ECLI:CZ:US:2004:3.US.666.04
sp. zn. III. ÚS 666/04
Usnesení
III. ÚS 666/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2004 o ústavní stížnosti E K., zastoupené JUDr. E. P. advokátkou proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 403/2002 ze dne 20. ledna 2003 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 21 C 139/98 ze dne 12. března 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá - z důvodů v ní podrobně rozvedených a s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tj. rozhodnutí soudu I. a II. stupně.
Jak Ústavní soud zjistil z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 24/2004 ze dne 22. června 2004 (stěžovatelce resp. její právní zástupkyni doručeném 24. září 2004), podala stěžovatelka proti rozhodnutí soudu II. stupně dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že dovolání stěžovatelky, které shledal přípustným, zamítl s odůvodněním, že právní závěry odvolacího soudu v dané věci jsou správné. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je právě tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 182/193 Sb., ve znění pozdějších předpisů], však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla. Za uvedeného stavu, kdy stěžovatelka nenapadla meritorní rozhodnutí dovolacího soudu a její ústavní stížnost, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, tak nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzených práv stěžovatelce poskytoval, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, by totiž mohlo vést k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 7 pod č. 2, obdobně III. ÚS 598/01 a další).
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2004