ve svém nálezu nesledoval, aby F. na základě tohoto nálezu
dostal důchod, ježto jsem nebyl kompetentní, ani jsem nebyl
vyzván, abych tak učinil. To, že jsem 2x doznával a zase pak
odvolávám, je vyvoláno tím, že jsem byl vždy rozrušen, když jsem
přiznával. Když jsem pak své přiznání odvolával, tak jsem si
uvědomoval pravou podstatu věci. Otázka: Jste nyní rozrušený?
Odpověď: Ano, jsem velmi rozrušen. Otázka: Proč se tedy
nedoznáváte, ale naopak zase zapíráte? Odpověď: Nevidím ve svém
nálezu podklad pro důchod. Otázka: To není odpověď na otázku.
Viděl jste jej v době, kdy jste se přiznával? Odpověď: Nikdy jsem
neviděl v mém nálezu důvod pro důchod."
Obdobných "dialogů" je ve vyšetřovacím spisu obsaženo více.
Některé otázky vyšetřovatele jsou spíše příkazy, mají ironizující
ráz se snahou zesměšnit, nedrží se vznesených obvinění (např.
otázka zní takto:
"Pane obviněný, Vy máte smůlu. Vám každý
vnucoval něco. Napsání nálezů, odměny za ně, pohoštění zdarma. Vy
jste nikomu nic nevnucoval?").
V závěrečném vyjádření v rámci svých výslechů obviněného
v protokolu ze dne 23. 3. 1959 obv. MUDr. K. řekl: "Chtěl bych
uvést ještě jen to, že jsem nikdy ve své činnosti nechtěl poškodit
stát, nýbrž naopak jsem se snažil ve své práci ochraňovat zájmy
nemocných pracujících. Pokud jsem vyhotovoval nálezy ve věcech
osob, pro které se vede vyšetřování, chci jen znovu zdůraznit, že
jsem se stal obětí hrubé simulace a podvodu a prosím, abych
u soudu mohl podat odborný výklad svých diagnóz."
Z výpovědí spoluobviněných F., J., P., R. ani PhMr. S. nelze
vyvodit jednoznačný a nepochybný závěr, že lékařské nálezy
vyhotovené MUDr. K. a jich se týkající, odpovídají či neodpovídají
jejich tehdejšímu zdravotnímu stavu. Naopak všichni uvádějí
zdravotní potíže, které také MUDr. K. sloužily jako podklad pro
lékařské nálezy. Z naznačeného, a tedy především i z protokolů
o výslechu obviněného MUDr. K., je zřejmé, že tyto výslechy nebyly
vedeny korektně, v jejich rámci byl veden nepřípustný psychický
tlak. Za této situace rozhodně nelze mít za to, že případná
označená doznání byla učiněna svobodně, s plnou rozvahou či
spontánností. Jako k takovým k nim proto nelze přihlížet. Navíc
i tehdy platný trestní řád (zák. č. 64/1956 Sb.) obsahoval např.
ustanovení §102, kde v odst. 1 se praví, že k výpovědi nebo
doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při
výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti. I stran zákonných
poučení, kterých se mělo dle trestního řádu obviněnému jednoznačně
dostat, sdílí Ústavní soud v tomto směru vážné pochyby, když
z předmětného spisu plyne, že obviněný byl poučen pouze (dle
předtisku protokolu), podle §§31 a 104 tr. ř. bez dalšího - tedy
např. bez poučení podle ustanoveni §101 odst. 2, 4, 5 tr. ř.
Z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, tak jak jsou
zachyceny ve spisu, plyne, že (až na J.) je MUDr. K. prohlédl
a sepsal lékařský nález. U J. tento vyhotovil na základě
lékařských zpráv, které mu od lékařů J. doručil F., který popsal
její zdravotní potíže. U F. a R. se potom vše soustředilo na
vyjádření MUDr. K. o možnosti operace, což obviněný K. vysvětloval
pouze jako případnou možnost v budoucnu při progresi chorob. U P.
se vyšetřování soustředilo na skutečnost, že netrpěl křečovými
žilami, ač MUDr. K. uvedl v nálezu, že je má. I zde obviněný
uvedl, že eventuální přítomnost křečových žil v souvislosti
s chorobou P. nebyla skutečností rozhodnou či určující. Ze zprávy
Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze z 28. 11. 1958, čj.
011-215-067, podepsané vedoucím odboru resortní kontroly MUDr. R.
K. (sv. VII č. l. 00045 spisu Krajského soudu v Praze), na kterou
se také odvolává Nejvyšší soud ČR, se uvádí, že u P. jde
o částečnou invaliditu a znovu je poukázáno na to, že např.
u popisovaných varixů dolních končetin šlo o nesprávný údaj,
protože tyto nebyly krajskou posudkovou komisí sociálního
zabezpečení vůbec zjištěny (k tomu již uvedeno shora i stanovisko
MUDr. K.). Ani z této zprávy za tehdy daného stavu věci nelze
jednoznačně dovodit, že tato jednoznačně vyvrací tvrzení MUDr. K.
OÚNZ v Praze 2 ve svých zprávách (výpis ze zdravotního záznamu)
uvádí, že v dokumentaci pacientů F. a R. není žádný nález ze
srdeční kliniky v H. K. Ze zachovaných lékařských nálezů r. 1954,
1955, vyhotovených MUDr. K. stran F., je ve dvou z pěti na konci
uvedena poznámka, že v případě neúspěchu konzervativní léčby
přichází (bylo by lze uvažovati) Thompsonova operace. Obdobně
i u nálezu R. z roku 1955, 1956, v letech 1957, 1958 se již
o operaci nehovoří. U P. potom nález, který se zabývá především
vyšetřením srdce, v závěru obsahuje údaj o varixech na dolních
končetinách. Zpráva MUDr. K. ze dne 12. 8. 1958 o vyšetření PhMr.
S., označená jako kontrolní vyšetření, uzavírá, že doporučuje
šetření před větší fyzickou námahou a salicyláty s tím, že
chirurgický výkon není indikován. V této souvislosti je nutno
zmínit služební záznam vyhotovený npor. O. z MV - Hlavní správa VB
vyšetřovací odbor ze dne 26. 1. 1959, který vyzvedl na Okresní
vojenské správě v Praze 2 lékařské potvrzení podepsané MUDr. K.
a datované dnem 12. 8. 1958 s tím, že důstojník ČSA O. informoval,
že vyzvali určité ročníky záložních důstojníků, aby předložili
lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu, podle čehož by pak
bylo provedeno přezkoumání vojenskými lékaři. Dále se výslovně
v tomto služebním záznamu praví, že "tato potvrzení nesloužila S.
k nějakému odkladu vojenského cvičení a jiných lékařských
potvrzení v osobních spisech K. S. neměl". Ze zprávy náčelníka OVS
Praha - N. M. z 11. 2. 1959 se podává, že při provádění lékařských
prohlídek a stanovení zdravotní klasifikace u důstojníků v záloze
do 40 let byl k této prohlídce pozván i PhMr. S. K. Ten předložil
lékařské komisi "Zprávu ošetřujícímu lékaři" ze dne 12. 8. 1958,
vystavenou klinickou nemocnicí Vojenské lékařské akademie J. E.
Purkyně v Praze, a zároveň předložil "Potvrzení o zdravotním
stavu" ze dne 3. 9. 1958, vystavené ÚNZ fakultní nemocnice v Praze
2. Na základě těchto dokladů byla stanovena klasifikace, na jejímž
základě byla snížena použitelnost jmenovaného (PhMr. S.) v případě
mimořádných opatření (mobilizace), neboť by nemohl být zařazen
k bojovým útvarům. Co se týče povolání k vojenskému cvičení, byla
vojenská správa povinna každého záložníka před nástupem lékařsky
prohlédnout, zda je schopen vykonat vojenské cvičení. Prohlídky
prováděli lékaři OÚNZ v Praze 2 MUDr. S., MUDr. F., MUDr. Z.
a MUDr. K. Dále se ve zprávě uvádí, že "je možné, že již tehdy měl
nějaký nález od MUDr. K., na základě kterého byl neschopen
vykonati vojenské cvičení".
Za této situace (i důkazní) byl Ministerstvem vnitra
- Hlavní správou Veřejné bezpečnosti Praha předložen Generální
prokuratuře v Praze návrh konečného opatření. V samém začátku
odůvodnění se uvádí, že "někteří lékaři, popříp. někteří
pracovníci našeho státního aparátu, napomáhali třídnímu nepříteli
s tím, že v rozsáhlé míře mnohdy za úplatky vymáhali osobám
vyhýbajícím se poctivé práci invalidní důchody... Křiklavými
případy neoprávněného přiznávání invalidních důchodů bývalým
továrníkům, podnikatelům a různým vykořisťovatelským živlům
zabýval se již několikráte i náš denní tisk a tyto případy budily
oprávněné rozhořčení našich pracujících. Vyšetřovacími orgány
MVHSVB byla v roce 1958 odhalena celá banda záškodníků, která tuto
záškodnickou činnost soustředila zejména na úseku Obvodního
národního výboru v Praze 2... atd." MUDr. K. je v návrhu konečného
opatření popisován jako sobecký, ziskuchtivý s neukojenou
přehnanou ctižádostí s tím, že se cítil dobře v buržoazní
společnosti, kde se nadávalo na společenské zřízení ČSR. Je zde
zmíněna sekretářka kardiochirurgického střediska - "která si
nemohla odpustit pro obviněného K. něco udělat, pokusila se
zorganizovat podpisovou akci za propuštění obv. MUDr. K. z vazby
a ve své snaze obv. MUDr. K. z trestní věci dostat za každou cenu,
málem spáchala trestný čin křivé výpovědi". Dále je pokračováno
s tím, že "svou výpověď však (přes uváděné skutkové doznání),
neustále měnil a snažil se zmenšovat svou vinu frázemi o vyznávání
dialektického materialismu, ač tato obhajoba v souvislosti s jeho
trestnou činností vypadá zcela paradoxně. Dále se ve své obhajobě
snažil zmenšovat význam svých falešných nálezů, pokud musil
falešnost uznat pod tíhou důkazů, jimiž byl usvědčován. Pak se
snažil tvrdit, že nevěděl o použití těchto nálezů pro důchodové
řízení, případně k účelům jiným a dalším. Tato jeho obhajoba byla
zcela vyvrácena všemi provedenými důkazy. Na konec se obv. MUDr.
K., nemoha se vyvinit z inkriminované věci, snažil alespoň svést
vinu na ostatní a stavěl se do světla, jakoby on sám byl obětí
machinací skupiny pachatelů MUDr. P. a spol. Že iniciativa v řadě
jeho trestných činů pocházela od jiných, to ostatně je i logické.
Vinu MUDr. K. to však nezeslabuje. Případ falešného nálezu na
jistého C. pak jasně ukázal, že obv. MUDr. K. není osobou vedenou
k trestnému činu, ale iniciativním a rafinovaným přímým
pachatelem."
Jenom k dokreslení atmosféry případu hodnocení životopisu
jedné ze spoluobviněných K. Š. "Jak vyplývá ze životopisu obv. Š.,
vlastnila až do roku 1949 soukromou výrobnu balonových plášťů
v Praze, kde zaměstnávala větší počet pracovních sil. Po
zlikvidování tohoto jejího podniku měla i Š. příležitost zařadit
se mezi řádně pracující občany. Byla však zvyklá z minulosti
ukájet osobní potřeby a obohacovat se z výsledků společenské
práce" atd. atd.
Závěrem se v návrhu konečného opatření uvádí: "Mimořádná
politická škodlivost těchto trestných činů vyniká zvláště v této
době, kdy strana a vláda po XI. sjezdu KSČ se zaměřila na zvýšení
nízkých důchodů bývalých pracujících tak, aby bylo odstraněno
dědictví kapitalismu ovlivňující dosud nižší životní úroveň
nynějších důchodců, kteří za kapitalismu mnohdy těžce pracovali
a často nebývali ani pojištěni. Strana však zdůraznila, že zvýšení
důchodů se v žádném případě nesmí týkat buržoazních
a příživnických elementů a i majetných osob, které mají dodnes
záporný postoj k dnešnímu zřízení. Vyšetřováním případu bylo však
zjištěno, že právě naopak tito pachatelé se pokoušeli praktickou
činností obohacovat právě osoby buržoazní a majetné pomocí
invalidních důchodů a jinými výhodami na úkor pracujících.
Zneužívajíce takto důvěry vyšších státních orgánů, rozkládali tito
pachatelé zevnitř bdělost vůči třídnímu nepříteli na tomto úseku
a třídního nepřítele obdařovali často takovými prostředky, aby si
tento podržel svou bývalou životní úroveň."
Je snad na místě zmínit i usnesení generálního prokurátora,
sp. zn. III./2 GPt 773/59, ze dne 11. 5. 1959, kterým byla po
čtvrté prodlužována vazba MUDr. K. V jejím velmi stručném
odůvodnění se uvádí, že "vyšetřovací spisy byly předány Krajské
prokuratuře v Praze, ale protože pro obsáhlost případu není možno
včas spis meritorně vyřídit (zřejmě sepsat a podat obžalobu),
nutno vazbu prodloužit s tím, že důvody vazby ve smyslu §79 písm.
a) tr. ř. dále trvají." Nic dalšího v odůvodnění zmíněného
usnesení uvedeno není. Obdobná odůvodnění (prakticky opsaná
a totožná) obsahují i další rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty
u dalších spoluobviněných, jak již zmíněno.
Dne 30. 5. 1959 byl sepsán s MUDr. K. poslední protokol
o výslechu obviněného, tentokrát ovšem již vyšetřovatelem Krajské
prokuratury v Praze Z. S. a v jeho rámci MUDr. K. bez otázek
popsal jednotlivé nálezy a jejich vydání u osob, na jejichž
neoprávněném důchodu se měl podílet, tedy F., J., R. a P., stejně
jako lékařské potvrzení stran PhMr. S. a jeho vojenského cvičení.
Odvolal se nejdříve na protokoly sepsané s ním v rámci šetření
vyšetřovatelem VB a potom popsal volně jednotlivé případy s tím,
že nálezy, které u jednotlivých osob vyhotovil, odpovídaly jejich
zdravotnímu stavu s tím, že na jejich základě nebylo možné přiznat
invalidní důchod. V obdobném protokolu uvedl obv. F., že jeho, R.
a P. MUDr. K. před vydáním nálezu prohlížel a u J. napsal
lékařskou zprávu na základě lékařských nálezů týkajících se J.
z předchozí doby. Obdobně vypovídali i R., P. a J. Za daného stavu
řízení byla krajským prokurátorem dne 10. 6. 1959 podána obžaloba
na 41 osob (z toho 5 lékařů) s odůvodněním, které se příliš
nelišilo od již alespoň zčásti shora uvedeného "Návrhu konečného
opatření" vyšetřovatele VB. Znovu je v odůvodnění obžaloby
operováno termíny třídní nepřítel (a napomáhání mu), hovoří se
o skupině záškodníků, o politických škodách, záškodnické činnosti,
nekalých živlech, narušování hospodářské základny státu atd., atd.
Přitom ze stručných životopisů jednotlivých obviněných lze
v drtivé většině mít za to, že z hlediska tehdejší terminologie
šlo v podstatě o prosté lidi bez nějakých majetků či "buržoazního
původu".
Podanou obžalobu potom krajský soud usnesením, sp. zn. 1
T 8/59, ze dne 3. 9. 1959, přijal a všechny obžalované, kteří v té
době byli ve vazbě, ve vazbě nadále ponechal.
Hlavní líčení ve věci probíhalo v září a říjnu 1959.
V hlavním líčení MUDr. K. uvedl znovu, že F. vyšetřil a jím
vyhotovený nález odpovídal zdravotnímu stavu F. až na to, že uvedl
možnost jeho operace s tím, že nevěděl, že nález by měl být použit
v důchodovém řízení. Když se později dozvěděl od F., že tento má
důchod, divil se tomu. Ohledně dalších osob, které z popudu F.
vyšetřoval, uvedl, že nálezy týkající se srdečních chorob, které
sám vyhotovil, odpovídaly skutečnosti, nálezy týkající se dalších
chorob opsal z nálezů dalších lékařů, které mu byly předloženy.
Dodal, že nevěděl o tom, že jím vyhotovené nálezy mohly být
zneužity v důchodovém řízení. V závěru potvrdil své výpovědi
z přípravného řízení. Stejně vypovídal i v souvislosti s obž.
PhMr. S. Obž. P. uvedl, že byl MUDr. K. podrobně vyšetřen a že mu
neříkal, k čemu nález potřebuje. V závěrečné řeči potom obž. MUDr.
K. i jeho obhájce žádali o mírný trest s poukazem na dosavadní
život. Ve spise je založen i list papíru, který je nazván jako
znalecké vyjádření (koho, jakých znalců není patrno). Nicméně na
tomto listu se uvádí k dotazu MUDr. K., že (zřejmě v souvislosti
s P.) je možno usuzovat na to, že otoky dolních končetin mohou být
způsobeny rozšířenými žilami s tím, že při rozšíření žil je možné,
že nemocný si není vědom své choroby. Ohledně PhMr. S. se v tomto
"znaleckém vyjádření" uvádí, že jeho anamnetické údaje svědčí
o prodělané revmatické horečce a že by bylo účelné podle potřeby
podávat salicylové preparáty a doporučit šetření před značnou
fyzickou námahou (tak ve svém lékařském nálezu doporučoval i MUDr.
K.). Dále je podotknuto, že v onom lékařském nálezu MUDr. K. mluví
o kompensované aortomitrální srdeční vadě. Po takto provedeném
řízení jak přípravným, tak i před soudem, byl dne 19. 10. 1959
vynesen Krajským soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 1 T 8/59.
Úvod jeho odůvodnění znovu obsahuje politickou úvahu o těžké
situaci pracujících v buržoazním státě, o zásadním obratu po
nastolení moci dělnické třídy a o trestné činnosti umožňující také
kapitalistickým živlům a osobám štítícím se poctivé práce pobírat
dávky nemocenského pojištění a invalidní nebo úrazové důchody.
K osobě MUDr. K. v odůvodnění v podstatě přebral soud bez dalšího
tvrzení uvedená v obžalobě s tím, že učinil podstatné doznání
a bez bližšího je poukazováno, že nález na R. byl vyhotoven bez
podkladů, znovu uváděny křečové žíly P. s tím, že jejich existenci
zařadil do nálezu, ač P. křečové žíly neměl. Další hodnocení
skutková i právní týkající se obžalovaných, kteří měli vztah
k MUDr. K. (F., J., P., S.), již odůvodnění rozsudku obsahuje
pouze velmi okrajově i z pohledu doznání některých či popírání
viny jiných. V závěru odůvodnění je suše konstatováno, že obž. K.
bylo prokázáno, že vědomě vystavoval pro účely důchodového řízení
nesprávné lékařské nálezy a že si musel být vědom toho, že na
majetku v socialistickém vlastnictví bude způsobena značná škoda.
V konečném důsledku jej soud uznal vinným trestnými činy
porušování povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. c) tr. zák., pomoci k trestnému činu rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst.
1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c), odst.
2 písm. a) tr. zák., obcházení branné povinnosti podle §264 odst.
2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody
v trvání 6 roků nepodmíněně, byla vyslovena ztráta čestných práv
občanských na 3 roky a propadnutí celého jmění. Proti tomuto
rozsudku se MUDr. K. odvolal a v odůvodnění odvolání poukázal na
různost svých výpovědí v předchozím řízení s tím, že byl vyšinut
z rovnováhy a žádal o přezkoumání celého rozsudku stran své osoby.
Poukazoval zejména na případ P., kterého prohlédl a lékařský nález
byl určen pro ošetřujícího lékaře a neměl žádnou spojitost
s případným řízením o přiznání invalidního důchodu. Stejně tak
údaj o křečových žilách P. převzal z lékařské dokumentace
předložené P. V případě PhMr. S. znovu uvedl, že zdravotní stav S.
znal a právem napsal do nálezu, že se má šetřit před fyzickou
námahou a užívat salyciláty. Odvolání bylo podáno i F., P., J.
a PhMr. S. a také v těchto odvoláních všichni uvádějí, že se
cítili nemocnými. P. uvedl, že byl MUDr. K. prohlížen a že mu
neříkal k jakému účelu nález potřebuje. PhMr. S. uvedl, že byl
pouze vyzván k předložení lékařského potvrzení, aniž by se
hovořilo o vojenském cvičení a tedy nevěděl (stejně jako MUDr.
K.), k čemu vlastně zdravotní přešetření slouží. J. uvedla, že F.
poskytla lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu, která byla
samozřejmě pravdivá (ta potom sloužila jako podklad pro lékařskou
zprávu vyhotovenou MUDr. K.). Je na místě zmínit i zprávu
náčelníka věznice č. 2 Praha ze dne 28. 11. 1959 pro Nejvyšší
soud, ve které se uvádí, že u MUDr. K. se projevují v poslední
době duševní poruchy. V rámci pohovoru s pracovníkem věznice se
MUDr. K. snažil stále dokazovat, že jeho vina neodpovídá trestu
s tím, že bylo zřejmé, že délka vazby má na něj neblahý vliv,
a proto náčelník věznice doporučuje Nejvyššímu soudu jmenovaného
navštívit a situaci v jeho případě vhodně vysvětlit. Dne 5. 4.
1960 byl podán posudek o duševním stavu obž. MUDr. K. se závěrem,
že v době trestné činnosti byl duševně normální a v průběhu vazby
se u něj vyskytla paranoidně-halucinatorní forma reaktivní vazbové
psychózy, která léčením odezněla, takže je schopen chápat smysl
trestního řízení a správně a souvisle odpovídat na kladené otázky.
V rámci protokolu o odvolacím líčení konaném u Nejvyššího soudu
navrhli K. se S. konstatovat zprávu Obvodní vojenské správy z 26.
1. 1959 a také posudek o svém duševním stavu. To také bylo
konstatováno v závěrečné řeči, obž. K. mimo jiné uvedl "Prosím,
aby mi byl dán milostí prezidenta republiky trest smrti oběšením
za to, čeho jsem se dopustil v cizině". Rozsudkem Nejvyššího soudu
bylo odvolání obž. K. dne 30. 4. 1960 zamítnuto. V části
odůvodnění zmíněného rozsudku se ohledně MUDr. K. uvádí, že za
úplaty vyhotovil řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že
budou užity k vylákání či ponechání neoprávněných invalidních
důchodů nebo na neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání
jiných neoprávněných výhod (blíže již neoznačených). V těchto
souvislostech jsou potom uváděna jména F., R., J. a P. (důchody)
a S. (vojenské cvičení). Nejvyšší soud převzal v podstatě
argumentaci z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, kdy
znovu vyšel z "doznání" obž. K., v případě P. znovu zdůraznil
křečové žíly a jejich neexistenci a v případě S. znovu uváděl, že
S. věděl (bez toho, že by tento fakt blíže vysvětlil) o tom, že
bude povolán k vojenskému cvičení. O zprávě, jejíž důkaz byl
navrhován, a která měla být konstatována (zpráva z obvodní
vojenské správy z 26. 1. 1959), se v odůvodnění vůbec nezmínil.
Nezmínil se o ní ani v souvislosti s odůvodněním trestné činnosti
S. U obž. J. a zejména P. se v rámci odůvodnění vůbec o MUDr. K.
nehovoří.
Stojí za zmínku, že 4. 10. 1977 Krajský soud v Praze jednal
ve veřejném zasedání o návrhu na obnovu řízení ods. K., F., S., M.
a B. V rámci tohoto řízení ods. K. znovu žádal, aby byla ustavena
skupina znalců, která by zhodnotila jeho lékařské závěry
a posudky, případně nálezy, které učinil u F., R., J. a P.,
a k tomuto návrhu se připojil i prokurátor Krajské prokuratury
v Praze. Krajský soud tyto návrhy, stejně jako návrhy všech shora
uvedených osob (na obnovu řízení), zamítl. V odůvodnění soud
uvedl, že odsouzený podal návrh na provedení přezkumného řízení
podle zák. č. 82/1968 Sb. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
11. 12. 1970 byl podle čl. III odst. 1 zák. č. 82/1968 Sb., ve
znění zák. č. 70/1970 Sb., návrh zamítnut a byl proto považován
dále jako návrh na obnovu řízení. V rámci tohoto řízení pak
krajský soud dospěl k závěru, že jde o opakování námitek
uplatněných již v původním řízení, kde byly v rámci odvolacího
řízení Nejvyšším soudem co do správnosti původních zjištění
přezkoumány a zamítnuty. Nejvyšší soud ČSSR dne 21. 3. 1978, pod
sp. zn. To I 26/77, stížnost podanou MUDr. K. a ostatními zamítl.
Ve stručném odůvodnění se praví, že nabízené důkazy nelze
považovat za nové skutečnosti, když byly již provedeny
a zhodnoceny soudy v původním řízení. To s tím, že všechny
skutečnosti již namítal v rámci odvolacího řízení (kde bylo
odvolání odsouzeného zamítnuto jako nedůvodné) a že tedy s jeho
námitkami se již náležitě vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozsudku
ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60.
Za daného stavu věci, tak jak byl zjištěn z obsáhlého
spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nelze
souhlasit s tvrzením Nejvyššího soudu ČR, zejména ohledně tehdy
prováděného dokazování a z toho plynoucího respektování práva na
obhajobu. Jistěže na základě již uvedených skutečností jsou na
místě důvodné pochybnosti o objektivnosti vedeného vyšetřování,
a to zejména s poukazem na způsob, jakým byly vedeny výslechy
obžalovaného především v přípravném řízení (jeho opakované doznání
v různém rozsahu i opakované odvolání doznání). Celým trestním
řízením (včetně řízení před soudem) se prolíná tvrzení MUDr. K.
o tom, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské zprávy
týkající se uvedených osob odpovídaly zdravotnímu stavu těchto
osob s tím, že tyto zprávy byly MUDr. K. vyhotoveny na základě
objektivního zkoumání a koncipovány tak, že nemohly ani přispět
k ovlivnění důchodového řízení týkajícího se uvedených lidí. Právě
ohledně zdravotního stavu A. P. je neustále zmiňován problém
křečových žil (kterými P. neměl trpět), aniž bylo dále vyloženo,
že právě křečové žíly měly být oním důvodem pro vyměření
invalidního důchodu. Ohledně ostatních (F., R., J.) neodpovídá
tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že svou vinu nikdy nepopřel (uvedeno
v zásadě), ale naopak i ohledně zdravotních zpráv vyhotovených
MUDr. K. v souvislosti s aktuálním zdravotním stavem uvedených
osob začasté tvrdil, že lékařské zprávy vyhotovil tak, že byly
objektivní a odpovídaly skutečnému zdravotnímu stavu uvedených
osob v dané chvíli. Tato jeho opakovaná tvrzení, případně návrhy
na zjištění objektivního zdravotního stavu uvedených osob, nebyla
brána v úvahu a nic na tom nemění ani fakt, že při vhodných
příležitostech tak říkajíc oficiálně tyto návrhy nevznášel.
Obdobně (jak plyne z uvedeného spisového materiálu)
jednostranně a bez dalšího byl soudy (a to i Nejvyšším soudem ČR)
kvalifikován a hodnocen případ odkladu vojenského cvičení PhMr.
S., kdy znovu MUDr. K. opakoval, že zdravotní stav PhMr. S.
detailně znal a také jej v souladu s objektivní realitou popsal
tak, že k uvedenému odkladu vojenského cvičení, v důsledku jím
vyhotovené zprávy, nemohlo dojít. Všechny uvedené skutečnosti
znovu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona MUDr. K.
uvedl, včetně příslušných návrhů na doplnění dokazování. Nejvyšší
soud ČR potom na tato tvrzení reagoval tím, že neshledal důvody ke
změně svého stanoviska. To s tím, že dle názoru Nejvyššího soudu
ČR tvrzení odsouzených nemají ve spise sebemenší oporu, případně
jsou evidentně smyšlená. Dovozuje, že nelze z obsahu trestního
spisu ani vyšetřovacích svazků v ničem potvrdit úlohu
vyšetřovatele V. s tím, že ve věci všech tehdy obžalovaných
působilo více vyšetřovatelů a V. nevyslýchal ty z obžalovaných,
kterým byly uloženy podstatně vyšší tresty. Jak již řečeno, v této
souvislosti je právě nutno odkázat na obsah zmíněného spisu, který
jednoznačně zpochybňuje ničím neomezenou možnost obhajoby
i v souvislosti s tehdy platnými právními předpisy. Ohledně
možností konkrétně prokázat jednotlivé skutečnosti vedoucí
minimálně k omezení práva na obhajobu je snad nutno zdůraznit, že
zejména v tehdejší době to bylo v podstatě nemožné a na pouhém
tvrzení, že nezákonnosti nebyly odsouzeným prokázány, nelze
vybudovat jednoznačný závěr, že k nim také skutečně nedošlo. Za
zmínku stojí i tvrzení Nejvyššího soudu ČR (bez bližšího
odůvodnění či vysvětlení), že proces s MUDr. K.
a spoluobžalovanými se konal v době, která těsně předcházela velké
politické amnestii z května 1960, jež byla důsledkem odhalených
již nezákonností z počátku padesátých let. Dále potom, dle názoru
Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit tomu, že by známý pražský advokát
JUDr. K. K. pouze přihlížel dalším nezákonnostem, obdobným těm,
jimiž se vyznačoval všeobecně známý proces s R. S. a spol. Dle
názoru Nejvyššího soudu ČR, který v zásadě nelze nijak přijmout,
byl již rok 1960 rokem, kdy všechny procesy probíhaly již za
plného dodržování všech zásad důsledného právního státu. Konečně
i Nejvyšší soud ČR v další části odůvodnění svého rozhodnutí, ve
kterém hovoří o zveličení společenské nebezpečnosti jednání
obžalovaných, zdůrazňování politických důsledků jejich trestné
činnosti s tím, že se tak soudy nechaly ovlivnit hledisky, která
jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém
právním státě. Přesto však dochází opětovně k závěru, že nic
v trestním spise neprokazuje, že by v projednané věci byla
porušována procesní práva obžalovaných, zejména právo na obhajobu.
S tímto závěrem však Ústavní soud nemůže souhlasit, a to právě
znovu s poukazem na obsah zmiňovaného trestního spisu. Z něj totiž
plyne (jak již obsáhle vpředu uvedeno), že atmosféra celého
trestního řízení nebyla vedena v duchu zásadních postulátů
právního státu, zejména i možnosti obžalovaného důsledně
uplatňovat své právo na obhajobu. Nic v době původního řízení
nebránilo tomu, aby zdravotní stav inkriminovaných osob byl
důsledně zjištěn (případně i znaleckým posudkem) a takové zjištění
(kterého se tehdy i dnes MUDr. K. domáhal), bylo konfrontováno
s jím vyhotovenými lékařskými zprávami, zejména i důrazem na tehdy
probíhající důchodové řízení. V konečném důsledku potom na
zjištění, zda lékařské zprávy vyhotovené MUDr. K. byly právě oním
dokladem, na základě kterého byly příslušné důchody oprávněně či
neoprávněně přiznány. Jak již řečeno, návrhy MUDr. K. v tomto
duchu prolínaly celé trestní řízení a ostatně je vznáší
i v současné době a nelze je považovat v těchto souvislostech za
tzv. nova, která by mohla vést k obnově řízení. Jestliže po celou
dobu na ně nebyl brán zřetel (v podstatě s poukazem na to, že se
jich nedomáhal se vším důrazem), lze mít takový postup za ten,
který v konečném důsledku porušil ustanovení čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, tedy ústavně zaručené právo na
obhajobu.
V těchto souvislostech Ústavní soud ve svých rozhodnutích již
několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů
se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představují
především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak
plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva
na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím
libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před
soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno
v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník
řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání
svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán
k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně
se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich
provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto:
navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým
způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového
dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších
skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení
nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady
spravedlivého procesu. V daném případě se tak nestalo, a proto
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen
i čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
tedy souhrnně právo na spravedlivý proces.
Znovu a závěrem nutno důrazně poukázat na skutečnosti
plynoucí ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 (tak
jak uvedeno shora), ze kterých jednoznačně plyne, že trestní
řízení vedené proti MUDr. K. nerespektovalo i důsledně práva
obviněného a posléze i obžalovaného MUDr. K., a to zejména právo
na obhajobu obsažené i v tehdy platném zákoně č. 64/1956 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád).
S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996,
zrušit, stejně jako (především z důvodů procesní ekonomie)
i rozhodnutí, která ve věci předcházela, a to rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60, ze dne 30. 4. 1960,
a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 ze dne 19.
10. 1959.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 15. 5. 1997