ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2231.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2231/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. B., s.r.o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, 2) M. D., 3) A. J., zastoupené advokátem, a 4) obci Ch., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 773/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č.j. 16 Co 134/2006-223, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit 3) žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řád ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. října 2005, č.j. 7 C 773/2002-188, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí a rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, v daném případě odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce ve svém dovolání brojí proti skutkovým a právním závěrům obecných soudců, resp. odvolacího soudu a kromě nedůvodně (viz níže) uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. a)
(tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci) a podle písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci), uplatňuje v tomto případě nepřípustný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pokud v dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci (arg.: „vytýkám soudu odvolacímu závěr nemající oporu v obsahu spisu..“), neboť podle posledně uvedeného zákonného ustanovení tento dovolací důvod je v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyloučen. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, který v dovolacím řízení nemůže nijak revidovat ani podrobovat přezkumu. Pokud jde o pojem „zásadního významu po právní stránce“ , tento je specifický nikoli samostatnou uplatnitelností
v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost významového přesahu
do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy - jinak řečeno - zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Takový judikatorní přesah u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti
a právní závěr, jež soudy v dané věci zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi (pro věci téhož druhu) zjevně nevytváří. Žalobce ve svém dovolání vlastně rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a předkládá – za vytknutí tvrzených vad řízení, jichž se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud - svou skutkovou verzi, kterou oproti soudům obou instančních stupňů také odlišně právně kvalifikuje. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je však zásadně spjata toliko
s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nikoliv s přezkumem skutkového zjištění, z nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. Znamená to tedy, že v mezích uvedeného dovolacího důvodu dovolací soud - z hlediska posouzení přípustnosti dovolání - zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, in www.nsoud.cz). Ani žalobcem tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění (provádění a hodnocení důkazů, případně výtka směřující k hodnocení důkazu, který odvolací soud podle žalobce v řízení neprovedl) v dané věci nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., neboť v souzené věci se nejednalo bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo, na němž by bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu), pročež i v tomto směru nelze dovodit potřebný judikatorní přesah (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu Českého republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení téhož soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. III. ÚS 1986/09, příp. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, in ASPI – Automatizovaný systém právních informací, nebo in http://nalus.usoud.cz , www.nsoud.cz). Žalobci se ovšem nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani při uplatněném dovolacím důvodu podle §241a odst. 1 písm. b) cit. zák., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu spisu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci i s jeho právním posouzením, které odvolací soud ve svém rozhodnutí v uvedených hmotněprávních intencích dále rozvádí. Skutkový stav věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a posléze odvolacím soudem převzat, a který v dovolacím řízení – jak již shora bylo vyloženo – nelze jakkoli revidovat, přitom odvolacímu soudu umožňoval učinit danou hmotněprávní kvalifikaci zjištěného skutku (odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nedospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy ani že došlo k jejímu zrušení v důsledku odstoupení ze strany žalobce); nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo
na nesprávném právním posouzení věci.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 3) žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť 3) žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně 3) žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží 3) žalované vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která 3) žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 cit. zákona splněny nebyly, neboť vzhledem k procesnímu výsledku žalobce nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a uvedeným žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu