ECLI:CZ:US:2014:3.US.980.13.1
sp. zn. III. ÚS 980/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 19. června 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Vavříka, zastoupeného JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 12 Cmo 273/2012-156, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, spojené s návrhem na zrušení §10 a 17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 12 Cmo 273/2012-156 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 12 Cmo 273/2012-156 se ruší.
III. Návrh na zrušení ustanovení §10 a 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem doručeným dne 20. 3. 2013 se Jaroslav Vavřík (dále jen "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek vydaný v řízení o zaplacení částky 30 592 Kč s úrokem a odměnou ze směnky.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit ustanovení §10 a 17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 24 Cm 375/2009 vyplývají následující skutečnosti.
3. Dne 22. 3. 2002 žalovaný uzavřel smlouvu, kterou se věřitel FAST FINANCE, s. r. o., (dále též jen "věřitel") zavázal poskytnout mu půjčku 12 000 Kč, jež měla být vrácena s poplatkem za poskytnutí půjčky 6 460 Kč (tedy celkem 18 460 Kč) v 26 týdenních splátkách po 710 Kč počínaje 29. 3. 2002, nejpozději každé pondělí osobě pověřené vybíráním splátek.
4. Dne 22. 3. 2002 k zajištění závazku z výše uvedené smlouvy o půjčce ze dne 22. 3. 2002 vystavil žalovaný blankosměnku vlastní s doložkou bez protestu, která mohla být doplněna v údaji směnečné sumy částkou odpovídající všem dlužným závazkům dlužníka ze strany smlouvy o půjčce, kterou se zavázal zaplatit na řad společnosti FAST FINANCE, s. r. o., dne 5. 3. 2008 v sídle remitenta.
5. Dne 11. 12. 2002 věřitel podal u Okresního soudu v Chomutově návrh na vydání platebního rozkazu s tvrzením, že z dlužné částky 18 460 Kč žalovaný vrátil jen 4 310 Kč; požadoval tudíž zaplacení částky 14 150 Kč (dlužná jistina a úroky). Platební rozkaz byl Okresním soudem v Chomutově vydán dne 27. 5. 2004 č. j. 18 C 77/2003-10.
6. Dne 9. 11. 2004 usnesením č. j. 50 Nc 7867/2004-6 Okresní soud v Chomutově k uspokojení pohledávky věřitele ve výši 14 150 Kč a nákladů řízení v částce 7 380 Kč nařídil exekuci na majetek dlužníka (žalovaného) a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Kociána.
7. Dne 9. 8. 2005 dlužník (žalovaný) uhradil částku 14 150 Kč a dne 29. 8. 2005 uhradil náklady nalézacího řízení v částce 7 380 Kč a následně pak ještě náklady exekuce.
8. Směnka specifikovaná výše v bodu 4, jež byla později doplněna směnečnou sumou v částce 30 592 Kč s příslušenstvím (což byla částka, která měla představovat dlužnou smluvní pokutu), při splatnosti dne 5. 3. 2008 zaplacena nebyla; směnka byla nedatovaným indosamentem převedena remitentem na společnost GORASAN COMPANY LIMITED, se sídlem na Kypru (dále též jen "žalobce").
9. Dne 20. 7. 2009 směnečným platebním rozkazem č. j. 24 Cm 375/2009-13 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") na návrh žalobce GORASAN COMPANY LIMITED, se sídlem na Kypru, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci ve smyslu čl. I §48 odst. 1 zákona směnečného a šekového 1. směnečný peníz v částce 30 592 Kč, 2. šestiprocentní úroky p. a. ze směnečného penízu od 6. 3. 2008 do zaplacení, 3. odměnu ve výši 1/3 směnečného penízu v částce 102 Kč, 4. náklady řízení v částce 16 830,90 Kč k rukám právního zástupce žalobce, to vše do tří dnů od doručení platebního rozkazu, nebo aby v téže lhůtě podal u tohoto soudu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá.
10. Směnečný platební rozkaz ze dne 20. 7. 2009 č. j. 24 Cm 375/2009-13 žalovaný napadl v plném rozsahu včasnými námitkami, v nichž tvrdil, že směnku (původně blankosměnku) nepodepsal, že směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím právem (přitom není jasné, kdo směnku vyplnil, zda remitent nebo žalobce), a to proto, že dluh vůči remitentovi uhradil včetně úroků, přičemž případný nárok na smluvní pokutu za prodlení dlužníka nevznikl vzhledem k prodlení věřitele - nedostatku jeho součinnosti při dohodnutém režimu splácení dluhu. Takový nárok ostatně ani nebyl požadován. Směnka je s ohledem na to neplatná; neplatná je i z toho důvodu, že v ní není řádně uvedeno platební místo. Pochybná byla podle žalovaného i existence žalobce a průkaz plné moci jeho zástupce. Směnka nebyla předložena k placení.
11. Dne 6. 4. 2012 rozsudkem č. j. 24 Cm 375/2009-138 nalézací soud o námitkách žalovaného rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 20. 7. 2009 č. j. 24 Cm 375/2009-13 v plném rozsahu zrušil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). V odůvodnění uvedl, že směnečný platební rozkaz byl zrušen vzhledem k důvodnosti kauzálních námitek žalovaného. V okamžiku indosace směnky byla již nařízena exekuce na splnění kauzálního závazku; žalobce jako nabyvatel tak musel (či měl) žádat po indosantovi odpovídající informace o tom, zda lze použít směnku jako instrument zajištění. V době indosace již byla exekučním soudem nařízena exekuce k uspokojení pohledávky věřitele z kauzálního vztahu, případně, pokud o rozhodnutí exekučního soudu ještě kauzální věřitel a remitent směnky nevěděl, pokud mu rozhodnutí exekučního soudu ze dne 9. 11. 2004 nebylo v té době ještě doručeno, musel pak vědět alespoň to, že již byl podán návrh na takovou exekuci. Za daných okolností tak nepochybně musely být či měly být tyto informace známy i žalobci jako indosatáři, neboť je nepředstavitelné, aby za daných okolností nabýval takové množství (zjevně zajišťovacích) směnek bez přiměřené prověrky jejich kauzálního závazku. Je skutečností, že až do okamžiku splnění kauzálního dluhu je oprávněn směnečný věřitel vymáhat souběžně i dluh ze směnky jako ze zajištění kauzálního závazku (a je oprávněn v rámci takového postupu i směnku převést na jiného), nicméně při souběžném vymáhání kauzálního závazku i závazku ze zajišťující směnky a při splnění - tak jako v tomto případě - kauzálního závazku, odpadá důvod pro placení směnky jako zajištění splněného závazku. Žalobci tedy nic nebránilo ani při probíhajícím exekučním řízení na kauzální pohledávku nechat na sebe převést směnku, musel pak ovšem nutně počítat s tím, že může být za takových okolností vystaven námitce splnění kauzálního dluhu stejně jako remitent. Tím je dána přípustnost námitky splnění kauzálního dluhu vůči nabyvateli směnky. Splnění kauzálního dluhu bylo prokázáno. V případě existence nároku na smluvní pokutu by muselo jít o splatnou smluvní pokutu, a protože v daném případě nebyla splatnost smluvní pokuty sjednána, musela by zde být výzva věřitele k zaplacení tohoto závazku (§536 obč. zák.). Z vyložených důvodů soud směnečný platební rozkaz na základě důvodné kauzální námitky v plném rozsahu zrušil, když uvedl, že další námitky žalovaného (vedle nedůvodné námitky nepravého podpisu a důvodné námitky kauzální) již důvodné nebyly.
12. Dne 6. 12. 2012 rozsudkem č. j. 12 Cmo 273/2012-156 Vrchní soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 4. 2012 č. j. 24 Cm 375/2009-13 změnil tak, že směnečný platební rozkaz nalézacího soudu ze dne 20. 7. 2009 č. j. 24 Cm 375/2009-13 ponechal v platnosti (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů a z toho důvodu zaplatit na účet advokáta žalobce ve stanovené lhůtě částku 8 052 Kč (výrok II).
13. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že pokud jde o námitku vyplnění směnky v rozporu s vyplňovací dohodou, opírající se dále o skutkové tvrzení o úhradě dluhu z půjčky, fakticky se jedná o dvě námitky, vycházející z čl. I §10 a 17 zákona směnečného a šekového. Námitka porušení vyplňovací dohody může být směnečným dlužníkem v případě, kdy se jedná o směnku převedenou na nového majitele, uplatněna jen v případě, že je prokázáno, že nový majitel nabyl směnku nevyplněnou, tedy blankosměnku a tu následně vyplnil v rozporu s vyplňovací dohodou uzavřenou mezi remitentem a směnečným dlužníkem. V dané věci to prokázáno nebylo. Pak ovšem je nutno kauzální námitky žalovaného, tedy jeho skutková obranná tvrzení, vycházející ze vztahu žalovaného k dřívějšímu majiteli směnky, posuzovat v intencích čl. I §17 citovaného zákona, což nalézací soud učinil.
14. Odvolací soud se však neztotožnil s hodnocením nalézacího soudu ohledně přípustnosti žalovaným uplatněných kauzálních námitek, tedy námitek, vycházejících z jeho vztahu k prvnímu majiteli směnky (remitentovi). Konstatoval, že předmětná směnka byla na žalobce převedena nedatovaným indosamentem. V takovém případě se při posuzování přípustnosti námitek směnečného dlužníka z jeho vztahu k původnímu majiteli směnky uplatní čl. I §17 zákona směnečného a šekového, podle něhož směnečný dlužník může činit jen takové námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky. Indosament vyznačený na rubu směnečné listiny není datován, tedy podle čl. I §20 odst. 2 zákona směnečného a šekového platí vyvratitelná právní domněnka, že indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu. Pouze v případě, že by bylo prokázáno, že k indosaci směnky došlo po protestu nebo po uplynutí lhůty k protestu, měl by indosament jen účinky obyčejného postupu (cese), a žalovaný by tak mohl uplatnit i námitky ze vztahu k předchozímu majiteli směnky. Žalovaný může uplatnit námitky ze vztahu k předchozímu majiteli směnky také v případě, že tvrdí a prokáže, že žalobce směnku nabyl vědomě k jeho škodě. V dané věci žalovaný ve včas podaných námitkách skutečně vědomé nabytí směnky žalobcem k jeho škodě uplatnil, když uvedl, že od remitenta získal žalobce několik tisíc směnek, aniž se zabýval otázkou, zda jde o platné směnky a zda v případě, kdy šlo o blankosměnky, byly tyto blankosměnky vyplněny v souladu se zákonem a vyplňovací dohodou.
15. Podle odvolacího soudu nalézací soud svůj závěr o zajišťovací funkci předmětné směnky dovodil ze zjištění učiněných ze směnečné listiny a na ní uvedené vedlejší hodnotové doložky o vazbě směnky k závazkům ze smlouvy o půjčce. S tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožnil. Nemohl se však ztotožnit se závěrem, že ze skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti o převodech stovek obdobných směnek lze dovodit, že žalobce znal, měl a musel znát okolnosti, za nichž byly směnky vystaveny, a účel, k němuž sloužily, a měl povinnost zjišťovat rozsah zajištěných závazků z hlediska možného uplatnění směnky. Směnka je totiž svou povahou abstraktní cenný papír, který je, jak vyplývá z čl. I §11 zákona směnečného a šekového, neomezitelně převoditelný. Dojde-li k převodu směnky, nabývá nový majitel cenný papír, v němž je právo na jeho zaplacení inkorporováno, a nelze předpokládat, že by mohl vědět, či byl dokonce jakkoliv povinen zjišťovat něco o okolnostech, za nichž byl tento cenný papír vystaven. To platí i u směnek, které byly původně vystaveny jako blankosměnky, k nimž byla uzavřena vyplňovací dohoda. Nový majitel tak nabývá směnku jako listinný cenný papír a je tak chráněn čl. I §17 zákona směnečného a šekového. Proto pokud se směnečný dlužník brání námitkami vycházejícími ze vztahu k dřívějšímu majiteli směnky (nebo majitelům), musí současně tvrdit a prokázat, že žalobce směnku nabyl vědomě k jeho škodě, tedy prokázat, že žalobci v okamžiku nabytí směnky byly známy