ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4427.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4427/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Mgr. D. G. , zastoupené obecným zmocněncem Ing. V. G., bytem tamtéž, a dále zastoupené advokátem JUDr. Petrem Crhou, se sídlem v Mostě, Obchodní 41, s pobočkou v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2957/9A, proti žalovanému M. J. , o ochraně osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn 24 C 27/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2010, č.j. 24 C 27/2007-49, ve výroku o odmítnutí žaloby na omluvu, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. června 2010, č.j. 24 C 27/2007-49, rozhodl tak, že odmítl podání žalobkyně ze dne 29.5.2007 v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zdržet se šíření nepravdivých údajů a informací o její osobě a o osobě jejího manžela, a v části, v které se domáhala uložení povinnosti žalovanému M. J. písemně se žalobkyni omluvit ve znění: „Já, M. J., jako žalovaný, jsem uvedl nepravdivé a lživé informace, které jsem napsal v soukromém dopisu starostovi města Břeclav, a to o pracovnici uvedeného úřadu D. G. Tyto informace jsou vymyšlené, a tedy nepravdivé, tímto se uvedené pracovnici D. G. omlouvám.“ (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok II) a že se řízení zastavuje ohledně nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč (výrok III).
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla dne 9. 5. 2007, č.j. 24 C 27/2007-5, vyzvána k doplnění žalobního návrhu tak, aby jednoznačně určila a) o jaké nepravdivé a lživé údaje ohledně žalobkyně se jedná, b) aby byl uveden konkrétní text písemné omluvy. Žalobkyně na výzvu dne 30. května 2007 písemně reagovala a návrh na písemnou omluvu doplnila, avšak pouze neurčitě, neboť ani po doplnění nebylo patrno, za co konkrétně se má žalovaný omluvit. A protože žaloba v tomto směru stále trpěla neurčitostí, soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí návrhu na zahájení řízení v této části.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, usnesení soudu prvního stupně v napadané části odstavce I. výroku (nedotčen odvoláním zůstal soudem prvního stupně odmítnutý požadavek na zdržení se zásahu do osobnostních práv), potvrdil. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro pochybnosti o namítané nepodjatosti soudkyně rozhodující věc u soudu prvního stupně a stanovil, že napadené usnesení nebylo vydáno vyloučenou soudkyní. Zároveň se plně ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně ohledně odmítnutí návrhu na zahájení řízení ve věci písemné omluvy s tím, že přes řádné poučení soudu prvního stupně žalobkyně neuvedla „za co konkrétně se má žalovaná omluvit“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 28. února 2011 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přičemž konstatuje, že soudy obou stupňů pochybily, když označily text omluvy za neurčitý, jelikož mezi účastníky řízení je naprosto jednoznačně určitelné, za jaké jednání žádá žalobkyně písemnou omluvu, a že obě strany jsou si vědomy daného útoku do jejích osobnostních práv. Žalobkyně dodává, že omluva je určena pouze její osobě, a proto ona sama je schopna naprosto přesně určit, za jaké konkrétní jednání by se měl žalovaný omluvit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 10. listopadu 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a a 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§78d). Přičemž ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., §241b odst. 2 věta druhá o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li i přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].
Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a nepřesně; takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti (srov. str. 210 Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980).
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobkyně v podání ze dne 2. 5. 2007 nazvaném jako „žaloba na ochranu osobnosti“ tvrdila, že došlo k zásahu do jejích osobnostních práv na základě dopisu ze dne 27. 4. 2004, který byl zaslán starostovi města Břeclav a ve kterém žalovaný M. J. uvedl o žalobkyni nepravdivé, lživé a pomlouvačné informace a údaje. „Informace se měly týkat toho, že žalobkyně měla v blíže neurčenou dobu ve své pracovní době psát ve své kanceláři z pozice vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na Městském úřadě v Břeclavi (dále jen „MÚ“) dopisy s hanlivým obsahem a dopisy s trestním oznámením na policii a taktéž povolit přítomnost svého manžela Ing. V. G., aby i tento na jejím služebním počítači si také psal své soukromé dopisy a využíval i další technické zařízení (a) vybavení kanceláře a toto měl činit i v nepřítomnosti své manželky“.
Žalobkyně uvedla, že tvrzení uvedená v dopise jsou v rozporu se skutečností, neboť jednání a úkony, které žalovaný uvádí, nikdy neuskutečnila a nekonala, přičemž tato tvrzení mohla mít vážný negativní dopad na její pozici v práci. Dále žalobkyně dokládá, že domnělá jednání a úkony nebyly potvrzeny ani vnitřním auditem provedeným na MÚ Břeclav.
Dne 9. května 2007 byla žalobkyně usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 24 C 27/2007-5, vyzvána, ať konkrétně uvede, jaké následky měl uvedený zásah do jejích osobnostních práv (specifikace újmy), jak byla jednáním žalovaného zasažena nebo ohrožena, ať uvede příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a újmou žalobkyně a ať žalobkyně upřesní formulaci petitu. Ve vztahu k požadované omluvě soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby uvedla konkrétní text omluvy tak, aby z něj bylo patrno, za jaké jednání se žalovaný omlouvá. Poučil ji při tom, že „petit žaloby musí být vymezen natolik přesně, určitě a srozumitelně, aby mohl být převzat do výroku soudního rozhodnutí a v případě, mají-li být povinnosti uložené soudním rozhodnutím vykonány, aby rozhodnutí bylo způsobilým podkladem pro nařízení a provedení soudního výkonu rozhodnutí. Rovněž tak musí být plnění požadovaného petitu žaloby v souladu s vylíčením rozhodujících skutečností“.
Žalobkyně dne 30. května 2007 podala doplnění žaloby a upřesnila, že dopis ji poškodil na veřejnosti, neboť informace v něm uvedené byly zveřejněny a ona byla nucena neustále odpovídat na dotazy pracovníků a klientů, jestli „měla být odejita ze zaměstnání“. Následně byl na MÚ Břeclav proveden i vnitřní audit, kdy byla provedena kontrola počítače žalobkyně a přičemž výsledky šetření byly negativní a žádné soukromé dopisy tam nebyly nalezeny. Újmu žalobkyně spatřuje v tom, že ji dopis trvale poškodil na veřejnosti a v zaměstnání, neboť je mediálně známá osobnost, spolupracuje se školami, neziskovými organizacemi, rodiči a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Současně žalobkyně uvedla písemnou omluvu tohoto znění : „ Já, M. J., jako žalovaný jsem uvedl nepravdivé a lživé informace, které jsem napsal v soukromém dopisu starostovi Města Břeclav, a to o pracovnici uvedeného úřadu D. G. Tyto informace jsou vymyšlené a tedy nepravdivé, tímto se uvedené pracovnici D. G. (tímto) omlouvám“.
Dne 13. března 2008 bylo nařízeno jednání před soudem prvního stupně, během kterého účastníci nejprve odmítli uzavření smíru a následně soud prvního stupně provedl dokazování čtením spisového materiálu. Jelikož byly navrženy i výslechy dalších svědků a poslech audiozáznamu ke spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 3 T 238/2008, soud prvního stupně odročil jednání na neurčito, za účelem provedení navrhovaných důkazů.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 24. června 2010, č.j. 24 C 27/2007- 49, rozhodl tak, že odmítl podání žalobkyně ze dne 30.4.2007 doplněné dne 29.5.2007 v části, ve které se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření nepravdivých údajů a informací o její osobě a o osobě jejího manžela, podle něhož měl soud uložit žalovanému M. J. povinnost se žalující písemně omluvit, neboť doplnění návrhu bylo žalobkyní provedeno pouze neurčitě a není z něho patrné, za co konkrétně se má žalovaný omluvit.
Odvolací soud usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 1 Co 211/2010-95, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho odůvodněním ohledně odmítnutí návrhu na zahájení řízení ve věci písemné omluvy.
Již ze samotného podání žaloby muselo být soudu prvního stupně zřejmé, že se žalobkyně domáhá ochrany osobnosti, konkrétně ochrany její občanské cti a lidské důstojnosti podle §11 a §13 obč. zák. Žalobkyni je možno vytknout, že její podání nebyla úplně přesná a jednoznačně konkrétní, především ve specifikaci jí způsobené újmy a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a následnou újmou žalobkyně. Nicméně z údajů uvedených žalobkyní je možno vymezit předmět řízení po skutkové stránce, a také čeho se žalobkyně domáhá. Ostatně jinak – při neprojednatelnosti žaloby – by soud prvního stupně ani soud odvolací nemohli věcně rozhodnout o žalobě na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč.
Není možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není patrno, za co konkrétně se má žalovaný omluvit, neboť žalobkyně ve svých podání popisuje pouze jediné jednání žalovaného (tj. zaslání dopisu), z čehož je také zřejmé, že žalobkyně žádá omluvu právě za toto jednání, což mimo jiné uvedla i v textu navržené omluvy. Odvolací soud dále vyčítá žalobkyni, že text omluvy je neurčitý; v textu omluvy se skutečně mluví pouze o „soukromém dopise“, a tudíž vskutku neobsahuje řádnou specifikaci daného dopisu (např. datum jeho zaslání), ale poněvadž je celé řízení založeno pouze na jediném soukromém dopise, je patrné, že se jedná právě o dopis zaslaný žalovaným dne 27. 4. 2004. Omluva neobsahuje rovněž ani konkrétní nepravdivé údaje, které měly být v dopise zmíněny a které měly poškozovat občanskou čest a lidskou důstojnost žalobkyně, jako bylo používání výpočetní techniky na svém pracovišti k sepisování soukromých podání. Nicméně tyto údajné zásahy jsou dostatečně zmíněny v samotné žalobě a v tomto ohledu žalobkyně vyhověla výzvě soudu prvního stupně v usnesení č.j. 24 C 27/2007-5, aby požadované plnění v petitu žaloby bylo v souladu s vylíčením rozhodujících skutečností.
Navíc je třeba zohlednit i skutečnost, že po doplnění žaloby, bylo nařízeno ústní jednání před soudem prvního stupně, kdy měl soud možnost ujasnit si dodatečně nepřesné skutečnosti a zjistit další nezbytné informace pro projednání žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, což však soud prvního stupně neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba (doplněná následným podáním) obsahuje vylíčení rozhodných skutečností, kterými je vymezen předmět řízení a v projednávané věci netrpí takovými vadami, pro jejichž nedostatek by nebylo možné v řízení pokračovat a které by tedy odůvodňovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na dotčenou část usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v příslušném rozsahu také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu