ECLI:CZ:US:2007:3.US.871.06.1
sp. zn. III. ÚS 871/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.6.2004, č.j. 13 Co 387/2003-210, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26.3.2003, č.j. 7 C 34/97-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v jeho občanskoprávní věci o náhradu škody.
Soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům V. a A. Č.) částku 122.372,- Kč z titulu škody způsobené stěžovatelem provozní činností (§420a obč. zák.) na jejich majetku, a co do částky 17.628,- Kč žalobu zamítl. Soud po provedeném dokazování, včetně znaleckého, v řízení zjistil, že stěžovatel provozuje malou vodní elektrárnu, k jejímuž provozu využívá přírodní vodní tok, který sousedí s pozemkem vedlejších účastníků; pro zvýšení průtočnosti vodního kanálu jej stěžovatel nechal prohloubit o 550 až 600 mm pod základy opěrné zdi, čímž došlo k jejich částečnému podemletí, a tím i poškození této zdi "ve vlastnictví žalobců". Na poškození zdi se podle soudu prvního stupně podílejí vedlejší účastníci v rozsahu 11,26 %, neboť vystavěním opěrné zdi nerespektovali vlastnické hranice a odchýlením zdi do pozemku žalovaného v průměru o 42 cm zmenšili příčný profil koryta odpadního kanálu, což mělo vliv na zvýšení intenzity eroze na dno koryta a okolní břehy, včetně sporné opěrné zdi (výši škody a účast vedlejších účastníků na ní soud zjistil na základě znaleckého dokazování).
K odvolání stěžovatele odvolací soud ústavní stížností taktéž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). Námitku, že nebyl spolehlivě určen průběh vlastnické hranice mezi pozemkem žalobců a žalovaného, a tím i rozsah, v jakém opěrná zeď zasahuje do jeho pozemku, neshledal důvodnou, jelikož odpovídající zjištění byla již učiněna soudem prvního stupně ze znaleckého posudku podaného znalcem Ing. V. V. a svědecké výpovědi Ing. V. K. K otázce "vlastnictví stavby" dodal, že i neoprávněný nebo tzv. "černý stavebník" je vlastníkem stavby, a to i za situace, že stavbu postavil na cizím pozemku; okolnost, že předmětná zeď je z hlediska stavebních předpisů "černou stavbou", nemá podle jeho názoru sama o sobě pro danou věc význam.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2006 č.j. 25 Cdo 300/2005-255, tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud přisvědčil stěžovateli, že "opěrné zdi" oproti názoru odvolacího soudu nepředstavují stavbu ve smyslu §120 odst. 2 obč. zák., ale "zásadně tvoří součást pozemku", přičemž "tak je tomu i v daném případě, kdy zeď slouží coby opora pozemku a nemá samostatný hospodářský význam, a tedy jako samostatná stavba nemá ani opodstatnění". Dovolací soud se vyslovil, že "z hlediska aplikace §420a odst. 1 a 2 písm. c) obč. zák. není rozhodující, zda odvolací soud považoval zeď za nemovitost z důvodu, že je součástí pozemku, anebo proto, že je spojena se zemí pevným základem". Sice soud prvního stupně a odvolací soud dovodily, že vedlejší účastníci se stali vlastníky předmětné opěrné zdi coby stavebníci, zatímco správné je, že "zeď je součástí pozemku, k němuž přiléhá", leč podle dovolacího soudu je rozhodné, že vedlejší účastnící jsou tak jako tak jejími vlastníky.
Obsahovým těžištěm ústavní stížnosti je námitka, že opěrná zeď je součástí pozemku a "platí, že tato je vždy ve vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém stojí, tedy, ve kterém je ukotvena svým základem". Na podporu tohoto závěru o povaze opěrné zdi coby součásti pozemku stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého "jsou součástí pozemku (a tedy nikoliv samostatnými stavbami) rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody, ploty o výšce menší než 100 cm a další"), a na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 25, str. 189 a násl., který uvedený závěr převzal (tamtéž, str. 202). Napadená rozhodnutí obecných soudů tím podle stěžovatele "vykazují rysy libovůle, neboť tyto soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu usměrněnou navíc rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR".
Stěžovatel tvrzením, že opěrná zeď je ve "vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém stojí", tedy oponuje názoru dovolacího soudu obsaženému v (ústavní stížností nenapadeném) usnesení, že opěrná zeď je naopak "součástí pozemku, k němuž přiléhá".
Ve vyjádření k ústavní stížnosti dal Krajský soud v Plzni najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné. Skutečnost, že předmětná zeď zčásti zasahuje do pozemku stěžovatele, nemění nic na závěru, že je součástí pozemku vlastnicky náležejícího vedlejším účastníkům, neboť "byla jejich právními předchůdci vybudována za účelem zabránění sesuvu půdy z tohoto pozemku a je tedy funkčně s tímto pozemkem spjatá".
Vedlejší účastníci poukázali především na to, že dotčená stavba opěrné zdi byla založena "na jediném možném i vhodném místě, totiž tam, kde v té době končil pozemek a začínala hlinitá stěna náhonu", přičemž "nezkoumali a neměli možnost zkoumat s centimetrovou přesností hranice pozemku". Základní hledisko pro posouzení věci by podle jejich názoru měla představovat okolnost, že předmětnou zeď "stavěli k ochraně svého majetku, ze svých prostředků a nikdy nepochybovali o tom, že ji přistavují ku svým nemovitostem".
Vyjádření k ústavní stížnosti byla stěžovateli intimována.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex již proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by jeho spor o náhradu škody měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti rozhodným právním názorům (a odpovídajícím závěrům ve vztahu k nároku na náhradu škody), zejména odvolacího a dovolacího soudu, toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat, že právní názor, který v kritické otázce právního posouzení "opěrné zdi" jako součásti nemovité věci, totiž pozemku, jemuž "slouží jako opora a ochrana", resp. pozemku sousedícího s řečištěm odpadního kanálu", vyslovil dovolací soud, není nejen zhodnotitelný jako prima facie nesprávný (což pro ústavněprávní závěr již postačuje), nýbrž mu nelze zjevně ničeho vytknout ani z hledisek "podústavní" správnosti. Není ani v kolizi s právními názory, vyslovenými v relevantní judikatuře, včetně té, na niž stěžovatel poukazuje.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu