ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.493.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 493/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OMEGA REALITY s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Senovážná 8, identifikační číslo osoby 26115522, zastoupené JUDr. Václavem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, proti žalované M. D. , zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo nám. 17, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 243/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2010, č. j. 29 Co 294/2010-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2010, č. j. 29 Co 294/2010-74, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti žalované umožnit žalobkyni a jí vyhledaným osobám (zájemcům o koupi bytu ve vlastnictví žalované) konání prohlídek bytu, k níž se zavázala ve smlouvě o zprostředkování.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. května 2010, č. j. 5 C 243/2009-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 26. března 2009 uzavřena smlouva o výhradním zprostředkování, v níž se žalobkyně jako zprostředkovatelka zavázala vyvíjet pro žalovanou jako zájemkyni po celou dobu účinnosti smlouvy činnost směřující k vyhledání osoby, která jako kupující uzavře se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu, případně smlouvu o budoucí kupní smlouvě na byt ve vlastnictví žalované. Ve smlouvě, kterou její účastnice podřídily režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), bylo mimo jiné dohodnuto aktivní spolupůsobení žalované při plnění činnosti žalobkyně, které zahrnovalo i závazek žalované umožnit zprostředkovatelce a jí vyhledaným osobám v předem sjednaných termínech prohlídky prodávané nemovitosti. V článku VIII. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč pro případ, že žalovaná poruší jakýkoli závazek z předmětné smlouvy. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila smluvní povinnost, jestliže nijak nereagovala na písemnou výzvu žalobkyně, aby stanovila termín prohlídky nemovitosti. Za situace, kdy neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou ve smyslu §301 obch. zák. a nedovodil, že by ujednání o smluvní pokutě bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), žalobě o zaplacení smluvní pokuty ve výši 150 000 Kč v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že zopakoval dokazování smlouvou o zprostředkování ze dne 26. března 2009. Zjistil z ní, že v článku X. si účastnice sjednaly, že pokud není ve smlouvě uvedeno něco jiného, řídí se příslušnými ustanoveními §642 a násl. obch. zák. V článku VIII. bylo dohodnuto, že zprostředkovatelce náleží smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč, jestliže zájemkyně mimo jiné poruší jakýkoli svůj závazek vyplývající jí z této smlouvy. Odvolací soud vyšel při posuzování ujednání o smluvní pokutě ze zásady, že vedle obecných požadavků zákona stanovených v §37 odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu musí předmětné ujednání vyhovovat i podmínkám stanoveným v §544 obč. zák. Smluvní pokuta tak musí být sjednána písemně, musí být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení, přičemž v dohodě o smluvní pokutě musí být též jednoznačně označena povinnost, za jejíž porušení se smluvní pokuta sjednává. Naposled uvedenému požadavku předmětné ujednání o smluvní pokutě podle názoru odvolacího soudu nevyhovuje. Má-li se podle něj smluvní pokuta vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemkyně vyplývajícího jí z této smlouvy“, nelze z takto použité formulace bez dalšího dovodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou. Podle odvolacího soudu proto takové ujednání nesplňuje podmínky §544 odst. 1 obč. zák. a je neplatné. Odvolací soud uzavřel, že ujednání v prvním odstavci článku VIII smlouvy je právním úkonem neurčitým, ujednáním nejednoznačným, a tudíž neplatným. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, právně pochybil. Proto jeho vyhovující rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka v něm oponuje názoru odvolacího soudu o nepodloženosti závěru soudu prvního stupně o nezájmu žalované o prodej bytu, jakož i tvrzení žalované, že o prodej předmětné nemovitosti zájem měla. O opačném postoji žalované svědčí podle dovolatelky i to, že žalovaná smlouvu o zprostředkování vypověděla, že jí půjčku, která měla být uhrazena z prodejní ceny nemovitosti, dosud nezaplatila a že maří exekuci.
Dovolatelka rovněž popírá opakované tvrzení žalované o dohodě účastnic na účasti žalované na prohlídkách bytu, přičemž popisuje skutečnosti a poukazuje na důkazy, které dle jejího mínění svědčí o opaku. Podle dovolatelky žalovaná neprokázala, že by jakkoli reagovala na její písemnou výzvu obsahující žádost o plnění závazku ze smlouvy o výhradním zprostředkování.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Je přesvědčena o tom, že předmětné ustanovení smlouvy splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť smluvní pokuta byla sjednána písemně včetně její výše, přičemž označení povinností, za jejichž porušení byla sjednána, bylo jednoznačně určeno ohraničeným souborem povinností uvedených v konkrétní smlouvě o zprostředkování.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil vady řízení, jestliže nevyhověl její žádosti o odročení jednání, aniž ji vyzval k doložení důvodu označeného v omluvě.
Dovolatelka, ztotožňujíc se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá nedostatečné vymezení dovolacího důvodu a zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu a jejich tvrzení nekvalifikovaným a nekonkrétním způsobem, resp. účelové hodnocení provedených důkazů. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost, přičemž vyjmenovává tvrzení dovolatelky, která označuje za nepravdivá a zavádějící. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl „dovolání“ žalobkyně jako neúplné nebo zjevně bezdůvodné, případně ho zamítl pro nedůvodnost.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), t. j. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v prvním odstavci článku VIII. smlouvy o výhradním zprostředkování pro neurčitost.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 ObchZ, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Výkladem (podle citovaných ustanovení) však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a jeho rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí založil odvolací soud závěr o neurčitosti předmětného ujednání o smluvní pokutě na úvaze, že má-li se smluvní pokuta vztahovat na porušení jakéhokoliv závazku zájemkyně (žalované) vyplývajícího jí ze smlouvy, nelze z této formulace bez dalšího dovodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Dohodly-li si účastnice v souzené věci ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění, kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek téhož soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003). Dovolací soud proto nesouhlasí s odvolacím soudem, nelze-li podle jeho názoru dovodit, „které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popřípadě jejich určitý soubor, mají být zajištěny smluvní pokutou.“ Dospěl-li odvolací soud na základě této nesprávné úvahy k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v prvním odstavci článku VIII. předmětné smlouvy o zprostředkování nesplňuje podmínky ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., neboť je nejednoznačné a neurčité, a tudíž neplatné, je námitka dovolatelky, že odvolací soud otázku platnosti (určitosti) ujednání o smluvní pokutě nesprávně právně posoudil, důvodná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod který bylo možné kritiku dovolatelky v tomto směru podřadit, byl naplněn.
Dovolací soud se nezabýval dalšími výhradami, které dovolatelka směřovala k tvrzení žalované o dohodě se žalobkyní na své účastni na prohlídkách bytu a o jejím zájmu na jeho prodeji, neboť jsou pro závěr, na němž odvolací soud své měnící rozhodnutí ve věci samé založil, zcela nerozhodné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V něm se bude odvolací soud – po posouzení konkrétního ujednání, z něhož dotčená smluvní povinnost vyplývá – zabývat nejprve otázkou, zda jde v případě tvrzeného porušení povinnosti o povinnost, která žalované vyplývá z předmětné smlouvy o zprostředkování, a v případě kladné odpovědi bude dále řešit, zda se žalovaná dopustila porušení smluvní povinnosti, za něž se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty sjednané v prvním odstavci článku VIII. předmětné smlouvy. S ohledem na právní názor, který Nejvyšší soud zaujal, jakož i vzhledem k tomu, že věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, již nemusel posuzovat důvodnost tvrzené vady řízení, jíž se měl dle mínění dovolatelky dopustit odvolací soud vytýkaným pochybením při nevyhovění její žádosti o odročení jednání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu