ECLI:CZ:US:2014:3.US.909.14.1
sp. zn. III. ÚS 909/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. září 2013 č. j. 13 P 13/2011-2921, ze dne 11. října 2013 č. j. 13 P 13/2011-2963, ze dne 15. října 2013 č. j. 13 P 13/2011-2978, ze dne 16. října 2013 č. j. 13 P 13/2011-2987, ze dne 30. října 2013 č. j. 13 P 13/2011-3027 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2013 sp. zn. 18 Co 563/2013, 18 Co 568/2013, 18 Co 569/2013, 18 Co 570/2013, 18 Co 571/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 10. 3. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení zejména základního práva podle čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Napadenými usneseními soud prvního stupně opakované návrhy stěžovatele (coby otce) na vydání předběžného opatření, kterým by soud stanovil dohled nad výchovou nezl. K., zamítl. Uzavřel, že podmínky ust. §102 odst. 1 o. s. ř. nejsou naplněny. V péči matky o nezletilého nebyly shledány závažné nedostatky a důvody pro stanovení soudního dohledu, a to navíc formou předběžného opatření, nebyly shledány.
3. Krajský soud napadená usnesení potvrdil. Uvedl, že předběžné opatření však nelze vydat tam, kde by šlo o úpravu faktických (a nikoli právních) vztahů mezi účastníky, a zpravidla ani tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou. V posuzované věci dlouhodobě probíhá řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého. V průběhu řízení bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý K. předán do péče matky. Následně byl předběžným opatřením upraven styk otce s nezletilým. Pokud se nyní otec opakovanými návrhy domáhá nařízení dohledu nad výchovou nezletilého, a to formou předběžného opatření, pak je třeba uvést, že o takovémto předmětu řízení nelze rozhodnout předběžným opatřením, neboť ve svých důsledcích by mohlo jít o úpravu konečnou. Navíc ze zprávy opatrovníka nevyplynulo, že by v péči matky o nezletilého byly takové nedostatky, jež by aktuálně vyžadovaly otcem naznačené výchovné opatření. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud návrhy otce na stanovení dohledu nad výchovou nezletilého zamítl. Navíc je třeba připomenout, že otec návrhy na vydání předběžného opatření, kterým by byl stanoven dohled nad výchovou nezletilého, uplatňoval opakovaně ze shodných důvodů; bylo tak možno uvažovat o zastavení řízení o dalších shodných návrzích pro neodstranitelnou překážku věci zahájené.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předběžné opatření zde nahrazuje po řadu let konečné rozhodnutí. Matka soustavně manipuluje syna proti otci a brání mu v kontaktu s otcem. Matka neposkytuje synovi kvalitní vzdělání, toto přizpůsobuje pouze svým potřebám. Soudy v napadených rozhodnutích nesledovaly zájem dítěte. Matka nepodává otci téměř žádné, natož pravidelné informace. Snaží se dále omezovat syna v již tak omezené možnosti výchovy otcem. Matka sama osobně o syna nepečuje. Soudy pominuly názor nezletilého, který by byl rád více ve výchově stěžovatele.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že takováto rozhodnutí jsou sice obecně způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)], práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Stejně tak může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Proto konstatuje - s využitím §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, umožňujícího rozhodnout formou stručného odůvodnění rozhodnutí - že obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatel ani konkrétní argumentací neoponuje názoru odvolacího soudu, podle kterého by v případě vyhovění návrhu stěžovatele mohlo ve svých důsledcích jít o úpravu konečnou, a že ze zprávy opatrovníka nevyplynulo, že by v péči matky o nezletilého byly takové nedostatky, jež by aktuálně vyžadovaly otcem naznačené výchovné opatření (stěžovatel neargumentuje tou kterou částí zprávy opatrovníka, z níž by měl plynout závěr opačný). Stěžovatel vlastně na odůvodnění napadených rozhodnutí konkrétně argumentačně téměř nereaguje (co do předmětu řízení v podobě dohledu nad výchovou, a contrario např. střídavá výchova či rozšíření styku), nevyvrací jejich argumentaci, v zásadě jen tvrdí svoji verzi, paralelně vedle argumentační linky obecných soudů, téměř jakoby psal samotný návrh na vydání předběžného opatření. Nynější ústavní stížnost je další z mnoha, se kterými se stěžovatel předtím neúspěšně obrátil na Ústavní soud ve věci předběžného opatření týkajícího se nezletilého dítěte. Nejprve se před obecnými soudy - a posléze i prostřednictvím ústavní stížnosti - domáhal střídavé péče, rozšíření styku s nezletilým či předání do jeho péče (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1594/09, ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2723/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 8/11, ze dne 12. 12.2011 sp. zn. IV. ÚS 3547/11, ze de 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4879/12), soudní výzvy určené matce nezletilého k plnění jejích povinností (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1229/12) a nyní se domáhá vyslovení dohledu nad výchovou nezletilého. Společným obsahovým jmenovatelem stěžovatelových neúspěšných návrhů v zásadě bývá, že obecné soudy favorizují postavení matky, znevýhodňují stěžovatele a v konečném důsledku poškozují práva nezletilého. Zde Ústavní soud znovu poukazuje i na obiter dictum jím vyslovené již v usnesení ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2723/10: "Pokud stěžovatel skutečně má zájem na vyřešení péče o nezletilého, tedy na rozhodnutí soudu o celkové úpravě poměrů jeho syna, ve věci samé, bylo by žádoucí, aby omezil podávání návrhů, které k takovému rozhodnutí již svým charakterem přispět nemohou, ale naopak jen prodlouží dosavadní řízení a oddálí vydání meritorního rozhodnutí. Dysfunkční návrhy, i když samy o sobě mohou být z hlediska příslušných zákonných ustanovení i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit, jsou-li, jako je tomu v projednávané věci, podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci i bezprostřední zájmy nezletilého.".
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu