ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.106.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 106/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. V. V. zastoupeného JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Převoznická 400/23, proti žalovanému Ing. V. S. , o 1 296 411 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 376/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 3 Cmo 21/2003-127, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2002, č. j. 51 Cm 376/95-97, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1 296 411 Kč a náhradu nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě, kterou se žalobce (a předtím jeho právní předchůdce „NÁBYTEK ZLÍN", státní podnik v likvidaci, identifikační číslo osoby 00021954) domáhal žalobou po žalovaném úhrady nedoplatku ceny zásob zboží, které převzal v souvislosti s dražbou skladu nábytku právního předchůdce žalobce ve Vyškově.
Soud prvního stupně, jsa vázán závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze formulovaným v usnesení ze dne 8. března 2000, č. j. 10 Cmo 332/99-61, kterým byl zrušen zamítavý rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. ledna 1999, č. j. 51 Cm 376/95-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování zejména za účelem zjištění, jaký byl stav a hodnota zásob převzatých žalovaným, zda mezi účastníky byla či nebyla uzavřena dohoda o poskytnutí rabatu – možnosti snížení ceny zásob o 16,6 % a v jakém rozsahu bylo na takto vzniklý závazek žalovaným jako vydražitelem plněno (placeno). Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalovaný vydražil dne 20. dubna 1991 provozní jednotku – sklad nábytku ve Vyškově na ulici Sochorova s orientační cenou zásob ve výši 8 555 778 Kč ke dni vyvěšení seznamu. Ze zápisu o průběhu a výsledku inventarizace ze dne 24. dubna 1991 vyplynulo, že dle provedené kontrolní předávací inventarizace byl fyzický stav zboží nacházejícího se ve skladu 11 032 926 Kč; tento stav je také uveden v protokolu o předání a převzetí skladu včetně zásob, který za žalovaného podepsal R. B.. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v dokladech u Okresního soudu ve Vyškově, které se týkají dražby předmětné provozní jednotky, se nachází též listina Upřesnění stavu zásob vyhotovená právním předchůdcem žalobce, v níž je zaznamenán stav zásob ve skladu ke dni 19. dubna 1991 ve výši 11 055 294 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný požádal o rabat ve výši 16,6 %. Právní předchůdce žalobce této jeho žádosti vyhověl a cenu zásob snížil na částku 9 901 460 Kč. Za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporné zaplacení 7 905 049 Kč ze strany žalovaného žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, soud shledal žalobní nárok na doplacení částky ve výši 1 296 411 Kč důvodným.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním formulace nákladového výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Namítal-li odvolatel, že stav zásob byl v rozporu s §9 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších změn, podstatným způsobem navýšen oproti stavu zásob ke dni dražby, shledal tuto jeho výhradu jako neopodstatněnou. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný vydražil dne 20. dubna 1991 sklad nábytku ve Vyškově s tím, že v době příklepu se v něm nacházely již navýšené zásoby. Podle listiny označené „Upřesnění stavu zásob“, která byla vyhotovena právním předchůdcem žalobce a byla adresována privatizační komisi, šlo o skladované zásoby ve výši 11 055 294 Kč ke dni 19. dubna 1991, t. j. ještě před zahájením dražby. Součástí tohoto přípisu je podle zjištění soudu i zpráva pro vydražitele Ing. S. (žalovaného), že mu ředitel právního předchůdce žalobce zasílá doklad, jímž byla tato změna výše zásob privatizační komisi nahlášena.
Odvolací soud neshledal důvodným ani zpochybňování převzetí zásob ze strany žalovaného. V této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy ve všech souvislostech, na základě nichž dospěl ke správnému závěru, že žalovaný zásoby ve výši 11 032 926 Kč nejen vydražil, ale i převzal. Skutečnost, že sám žalovaný si byl vědom uvedeného navýšení zásob, je podle odvolacího soudu patrna z dopisu samotného žalovaného ze dne 28. května 1991 adresovaného právnímu předchůdci žalobce, v němž žádal o poskytnutí rabatu. Z přípisu právního předchůdce žalobce ze dne 13. srpna 1991 určeného žalovanému pak vyplývá, že jeho žádosti bylo vyhověno a požadovaný rabat mu byl poskytnut, takže konečná cena zásob ve skladu činí 9 201 460 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce odvolatele, že oznámenou cenu zásob zboží uhradil, když orientační cena zásob ke dni vyvěšení seznamu činila 8 555 778 Kč a vydražitel zaplatil cenu odlišnou ve výši 7 905 049 Kč. Pakliže mezi účastníky nebylo zaplacení této částky ze strany žalovaného sporné, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému zbývá doplatit rozdíl ve výši 1 296 411 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu.
Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť zásoby na prodejně a skladu ve Vyškově, které byly předmětem dražby, byly v porovnání s jejich stavem ke dni dražby v rozporu s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. podstatným způsobem navýšeny. Byla-li provedena inventarizace jejich navýšení, šlo dle mínění dovolatele o interní akt, jehož se nezúčastnily nezávislé osoby, a proto není její výsledek pro vydražitele závazný.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. dubna 2005, č. j. 98 K 13/2005-8, prohlásil konkurs na majetek žalovaného, v důsledku čehož bylo dovolací řízení ze zákona [srov. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů] přerušeno. Usnesením téhož soudu ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 98 K 13/2005-176, byl tento konkurs po splnění rozvrhového usnesení zrušen. Tím zanikly účinky prohlášení konkursu (srov. §45 odst. 1 téhož zákona), a proto dovolací soud pokračoval v řízení o dovolání žalovaného.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 – dále též jen „o. s. ř.“). S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Ačkoli dovolatel výslovně uvádí, že dovolání podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), neboť odvolacímu soudu vytýká nesprávné skutkové zjištění v otázce podstatného navýšení stavu zásob na prodejně a skladu v porovnání se stavem zásob ke dni dražby.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V posuzované věci odvolací soud svůj skutkový závěr o tom, že v době dražby (příklepu) se v předmětném skladu nacházely již navýšené zásoby, založil na listinných důkazech provedených před soudem prvního stupně, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto důkazy označil a přitom vysvětlil, jaká skutková zjištění z nich učinil. Dovolatel nenamítá, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nýbrž své výhrady soustřeďuje do způsobu hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem. Pakliže dovolací soud žádný logický rozpor či jiné pochybení v hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal, lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že „pokud však vydražitel převzal i tyto navýšené zásoby a použil pro své podnikání, pak – pokud nelze shledat jinou dohodu, i jejich hodnotu byl vydražitel povinen zaplatit, a to z titulu neoprávněně mu vzniklého majetkového prospěchu“, který odvolací soud vyjádřil v usnesení ze dne 8. března 2000, č. j. 10 Cmo 332/99-61, jímž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto směru je okolnost, zda došlo či nedošlo k podstatnému navýšení zásob oproti jejich stavu v době dražby, bez vlivu na povinnost vydražitele zaplatit též cenu převzatých zásob.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobci v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu