infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-989-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.05.1997, sp. zn. III. ÚS 51/96 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 57/8 SbNU 69 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.51.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K zásadě spravedlivého procesu v trestním řízení v kontextu soudní rehabilitace

Právní věta Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu.

ECLI:CZ:US:1997:3.US.51.96
sp. zn. III. ÚS 51/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti prof. MUDr. M. K., DrSc., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60, ze dne 30. 4. 1960 a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, ze dne 19. 10. 1959, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní soud ČR obdržel dne 10. 2. 1996 včas podanou ústavní stížnost prof. MUDr. M. K., DrSc., která směřuje proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 1996, sp. zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem rozhodl na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS 57/94, znovu o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal bývalý generální prokurátor ČR podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. a §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60. Stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch odsouzeného. V návaznosti na nezrušenou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 17. 2. 1994, potom Nejvyšší soud ČR rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že vzhledem k výrokům o vině pomocí k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č. 63/1956 Sb. (dále jen "tr. zák. 1956"), trestným činem porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. 1956 a trestným činem obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, u nichž Nejvyšší soud ČR porušení zákona neshledal a zůstaly proto nedotčené, se prof. MUDr. M. K., DrSc., podle §250 odst. 2 a 35 odst. 1 tr. zák. se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. V odůvodnění svého rozhodnutí potom Nejvyšší soud ČR konstatuje, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94, byla zrušena část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994. Tím se stal uvedený rozsudek neúplným a nezbylo proto, než aby Nejvyšší soud ČR v uvedeném rozsahu stížnost pro porušení zákona znovu projednal a rozhodl, ačkoli trestní řád takový postup (tedy výslovně) neupravuje, když takovou situaci (patrně) ani nepředpokládá. Dále Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že v konaném veřejném zasedání byla navrhovateli (obviněnému) dána neomezená možnost vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu, stejně jako k vlastnímu průběhu trestního řízení vedenému proti němu, ke všem provedeným důkazům i k postupu všech orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Nejvyšší soud ČR poukazuje v odůvodnění svého rozhodnutí na to, že navrhovatel uvedl, že celý proces byl proti němu zinscenován vyšetřovatelem V., který jej zejména psychickým tlakem nutil k doznání se k trestným činům, jichž se nedopustil. Toto své tvrzení však nedoložil žádným důkazem. Vystavení falešných lékařských potvrzení za úplatu, pomocí kterých měli F., R., J. a P. dosáhnout přiznání neoprávněných důchodů, kategoricky popřel s tím, že v posudcích uvedl jenom to, co objektivně zjistil, a poukázal na to, že správnost jeho diagnóz byla potvrzena dalším léčením jmenovaných, případně pitevními protokoly u některých z nich. Na tomto místě Nejvyšší soud ČR konstatuje, že přistupuje k přezkoumání napadeného rozhodnutí na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného pravomocného rozhodnutí. Dodává, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona (ani z hlediska §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění) nepřipouští tzv. nova a v těchto souvislostech odkazuje na obnovu řízení v projednávané věci na základě trestního spisu (tedy spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68). Následně Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí dovodil, že provedeným dokazováním (jak vyplynulo z uvedených trestních spisů) Krajský soud v Praze rozhodl o vině navrhovatele stran neoprávněně získaných důchodů F., R., J. i P. na základě řádně provedených a úplných důkazů (i s poukazem na doznání navrhovatele, případně jím nikdy nepopíranou vinu, když všechny navrhované důkazy byly v hlavních líčeních provedeny). Stejné dovodil i stran potvrzení vystaveného navrhovatelem, týkajícího se vojenského cvičení PhMr. S. Odmítl také tvrzení navrhovatele (obviněného) ohledně úlohy vyšetřovatele V. s tím, že ve věci (a ve větším rozsahu) působili i vyšetřovatelé jiní. Ze spisu potom nelze ani dovodit společné přihlížení případným nezákonnostem zejména ze stran advokátů ve věci činných. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i to, že ze spisu samotného a zejména výpovědí navrhovatele i jeho tehdejšího zdravotního stavu lze prokazatelně dovodit, že měl dostatečné možnosti hájit se a že jich také využíval. Proto také nelze vytknout soudům, že jeho obhajobě nevěřily nebo dospěly k závěru, že obhajoba je provedenými důkazy vyvrácena. Nejvyšší soud ČR potom v části svého rozhodnutí týkající se viny navrhovatele uzavírá, že trestní řízení proti tehdy obviněnému MUDr. K. proběhlo podle tehdy platného trestního řádu (rozuměno v souladu s ním), včetně rozhodování o vazbě. Skutkovým i právním závěrům krajského soudu ohledně dotčených trestných činů nelze ničeho vytknout. To ani proto, že trestná činnost byla v té době zveličena tak, že získala nádech trestné činnosti protistátní. Přesto dle názoru Nejvyššího soudu ČR nic v trestním spisu neprokazuje, že by v projednávané věci byla porušována procesní práva obžalovaných, zejména jejich právo na obhajobu. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud ČR ani po novém projednání věci porušení zákona v předmětných výrocích rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, neshledal, a proto je také nemohl zrušit. Dále uvádí, že trestní stíhání, za něž je nutno považovat i ukládání trestu, nelze zastavit na základě žádného aboličního rozhodnutí prezidenta republiky, nezbylo tedy než uložit znovu trest s tím, že jmenovaný byl z amnestií prezidenta republiky vyloučen buď kvůli trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví nebo trestnému činu porušení povinnosti veřejného činitele. Těmito trestnými činy byl pravomocně uznán vinným a tyto výroky o vině nebyly později zrušeny a bylo proto nutno z nich vycházet. Dále Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje, že otázku přípustnosti trestního stíhání v důsledku amnestie nelze v téže věci řešit dvakrát. Poté co bylo shledáno, že trestní stíhání nelze zastavit proto, že byl z použití všech amnestií vyloučen kvůli trestným činům, jimiž byl uznán vinným, a bylo přikročeno k ukládání trestu, nebylo možno vracet se k otázce zastavení trestního stíhání z amnestijních důvodů jen proto, že při vlastním ukládání trestu, vzhledem k §16 odst. l tr. zák., bylo použito takového ustanovení trestního zákona, které by samo použití amnestie umožňovalo. V ústavní stížnosti, kterou je uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadeno, navrhovatel úvodem konstatuje, že napadený rozsudek vydal Nejvyšší soud ČR po řízení, které bylo konáno poté, co Ústavní soud svým nálezem ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS 57/94, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93, ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, o vině prof. MUDr. M. K., DrSc., pomocí k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §7 odst. 2 k §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. 1956 a o vině trestným činem obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 a ve výroku, jímž jmenovaného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně. Podle názoru stěžovatele pro konání nového řízení o stížnosti pro porušení zákona za dané situace nejsou dány zákonné podmínky. Má za to, že v takovémto případě není možné věc znovu v řízení o stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem ČR projednat a v této souvislosti poukazuje i na část napadeného rozhodnutí (strana 5), kde se k této problematice vyjadřuje i Nejvyšší soud. Dovozuje, že zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku v rámci stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku o trestu, vzniká stav neskončeného trestního stíhání, a protože není v zákonu opora pro to, aby se po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR nálezem Ústavního soudu konalo nové řízení před Nejvyšším soudem ČR v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, má za to, že za dané situace nezbývá než věc vrátit do stádia řízení po podání obžaloby, tedy soudu prvého stupně. V postupu Nejvyššího soudu ČR vidí stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Protože tedy postup, který v dané fázi řízení volil Nejvyšší soud ČR, není zákonem stanoven, nebylo tak stěžovateli umožněno domáhat se svého práva, a to stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Nezákonnost postupu v řízení, které vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, spatřuje navrhovatel také v tom, že svým podáním ze dne 15. 11. 1995 navrhl vyloučení z projednávání věci soudce JUDr. J. M. pro jeho podjatost ve věci. Uvádí, že o tomto návrhu nebylo vůbec rozhodnuto. Konečně poukazuje navrhovatel na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR nepřipustil jím navrhované provedení důkazů (při veřejném zasedání dne 21. 12. 1995). To přesto, že v odůvodnění rozhodnutí je poukazováno na to, že šlo v podstatě o politický proces pro zastrašení určité profesní skupiny lidí s tím, že v té době se rozhodovalo jinde, než v rámci soudního řízení. V odmítnutí navrhovaných důkazů pak spatřuje stěžovatel krácení svého ústavně zaručeného práva na obhajobu (uvádí však výslovně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Poukaz na případnou obnovu řízení považuje stěžovatel v daných souvislostech za oddalování možnosti domoci se spravedlnosti. K podané stížnosti se přípisem (podepsaným předsedou senátu JUDr. J. M.) ze dne 25. 3. 1996 vyjádřil Nejvyšší soud ČR. K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR po nálezu Ústavního soudu ve věci znovu jednal, uvedl, že neexistence zákonných ustanovení o opětovném jednání Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona, o níž již jednou rozhodl, vedla Nejvyšší soud ČR k názoru, že v důsledku zásahu Ústavního soudu do rozsudku Nejvyššího soudu ČR se tento stal neúplným, což nebylo možné vyřešit jinak, než novým projednáváním stížnosti pro porušení zákona v rozsahu, v jakém o ní dosud nebylo rozhodnuto. K postoupení věci krajskému soudu neshledal Nejvyšší soud ČR zákonné důvody. Ohledně rozhodnutí o podjatosti soudce JUDr. M. potom se ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR podává, že v předmětném řízení byla obhájcem prof. K. JUDr. E. B., na základě ustanovení ze dne 26. 1. 1994. Až dne 11. 12. 1995 byla Nejvyššímu soudu ČR doručena plná moc pro JUDr. M. K. a po tomto datu nebyla namítnuta podjatost soudce JUDr. M. a stejně tak nebyla podjatost namítnuta JUDr. B. nebo samotným navrhovatelem před 11. 12. 1995. Proto také Nejvyšší soud ČR o vyloučení soudce JUDr. M. nerozhodoval, když s ohledem na uvedené k tomu ani nebyl dán relevantní podnět. Ohledně důvodů, které vedly k zamítnutí navrhovaných důkazů, odkazuje Nejvyšší soud ČR na protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 1. 1996 (str. 1) a odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4). Ústavní stížnost potom navrhuje zamítnout. K podané ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně ČR JUDr. B. K. Uvádí, že trestní řád ani zákon o Ústavním soudu neobsahují žádná ustanovení upravující postup v případě, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydané v řízení o stížnosti pro porušení zákona, případně jeho část, je zrušena nálezem Ústavního soudu. Dovozuje, že smyslem ust. §267 odst. 1 a 269 odst. 2 tr. řádu je důsledná náprava porušení zákona v neprospěch obviněného, ke kterému došlo při řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných v trestním řízení. V daném případě (stížnost pro porušení zákona byla podána výlučně ve prospěch obviněného) je i za takto vzniklé situace (rozhodnutí Ústavního soudu) povinen Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pokračovat, protože jinak by zůstal nevyčerpán rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem zákonné úpravy řízení o stížnosti pro porušení zákona, stejně jako úpravy řízení o ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele (vrácení věci soudu I. stupně) postrádá oporu v trestním řádu. K námitce podjatosti soudce JUDr. M. se vedlejší účastník nevyjádřil s tím, že tato ve spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, není obsažena. Ohledně námitek stran navrhovaných důkazů potom vedlejší účastník má za to, že jejich neprovedením nelze dovozovat porušení základních práv uvedených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec podané ústavní stížnosti vedlejší účastník má za to, že Nejvyšší soud ČR se důsledně nevypořádal s otázkou, zda trestní stíhání obviněného, a tedy i rozhodování o trestu, nebylo nepřípustné ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Dodává, že Nejvyšší soud ČR blíže nezdůvodnil svůj právní názor, že jednání obviněného by nyní vykazovalo znaky skutkových podstat trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. nebo zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovozuje, že v případě, kdy by trestná činnost obviněného byla kvalifikována jako trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a jako trestný čin podle §160 odst. 1 tr. zák., bylo by trestní stíhání obviněného nepřípustné s ohledem na ustanovení čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Pokud by i v současné době byla na místě kvalifikace podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., byl by obviněný z dobrodiní amnestie vyloučen na základě ust. čl. VI rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. V této souvislosti, dle názoru vedlejšího účastníka, se měl Nejvyšší soud ČR detailně zabývat vymezením pojmu veřejného činitele z hlediska trestního zákona z r. 1950, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. To však neučinil. S ohledem na uvedené tedy nelze souhlasit s argumentací Nejvyššího soudu ČR, podle které nelze při ukládání trestu znovu řešit otázku amnestie. Jestliže by tedy byl uložen trest bez toho, že by se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti trestního stíhání, došlo by tak k porušení základního ústavního práva obviněného, obsaženého v ust. čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, jakož i spisy Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68. S poukazem na jejich obsah i jednotlivé okruhy stěžovacích důvodů obsažené v ústavní stížnosti se jimi také zabýval. Především nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, které poukazuje na to, že postup Nejvyššího soudu ČR po zrušení (i části) jeho rozhodnutí v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona není obsažen v příslušném procesním předpisu (trestním řádu) a je tedy nutné dovodit postup, který spočívá v tom, že nezbývá než celou věc "vrátit do stádia řízení po podání obžaloby soudu prvého stupně". Skutečnost, že zmíněný druh řízení (resp. procesní postup v tomto případě) není výslovně zákonem upraven, ještě neznamená, že jaksi automaticky bude volen postup navrhovaný stěžovatelem. Je zřejmé, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94 (který zrušil část rozsudku Nejvyššího soudu ČR), se tento stal bezpochyby neúplným a vyvstala tak zjevně potřeba věc znovu projednat právě z hlediska uvedeného nálezu Ústavního soudu, a to znovu projednáním v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Teprve v takto dokončeném řízení mohl Nejvyšší soud ČR znovu rozhodnout, samozřejmě potom způsobem, který řízení o stížnosti pro porušení zákona připouští a předpokládá. Tak se také stalo a Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, v jehož odůvodnění vyložil, proč takovým způsobem rozhodl a co jej k takovému rozhodnutí vedlo. Obecně nutno zdůraznit, že smyslem řízení o stížnosti pro porušení zákona je důsledná náprava porušení zákona, ke kterému případně došlo při řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných v trestním řízení. I ve vzniklém případě nutno dovodit, že Nejvyšší soud ČR je v řízení o stížnosti pro porušení zákona tím orgánem, který ve věci jedná a rozhoduje, a nelze výkladem dospět k závěru, že tomu tak není a že de facto musí mechanicky volit pouze jeden postup a tedy vrátit věc soudu I. stupně. Takto by byl výrazně omezen rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR (když právě jeho povinností je každou věc v rámci uvedeného způsobu řízení přezkoumat z hlediska dodržení příslušných zákonů). Za použití jiného výkladu by byl potom Nejvyšší soud ČR degradován v daném případě na mechanicky rozhodující orgán. K namítanému porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak v daném případě nedošlo, když právě i Nejvyšší soud ČR je jedním z orgánů, které na respektování zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod dohlížejí. Co se týče námitky stran podjatosti soudce Nejvyššího soudu ČR JUDr. M., nutno odkázat na obsah připojeného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze kterého plyne, že v době, kdy námitka podjatosti byla vznesena, byla obhájcem prof. K. JUDr. E. B. Samotnou námitku o podjatosti nevznesla ani ona, ani prof. K., nýbrž JUDr. K. (přípisem ze dne 15. 11. 1995), když Nejvyšší soud ČR zjistil až ze sdělení ze dne 11. 12. 1995, že advokátem prof. K. se stal na základě udělené plné moci právě JUDr. K. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledal pochybení a tedy porušení práv na obhajobu a nerespektování trestního řádu v tomto směru. Konečně třetím okruhem stížnostních důvodů v uvedené věci je nepřipuštění návrhů na doplnění dokazování, které stěžovatel uplatnil v řízení před Nejvyšším soudem ČR v rámci projednávané věci (veřejné zasedání konané dne 21. 12. 1995). Navrhovatel poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy pokládá za zarážející to, že je v něm v podstatě kladně hodnocen původně konaný proces, který byl procesem politickým a jako politický proces za účelem zastrašování určité profesní skupiny (lékařů) byl veden. Dodává, že v rámci takto vedeného procesu byl navrhovatel krácen ve svém právu na obhajobu. V těchto souvislostech jako zásadní se jeví mimořádně důležitým zjištění, zda v uvedené věci, vedené v roce 1958 - 1959 před Krajským soudem v Praze a bývalým Nejvyšším soudem, šlo o běžnou trestní věc nebo zda lze přisvědčit navrhovateli v tom, že bezpochyby šlo o proces, který byl veden s politickým podtextem se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 10. 1. 1996, čj. Tzn 27/93-106, se podává (str. 10 a 11), že "lze proto uzavřít, že trestní řízení proti obviněnému proběhlo podle tehdy platného trestního řádu, délka vazby odpovídala složitosti případu a byla kompetentními orgány přípravného řízení řádně prodlužována. Skutkovým a právním závěrům krajského soudu ohledně trestných činů uvedených v jeho rozsudku ze dne 19. 10. 1959 ve výrocích ad 4 a 13 nelze ničeho vytknout. Nemění na tom ničeho ani fakt, že společenská nebezpečnost trestné činnosti MUDr. K. a jeho spoluobžalovaných byla zveličena a získala nádech protistátní trestné činnosti tím, že stejná trestná činnost dr. P., jen většího rozsahu, byla bezdůvodně kvalifikována jako sabotáž. To se projevilo v nekritickém převzetí názoru obžaloby i ohledně dalších trestných činů, které buďto nenaplňovaly žádnou skutkovou podstatu tr. zák., nebo nebyly dostatečně objasněny. Citované akcentování hledisek, která jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním státě, je nutno chápat tak, že se soudy v původním řízení nechaly ovlivnit velkým počtem pachatelů, rozsáhlostí vzniklých škod a zdůrazněním politických důsledků jejich trestné činnosti, přecenily společenskou nebezpečnost jednání některých obžalovaných, jimž pak vyměřily nepřiměřené tresty". Na straně 9 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se předesílá a konstatuje (bez zjevného vysvětlení), že "MUDr. K. po dobu trestního řízení obhajoval pražský advokát JUDr. K. K. Další obviněné obhajovali rovněž známí advokáti jako JUDr. M., JUDr. M., JUDr. P., JUDr. T. a jiní". Bez dalšího potom Nejvyšší soud ČR dodává, že "V době, která těsně předcházela velké politické amnestii z května 1960, jež byla důsledkem odhalených již nezákonností z počátku padesátých let, nelze věřit tomu" (znovu bez bližší argumentace), "že by tito advokáti bez sebemenšího náznaku protestu přihlíželi k dalším nezákonnostem, obdobným těm, jimiž se vyznačoval všeobecně známý proces s R. S. a spol." Dále potom Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nic ve spisu (rozuměno Krajského soudu v Praze) neprokazuje, že by k doznání obviněného, které ostatně nebylo jediným ani stěžejním důkazem, na němž byla postavena jeho vina, bylo zneužito jeho psychického stavu, že by u něho bylo použito elektrošoků a že by byl vyslýchán v nočních hodinách apod. Dále je v rozsudku celkem suše konstatováno, že "Z protokolů o výsleších obviněného je patrno, že se střídavě ke své trestné činnosti doznával a zase ji popíral". Bez dalšího je potom zmiňován znalecký posudek stran duševního stavu obžalovaného se závěrem, že přes různé duševní výkyvy (zrakové a sluchové přeludy, bludy obviňování, neklid, úzkost a celkový výskyt paranoidně - halucinatorní formy reaktivní vazbové psychózy, která léčením odezněla), nebyly shledány žádné známky chorobného duševního procesu, a to ani v době páchání trestné činnosti ani v průběhu soudního řízení. Nezaujatý vztah vyšetřujících orgánů a soudců k osobě obviněného spatřuje Nejvyšší soud ČR i v tom, že mu v průběhu vazby bylo umožněno vědecky pracovat (k tomu mu byl zapůjčen i psací stroj) a pracoval ve vězeňské nemocnici jako lékař. Konečně v odůvodnění napadeného rozsudku je konstatováno, že obviněný se úporně bránil obvinění jen ve vztahu k P. a PhMr. S., když trestnou činnost ve vztahu ke spoluobžalovaným F., R. a J. v podstatě doznal. Nejvyšší soud ČR potom dovodil, že ve vztahu k P. byl obviněný usvědčen zprávou vedoucího odboru resortní kontroly Státního úřadu sociálního zabezpečení, založené v trestním spise (sv. VII č. l. 00045), kde se uvádí, že popis zdravotního stavu učiněný prvoposuzovatelem MUDr. K. a lékařem VLA v H. K. MUDr. K. neodpovídal skutečnosti. Stejně tak měl být usvědčen i výpovědí spoluobžalovaného F. z přijetí úplatků za účelem vyhotovení lékařského nálezu, na základě kterého měl být přiznán P. důchod. Ve vztahu k PhMr. S. potom Nejvyšší soud ČR dovozuje, že bylo prokázáno, že dne 12. 8. 1958 PhMr. S. kontrolně nevyšetřil, přesto však uvedl, že tomu tak bylo a vystavil lékařské potvrzení pro účely odkladu vojenského cvičení. Takto se měl dopustit trestného činu pletichy dle §264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956, a to bez ohledu na to, zda potvrzení o zdravotním stavu odpovídalo realitě či nikoli, s tím, že tak zněl zákon a takový byl k němu výklad. Nejvyšší soud ČR uzavřel věc s tím, že tvrzení odsouzeného tedy nemají ve spise sebemenší oporu, případně jsou evidentně smyšlená (na tomto místě nutno připomenout, že ono tvrzení odsouzeného spočívá zásadně v tom, že jím vyhotovené lékařské nálezy či potvrzení v oné době odpovídaly realitě a tedy skutečnému zdravotnímu stavu P., J., F., R. i PhMr. S.). Jednalo se tedy dle názoru Nejvyššího soudu ČR o řádně vedený proces s plnou možností uplatnění práva na obhajobu a "skutečností je pouze to, že soudy jeho obhajobě neuvěřily nebo ji považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy". S těmito úvahami však Ústavní soud ČR nemůže souhlasit a takové tvrzení neobstojí a nelze pro ně nalézt oporu ani ve spisových materiálech, které byly v předmětné věci k dispozici v rámci konaného trestního řízení. Především je na místě uvést, že zmiňovaný proces se konal v letech 1958 - 1959 (spolu s vyšetřováním celého případu). Nelze souhlasit s tvrzením Nejvyššího soudu ČR, že v této době a za daného stavu věci (41 obžalovaných, z toho 5 lékařů) byl procesem běžným z hledisek demokratického právního státu (ostatně jak zmiňuje Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku). Z tehdejších spisů je naopak patrné, že se jednalo o trestní řízení se silným politickým podtextem, který evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost, zejména i co se týče práv na obhajobu a v této souvislosti i hodnocení provedených důkazů i neprovedení těch, které mohly přicházet v úvahu a které provedeny nebyly (přestože, jak se praví v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit, že by známí advokáti v té době bez protestu přihlíželi nezákonnostem). Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, který si Ústavní soud vyžádal, totiž plyne řada skutečností, které řádně a objektivně vedené trestní řízení v tehdejší věci nepotvrzují. Obviněný MUDr. K. byl vzat do vazby usnesením generálního prokurátora dne 21. 11. 1958, čj. III/1 Gv 19/58-65, a tato vazba byla postupně prodlužována s velmi neurčitým odůvodněním do 31. 1. 1959, do 28. 2. 1959 a do 31. 3. 1959. Odůvodnění zmíněných rozhodnutí obsahovala tyto dvě věty: "Pro rozsáhlost a obtížnost věci nebylo možno vyšetřování skončit ani v prodloužených lhůtách a bylo proto opětně lhůtu ke skončení vyšetřování prodloužit. Vzhledem pak k tomu, že důvody vazby u shora uvedených obviněných (6 osob) i nadále trvají, byla prodloužena i jejich vazba." Obdobným způsobem byla vazba u 8 osob (včetně obv. MUDr. K.) prodloužena usnesením generálního prokurátora, čj. III/1 Gv 19/58-184, ze dne 31. 3. 1959 do 15. 5. 1959, s tím, že "pro rozsáhlost věci se nejeví jako technicky zvládnutelné podat obžalobu do 15. 5. 1959. Důvody vazby trvají, neboť jde o očekávané vysoké tresty za velmi závažnou trestnou činnost a vzhledem k rozsáhlosti věci a počtu zúčastněných osob je i obava z opakování trestné činnosti." Případné širší odůvodnění toto usnesení neobsahuje. Vyšetřování jednotlivých obviněných bylo rozhodnutím skončeno koncem března 1959 (v případě obv. MUDr. K. dne 25. 3. 1959). V rámci seznámení se s vyšetřovacími spisy z 41 obviněných jich 37 nemělo (stejně jako jejich obhájci) návrhů na doplnění vyšetřování a pouze 4 (z toho 2 hlavní obžalovaní) žádali znalecké zkoumání svých podpisů a o závěrech tohoto zkoumání byli jejich obhájci vyrozuměni telefonicky s tím, že spisy mohou ještě studovat v řízení před soudem. Dva z obviněných potom požádali o znalecké prozkoumání jejich zdravotního stavu - oba návrhy byly jako nadbytečné zamítnuty s tím, že nález a posudek krajské posudkové komise sociálního zabezpečení ÚNV v Praze je dostatečný. Stejně tak byl zamítnut návrh obv. MUDr. P. (hlavní obžalovaný) na výslech lékaře a zdravotní sestry k rozhovoru MUDr. P. s obv. M. s tím, že tito nemohou rozhovor potvrdit, protože z výpovědi obv. M. bylo zjištěno, že hovor byl veden tlumeně, aby jej přítomní neslyšeli. K pochopení atmosféry, za jaké bylo vedeno vyšetřování, bezpochyby přispívá i mnoho výpovědí jednotlivých obviněných, jak jsou patrny z protokolů o výslechu obviněného i spoluobviněných, např. výslech spoluobviněného MUDr. K. (ve vztahu k MUDr. K.) zachycený v uvedeném spisu na č. l. 180 - 181, 204. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že obv. MUDr. K. (jak patrno z protokolů o jeho výsleších) se střídavě ke své trestné činnosti doznával a zase ji popíral. Bez dalšího je potom zmiňován jeho problematický duševní stav v té době, se závěrem, že v době páchání trestných činů byl duševně normální a v rámci soudního řízení byl schopen chápat jeho smysl a správně a souvisle odpovídal na kladené otázky. Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, plyne, že MUDr. K. byl vyslýchán do protokolu o výslechu obviněného od 21. 11. 1958 (21 výslechů, některé končily v 19.45 hod.) do 23. 3. 1959, kdy některé výslechy byly konány v kratších, některé v delších intervalech. V rámci uvedených výslechů se k trestné činnosti kladené mu za vinu někdy doznával, v řadě z nich však trestnou činnost popíral, a to vždy s tím, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské nálezy odpovídaly zdravotnímu stavu tehdy spoluobviněných F., J., R. a P. Takto do protokolu o výslechu obviněného uvedl dne 21. 11. 1958, stran J. F., že jej na jeho žádost vyšetřil a nález, který mu předal, odpovídal přesně zjištěnému stavu. Tamtéž uvedl, že ve všech uvedených případech napsal vždy jenom to, co u pacientů zjistil a v žádném případě lékařský nález nezkreslil. Svou výpověď ve vztahu ke spoluobviněnému R. a F., ohledně výkladu elektrokardiogramu, upřesnil, reaguje tak na svou výpověď předchozí. Ohledně spoluobviněné J. potom do protokolu o výslechu obviněného ze dne 25. 11. 1958 uvedl, že nález psal podle osobních potíží J., které mu sdělil F., a vycházel z předchozích nálezů a léčebného průběhu týkajících se J. Uvedl, že jeho popis choroby měl sloužit jako informativní podklad pro další vyšetření a rozhodně ho nebylo možné považovat za lékařský nález, podle kterého mohla být posuzována pracovní schopnost jmenované. Obdobné skutečnosti uváděl i v dalším výslechu konaném dne 1. 12. 1958, kde také uvedl, že vyšetřoval i R., kde po odborných vyšetřeních vyhotovil nález a připustil pouze, že výklad elektrokardiogramu hodnotil přísněji na R. a F., což vysvětlil tím, že uvažoval i subjektivní stesky obou jmenovaných. Při výpovědi, kterou učinil tehdy obv. MUDr. K. do protokolu o výpovědi obviněného dne 18. 12. 1958, uvedl, že v důsledku nálezu, který vyhotovil u pacienta F. nemohl tento na jeho základě dostat důchod, protože v nálezu chybí ocenění funkcí cirkulačního aparátu. Zmínku o operaci učinil ve snaze vylíčit všechny léčebné způsoby. V dalším výslechu se obv. MUDr. K. vyjádřil k nálezu, který vyhotovil pro pacienta P., a v této souvislosti uvedl, že P. vyšetřil a nález nezkreslil, když ani nebylo co zkreslovat. Uvedl také, že zjištění křečových žil u P. opsal z jiného předloženého nálezu, protože existenci křečových žil přidal do nálezu jako vedlejší, banální fakt. Ve své výpovědi ohledně PhMr. S. tehdy obv. MUDr. K. uvedl, že PhMr. S. znal, často se s ním vídal, znal jeho zdravotní potíže, a proto napsal pro jeho potřeby lékařský nález, ve kterém pouze doporučil, že se má chránit namáhavé práce a doporučil léčbu salicyláty. Ze zmíněných výslechů plyne, že v některých z nich se k trestné činnosti až kajícně doznával, při některých trestnou činnost rezolutně popíral. Vždy se jednalo o výslechy oddělené, tedy své výpovědi ať už v tom či onom směru v rámci jediného výslechu neměnil. Pro ilustraci o průběhu výslechů a atmosféře při nich panující (vždy byl vyšetřujícím npor. V.) svědčí i záznam o výslechu obviněného z protokolu, který byl sepsán dne 5. 2. 1959 (č. l. 455). "Otázka: Lékařskou komisí bylo zjištěno, že obv. F. není ani (Vyšetř.) částečně invalidní. Chcete se k tomu vyjádřit? Odpověď: Chci se k tomu vyjádřit tak, že podle mých nálezů nikdy (Obvin.) nemohl být F. uznán za invalidního, a to ani částečně, ježto kompenzační schopnost jeho srdce byla dobrá. Pakliže zmínkou o možnosti operativního léčení byla komise ovlivněna, není tak správné, ježto zmínka patřila pro případ progrese. Žádného trestného činu jsem se v případě F. nedopustil, se žádným trestným záměrem jsem mu nález nevystavoval. Otázka: Je zajímavé, že jste již 2x trestnou činnost v souvislosti s F. doznal, 2x ji zase odvoláváte. Co to má znamenat? Odpověď: Já prosím, já tvrdím, že jsem ve svém nálezu nesledoval, aby F. na základě tohoto nálezu dostal důchod, ježto jsem nebyl kompetentní, ani jsem nebyl vyzván, abych tak učinil. To, že jsem 2x doznával a zase pak odvolávám, je vyvoláno tím, že jsem byl vždy rozrušen, když jsem přiznával. Když jsem pak své přiznání odvolával, tak jsem si uvědomoval pravou podstatu věci. Otázka: Jste nyní rozrušený? Odpověď: Ano, jsem velmi rozrušen. Otázka: Proč se tedy nedoznáváte, ale naopak zase zapíráte? Odpověď: Nevidím ve svém nálezu podklad pro důchod. Otázka: To není odpověď na otázku. Viděl jste jej v době, kdy jste se přiznával? Odpověď: Nikdy jsem neviděl v mém nálezu důvod pro důchod." Obdobných "dialogů" je ve vyšetřovacím spisu obsaženo více. Některé otázky vyšetřovatele jsou spíše příkazy, mají ironizující ráz se snahou zesměšnit, nedrží se vznesených obvinění (např. otázka zní takto: "Pane obviněný, Vy máte smůlu. Vám každý vnucoval něco. Napsání nálezů, odměny za ně, pohoštění zdarma. Vy jste nikomu nic nevnucoval?"). V závěrečném vyjádření v rámci svých výslechů obviněného v protokolu ze dne 23. 3. 1959 obv. MUDr. K. řekl: "Chtěl bych uvést ještě jen to, že jsem nikdy ve své činnosti nechtěl poškodit stát, nýbrž naopak jsem se snažil ve své práci ochraňovat zájmy nemocných pracujících. Pokud jsem vyhotovoval nálezy ve věcech osob, pro které se vede vyšetřování, chci jen znovu zdůraznit, že jsem se stal obětí hrubé simulace a podvodu a prosím, abych u soudu mohl podat odborný výklad svých diagnóz." Z výpovědí spoluobviněných F., J., P., R. ani PhMr. S. nelze vyvodit jednoznačný a nepochybný závěr, že lékařské nálezy vyhotovené MUDr. K. a jich se týkající, odpovídají či neodpovídají jejich tehdejšímu zdravotnímu stavu. Naopak všichni uvádějí zdravotní potíže, které také MUDr. K. sloužily jako podklad pro lékařské nálezy. Z naznačeného, a tedy především i z protokolů o výslechu obviněného MUDr. K., je zřejmé, že tyto výslechy nebyly vedeny korektně, v jejich rámci byl veden nepřípustný psychický tlak. Za této situace rozhodně nelze mít za to, že případná označená doznání byla učiněna svobodně, s plnou rozvahou či spontánností. Jako k takovým k nim proto nelze přihlížet. Navíc i tehdy platný trestní řád (zák. č. 64/1956 Sb.) obsahoval např. ustanovení §102, kde v odst. 1 se praví, že k výpovědi nebo doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti. I stran zákonných poučení, kterých se mělo dle trestního řádu obviněnému jednoznačně dostat, sdílí Ústavní soud v tomto směru vážné pochyby, když z předmětného spisu plyne, že obviněný byl poučen pouze (dle předtisku protokolu), podle §§31 a 104 tr. ř. bez dalšího - tedy např. bez poučení podle ustanoveni §101 odst. 2, 4, 5 tr. ř. Z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, tak jak jsou zachyceny ve spisu, plyne, že (až na J.) je MUDr. K. prohlédl a sepsal lékařský nález. U J. tento vyhotovil na základě lékařských zpráv, které mu od lékařů J. doručil F., který popsal její zdravotní potíže. U F. a R. se potom vše soustředilo na vyjádření MUDr. K. o možnosti operace, což obviněný K. vysvětloval pouze jako případnou možnost v budoucnu při progresi chorob. U P. se vyšetřování soustředilo na skutečnost, že netrpěl křečovými žilami, ač MUDr. K. uvedl v nálezu, že je má. I zde obviněný uvedl, že eventuální přítomnost křečových žil v souvislosti s chorobou P. nebyla skutečností rozhodnou či určující. Ze zprávy Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze z 28. 11. 1958, čj. 011-215-067, podepsané vedoucím odboru resortní kontroly MUDr. R. K. (sv. VII č. l. 00045 spisu Krajského soudu v Praze), na kterou se také odvolává Nejvyšší soud ČR, se uvádí, že u P. jde o částečnou invaliditu a znovu je poukázáno na to, že např. u popisovaných varixů dolních končetin šlo o nesprávný údaj, protože tyto nebyly krajskou posudkovou komisí sociálního zabezpečení vůbec zjištěny (k tomu již uvedeno shora i stanovisko MUDr. K.). Ani z této zprávy za tehdy daného stavu věci nelze jednoznačně dovodit, že tato jednoznačně vyvrací tvrzení MUDr. K. OÚNZ v Praze 2 ve svých zprávách (výpis ze zdravotního záznamu) uvádí, že v dokumentaci pacientů F. a R. není žádný nález ze srdeční kliniky v H. K. Ze zachovaných lékařských nálezů r. 1954, 1955, vyhotovených MUDr. K. stran F., je ve dvou z pěti na konci uvedena poznámka, že v případě neúspěchu konzervativní léčby přichází (bylo by lze uvažovati) Thompsonova operace. Obdobně i u nálezu R. z roku 1955, 1956, v letech 1957, 1958 se již o operaci nehovoří. U P. potom nález, který se zabývá především vyšetřením srdce, v závěru obsahuje údaj o varixech na dolních končetinách. Zpráva MUDr. K. ze dne 12. 8. 1958 o vyšetření PhMr. S., označená jako kontrolní vyšetření, uzavírá, že doporučuje šetření před větší fyzickou námahou a salicyláty s tím, že chirurgický výkon není indikován. V této souvislosti je nutno zmínit služební záznam vyhotovený npor. O. z MV - Hlavní správa VB vyšetřovací odbor ze dne 26. 1. 1959, který vyzvedl na Okresní vojenské správě v Praze 2 lékařské potvrzení podepsané MUDr. K. a datované dnem 12. 8. 1958 s tím, že důstojník ČSA O. informoval, že vyzvali určité ročníky záložních důstojníků, aby předložili lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu, podle čehož by pak bylo provedeno přezkoumání vojenskými lékaři. Dále se výslovně v tomto služebním záznamu praví, že "tato potvrzení nesloužila S. k nějakému odkladu vojenského cvičení a jiných lékařských potvrzení v osobních spisech K. S. neměl". Ze zprávy náčelníka OVS Praha - N. M. z 11. 2. 1959 se podává, že při provádění lékařských prohlídek a stanovení zdravotní klasifikace u důstojníků v záloze do 40 let byl k této prohlídce pozván i PhMr. S. K. Ten předložil lékařské komisi "Zprávu ošetřujícímu lékaři" ze dne 12. 8. 1958, vystavenou klinickou nemocnicí Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Praze, a zároveň předložil "Potvrzení o zdravotním stavu" ze dne 3. 9. 1958, vystavené ÚNZ fakultní nemocnice v Praze 2. Na základě těchto dokladů byla stanovena klasifikace, na jejímž základě byla snížena použitelnost jmenovaného (PhMr. S.) v případě mimořádných opatření (mobilizace), neboť by nemohl být zařazen k bojovým útvarům. Co se týče povolání k vojenskému cvičení, byla vojenská správa povinna každého záložníka před nástupem lékařsky prohlédnout, zda je schopen vykonat vojenské cvičení. Prohlídky prováděli lékaři OÚNZ v Praze 2 MUDr. S., MUDr. F., MUDr. Z. a MUDr. K. Dále se ve zprávě uvádí, že "je možné, že již tehdy měl nějaký nález od MUDr. K., na základě kterého byl neschopen vykonati vojenské cvičení". Za této situace (i důkazní) byl Ministerstvem vnitra - Hlavní správou Veřejné bezpečnosti Praha předložen Generální prokuratuře v Praze návrh konečného opatření. V samém začátku odůvodnění se uvádí, že "někteří lékaři, popříp. někteří pracovníci našeho státního aparátu, napomáhali třídnímu nepříteli s tím, že v rozsáhlé míře mnohdy za úplatky vymáhali osobám vyhýbajícím se poctivé práci invalidní důchody... Křiklavými případy neoprávněného přiznávání invalidních důchodů bývalým továrníkům, podnikatelům a různým vykořisťovatelským živlům zabýval se již několikráte i náš denní tisk a tyto případy budily oprávněné rozhořčení našich pracujících. Vyšetřovacími orgány MVHSVB byla v roce 1958 odhalena celá banda záškodníků, která tuto záškodnickou činnost soustředila zejména na úseku Obvodního národního výboru v Praze 2... atd." MUDr. K. je v návrhu konečného opatření popisován jako sobecký, ziskuchtivý s neukojenou přehnanou ctižádostí s tím, že se cítil dobře v buržoazní společnosti, kde se nadávalo na společenské zřízení ČSR. Je zde zmíněna sekretářka kardiochirurgického střediska - "která si nemohla odpustit pro obviněného K. něco udělat, pokusila se zorganizovat podpisovou akci za propuštění obv. MUDr. K. z vazby a ve své snaze obv. MUDr. K. z trestní věci dostat za každou cenu, málem spáchala trestný čin křivé výpovědi". Dále je pokračováno s tím, že "svou výpověď však (přes uváděné skutkové doznání), neustále měnil a snažil se zmenšovat svou vinu frázemi o vyznávání dialektického materialismu, ač tato obhajoba v souvislosti s jeho trestnou činností vypadá zcela paradoxně. Dále se ve své obhajobě snažil zmenšovat význam svých falešných nálezů, pokud musil falešnost uznat pod tíhou důkazů, jimiž byl usvědčován. Pak se snažil tvrdit, že nevěděl o použití těchto nálezů pro důchodové řízení, případně k účelům jiným a dalším. Tato jeho obhajoba byla zcela vyvrácena všemi provedenými důkazy. Na konec se obv. MUDr. K., nemoha se vyvinit z inkriminované věci, snažil alespoň svést vinu na ostatní a stavěl se do světla, jakoby on sám byl obětí machinací skupiny pachatelů MUDr. P. a spol. Že iniciativa v řadě jeho trestných činů pocházela od jiných, to ostatně je i logické. Vinu MUDr. K. to však nezeslabuje. Případ falešného nálezu na jistého C. pak jasně ukázal, že obv. MUDr. K. není osobou vedenou k trestnému činu, ale iniciativním a rafinovaným přímým pachatelem." Jenom k dokreslení atmosféry případu hodnocení životopisu jedné ze spoluobviněných K. Š. "Jak vyplývá ze životopisu obv. Š., vlastnila až do roku 1949 soukromou výrobnu balonových plášťů v Praze, kde zaměstnávala větší počet pracovních sil. Po zlikvidování tohoto jejího podniku měla i Š. příležitost zařadit se mezi řádně pracující občany. Byla však zvyklá z minulosti ukájet osobní potřeby a obohacovat se z výsledků společenské práce" atd. atd. Závěrem se v návrhu konečného opatření uvádí: "Mimořádná politická škodlivost těchto trestných činů vyniká zvláště v této době, kdy strana a vláda po XI. sjezdu KSČ se zaměřila na zvýšení nízkých důchodů bývalých pracujících tak, aby bylo odstraněno dědictví kapitalismu ovlivňující dosud nižší životní úroveň nynějších důchodců, kteří za kapitalismu mnohdy těžce pracovali a často nebývali ani pojištěni. Strana však zdůraznila, že zvýšení důchodů se v žádném případě nesmí týkat buržoazních a příživnických elementů a i majetných osob, které mají dodnes záporný postoj k dnešnímu zřízení. Vyšetřováním případu bylo však zjištěno, že právě naopak tito pachatelé se pokoušeli praktickou činností obohacovat právě osoby buržoazní a majetné pomocí invalidních důchodů a jinými výhodami na úkor pracujících. Zneužívajíce takto důvěry vyšších státních orgánů, rozkládali tito pachatelé zevnitř bdělost vůči třídnímu nepříteli na tomto úseku a třídního nepřítele obdařovali často takovými prostředky, aby si tento podržel svou bývalou životní úroveň." Je snad na místě zmínit i usnesení generálního prokurátora, sp. zn. III./2 GPt 773/59, ze dne 11. 5. 1959, kterým byla po čtvrté prodlužována vazba MUDr. K. V jejím velmi stručném odůvodnění se uvádí, že "vyšetřovací spisy byly předány Krajské prokuratuře v Praze, ale protože pro obsáhlost případu není možno včas spis meritorně vyřídit (zřejmě sepsat a podat obžalobu), nutno vazbu prodloužit s tím, že důvody vazby ve smyslu §79 písm. a) tr. ř. dále trvají." Nic dalšího v odůvodnění zmíněného usnesení uvedeno není. Obdobná odůvodnění (prakticky opsaná a totožná) obsahují i další rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty u dalších spoluobviněných, jak již zmíněno. Dne 30. 5. 1959 byl sepsán s MUDr. K. poslední protokol o výslechu obviněného, tentokrát ovšem již vyšetřovatelem Krajské prokuratury v Praze Z. S. a v jeho rámci MUDr. K. bez otázek popsal jednotlivé nálezy a jejich vydání u osob, na jejichž neoprávněném důchodu se měl podílet, tedy F., J., R. a P., stejně jako lékařské potvrzení stran PhMr. S. a jeho vojenského cvičení. Odvolal se nejdříve na protokoly sepsané s ním v rámci šetření vyšetřovatelem VB a potom popsal volně jednotlivé případy s tím, že nálezy, které u jednotlivých osob vyhotovil, odpovídaly jejich zdravotnímu stavu s tím, že na jejich základě nebylo možné přiznat invalidní důchod. V obdobném protokolu uvedl obv. F., že jeho, R. a P. MUDr. K. před vydáním nálezu prohlížel a u J. napsal lékařskou zprávu na základě lékařských nálezů týkajících se J. z předchozí doby. Obdobně vypovídali i R., P. a J. Za daného stavu řízení byla krajským prokurátorem dne 10. 6. 1959 podána obžaloba na 41 osob (z toho 5 lékařů) s odůvodněním, které se příliš nelišilo od již alespoň zčásti shora uvedeného "Návrhu konečného opatření" vyšetřovatele VB. Znovu je v odůvodnění obžaloby operováno termíny třídní nepřítel (a napomáhání mu), hovoří se o skupině záškodníků, o politických škodách, záškodnické činnosti, nekalých živlech, narušování hospodářské základny státu atd., atd. Přitom ze stručných životopisů jednotlivých obviněných lze v drtivé většině mít za to, že z hlediska tehdejší terminologie šlo v podstatě o prosté lidi bez nějakých majetků či "buržoazního původu". Podanou obžalobu potom krajský soud usnesením, sp. zn. 1 T 8/59, ze dne 3. 9. 1959, přijal a všechny obžalované, kteří v té době byli ve vazbě, ve vazbě nadále ponechal. Hlavní líčení ve věci probíhalo v září a říjnu 1959. V hlavním líčení MUDr. K. uvedl znovu, že F. vyšetřil a jím vyhotovený nález odpovídal zdravotnímu stavu F. až na to, že uvedl možnost jeho operace s tím, že nevěděl, že nález by měl být použit v důchodovém řízení. Když se později dozvěděl od F., že tento má důchod, divil se tomu. Ohledně dalších osob, které z popudu F. vyšetřoval, uvedl, že nálezy týkající se srdečních chorob, které sám vyhotovil, odpovídaly skutečnosti, nálezy týkající se dalších chorob opsal z nálezů dalších lékařů, které mu byly předloženy. Dodal, že nevěděl o tom, že jím vyhotovené nálezy mohly být zneužity v důchodovém řízení. V závěru potvrdil své výpovědi z přípravného řízení. Stejně vypovídal i v souvislosti s obž. PhMr. S. Obž. P. uvedl, že byl MUDr. K. podrobně vyšetřen a že mu neříkal, k čemu nález potřebuje. V závěrečné řeči potom obž. MUDr. K. i jeho obhájce žádali o mírný trest s poukazem na dosavadní život. Ve spise je založen i list papíru, který je nazván jako znalecké vyjádření (koho, jakých znalců není patrno). Nicméně na tomto listu se uvádí k dotazu MUDr. K., že (zřejmě v souvislosti s P.) je možno usuzovat na to, že otoky dolních končetin mohou být způsobeny rozšířenými žilami s tím, že při rozšíření žil je možné, že nemocný si není vědom své choroby. Ohledně PhMr. S. se v tomto "znaleckém vyjádření" uvádí, že jeho anamnetické údaje svědčí o prodělané revmatické horečce a že by bylo účelné podle potřeby podávat salicylové preparáty a doporučit šetření před značnou fyzickou námahou (tak ve svém lékařském nálezu doporučoval i MUDr. K.). Dále je podotknuto, že v onom lékařském nálezu MUDr. K. mluví o kompensované aortomitrální srdeční vadě. Po takto provedeném řízení jak přípravným, tak i před soudem, byl dne 19. 10. 1959 vynesen Krajským soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 1 T 8/59. Úvod jeho odůvodnění znovu obsahuje politickou úvahu o těžké situaci pracujících v buržoazním státě, o zásadním obratu po nastolení moci dělnické třídy a o trestné činnosti umožňující také kapitalistickým živlům a osobám štítícím se poctivé práce pobírat dávky nemocenského pojištění a invalidní nebo úrazové důchody. K osobě MUDr. K. v odůvodnění v podstatě přebral soud bez dalšího tvrzení uvedená v obžalobě s tím, že učinil podstatné doznání a bez bližšího je poukazováno, že nález na R. byl vyhotoven bez podkladů, znovu uváděny křečové žíly P. s tím, že jejich existenci zařadil do nálezu, ač P. křečové žíly neměl. Další hodnocení skutková i právní týkající se obžalovaných, kteří měli vztah k MUDr. K. (F., J., P., S.), již odůvodnění rozsudku obsahuje pouze velmi okrajově i z pohledu doznání některých či popírání viny jiných. V závěru odůvodnění je suše konstatováno, že obž. K. bylo prokázáno, že vědomě vystavoval pro účely důchodového řízení nesprávné lékařské nálezy a že si musel být vědom toho, že na majetku v socialistickém vlastnictví bude způsobena značná škoda. V konečném důsledku jej soud uznal vinným trestnými činy porušování povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., pomoci k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák., obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně, byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na 3 roky a propadnutí celého jmění. Proti tomuto rozsudku se MUDr. K. odvolal a v odůvodnění odvolání poukázal na různost svých výpovědí v předchozím řízení s tím, že byl vyšinut z rovnováhy a žádal o přezkoumání celého rozsudku stran své osoby. Poukazoval zejména na případ P., kterého prohlédl a lékařský nález byl určen pro ošetřujícího lékaře a neměl žádnou spojitost s případným řízením o přiznání invalidního důchodu. Stejně tak údaj o křečových žilách P. převzal z lékařské dokumentace předložené P. V případě PhMr. S. znovu uvedl, že zdravotní stav S. znal a právem napsal do nálezu, že se má šetřit před fyzickou námahou a užívat salyciláty. Odvolání bylo podáno i F., P., J. a PhMr. S. a také v těchto odvoláních všichni uvádějí, že se cítili nemocnými. P. uvedl, že byl MUDr. K. prohlížen a že mu neříkal k jakému účelu nález potřebuje. PhMr. S. uvedl, že byl pouze vyzván k předložení lékařského potvrzení, aniž by se hovořilo o vojenském cvičení a tedy nevěděl (stejně jako MUDr. K.), k čemu vlastně zdravotní přešetření slouží. J. uvedla, že F. poskytla lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu, která byla samozřejmě pravdivá (ta potom sloužila jako podklad pro lékařskou zprávu vyhotovenou MUDr. K.). Je na místě zmínit i zprávu náčelníka věznice č. 2 Praha ze dne 28. 11. 1959 pro Nejvyšší soud, ve které se uvádí, že u MUDr. K. se projevují v poslední době duševní poruchy. V rámci pohovoru s pracovníkem věznice se MUDr. K. snažil stále dokazovat, že jeho vina neodpovídá trestu s tím, že bylo zřejmé, že délka vazby má na něj neblahý vliv, a proto náčelník věznice doporučuje Nejvyššímu soudu jmenovaného navštívit a situaci v jeho případě vhodně vysvětlit. Dne 5. 4. 1960 byl podán posudek o duševním stavu obž. MUDr. K. se závěrem, že v době trestné činnosti byl duševně normální a v průběhu vazby se u něj vyskytla paranoidně-halucinatorní forma reaktivní vazbové psychózy, která léčením odezněla, takže je schopen chápat smysl trestního řízení a správně a souvisle odpovídat na kladené otázky. V rámci protokolu o odvolacím líčení konaném u Nejvyššího soudu navrhli K. se S. konstatovat zprávu Obvodní vojenské správy z 26. 1. 1959 a také posudek o svém duševním stavu. To také bylo konstatováno v závěrečné řeči, obž. K. mimo jiné uvedl "Prosím, aby mi byl dán milostí prezidenta republiky trest smrti oběšením za to, čeho jsem se dopustil v cizině". Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo odvolání obž. K. dne 30. 4. 1960 zamítnuto. V části odůvodnění zmíněného rozsudku se ohledně MUDr. K. uvádí, že za úplaty vyhotovil řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že budou užity k vylákání či ponechání neoprávněných invalidních důchodů nebo na neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání jiných neoprávněných výhod (blíže již neoznačených). V těchto souvislostech jsou potom uváděna jména F., R., J. a P. (důchody) a S. (vojenské cvičení). Nejvyšší soud převzal v podstatě argumentaci z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, kdy znovu vyšel z "doznání" obž. K., v případě P. znovu zdůraznil křečové žíly a jejich neexistenci a v případě S. znovu uváděl, že S. věděl (bez toho, že by tento fakt blíže vysvětlil) o tom, že bude povolán k vojenskému cvičení. O zprávě, jejíž důkaz byl navrhován, a která měla být konstatována (zpráva z obvodní vojenské správy z 26. 1. 1959), se v odůvodnění vůbec nezmínil. Nezmínil se o ní ani v souvislosti s odůvodněním trestné činnosti S. U obž. J. a zejména P. se v rámci odůvodnění vůbec o MUDr. K. nehovoří. Stojí za zmínku, že 4. 10. 1977 Krajský soud v Praze jednal ve veřejném zasedání o návrhu na obnovu řízení ods. K., F., S., M. a B. V rámci tohoto řízení ods. K. znovu žádal, aby byla ustavena skupina znalců, která by zhodnotila jeho lékařské závěry a posudky, případně nálezy, které učinil u F., R., J. a P., a k tomuto návrhu se připojil i prokurátor Krajské prokuratury v Praze. Krajský soud tyto návrhy, stejně jako návrhy všech shora uvedených osob (na obnovu řízení), zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že odsouzený podal návrh na provedení přezkumného řízení podle zák. č. 82/1968 Sb. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1970 byl podle čl. III odst. 1 zák. č. 82/1968 Sb., ve znění zák. č. 70/1970 Sb., návrh zamítnut a byl proto považován dále jako návrh na obnovu řízení. V rámci tohoto řízení pak krajský soud dospěl k závěru, že jde o opakování námitek uplatněných již v původním řízení, kde byly v rámci odvolacího řízení Nejvyšším soudem co do správnosti původních zjištění přezkoumány a zamítnuty. Nejvyšší soud ČSSR dne 21. 3. 1978, pod sp. zn. To I 26/77, stížnost podanou MUDr. K. a ostatními zamítl. Ve stručném odůvodnění se praví, že nabízené důkazy nelze považovat za nové skutečnosti, když byly již provedeny a zhodnoceny soudy v původním řízení. To s tím, že všechny skutečnosti již namítal v rámci odvolacího řízení (kde bylo odvolání odsouzeného zamítnuto jako nedůvodné) a že tedy s jeho námitkami se již náležitě vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60. Za daného stavu věci, tak jak byl zjištěn z obsáhlého spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nelze souhlasit s tvrzením Nejvyššího soudu ČR, zejména ohledně tehdy prováděného dokazování a z toho plynoucího respektování práva na obhajobu. Jistěže na základě již uvedených skutečností jsou na místě důvodné pochybnosti o objektivnosti vedeného vyšetřování, a to zejména s poukazem na způsob, jakým byly vedeny výslechy obžalovaného především v přípravném řízení (jeho opakované doznání v různém rozsahu i opakované odvolání doznání). Celým trestním řízením (včetně řízení před soudem) se prolíná tvrzení MUDr. K. o tom, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské zprávy týkající se uvedených osob odpovídaly zdravotnímu stavu těchto osob s tím, že tyto zprávy byly MUDr. K. vyhotoveny na základě objektivního zkoumání a koncipovány tak, že nemohly ani přispět k ovlivnění důchodového řízení týkajícího se uvedených lidí. Právě ohledně zdravotního stavu A. P. je neustále zmiňován problém křečových žil (kterými P. neměl trpět), aniž bylo dále vyloženo, že právě křečové žíly měly být oním důvodem pro vyměření invalidního důchodu. Ohledně ostatních (F., R., J.) neodpovídá tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že svou vinu nikdy nepopřel (uvedeno v zásadě), ale naopak i ohledně zdravotních zpráv vyhotovených MUDr. K. v souvislosti s aktuálním zdravotním stavem uvedených osob začasté tvrdil, že lékařské zprávy vyhotovil tak, že byly objektivní a odpovídaly skutečnému zdravotnímu stavu uvedených osob v dané chvíli. Tato jeho opakovaná tvrzení, případně návrhy na zjištění objektivního zdravotního stavu uvedených osob, nebyla brána v úvahu a nic na tom nemění ani fakt, že při vhodných příležitostech tak říkajíc oficiálně tyto návrhy nevznášel. Obdobně (jak plyne z uvedeného spisového materiálu) jednostranně a bez dalšího byl soudy (a to i Nejvyšším soudem ČR) kvalifikován a hodnocen případ odkladu vojenského cvičení PhMr. S., kdy znovu MUDr. K. opakoval, že zdravotní stav PhMr. S. detailně znal a také jej v souladu s objektivní realitou popsal tak, že k uvedenému odkladu vojenského cvičení, v důsledku jím vyhotovené zprávy, nemohlo dojít. Všechny uvedené skutečnosti znovu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona MUDr. K. uvedl, včetně příslušných návrhů na doplnění dokazování. Nejvyšší soud ČR potom na tato tvrzení reagoval tím, že neshledal důvody ke změně svého stanoviska. To s tím, že dle názoru Nejvyššího soudu ČR tvrzení odsouzených nemají ve spise sebemenší oporu, případně jsou evidentně smyšlená. Dovozuje, že nelze z obsahu trestního spisu ani vyšetřovacích svazků v ničem potvrdit úlohu vyšetřovatele V. s tím, že ve věci všech tehdy obžalovaných působilo více vyšetřovatelů a V. nevyslýchal ty z obžalovaných, kterým byly uloženy podstatně vyšší tresty. Jak již řečeno, v této souvislosti je právě nutno odkázat na obsah zmíněného spisu, který jednoznačně zpochybňuje ničím neomezenou možnost obhajoby i v souvislosti s tehdy platnými právními předpisy. Ohledně možností konkrétně prokázat jednotlivé skutečnosti vedoucí minimálně k omezení práva na obhajobu je snad nutno zdůraznit, že zejména v tehdejší době to bylo v podstatě nemožné a na pouhém tvrzení, že nezákonnosti nebyly odsouzeným prokázány, nelze vybudovat jednoznačný závěr, že k nim také skutečně nedošlo. Za zmínku stojí i tvrzení Nejvyššího soudu ČR (bez bližšího odůvodnění či vysvětlení), že proces s MUDr. K. a spoluobžalovanými se konal v době, která těsně předcházela velké politické amnestii z května 1960, jež byla důsledkem odhalených již nezákonností z počátku padesátých let. Dále potom, dle názoru Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit tomu, že by známý pražský advokát JUDr. K. K. pouze přihlížel dalším nezákonnostem, obdobným těm, jimiž se vyznačoval všeobecně známý proces s R. S. a spol. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR, který v zásadě nelze nijak přijmout, byl již rok 1960 rokem, kdy všechny procesy probíhaly již za plného dodržování všech zásad důsledného právního státu. Konečně i Nejvyšší soud ČR v další části odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém hovoří o zveličení společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných, zdůrazňování politických důsledků jejich trestné činnosti s tím, že se tak soudy nechaly ovlivnit hledisky, která jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním státě. Přesto však dochází opětovně k závěru, že nic v trestním spise neprokazuje, že by v projednané věci byla porušována procesní práva obžalovaných, zejména právo na obhajobu. S tímto závěrem však Ústavní soud nemůže souhlasit, a to právě znovu s poukazem na obsah zmiňovaného trestního spisu. Z něj totiž plyne (jak již obsáhle vpředu uvedeno), že atmosféra celého trestního řízení nebyla vedena v duchu zásadních postulátů právního státu, zejména i možnosti obžalovaného důsledně uplatňovat své právo na obhajobu. Nic v době původního řízení nebránilo tomu, aby zdravotní stav inkriminovaných osob byl důsledně zjištěn (případně i znaleckým posudkem) a takové zjištění (kterého se tehdy i dnes MUDr. K. domáhal), bylo konfrontováno s jím vyhotovenými lékařskými zprávami, zejména i důrazem na tehdy probíhající důchodové řízení. V konečném důsledku potom na zjištění, zda lékařské zprávy vyhotovené MUDr. K. byly právě oním dokladem, na základě kterého byly příslušné důchody oprávněně či neoprávněně přiznány. Jak již řečeno, návrhy MUDr. K. v tomto duchu prolínaly celé trestní řízení a ostatně je vznáší i v současné době a nelze je považovat v těchto souvislostech za tzv. nova, která by mohla vést k obnově řízení. Jestliže po celou dobu na ně nebyl brán zřetel (v podstatě s poukazem na to, že se jich nedomáhal se vším důrazem), lze mít takový postup za ten, který v konečném důsledku porušil ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy ústavně zaručené právo na obhajobu. V těchto souvislostech Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představují především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto: navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu. V daném případě se tak nestalo, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen i čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy souhrnně právo na spravedlivý proces. Znovu a závěrem nutno důrazně poukázat na skutečnosti plynoucí ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 (tak jak uvedeno shora), ze kterých jednoznačně plyne, že trestní řízení vedené proti MUDr. K. nerespektovalo i důsledně práva obviněného a posléze i obžalovaného MUDr. K., a to zejména právo na obhajobu obsažené i v tehdy platném zákoně č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, zrušit, stejně jako (především z důvodů procesní ekonomie) i rozhodnutí, která ve věci předcházela, a to rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60, ze dne 30. 4. 1960, a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 ze dne 19. 10. 1959. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 15. 5. 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:3.US.51.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 51/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 57/8 SbNU 69
Populární název K zásadě spravedlivého procesu v trestním řízení v kontextu soudní rehabilitace
Datum rozhodnutí 15. 5. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 2. 1996
Datum zpřístupnění 16. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90, čl. 1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §30 odst.2
  • 64/1956 Sb.
  • 86/1950 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-51-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28874
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30