ECLI:CZ:US:2002:3.US.627.01
sp. zn. III. ÚS 627/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2002 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., za účasti vedlejšího účastníka Ministerstva spravedlnosti ČR, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 15 Co 395/2001, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 2001, sp. zn. 7 C 195/98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky
v Táboře, ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 15 Co 395/2001, se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve
své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 14. srpna 2001
(15 Co 395/2001-100), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. května 2001 (7
C 195/98-88), kterým byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve
výši 93.545,- Kč; ta měla být stěžovateli způsobena nesprávným
úředním postupem Okresního soudu v Písku ve věci vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. E 25/93; stěžovatel tvrdil, že postupem obou
obecných soudů byla tak porušena jeho ústavně zaručená práva
plynoucí z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, čl. 1, čl. 10 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv
a svobod, a to tím, že oba soudy rozhodly bez jeho účasti jako
účastníka řízení, který ač se k ústním jednáním, konaným před
oběma soudy, dostavil, nebyl však příslušníky justiční stráže do
budov soudů (Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých
Budějovicích, pobočky v Táboře) vpuštěn, protože se odmítl
podrobit nezákonné bezpečnostní prohlídce. Nadto stěžovatel
tvrdil, že v řízeních před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo
na zákonného soudce, neboť v jeho věci nerozhodoval věcně a místně
příslušný soudce.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí
obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se
k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti
stěžovatele vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), a to tak, že osvětlil
postup při posouzení podjatosti soudců Okresního soudu v Táboře
a dovodil, že jestliže věc byla přikázána z důvodu nutnosti
(správně vhodnosti - §12 odst. 2 o. s. ř.) Okresnímu soudu
v Táboře, změnila se tím natrvalo původní místní příslušnost
soudu, a to bez ohledu na to, že později námitkou podjatosti
dotčený soudce přešel z Okresního soudu v Písku na Okresní soud
v Táboře.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že mu bylo zabráněno
v přístupu do soudní budovy (k odvolacímu jednání dne 14. srpna
2001), odkázal odvolací soud jednak na současnou právní úpravu,
dle níž každý, kdo vstupuje do budovy soudu je povinen podrobit se
kontrole, kterou má být vyloučeno, že do budovy vnáší zbraně nebo
jiný předmět ohrožující život nebo zdraví lidí nebo že jím
ohrožuje majetek, jednak zdůraznil, že odvolacímu soudu v době
jednání ve stěžovatelově věci nebylo známo, že stěžovatel nebyl
(a proč) do budovy vpuštěn, a protože nebyly zjištěny jiné
procesní překážky, které by projednání stěžovatelovy věci
v nařízeném odvolacím jednání bránily, bylo odvolání stěžovatele
projednáno v jeho nepřítomnosti (§101 odst. 2 o. s. ř.).
S odkazem - pokud jde o meritum věci a nedůvodné
stěžovatelovy námitky stran podjatých soudců - na odůvodnění
ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odvolací soud jako
účastník řízení navrhl, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla
buď a limine odmítnuta nebo aby po jejím projednání bylo o ní
rozhodnuto zamítavým výrokem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu obecného soudu I. stupně (Okresního soudu
v Táboře - 7 C 195/98), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti
předložen, je patrno, že ve stěžovatelově věci před obecným soudem
I. stupně bylo nařízeno (a provedeno) celkem 5 jednání; jednáním
dne 31. ledna 2000 (č. l. 34), 3. května 2000 (č. l. 45) a 6.
listopadu 2000 (č. l. 69) stěžovatel byl osobně přítomen, aniž by
ze spisu bylo patrno, že byl při vstupu do budovy soudu podroben
obvyklé bezpečnostní kontrole, případně že by proti ní vznesl
námitky. K jednání nařízenému na den 26. února 2001 se stěžovatel
rovněž dostavil, a protože odmítl (ze spisu není patrno z jakého
důvodu) bezpečnostní kontrole se podrobit, byl do jednací síně
předveden za asistence příslušníka justiční stráže, který
v jednací síni setrval po celou dobu jednání (č. l. 75).
K jednání nařízenému na den 3. května 2001 se stěžovatel do
jednací síně nedostavil; protože dotazem u ostrahy soudní budovy
ve věci jednající soudce zjistil, že stěžovatel "po určitých
dohadech s příslušníky justiční stráže se nakonec sám rozhodl
odejít", bylo ve věci jednáno v jeho nepřítomnosti (§101 odst.
3 o. s. ř.) a věc byla u tohoto jednání skončena vyhlášením
rozsudku.
K jednání před odvolacím soudem, který projednával
stěžovatelovo odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně, se
stěžovatel nedostavil; podle protokolu o tomto jednání (č. l. 98)
bylo mu uvědomění o odvolacím jednání řádně doručeno, a proto
odvolací soud ve stěžovatelově věci, neshledav zákonných překážek,
jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Takto zjištěný procesní průběh stěžovatelovy věci před
obecnými soudy vedl Ústavní soud k následujícím závěrům:
Nejpozději ode dne 26. února 2001 (konání čtvrtého ústního
jednání) muselo být stěžovatelovi známo, že vstup veřejnosti do
soudních budov je podmíněn jistými bezpečnostními opatřeními,
které provádí justiční stráž, stejně jako mu musely být známy
okolnosti a způsob, za nichž lze od standardního způsobu
bezpečnostní kontroly upustit, resp. nahradit ji jiným opatřením
(asistence justiční stráže); jestliže za těchto okolností
stěžovatel před jednáním nařízeným na den 3. května 2001 z budovy
soudu - údajně proto, že justiční stráž jej odmítla vpustit
- odešel, aniž by se domáhal rozhodnutí soudce, nutno na toto jeho
rozhodnutí a jednání nahlížet jako na svobodně učiněný projev vůle
za daných okolností se jednání soudu (ústního jednání) nezúčastnit
a z toho pak vyvodit důsledky s jeho neúčasti u ústního jednání
spojené (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud proto v postupu obecného soudu I. stupně
neshledal procesní pochybení, jímž by tento soud zasáhl do ústavně
zaručených práv stěžovatele a pokud ústavní stížnost směřuje vůči
rozhodnutí v tomto řízení vydanému, shledal ji jako zjevně
neopodstatněnou.
Poněkud jinak se však situace jeví v řízení před odvolacím
soudem, jakkoli ani tomuto soudu (z důvodů, které budou vyloženy
později) nelze pro řízení samo vytýkat pochybení protiústavního
charakteru.
I když stěžovatel nepodal důkaz o tom, že by se do budovy
soudu v den nařízeného odvolacího jednání dostavil, Ústavní soud
s přihlédnutím k vyjádření obecného soudu II. stupně, který
přítomnost stěžovatele v soudní budově a jím tvrzené jednání
justiční stráže nepopřel, z tvrzení stěžovatele v ústavní
stížnosti a z jeho účastnické výpovědi před Ústavním soudem
vycházel a s přihlédnutím ke sdělení místopředsedy Krajského soudu
v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (č. l. 31 a 32) vzal je
za základ svých (skutkových) zjištění; vzal tak za prokázáno, že
v přístupu stěžovatele do budovy soudu (jednací síně) bylo
zabráněno jednáním justiční stráže, aniž by bylo učiněno zadost
příkazu plynoucího z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne
19. března 1999 (2022/99-SM), ve znění pozdější instrukce
(3838/00-SM).
Právní režim ochrany života a zdraví, stejně jako ochrany
majetku, je stran ochrany soudních budov a bezpečnosti v nich se
nacházejících osob upraven jednak zákonem o soudech a soudcích (č.
335/1991 Sb.), jednak na něj navazující instrukci Ministerstva
spravedlnosti ze dne 19. března 1999 (2022/99-SM), ve znění
pozdější instrukce (3838/00-SM); jimi je upravena jednak pravomoc
justiční stráže, jednak podmínky výkonu bezpečnostní kontroly
a způsob jejího provedení.
V uvažovaných souvislostech nelze přehlédnout ustanovení
§3 odst. 1 písm. d) posléze zmíněné instrukce, dle něhož justiční
stráž "nevpustí do budovy osobu, u níž se dotazem, technickými
prostředky nebo jinak přesvědčí, že má u sebe střelnou zbraň nebo
jiný předmět ohrožující život a zdraví osob; informuje o této
skutečnosti předsedu soudu a jedná-li se o osobu předvolanou
k soudnímu jednání, též předsedu příslušného senátu (a) dále se
řídí jejich pokyny".
Tomuto podzákonnému předpisu zavazujícímu justiční stráž
(všechny její příslušníky) nutno podle přesvědčení Ústavního soudu
pro povahu věci rozumět tak, že stejné povinnosti, jaké pro
justiční stráž vyplývají z toho předpisu vůči ozbrojeným osobám
(osobám z nošení zbraně podezřelým), jsou pro ni dány i tehdy,
jestliže se osoba předvolaná k soudnímu jednání odmítne
bezpečnostní kontrole podrobit.
Jestliže stěžovatel jako účastník řízení předvolaný
k odvolacímu jednání odmítl výzvu justiční stráže a bezpečnostní
kontrole se nepodrobil, bylo na ni, aby o této skutečnosti
vyrozuměla předsedu příslušného senátu a co do následného postupu
vyčkala jeho pokynů.
Ústavní soud proto - jakkoli u stěžovatele nemohl vyloučit
případnou svévolnost jeho jednání - dospěl k závěru, že
k odvolacímu jednání ve své věci se stěžovatel jako účastník
řízení nedostavil pro (nesprávný) zásah (jednání) státní (výkonné)
moci, jíž je justiční stráž součástí, a že v důsledku toho, byť
pro překážku, která nebyla odvolacímu soudu v době jeho
rozhodování známa, zákonem stanovené podmínky pro jednání v jeho
nepřítomnosti dány nebyly (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Tento závěr zjišťující právně nesouladný výkon státní moci
(justiční stráže) nutno vztáhnout i k podmínkám ochrany
ústavnosti.
K základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky,
odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně
zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36
a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží - nikoli
v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního
řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (dtto);
jestliže však zákon o soudech a soudcích vyslovuje pro místo, kde
soud jedná, zákaz vstupu se zbraní (§8a, §13 odst. 1, 2 zák. č.
335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jde v současných
podmínkách o omezení - ostatně zcela nepatrné - které se podstaty
ústavně zaručených práv a svobod nikterak nedotýká (čl. 4 odst.
1, 4 Listiny základních práv a svobod), stejně jako nelze
protiústavnost spatřovat v podzákonné normě (instrukci
ministerstva spravedlnosti ve znění instrukce č. 3838/00-SM), jíž
se jen jako vnitřním předpisem podrobněji upravují pravomoc
a postup justiční stráže při bezpečnostní kontrole. Proto také
každý, kdo zamýšlí účastnit se soudního jednání jako veřejnost
(čl. 96 odst. 2 zák. č. 1/1993 Sb.), je povinen se ze zákona
vyplývajícímu omezení podrobit, a to s vědomím, že v opačném
případě byl by mu přístup k soudnímu jednání odepřen; vůči
veřejnosti tak označený právní předpis platí absolutně.
Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu
posuzované omezení potud zmírňuje, že jde-li o předvolanou osobu
(účastníka řízení, svědka apod.), odkazuje se způsob bezpečnostní
ochrany a postup justiční stráže na pokyn soudce, který osobu,
vzpírající se bezpečnostní kontrole, předvolal; takového pokynu se
však ve stěžovatelově věci justiční stráži, pro zřejmé její
opomenutí informovat předsedu senátu, nedostalo. K porušení
stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu tak došlo
jednáním (opomenutím) justiční stráže, a protože výkon státní
moci, je-li podmíněn činností dvou či více složek státní (veřejné)
moci, musí být posuzován ve svém celku, protiprávní postup
justiční stráže v dané věci ve svém důsledku představuje jednak
objektivní protiústavní zásah do řádného výkonu spravedlnosti,
jednak zatížil jednání (rozhodování) odvolacího soudu protiústavní
vadou, kterou nelze přehlédnout. Je totiž věcí především správy
soudu a příslušných orgánů justiční stráže, aby ve vzájemné
spolupráci (informování) dbaly na řádný a právnímu stavu
odpovídající výkon bezpečnostní ostrahy.
Pro důvody takto vyložené Ústavní soud shledal ústavní
stížnost stěžovatele z části důvodnou, v tomto smyslu jí také
vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích,
pobočky v Táboře, jako rozhodnutí soudu odvolacího, jak vpředu je
označeno, zrušil, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci,
případně aniž by za současného procesního stavu považoval za
potřebné zabývat se dalšími tvrzeními stěžovatele stran odnětí
jeho věci zákonnému soudci či porušení zásad rovnosti účastníků,
zatímco vývody a tvrzení druhého účastníka řízení odkázal na
rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění tohoto nálezu [§82 odst.
1, 2 písm. a), odst. 3 zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 4. dubna 2002