infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.04.2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 [ usnesení / JURKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:3.US.732.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:3.US.732.02
sp. zn. III. ÚS 732/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným Z. V., zast. JUDr. M. C., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 532/2002, ze dne 25. 9. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 803/2001, ze dne 22. 1. 2002 a také ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 2 T 20/2001, ze dne 16. 10. 200l, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 26. 11. 2002 navrhovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 532/2002, ze dne 25. 9. 2002 a s ním spojených rozsudků Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 803/2001, ze dne 22. 1. 2002 i Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 2 T 50/2001, ze dne 16. 1. 2001. To s tím, že vydáním označených rozhodnutí obecných soudů byla porušena jeho základní, ústavně garantovaná práva stanovená čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), když byl v jeho věci porušen i čl. 1 Ústavy ČR. Navrhovatel byl označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, doplněný trestem propadnutí věci. Skutkově šlo (ve stručnosti) o to, že koncem listopadu 1999 na přesně určeném místě spolu s dalším odsouzeným (šlo v daném případě o spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák.) za použití násilí donutili společně poškozeného k nastoupení do auta se kterým odjeli do oblasti V. D. v katastru obce Š., kde mu odcizili peněženku, zbili jej, ponechali ležet na zemi a poté z místa odjeli. Ve druhém případě navrhovatel sám dne 16. 6. 2000 kolem 22.00 hod. před vinárnou hotelu M. ve S. napadl poškozeného A. U., kterého srazil na zem, stáhnul z něj bundu, ve které měl peněženku s penězi a další věci, v celkové hodnotě 7.990,- Kč a ty si ponechal. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména co se týče výpovědí poškozeného či svědka S. (první skutek), stejně nesprávně pak nalézací soud postupoval i při hodnocení výpovědí svědků při dokazování vedeném stran druhého skutku. Měl za to, že s ohledem na závažnost trestného činu loupeže soud provedené důkazy nezvážil tak pečlivě, aby o jeho vině mohlo být rozhodnuto nade vší pochybnost. O podaném odvolání rozhodl nadřízený Krajský soud v Brně tak, že jej v rámci vydaného rozsudku, sp. zn. 9 To 803/2001, ze dne 22. 1. 2002, podle §256 trestního řádu zamítl, když takto rozhodoval proto, že se zabýval i současně podaným odvoláním tehdy spoluobžalovaného Z. J.. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že při přezkoumání dané věci vycházel z dokazování provedeného soudem I. stupně, které pokládá za řádné a úplné bez potřeby jej v kterémkoliv směru doplnit. Poukázal takto zejména na výpovědi poškozených i přesně označených svědků s tím, že výpovědi takto učiněné vzájemně korespondují. Z takto (správně) zjištěného skutkového stavu potom dle přesvědčení odvolacího soudu, soud nalézací dovodil i odpovídající závěry právní, což ve svém souhrnu vedlo Krajský soud v Brně k tomu, že odvolání navrhovatele zamítl. Ten ve své věci podal i dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který shora označeným rozhodnutím podané dovolání podle §265i, odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl s tím, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že navrhovatel uplatnil důvod označený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., když však z podaného dovolání je zřejmé, že navrhovatel zpochybnil postup soudů podle §2 odst. 5. 6 tr.ř. co do rozsahu provedeného dokazování, tak i způsobu hodnocení důkazů. Dospěl tak k zvěru, že dovolání bylo v dané věci podáno z jiných důvodů než těch, které jsou uvedeny v §265b tr.ř., a proto ho odmítl. Obsahem podaného návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti je argumentace, kterou navrhovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy s tím, že ty v zásadě neobjasnily stejně pečlivě i okolnosti svědčící v jeho prospěch. V tomto směru poukázal i na to, že nebyl slyšen svědek (otec jednoho z poškozených), jehož slyšení navrhoval a poukazoval i na to, že výpovědi samotných poškozených jsou dle jeho názorů nepřesvědčivé, vnitřně rozporné a takto nejednoznačné, přesto jim obecné soudy uvěřily a naopak se důsledně nezabývaly výpovědí navrhovatele. Má tak za to, že nemohly za daného stavu věci dospět k závěru, který posléze učinily, když se nezabývaly také subjektivními stránkou jednání navrhovatele z pohledu jeho zavinění při nerespektování prezumpce neviny i zásady in dubio pro reo. Podle jeho názoru v posuzované věci tak nebyla dostatečně dovozena jeho trestní odpovědnost a má za to, že Ústavní soud by se výjimečně měl otázkou provedeného dokazování zabývat a takto přezkoumat skutkové i právní závěry obecných soudů. V jejich postupu i rozhodnutích z něj vzešlých pak spatřuje porušení svých ústavně garantovaných základních práv vyjádřených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 i čl. 39 Listiny a rovněž i čl. 1 Ústavy ČR. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR plyne, že ten se odvolává v plném rozsahu na důvody obsažené ve svém (napadeném) rozhodnutí s tím, že jeho vydáním nebylo porušeno právo navrhovatele v žádném jím (v návrhu) naznačeném směru, především v právu zaručeném čl. 36 Listiny. Podaný návrh (ústavní stížnost) pak navrhl zamítnout. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti zejména i ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů za předpokladu, že nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a v souvislosti s ním vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový ostav věci. Ústavní soud může v daných souvislostech posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Uvedená konstatování se vztahují i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak s ohledem na již uvedené součástí nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly také příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, stejně jako kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění přijatých rozhodnutí. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy při současně přiléhavě odůvodněné úvaze proč některý z naznačených důkazů neprovedly. Poukázaly také na souvztažnost výpovědí poškozených i dalších svědků a rozumně i zdůvodnily věrohodnosti těchto výpovědí (podpořené závěrem znalce stran výpovědi pošk. Č. ml.), stejně jako nadbytečné slyšení navrhovaného svědka Č. staršího. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu stran přípustnosti navrhovatelem podaného dovolání, nelze než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s jeho závěrem, že se podané dovolání neopírá o důvody vymezené zákonem (§265 odst. 1 tr.ř.), nelze než souhlasit. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny), stejně jako čl. 8 odst. 2 Listiny příp. čl. 1 Ústavy. S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2003 JUDr. Pavel Holländer předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:3.US.732.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 732/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 4. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 11. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 39
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík in dubio pro reo
presumpce/neviny
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-732-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42824
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21