ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4577.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4577/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici 18, jako insolvenčního správce dlužníka P. H. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované PARTR spol. s. r. o. , se sídlem ve Slušovicích, Všemina 24, identifikační číslo osoby 607 28 515, zastoupené JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, za účasti P. G. , vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 17 C 162/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 57 Co 377/2013-287, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 57 Co 377/2013-287, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 21. ledna 2013, č. j. 17 C 162/2011-157, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočce ve Vsetíně, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 17 C 162/2011-157, zamítl žalobu (původně podanou nynějším dlužníkem P. H.), jíž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k označeným nemovitostem a příslušenství, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 24. října 2001 byla uzavřena mezi P. H. (dlužníkem a převodcem) a P. G. (věřitelem a nabyvatelem) smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jejímž účelem bylo zajištění pohledávky (z titulu smlouvy o půjčce z téhož dne) P. G. ve výši 4.450.000,- Kč (se splatností dne 21. listopadu 2001) za dlužníkem P. H. S odkazem na rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, dospěl nalézací soud k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva vykazuje (pro její ujednání v bodu X.) znaky tzv. propadné zástavy, je v rozporu s §169 písm. e) obč. zák. a je tudíž ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná. Současně ovšem s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) připouštějící nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele (např. ve věcech vedených Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11) dospěl k závěru, že „bylo v řízení prokázáno, že žalovaná při koupi nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, byla v dobré víře, že je kupuje od právoplatného vlastníka a žaloba tak musela být jako nedůvodná zamítnuta.“
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, navazujícími výroky změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 31 Odo 495/2006, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, sp. zn. 31 Odo 1424/2006) a Ústavního soudu (ve věcech sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 2742/07) dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva není postižena absolutní neplatností ve smyslu 39 obč. zák. Přesto rozsudek soudu prvního stupně obstojí, a to s ohledem na dobrou víru žalované, která v řízení prokázala, že v době (30. května 2005), kdy uzavírala kupní smlouvu s RNDr. M. U., byla v dobré víře, že nabývá nemovitosti od vlastníka (zde odvolací soud odkázal na skutková zjištění a právní posouzení věci soudem prvního stupně). Odvolací soud uzavřel, „I když žalovaný věděl, že P. G. nabyl vlastnictví od P. H. na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v souladu s literaturou a soudní praxí byl v dobré víře, že nabyl vlastnické právo od vlastníka. Žalovaný po celou dobu tvrdil, že byl v dobré víře a jeho dobrá víra se opírala o pravdivost zápisu v katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje (ve stručnosti shrnuto z obsahu její dovolací argumentace) v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázky týkající se:
- platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva (neboť vzhledem ke zjištěným okolnostem je uvedená smlouva podle §39 obč. zák. absolutně neplatná; v tomto směru se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006);
- dobré víry žalované při uzavření kupní smlouvy ze dne 30. května 2005 s RNDr. M. U. (skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, takový závěr neumožňovala učinit);
- nabytí vlastnického práva žalovanou pouze na základě její dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (odvolacím soudem učiněný právní závěr je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006).
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, když má za to, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Správně odvolací soud interpretoval předmětný zajišťovací převod v intencích tehdejší judikatury a právní nauky, dospěl-li k závěru, že tato smlouva je platná. Nesprávná je argumentace žalobce ohledně možnosti nabytí vlastnického práva na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Skutkové okolnosti případu prokazují existenci dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí. K ochraně dobré víry se pak opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích Ústavní soud (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. I. ÚS 3314/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. I. ÚS 2299/13), jehož nálezy je třeba respektovat; z této judikatury vyplývá, že princip ochrany dobré víry při nabývání vlastnického práva má normativní základ v ústavním právu a jako takový má v právním systému České republiky své nepopíratelné místo.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud buďto odmítl dovolání žalobce anebo dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované v obšírně koncipovaném písemném vyjádření rovněž odmítl dovolací argumentaci žalobce a ve shodě s žalovanou a s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rovněž navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (žalobcem - účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že dne 21. března 2001 P. H. (právní předchůdce žalobce a nynější dlužník) coby převodce uzavřel s P. G. (s nynějším vedlejším účastníkem na straně žalované a věřitelem převodce) coby nabyvatelem smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem, na jejímž základě byl posléze ve prospěch P. G. povolen příslušným katastrálním úřadem vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí. Účastníci si současně ve smlouvě v rámci čl. 10.3 sjednali toto ujednání (které posléze soud prvního stupně považoval za ujednání o tzv. propadné zástavě, zatímco odvolací soud nikoliv):
„10.3.
Dlužník a věřitel se dohodli, že pokud dlužník řádně a včas neuhradí půjčku uvedenou v článku I. bod 1. 1. této smlouvy, tj. nevrátí věřiteli celou půjčenou částku včetně příslušenství v termínu uvedeném v článku I. bod 1.1 této smlouvy, pak k přechodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v článku III. bod 3.1 této smlouvy z věřitele zpět na dlužníka nedojde, věřiteli nevznikne povinnost uvedená v článku X. bod 10.2 této smlouvy, a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat.“
Obdobným ujednáním ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, přičemž dospěl k závěru, že „ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník) řádně a včas neuhradí nabyvateli (věřiteli) převodem vlastnického práva zajištěnou pohledávku, stane se ze zajišťovacího převodu práva převod trvalý a nabyvatel (věřitel) je oprávněn s nemovitostmi nakládat, představuje (i k datu uzavření předmětné smlouvy a před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 představovalo) neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě a způsobuje (i k datu uzavření předmětné smlouvy způsobovalo a představovalo) absolutní neplatnost (celé) předmětné smlouvy dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (§169 písm. e) obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy) .“
Nejvyšší soud sice v uvedeném rozhodnutí vyložil, že při rozhodování o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené před vydaným rozsudkem (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009 (dále též „R 45/2009“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je třeba též přihlédnout k relevantní judikatuře a stavu právní nauky z období uzavření smlouvy (tento závěr – jak mylně dovozuje žalobce v dovolání – není v rozporu s cit. rozhodnutím velkého senátu, který otázku výkladu předmětných smluv uzavřených před uvedeným rozhodnutí nijak neřešil, na rozdíl od judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolací soud také ve věci sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 odkazoval), avšak popsané smluvní ujednání je v rozporu s tehdy platným a účinným §169 písm. e) obč., zák. postihujícím absolutní neplatnosti tzv. propadnou zástavu. Je tomu tak z toho důvodu, že takové (či jemu podobné) ujednání vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu tehdy platného a účinného §169 písm. e) obč. zák., neboť smyslem a účelem právního institutu zajištění závazku převodem vlastnického práva ani v době uzavření předmětné smlouvy (před R 45/2009) nebylo „propadnutí“ majetku dlužníka ve prospěch věřitele, nýbrž zajištění závazku za účelem vytvoření lepší právní pozice při jeho následném uspokojení, přičemž uspokojení závazku ani tehdejší judikatura neztotožňovala s jeho (bez dalšího) propadnutím zajištěného majetku dlužníka.
Jestliže odvolací soud oproti připomenuté judikatuře dovolacího soudu dospěl při právním posouzení předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k odlišnému právnímu názoru (uvedenou právní otázku řešil odchylně od judikatury dovolacího soudu), pak jeho rozhodnutí z hlediska správnosti nemůže obstát.
Nejvyšší soud s ohledem na §242 odst. 3 o. s. ř. musel přihlédnout i k jiné vadě, jež zatěžuje (nejen) odvolací řízení. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Odvolací soud v tomto ohledu své rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci de facto odůvodnil pouhými odkazem či citacemi z judikatury Ústavního soudu, jež podle odvolacího soudu danou problematiku řeší. Pominul však zcela dostát povinnostem, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž ani v tomto směru nereflektoval judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, judikoval, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
Stejnou vadou je zatíženo i řízení před soudem prvního stupně, který rovněž právní posouzení věci zredukoval na pouhý odkaz či citaci předmětných partií z označených rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by důsledně respektoval odůvodnění svého rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.; ke zjednání nápravy – jak již shora bylo vyloženo – ovšem nedošlo ani v následném odvolacím řízení, takže dovolacímu soudu je upřena možnost věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu v jím řešené otázce nabytí vlastnického práva na základě dobré víry žalovaného v zápis v katastru nemovitostí.
Přesto Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti byl i v době, kdy P. H. uzavíral s vedlejším účastníkem předmětnou kupní smlouvu, (pochopitelně), považován za pouze zajišťovací právní institut, nikoliv za tzv. nabývací titul k nemovitosti, jakkoliv na základě povoleného vkladu do katastru nemovitostí podle takto uzavřené smlouvy byl předmětný věřitel v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto nemovitostí. Jinými slovy řečeno (jak zdůraznil Nejvyšší soud v již cit. rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014), jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení peněžitého závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali. Odtud pak plyne presumování, že poctivý nabyvatel, zjistí-li výše uvedenou informaci, by se měl zajímat o okolnosti nabytí nemovitostí předchozím vlastníkem, stejně jako by se takový postup presumoval v případě, pokud by prodávající odvozoval své vlastnické právo, resp. tzv. nabývací titul od zástavní smlouvy (k tomu srov. skutková zjištění, která učinil soudu prvního stupně z výslechu svědka Ing. T. K. na str. 8 ve druhém odstavci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož posledně označený důvod (absence právního posouzení věci v odůvodnění rozsudku), pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
K odvolacím soudem použité judikatuře Ústavního soudu ohledně nabytí nemovitého majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí dovolací soud závěrem poznamenává, že velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém aktuálním rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, přijal závěr (s nímž se posléze ztotožnilo celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu), že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že „nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence.“ Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).“ Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. §130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné (podle posledně zmíněného plenárního nálezu Ústavního soudu) přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah §130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci s p. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu