ECLI:CZ:US:2003:3.US.561.02
sp. zn. III. ÚS 561/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 561/02 ve věci ústavní stížnosti D. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 18. 6. 2002 sp. zn. 14 To 64/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení Okresního soudu v Táboře z 2. 5. 2002 sp. zn. 1 Nt 731/2001 o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 64/2002-32 ze dne 18. 6. 2002 a usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 1 Nt 731/2001-19 a č. j. 1 Nt 731/2001-21, obě ze dne 2. 5. 2002, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19. 8. 2002 se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 64/2002-32 ze dne 18. 6. 2002. To proto, že označeným usnesením (jeho vydáním) měla být zasažena její ústavně garantovaná základní práva obsažená v čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 Nt 731/2001, který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že stěžovatelka podala k tomuto soudu návrh na povolení obnovy řízení, a to v trestní věci, která byla vedena u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 25/78 pro trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, únosu podle §216 odst. 1, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle §154 odst. 2, útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 2 trestního zákona a pro přečin podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech. V uvedené věci byla pravomocně odsouzena, a to (v konečné fázi trestního řízení vedeného proti její osobě) rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 To 174/78 ze dne 13. 3. 1998, kdy jí byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatelka dne 27. 11. 2001 podala návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení s uvedením rozsáhlých argumentů věcného druhu, zároveň však také s návrhem na vyloučení soudce JUDr. P. L. z projednání jejího návrhu, protože má za to, že ten je v projednání její věci podjatý. Stejně tak v rámci svého návrhu na obnovu trestního řízení navrhla, aby označená věc byla Okresnímu soudu v Táboře odňata a přikázána k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě (kde stěžovatelka bydlí). Na tento návrh reagoval Okresní soud v Táboře tak, že jí dne 8. 4. 2002 zaslal dopis podepsaný předsedou senátu s tím, že k její žádosti ze dne 18. 3. 2002 jí sděluje, že podle §281 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") o obnově rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a proto Okresní soud v Táboře nemůže věc postoupit nebo prohlásit svou nepříslušnost k rozhodování. Následně dne 2. 5. 2002 ve veřejném zasedání jednal o návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení v označené věci s tím, že veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti odsouzené, neboť návrh odsouzené na odročení jednání je nedůvodný. V rámci takto vedeného veřejného zasedání nejprve soudce vyhlásil usnesení, na základě kterého podle §31 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z vykonávání úkonů v označené věci stěžovatelky, a po konstatování písemných materiálů obsažených ve spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 25/78 vyhlásil usnesení, jímž podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 25/78 s tím, že nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. ř. Proti oběma uvedeným usnesením podala navrhovatelka stížnost ve které poukazovala na argumenty, které dle jejího názoru zakládaly důvody obnovy, ale i na to, že v její věci rozhodoval nepříslušný soud a podjatý soudce. Takto podanou stížnost Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením 1. č. j. 14 To 64/2002-32 a 2. č. j. 14 To 65/2002-39 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. V důvodech usnesení ad 1 pouze konstatoval, že v přezkoumávaném řízení nezjistil žádné nedostatky s tím, že samosoudce okresního soudu jednal jako příslušný k projednání návrhu na povolení obnovy řízení, odsouzenou řádně vyrozuměl o jednání, a mohl proto jednat v její nepřítomnosti s tím, že nebyl ani shledán důvod, aby ve věci jednal jiný soud. Blíže k této okolnosti nic neuvedl. Dále se stručně zabýval námitkami stěžovatelky proti osobě samosoudce, který rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně, a ty odmítl. Stejnými věcnými námitkami, vůči nimž dovodil stejné závěry, se pak odvolací soud zabýval v důvodech svého usnesení ad 2.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 14 To 64/2002 ze dne 18. 6. 2002 podala navrhovatelka ústavní stížnost, ve které uvedla, že již v návrhu na povolení obnovy žádala, aby věc byla přidělena jinému trestnímu soudu, než je právě ten v Táboře, když návrhem ze dne 18. 3. 2002 požádala o přikázání své věci k projednání Okresnímu soudu v Ostravě. Má za to, že podle §25 tr. ř. měl o této žádosti rozhodnout soud, který je oběma takto vymezeným soudům společně nadřízen. To se však nestalo a o její žádosti vlastně rozhodl sám Okresní soud v Táboře dopisem předsedy senátu ze dne 8. 4. 2002. Na její návrhy a posléze i námitky v tomto směru vznesené nereagoval ani odvolací soud v rámci podané stížnosti. Má takto za to, že v její věci nerozhodoval zákonný soudce. Postupem obecných soudů tak bylo zasaženo její právo, aby v její (potažmo v každé) věci rozhodoval zákonný soudce, neboť tato skutečnost patří k podstatným podmínkám spravedlivého procesu, když jen od soudu (soudce) ustanoveného způsobem zákonně a ústavně souladným lze očekávat rozhodnutí odpovídající zákonu. V uvedeném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře tak spatřuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 1 Listiny a i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále poukázala i na to, že odvolací soud v dané věci rozhodl ve velmi krátké lhůtě (11 dní), aniž by jí na její žádost poskytl lhůtu k doplnění stížnosti a přiložení důkazů. Ač v důvodech podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obou obecných soudů, v petitu ústavní stížnosti z uvedených důvodů navrhla zrušit pouze usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 64/2002-32 ze dne 18. 6. 2002.
Na vyžádání Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, který v přípisu ze dne 13. 9. 2002 poukázal na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí s tím, že stěžovatelka se nezmínila o požadavku na delegování věci rozhodnutím nadřízeného soudu k soudu jinému, resp. k Okresnímu soudu v Ostravě, a proto se nemusel zabývat něčím, co je ve stížnosti předložené Ústavnímu soudu tvrzeno. Poukázal na důvody uvedené v rozhodnutí obou soudů stran příslušnosti soudu i soudce k rozhodování, stran namítané podjatosti soudce, důvodů k povolení obnovy i rychlosti rozhodování z hlediska námitek stěžovatelky o možnosti doplnit svou stížnost. Uzavřel, že odvolací soud se nezabýval žádným podnětem nebo návrhem na přikázání věci jinému soudu, když taková žádost může být podle §25 tr. ř. podána jen z důležitých důvodů, a pokud by tomu tak nebylo, mohly by takové návrhy vést ke zpomalení trestního řízení či vyvolání jiných nežádoucích účinků. Ve věci stěžovatelky pro jí navrhovaný postup nevidí sebemenší důvod a má za to, že podané ústavní stížnosti by nemělo být vyhověno.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření ze dne 28. 11. 2002 uvedlo, že se shoduje s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí s tím, že označená ústavně zaručená práva stěžovatelky v dané věci porušena nebyla a ústavní stížnost tak pokládá za nedůvodnou.
Ústavní soud, vycházeje ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 Nt 731/2001, argumentace vedené stěžovatelkou i vyjádření dalšího účastníka řízení, jakož i účastníka vedlejšího, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Podle §25 tr. ř., který pojednává o odnětí a přikázání věci, může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Na rozdíl od vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze spisového materiálu (spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 Nt 731/2001) je zcela nepochybné (tak jak bylo z hlediska ustanovení §48 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, prokázáno citováním ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 Nt 731/2001 při ústním jednání Ústavního soudu dne 16. 1. 2003), že stěžovatelka v rámci svého návrhu na povolení obnovy v trestním řízení již ve svém prvním přípisu ze dne 28. 11. 2001, kterým bylo toto návrhové řízení zahájeno, požádala o delegaci ve smyslu §25 tr. ř. a to výslovně tak, že žádala, aby v její věci jednal Okresní soud v Ostravě. Stejnou žádost opakovala i v přípisu ze dne 19. 3. 2002. Na její žádosti takto podané reagoval soudce Okresního soudu v Táboře přípisem ze dne 8. 4. 2002, kterým stěžovatelce sdělil, že podle §281 odst. 2 tr. ř. o obnově rozhoduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a proto nemůže Okresní soud v Táboře věc postoupit nebo prohlásit svou nepříslušnost k rozhodování. Dále oba obecné soudy postupovaly v předmětné věci, jak již uvedeno. K otázce možného návrhu na delegaci z hlediska §25 tr. ř. je nutné především uvést, že k takovému návrhu je oprávněn také účastník řízení, kterým nepochybně je obviněný, obžalovaný a v rámci řízení o obnově i odsouzený. V dané věci, tedy k podání návrhu na odnětí věci Okresnímu soudu v Táboře a jeho přidělení k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě byla stěžovatelka oprávněna a, jak již řečeno, nepochybně takový návrh podala v souladu se svým postavením účastníka řízení o obnově, kteréžto řízení svým návrhem sama vyvolala. Podle §25 tr. ř. tak šlo o návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Táboře (kterému věc příslušela podle §281 odst. 2 tr. ř.) a její přikázání Okresnímu soudu v Ostravě (z důvodů, které lze označit za ekonomické). Příslušnost soudu podle §281 tr. ř. může být změněna také odnětím a přikázáním věci z důležitých důvodů. O příslušném návrhu však musí také rozhodnout soud, který je k takovému postupu kompetentní a z hlediska §25 tr. ř. je v případě návrhu na delegaci takovým soudem ten, který je společně nadřízen soudu, ke kterému směřuje návrh na odnětí věci, a soudu, který je navrhován, aby věc převzal. V posuzované věci však soudem vybaveným kompetencí pro takové rozhodnutí není ani Okresní soud v Táboře ani Krajský soud v Českých Budějovicích, nýbrž Nejvyšší soud. Okresní soud v Táboře o zmíněném návrhu ani nerozhodl tak, že by věc postoupil Nejvyššímu soudu, ale vlastně nerozhodl vůbec, když na návrh reagoval pouze tak, že přípisem sdělil stěžovatelce, že věc nemůže postoupit. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací, ač k tomu měl nejen pravomoc, ale zejména i dostatečné podklady plynoucí ze spisového materiálu.
Lze souhlasit se stěžovatelkou, že rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v daném případě trestní řád). V posuzované věci však obecné soudy zákonem stanoveným postupem nejednaly a porušily tak čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v daném stavu řízení v posuzované věci a v době jejího rozhodnutí nebyla vyřešena otázka zákonného soudce, tedy taková, která zajišťuje nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, když obě ústavně přikázané zásady představují současně nezbytnou podmínku právního státu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit, a protože neústavním způsobem postupoval již soud prvního stupně, zrušil Ústavní soud i jeho rozhodnutí, vycházeje přitom i z hledisek procesní ekonomie. S ohledem na uvedené okolnosti se potom již dále nezabýval samotným meritem věci, tedy věcnými námitkami uplatněnými stěžovatelkou v rámci jejího návrhu na obnovu trestního řízení v označené věci.