Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.06.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 34/3 SbNU 257 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.84.94

sp. zn. III. ÚS 84/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne 20. června 1995, v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupené za účasti vedlejšího účastníka J. K., o zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, o odstranění stavby, takto: Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se z r u š u j í . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, jímž byl zamítnut návrh na odstranění stavby, podaný podle §135c občanského zákoníku. V uvedených rozhodnutích soudů spatřuje stěžovatelka omezení svého vlastnického práva a tím porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu v Jindřichově Hradci si vyžádal spis. Ve svém vyjádření ze dne 15. března 1995 předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94. Současně vyjadřuje stanovisko, podle kterého citovaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatelce bylo pouze odepřeno právo na odstranění stavby na jejím pozemku, přičemž se ve vyjádření interpretuje obsah čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pouze v souvislosti se zásahy státu do vlastnického práva. II. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy vůči odpůrci J. K. domáhala odstranění stavby podle §135c občanského zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že je vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí a jenž jí byl navrácen podle §57 odst. 5 zákona č. 162/1990 Sb., jakož i s poukazem na neoprávněnost dané stavby. Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění rozsudku ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, z výpovědí navrhovatelky i odpůrce konstatuje zjištění skutečnosti, že vlastníkem stavby je odpůrce. Tento závěr v souvislosti s výpovědí odpůrce je v odůvodnění rozsudku podepřen i odkazem na kupní smlouvu č. RI 969/84, na základě které, podle zjištění soudu, odpůrce stavbu nabyl od svého otce J. K.. Ústavní soud z uvedené smlouvy, předložené stěžovatelkou, zjistil, že v ní stavba, jejíž odstranění bylo navrhováno, obsažena není. Jelikož předmětná stavba vznikla na pozemku, který byl v družstevním užívání, a byla postavena jednotným zemědělským družstvem, Okresní soud v Jindřichově Hradci vykonal svědecké dokazování ohledně vzniku stavby. Svědci, vyslechnutí u jednání dne 14. dubna 1992 shodně vypověděli v tom smyslu, že předmětnou stavbu stavělo družstvo, a to nikoli s úmyslem stavět pro sebe, nýbrž s úmyslem stavět pro J. K., otce odpůrce v řízení před obecnými soudy (jako náhradu za nemovitost jím vnesenou do družstva). Po vykonání uvedeného dokazování Okresní soud v Jindřichově Hradci dospěl k závěru, podle něhož stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. III. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. V posuzované věci soudy skutkovými i právními zjištěními dospěly k závěru, podle něhož je vlastníkem stavby, jejíž odstranění bylo navrhováno, J. K., odpůrce v řízení před obecnými soudy. Odmítnutí návrhu na odstranění stavby je pak zdůvodněno skutečností, podle níž stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud České republiky ve své judikatuře zaujal stanovisko (III. ÚS 23/93), podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), resp. skutkového stavu (§250f občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného důvodu Ústavní soud nehodnotil způsob, jakým obecné soudy vyhodnotily způsob nabytí vlastnictví vznikem věci, jakož i přechod vlastnictví na základě smlouvy č. RI 969/84. Ústavní soud se v posuzované věci omezil důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu. Pokud stavba na pozemku stěžovatelky vznikla oprávněně (podle zjištění obecných soudů se jedná o roky 1960-1961), pak podle tehdejších právních předpisů (§24 zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech) mohlo být jejím vlastníkem jenom družstvo. J. K., otec odpůrce v řízení před obecnými soudy, mohl pak vlastnictví předmětné stavby nabýt buď vydržením nebo převodem. V řízení před obecnými soudy nebyla o převodu učiněna žádná zmínka a případné vydržení by vylučovalo uplatnění §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při aplikaci režimu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou tímto vyloučeny fyzické osoby v postavení povinných osob. Když obecné soudy konstatují, že právní poměr stěžovatelky ke stavbě, jejíž odstranění bylo navrhováno, se řídí podle citovaného zákona, pak jeho aplikace musí být spjata s postavením družstva ve smyslu povinné osoby (tj. vlastníka). Takový závěr soudů je ale v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Z tohoto důvodu nutno rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. IV. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94). Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), dále posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci, samotná aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního státu, nezabýval se, a protože není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, ani se nemohl zabývat ústavností posuzovaných rozhodnutí z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. V dané věci se tudíž nezabýval přípustností nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) z hlediska §135c občanského zákoníku, jeho obsahu, interpretace a aplikace. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně 20. června 1995