infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.06.2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:3.US.78.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:3.US.78.05
sp. zn. III. ÚS 78/05 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci stěžovatele J. Z., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 579, Kladno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. 2 T 260/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2004 sp. zn. 10 To 205/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004 sp. zn 5 Tdo 1367/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel podal dne 11. února 2005 návrh k Ústavnímu soudu, který nebyl učiněn prostřednictvím obhájce a byl zatížen rovněž dalšími nedostatky, ve stanovené lhůtě však byly vytknuté nedostatky odstraněny a byla podána řádná ústavní stížnost, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. dubna 2004 sp. zn. 2 T 260/2003 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2004 odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odsouzené skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v dubnu a květnu 2003 opatřil pro obžalovaného R. K. nejméně 15 krabiček léku Modafen obsahujícího efedrin, přičemž věděl, že se jedná o předmět určený k výrobě psychotropní látky zvané pervitin a dále, že s dalšími osobami od konce března 2003 do začátku dubna 2003 přiměl k provozování prostituce na různých místech Prahy L. R., od které pak vybíral peníze za poskytované sexuální služby. Spolu se stěžovatelem byli tímtéž rozsudkem odsouzeni obžalovaní R. K., M. B. a R. B. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním stěžovatel, obžalovaní M. B. a R. B. a v neprospěch obžalovaného B. též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2004 sp. zn. 10 To 205/2004 bylo stěžovatelovo odvolání podle §256 tr. zák. zamítnuto, odvolací soud dále částečně zrušil napadený rozsudek v části týkající se obžalovaného M. B. a znovu rozhodl o vině a trestu tohoto obžalovaného. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním stěžovatel a obžalovaný M. B.. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. prosince 2004 sp. zn. 5 Tdo 1367/2004 odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.; k dovolání obžalovaného B. částečně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo prokázáno spáchání odsouzených trestných činů. Stěžovatel v průběhu trestního řízení poukazoval na celou řadu rozporů v dokazování a navrhoval důkazy k prokázání své neviny, soudy se však jeho námitkami prý nezabývaly a navržené důkazy neprovedly. K trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák. stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by věděl, k čemu obžalovaný K. potřebuje lék Modafen a jak s ním následně naložil, tento obžalovaný přitom výpověď stěžovatele potvrdil. Pokud soudy výpověď obžalovaného K. hodnotily jako věrohodnou, není důvod, proč neuvěřily této části jeho výpovědi. Soudy vycházely ze stěžovatelovy výpovědi učiněné před policejním komisařem dne 26. 6. 2003, jakkoliv stěžovatel opakovaně namítal, že na něj byl činěn nátlak. Na policii byl přítomen již od 9.00 hod. až do započetí výslechu ve 12.30 hod. bez přítomnosti advokáta, během té doby na něj policisté vyvíjeli nátlak a stěžovatel se bál. K trestnému činu kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. stěžovatel namítá, že soud vycházel z vysvětlení osob podaných podle §158 odst. 5 tr. ř. a tedy z procesně nezpůsobilých důkazů. Před výslechem svědkyně L. R. v hlavním líčení byl stěžovatel vykázán z jednací síně a byl zbaven možnosti klást jí otázky a vyjádřit se k její výpovědi. Stěžovatel navíc zpochybňuje totožnost této svědkyně, neboť ji sám během hlavního líčení neviděl a žádná z přítomných osob ji neznala, tato svědkyně přitom nemohla mít občanský průkaz, jelikož ten stěžovatel odevzdal na Policii ČR, jak vyplývá z protokolu ze dne 27. 5. 2003. Soud přes návrh stěžovatele neprovedl výslechy svědků M. Ž., M. H., osoby zvané "Š." a dalších, které svědkyně R. ve své výpovědi jmenovala. Stěžovatel uvádí, že proti rozsudku soudu prvního stupně brojil odvoláním, krajský soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze zjistit, z čeho nalézací soud vycházel při závěru o stěžovatelově vině, nicméně jej však označil za správný. Dle stěžovatelova názoru je tento závěr vnitřně rozporný, odvolací soud se navíc se stěžovatelovými námitkami vypořádal nedostatečně pomocí obecných úvah, aniž by je podpořil konkrétními důkazy. Stěžovatel dále napadá usnesení dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že jím uplatněné dovolací důvody nebyly věcně dány. Stěžovatel namítá, že pokud soudy provedly dokazování nesprávným způsobem v rozporu s trestním řádem, resp. je neprovedly vůbec, pak takto zjištěné závěry nemohou být správné a stejně tak nemůže být správné ani právní posouzení takto "vytvořeného" skutku. Ústavní soud si k posouzení Ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze. Předseda senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi odkázal na obsah napadených rozhodnutí s tím, že nalézací i odvolací soud se stěžovatelovými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti zabývaly. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 5. 2005 odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 260/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jakkoliv byl rozsudek nalézacího soudu zatížen vadami, blíže vytknutými odvolacím soudem, které zejména spočívaly v nedostatečném odůvodnění skutkových závěrů, tak podle stanoviska odvolacího soudu mohly skutkové závěry nalézacího soudu obstát, neboť měly oporu ve výsledcích dokazování provedeného formálně nezávadným způsobem. Jelikož odvolací soud doplnil nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů a odstranil tak vady rozsudku nalézacího soudu, postupoval zcela správně, pokud stěžovatelovo odvolání zamítl jako nedůvodné, neboť se jednalo o vady odstranitelné v rámci odvolacího řízení, kvůli kterým nebylo nutno rozsudek nalézacího soudu rušit. Odvolací soud při posouzení stěžovatelova odvolání uvedl, že jeho námitka, že nevěděl, k jakému účelu bude lék Modafen, který obstaral spoluobžalovanému K., použit, nemůže obstát. Stěžovatelovo tvrzení, že jeho výpověď ze dne 26. 6. 2003, v níž přiznal svoji vědomost o tom, že Modafen K. použije k výrobě pervitinu, mu byla předestřena policií, soud neuvěřil, neboť se jednalo o výpověď mimořádně podrobnou a nelze věřit, že by šlo o pouhou reprodukci skutečností, které mu někdo předtím sdělil, výpovědi navíc byla přítomna stěžovatelova obhájkyně, která by jistě nepřipustila, aby výslech neprobíhal řádným způsobem. Stěžovatel se navíc pohyboval v komunitě osob, které drogy zneužívaly, sám bral pervitin a K. dlouhou dobu znal. Nelze tedy věřit, že nevěděl, k čemu je lék, který mu v takovém množství dodával, určen. Podle názoru odvolacího soudu je stěžovatel ze spáchání trestného činu kuplířství usvědčován procesně použitelnými důkazy. Poškozená R. ve své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že stěžovatel ji do Prahy k provozování prostituce pravidelně vozil a peníze vyinkasované od zákazníků dávala i jemu. Tvrzení poškozené, že stěžovatel jí chtěl opatřit falešné doklady totožnosti a prodat na Ukrajinu, odpovídá skutečnosti, že u stěžovatele byl zajištěn její občanský průkaz. Svědek J. D. ve výpovědi učiněné v hlavním líčení uvedl, že stěžovatel měl poškozenou "koupit" za 20.000,- Kč, nelze přitom uvěřit tomu, že by stěžovatel tuto finanční částku vynaložil, aniž by předpokládal její návratnost. Za takto zjištěné důkazní situace pokládal odvolací soud výslechy dalších svědků navrhovaných stěžovatelem za nadbytečné (str. 8-9 rozsudku). Ústavní soud na shora konstatované závěry krajského soudu odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině u obou odsouzených trestných činů. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Odvolací soud přesvědčivě vyvrátil stěžovatelovou námitkou, že před konáním výslechu dne 26. 6. 2003 na něj měl být policisty vykonáván nátlak, k čemuž Ústavní soud dodává, že i z ostatních okolností rekapitulovaných odvolacím soudem dostatečně vyplývá závěr, že stěžovatel musel vědět, k čemu je lék Modafen spoluobžalovaným K. používán. Ke stěžovatelově námitce, že nebyl přítomen výpovědi poškozené R. a nemohl se k ní vyjádřit, uvádí Ústavní soud následující: v protokole o hlavním líčení ze dne 5. 4. 2004 je uvedeno, že L. R. požádala o výslech v nepřítomnosti stěžovatele, v čemž jí zjevně bylo vyhověno (č. l. 641-642 trestního spisu). Byť v protokole o hlavním líčení ani v rozsudku nalézacího soudu není uvedeno, z jakého důvodu upraveného trestním řádem proběhl výslech této svědkyně v nepřítomnosti stěžovatele, lze dovodit, že bylo postupováno podle §209 odst. 1 tr. ř., pravděpodobně kvůli obavě, že svědkyně nevypoví v přítomnosti obžalovaného pravdu. Absence bližšího odůvodnění zvoleného postupu je procesní chybou nalézacího soudu, ta však nedosahuje takové intenzity, aby tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je nutno uvést, že dle protokolu o hlavním líčení stěžovatel ani jeho obhájkyně nevznesli proti tomuto postupu námitky, a to ani v podaném odvolání, stěžovatelova obhájkyně kladla svědkyni R. otázky a stěžovatel byl s obsahem její výpovědi seznámen a vyjádřil se k ní. Pokud stěžovatel zpochybňuje identitu vyslechnuté svědkyně, nelze než odkázat na část její výpovědi, že si nechala vystavit nové doklady. K námitce neprovedení stěžovatelem navržených důkazů Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; shora konstatovaný závěr odvolacího soudu o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování, lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům obecných soudů pokládat za přesvědčivý. Ústavní soud konečně posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003 sp. zn. 6 Tdo 685/2003. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky tyto dovolací důvody materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyrozumět, že k závěru Nejvyššího soudu ohledně absence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. stěžovatel žádné námitky neuplatňuje, ale polemizuje pouze s jeho závěrem o neexistenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu. Stěžovatel v podaném dovolání (č. l. 770 - 773 spisu) namítá, že nevěděl, k čemu má být lék Modafen použit a že mu nebylo prokázáno ani spáchání trestného činu kuplířství, v žádném případě prý nekořistil z prostituce provozované poškozenou a soudy v této věci vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale nesou se v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací a odvolací soud. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2005 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:3.US.78.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 78/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 2. 6. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 2. 2005
Datum zpřístupnění 10. 12. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §265b
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-78-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50381
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15