skutečnosti mající původ ve vztahu k dřívějšímu majiteli směnky, jimiž by se směnečný dlužník mohl bránit své povinnosti směnku zaplatit. Ze skutečnosti, že došlo k převodu řádově stovek či dokonce tisíců směnek, však nelze obecně nijak činit zjištění prokazující vědomé nabytí směnek jejich novým majitelem ke škodě dlužníka. Tato okolnost svědčí o tom, že nový majitel se směnkami obchoduje, což je zákonem předpokládaný předmět podnikání, a obchodování s cennými papíry v současné době je zcela běžné. Úvaha nalézacího soudu, že by nový majitel směnky, v případě, že jde o zajišťovací směnku, byl povinen zjišťovat vše o stavu směnkou zajištěné pohledávky, by byla popřením směnky jako abstraktního cenného papíru, spojeného s důvodem svého vystavení směnečnou smlouvou uzavřenou s remitentem směnky. Na rozdíl od postoupení pohledávky, kdy dlužníku vůči postupníkovi zůstávají zachovány všechny námitky, které mohl uplatnit vůči postupiteli, protože postupník vstupuje do práv věřitele-postupitele v celém rozsahu, v případě převodu práv ze směnky vstupuje její nový majitel také do práv směnečného věřitele, avšak rozsah možné námitkové obrany směnečného dlužníka vůči novému majiteli směnky je na rozdíl od cese limitován právě čl. I §17 zákona směnečného a šekového. Na roveň cesi z tohoto hlediska je postaven převod směnky po uplynutí lhůty k protestu. Zákon přitom nevylučuje současné uplatnění pohledávky ze směnkou zajištěného závazku a ze směnky. Proto se odvolací soud neztotožnil ani s úvahou nalézacího soudu, že žalobce byl povinen zjišťovat, jaký byl stav zajištěné pohledávky. V dané věci nalézací soud zjistil, že částka na směnce doplněná představovala dlužnou smluvní pokutu. Již nařízená exekuce se však týkala pohledávky remitenta na zaplacení jistiny a dlužných úroků ze smlouvy o půjčce a nezahrnovala smluvní pokutu. Za těchto okolností by ani informace o již nařízené exekuci nemohla být pro žalobce relevantní, neboť by nebránila remitentovi jak v možnosti samostatného postoupení části neuplatněné pohledávky na smluvní pokutu, stejně jako uplatnění práva na smluvní pokutu ze zajištění, tedy ze směnky a jejího následného převodu.
16. Odvolací soud dále poukázal i na podané námitky a v nich obsažená skutková tvrzení týkající se neexistence práva na smluvní pokutu. Podle odvolacího soudu žalovaný se omezil na tvrzení o nedostatku prodlení pro neposkytnutí potřebné součinnosti společností remitenta, FAST FINANCE, s. r. o., v námitkách však nevylíčil obsah smluvních ujednání a skutkově nijak nevymezil, v čem měl nedostatek součinnosti remitenta směnky spočívat. Za daných okolností bylo tedy při hodnocení přípustnosti kauzálních námitek žalovaného z jeho vztahu k remitentovi nutné vycházet z čl. I §17 zákona směnečného a šekového. Protože vědomé nabytí směnky žalobcem ke škodě žalovaného nebylo v řízení prokázáno, nebyly ani kauzální námitky žalovaného vůči žalobci přípustné. Ostatní námitky žalovaného pak byly shledány nedůvodné, a žalovaný se tak své povinnosti směnku zaplatit neubránil. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vydaný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
III.
17. V části I ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že podle jeho názoru Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 12. 2012 č. j. 12 Cmo 273/2012-156 rozhodl v rozporu se zákony, především v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku, §1, 2 a 132 o. s. ř., čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž porušil základní právo na spravedlivý proces zaručené Ústavou, Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Praze rozhodující v jeho věci jako odvolací soud nebyl nezávislým a nestranným soudem a zákon směnečný a šekový, především v ustanoveních §10 a 17, aplikoval chybně, v rozporu s jejich zněním, smyslem, judikaturou Nejvyššího soudu a obecně pojímanými zásadami morálky, spravedlnosti a dobrými mravy.
19. Stěžovatel uvedl, že v roce 2002 (možná i jindy) poskytovala firma FAST FINANCE s. r. o., drobné půjčky (okolo 10 000 Kč) velkému počtu klientů. Půjčky byly podle smlouvy spláceny tak, že pracovník poskytovatele půjčky si každý týden chodil pro splátky. V průběhu splácení však poskytovatel půjček přestal pro splátky docházet a poslal klientům dopis, ve kterém klientům sdělil, že se rozhodl změnit způsob splácení tak, že klienti budou posílat peníze 1 x měsíčně složenkou. Přestože klient se změnou smlouvy nesouhlasil, poskytovatel přestal pro splátky docházet, a tak úmyslně přivedl dlužníka do prodlení. Protože věřitel neposkytl dlužníkovi potřebnou součinnost, nebyl dlužník v prodlení (§522 obč. zák.), a tak věřiteli nevzniklo právo na úroky ani na smluvní pokutu. Přesto po určité době věřitel podal návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení dlužné částky včetně úroků. Protože dlužníci většinou nemají žádné právnické ani ekonomické vzdělání, neuměli se bránit a nakonec vše zaplatili, většinou včetně nákladů exekuce. Po skončení exekuce, kdy jim exekutor potvrdil, že celý dluh byl uhrazen, pokládali tuto záležitost za skončenou a většinu písemností v této věci již neschovali. Firma FAST FINANCE, s. r. o., počkala několik let (během nichž indosovala směnky na žalobce) a po dlouhé době bylo podáno cca 10 000 směnečných žalob. Naprostá většina žalovaných neví vůbec, o co jde, a není schopna adekvátně reagovat a do námitek napíše jen to, že půjčku i s příslušenstvím splatili a že nic nedluží. Je třeba si uvědomit, že částku okolo 10 000 Kč si většinou nepůjčují bohatí a vzdělaní lidé. Pokud si někdo půjčí částku 10 000 Kč, asi nemá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva a po doručení směnečného platebního rozkazu má pouhé tři dny na to, aby sehnal nějakého advokáta. I když se to některým žalovaným podaří, nastane další problém. Půjčky byly poskytovány v roce 2002, žaloby byly podávány v letech 2008-2009. Po tolika letech žalovaní většinou už nemají potřebné doklady ani si přesně nepamatují, jak celá věc probíhala, a jejich advokát nemá přiměřené podklady pro vypracování relevantních námitek - navíc mu na to většinou zbývají 1-2 dny. A soudy vydávají mechanicky rozsudky, v nichž ponechávají směnečný platební rozkaz v platnosti.
20. Závěrem I. části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodování odvolacího soudu nebylo nestranné, odvolací soud chybně vyložil a aplikoval zákon směnečný a šekový, nesprávně zhodnotil provedené důkazy a jiné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, a to vždy ve prospěch žalobce. Stěžovatel byl toho názoru, že ustanovení §10 a 17 zákona směnečného a šekového byla hrubě zneužita a navrhl jejich zrušení.
21. V části II ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že další zásadní porušení zákona spatřuje ve snaze soudů přenést důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na něj a v přístupu soudů obou stupňů k otázce dokazování pomocí znaleckých posudků z oboru písmoznalectví za účelem ověření pravosti podpisu na směnce. Už nalézací soud po něm požadoval označení důkazů pro prokázání pravosti podpisu na směnce a následně složení zálohy na náklady znaleckého posudku. Podle stěžovatele byla kvalita znaleckých posudků nedostatečná, stejně jako jejich hodnocení soudem. Znalecký posudek znalkyně Mgr. Lenky Plzákové, dle něhož jeho podpis na směnce byl pravý, stěžovatel označil za nesprávný. Závěrem stěžovatel opakoval své tvrzení, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces.
22. Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku a na argumentaci a závěry v něm obsažené, a to jak v otázce hodnocení námitkového tvrzení o falzu podpisu na směnce, tak v hodnocení přípustnosti kauzálních námitek; zákaz jejich přenosu na další nabyvatele směnky dle čl. I §17 zákona směnečného a šekového je logickým důsledkem abstraktnosti a nespornosti směnečných závazků a může být prolomen jen v případě, prokáže-li směnečný dlužník nepoctivé nabytí směnky novým majitelem. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při posuzování důkazního břemene k prokázání tvrzení o pravosti podpisu na směnce vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a v něm vyjádřeného závěru o důkazním břemeni na straně žalobce. Pokud šlo o poučovací povinnost soudu dle §118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení, byla v námitkovém řízení limitována ustanovením §175 odst. 4 o. s. ř. a v něm stanovenou zásadou koncentrace směnečného řízení. Dle §211 o. s. ř. platí tato zásada i pro odvolací řízení. Odvolací soud postupoval v dané věci nestranně, při respektování ústavně zaručených práv. Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, se opíral pouze o odlišný výklad přípustnosti kauzálních námitek žalovaného ve vztahu k žalobci jako novému majiteli směnky. Odvolací soud si je však vědom skutečnosti, že v mezidobí Ústavní soud vydal několik nálezů, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), v němž vyslovil závazný právní závěr, že výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s §3 obč. zák., ale především s čl. 36 Listiny.
IV.
23. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
24. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu.
VI.
25. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět.
26. Ústavní soud konstatuje, že v podobné věci, lišící se pouze osobou stěžovatele, již rozhodoval nálezem ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (viz výše, dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
27. V části IV odstavcích 10 až 22 posledně citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Tuto skutečnost je třeba akcentovat zejména za situace, kdy směnečná praxe inklinuje k využívání zajišťovací funkce směnek. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) konstatoval, že "současné napětí spojené se směnkami je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) zejména vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy spravedlivě požadovat". Ústavní soud nezpochybňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt, nicméně tuto je třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci. Je proto třeba rozlišovat situaci, kdy vstupují do právního vztahu, potažmo směnečného vztahu, dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionálem) a nepodnikatelem.
28. Ústavní soud se v citovaném nálezu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 neztotožnil s právním závěrem, že nelze vznášet kauzální námitky za situace, kdy došlo k indosaci směnky na žalobce, a že pokud v daném případě nebyla naplněna dispozice ustanovení §17 zákona směnečného a šekového, tj. pokud majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka, nelze ke kauzálním námitkám stěžovatelky přihlížet. Konstatoval, že v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení. Zákon směnečný a šekový vychází z tzv. ženevských úmluv, jež se staly odrazovým můstkem pro právní úpravu směnečného práva v celé řadě evropských států. Zmíněná blízkost právní úpravy způsobuje, že se jednotlivé státy (např. Rakousko či Německo) musely v minulosti vypořádat s obdobnými otázkami, jaké se v současné době objevují v České republice právě v souvislosti s aplikací ustanovení §17 zákona směnečného a šekového. Německý nejvyšší soud tak např. již v šedesátých letech minulého století konstatoval, že v konkrétním případě je třeba považovat odvolání se žalobkyně na ustanovení §17 německého směnečného zákona za zneužití práva (§242 BGB), blíže k tomu srov. též Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 144-145. Obdobně se s nastíněným problémem musela vypořádat i rakouská právní úprava, která v případě, kdy dojde v právním vztahu k identifikaci jedné ze smluvních stran jako spotřebitele, poskytuje jí ochranu prostřednictvím zákona o ochraně spotřebitelů.
29. V dané souvislosti Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].
30. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od nosných důvodů uvedených výše a obsažených ve výše citovaném nálezu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10. Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozsudkem dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že pokud v daném případě nebyla naplněna dispozice ustanovení §17 zákona směnečného a šekového, tj. pokud majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka, nelze ke kauzálním námitkám stěžovatele přihlížet.
31. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)].
32. K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §17 zákona směnečného a šekového Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, tj. pokud se právní předpis jeví Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho zrušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem (srov. nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10); uvedený závěr je třeba dle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout i na ustanovení §10 zákona směnečného a šekového, rovněž navrhované ke zrušení. Ústavní soud proto shledal s ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §10 a 17 zákona směnečného a šekového zjevně neopodstatněným.
33. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek odvolacího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; návrh na zrušení ustanovení §17 zákona směnečného a šekového odmítl jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
34. Ústavní soud je přesvědčen, že jakýkoliv jiný závěr by za okolností projednávaného případu nepřímo legitimizoval druh morálně nepřijatelného jednání, které hodlali autoři Listiny zakázat.