Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.1.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.1.2002.1
sp. zn. 32 Odo 1/2002-182 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti žalovanému O. H., podnikateli, zastoupenému Mgr. J. T., advokátem, o zaplacení částky 507.173,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 224.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 122/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 19 Co 13/2001-156, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 19 Co 13/2001-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 2000, č.j. 13 C 122/94-116, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 505.173,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku III. o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení Kč 224.431,- Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku IV. o nákladech řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku) a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání (třetí věta výroku). Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, domáhal se v posuzované věci žalobce po žalovaném zaplacení částky 507.173,- Kč s příslušenstvím na základě dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek uzavřené dne 2. června 1993, kterou účastníci upravili své vzájemné vztahy a pohledávky tak, že žalobce vrátí žalovanému v dohodě označená motorová vozidla a žalovaný vrátí žalobci žalovanou částku jakožto součet veškerých převzatých záloh, které od žalobce obdržel na řádné zajištění a pořízení motorových vozidel. Uvedenou částku, kterou žalovaný při soudním jednání uznal co do důvodu i výše, žalobci nezaplatil, přičemž vůči žalobci uplatnil vzájemný návrh na zaplacení 224.431,- Kč s příslušenstvím, když tvrdil, že má vůči žalovanému nároku svou pohledávku ve výši 731.604,- Kč. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav věci dostatečně, proto z něho při posuzování odvolání žalovaného vyšel a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že dohodou o vzájemném vyrovnání pohledávek ze dne 2. června 1993 si účastníci zřídili nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku. Citovaná dohoda však není privativní novací ve smyslu §570 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“), jak dovodil soud prvního stupně, ale jedná se o dohodu o narovnání dle ust. §585 obč. zák., kterou účastníci upravili mezi nimi sporná práva s tím, „že se dohodou vyčerpávají všechny vzájemné pohledávky, ruší od počátku vzájemné vztahy“. Vzhledem k tomu, že se jedná o platnou dohodu, v níž dali její účastníci výslovně najevo, že nemají navzájem žádné pohledávky, nemá podle odvolacího soudu uplatněný nárok formou vzájemného návrhu žádné právní opodstatnění, a to ani z důvodu bezdůvodného obohacení, neboť plnění z tohoto právního titulu nebylo citovanou dohodou sjednáno. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Návrh žalovaného na připuštění dovolání zamítl z důvodu, že výklad pojmu veřejné potřeby dle ust. §261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jenobch. zák.“) nebyl odvolacím soudem v tomto řízení posuzován. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání namítaje, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav a věc i nesprávně právně posoudily především tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení §585 obč. zák. Dovolatel připustil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, mající charakter dohody o narovnání, ta však nemohla mít tak rozsáhlé právní následky, jak dovodil odvolací soud. Konkrétně namítl, že se touto dohodou nemohl vzdát právních nároků, o jejichž existenci v době jejího uzavření nevěděl, eventuálně, které v té době ještě vůbec neexistovaly. Protože v době uzavření dohody nemohl vědět, že mu žalobce vrátí motorová vozidla zničená, případně poškozená a že bude mít z tohoto důvodu nárok na náhradu škody, nemohl se ani žádného takového nároku v dohodě vzdát. Namítl, že i když strany podle §587 obč. zák. prohlásí, že ruší veškeré vzájemné závazky, dopadá tato jen na závazky mezi nimi sporné nebo pochybné, ledaže z ní nepochybně vyplývá, že se týká i jiných vztahů. Protože žalovaný v době uzavření dohody o svých nárocích vůči žalobci nevěděl, nemůže se na ně tato dohoda vztahovat. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho důkazními návrhy a zejména klíčovou otázku řízení, tj. zda je založena působnost občanského nebo obchodního zákoníku, což má zásadní význam nejen z hlediska běhu promlčecích lhůt, ale i určení typu odpovědnosti za škodu, která je v obou právních předpisech upravena odlišně. Podle dovolatele je tímto nesprávným postupem odvolacího soudu, který tuto otázku zcela pominul, jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a je založena přípustnost jeho dovolání. Navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jeno. s. ř.“). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel nenamítal a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud k návrhu žalovaného přípustnost dovolání nevyslovil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci – jak se podává z obsahu odvolání žalovaného založeného ve spisu na č.l. 131 – naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. V případě dovolání přípustného dle §239 odst. 2 o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem proto důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak nelze uplatnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován. Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Protože postupem podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít – jak plyne ze shora uvedeného – zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Zásadní právní význam dovolací soud shledal, a potud má dovolání za přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., pouze v řešení otázky, zda může být dohodou o narovnání dotčen závazek vzniklý v budoucnu. Ostatní námitky dovolatele směřující do skutkových zjištění soudu nemohou přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, jak bylo již výše naznačeno, založit. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně uzavřeli účastníci dne 2. června 1993 dohodu o vzájemném vyrovnání pohledávek, kterou odvolací soud kvalifikoval jako platnou dohodu o narovnání podle ust. §585 obč. zák., kterou si účastníci upravili mezi nimi sporná práva tak, že došlo k zániku dosavadních závazků účastníků a vznikly nové závazky, jejichž obsahem byla povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 507.173,- Kč. Vycházeje ze shodného prohlášení účastníků, „že se dohodou vyčerpávají všechny vzájemné pohledávky, ruší od počátku vzájemné vztahy“, kterým dali podle odvolacího soudu výslovně najevo, že nemají navzájem žádné pohledávky, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalovaného uplatněný formou vzájemného návrhu nemá žádné právní opodstatnění, a to ani z důvodu bezdůvodného obohacení, když plnění z tohoto právního titulu nebylo uvedenou dohodou sjednáno. Takový závěr odvolacího soudu není správný, neboť vychází z nesprávného právního posouzení věci, a dovolání žalovaného je tak důvodné. Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní základ a jehož podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového vztahu) závazkem novým. Dosavadní závazek zaniká a namísto něho vzniká nový závazek. Podle ust. §585 obč. zák. je narovnání konstruováno tak, že dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná, přičemž dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Podle §587 obč. zák. i když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů. Jak vyplývá z ust. §585 odst. 1 obč. zák., je účelem narovnání odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků, apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní. Dohoda o narovnání může být všeobecná, tj. může se týkat všech práv, která tvoří obsah určitého závazkového právního vztahu (závazku) mezi dlužníkem a věřitelëm, jak je však výslovně v tomto ustanovení uvedeno, netýká se tato dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Odvolací soud však dospěl k uvedenému závěru o neopodstatněnosti nároku žalovaného uplatněného formou vzájemného návrhu, aniž se zabýval tím, zda mohl žalovaný na jím uplatněný vzájemný návrh v době uzavření dohody o narovnání pomýšlet a zda může být touto dohodou dotčen závazek vzniklý teprve v budoucnu, čímž aplikoval ust. §585 a násl. obč. zák. neúplně a tím nesprávně. Proto v novém řízení posoudí odvolací soud uplatněný vzájemný návrh žalovaného i z tohoto pohledu, přičemž přihlédne i k ustanovení §574 odst. 2 obč. zák., podle kterého dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná. Jak vyplývá výslovně z tohoto ustanovení, lze se vzdát pouze těch práv, která v době uzavření dohody existují, přičemž se nelze platně vzdát majetkových práv, o kterých není známo, zda v budoucnu vzniknou, ani těch, která v době uzavření dohody ještě nevznikly (např. právo na náhradu škody). Námitkou nesprávnosti skutkových zjištění se dovolací soud nemohl zabývat, neboť tuto námitku není, jak shora uvedeno, možno posuzovat za stavu, kdy je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (srov. též mutatis mutandis rozhodnutí zveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k přípustnosti dovolání je podle §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že ačkoliv žalovaný podal odvolání (č.l. 124 spisu) výslovně do všech výroků I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud o odvolání žalovaného proti výroku II. ve svém rozsudku ze dne 4. dubna 2001. nerozhodl, čímž zatížil řízení tzv. jinou vadou ve smyslu §242 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky, ohledně které shledal dovolací soud dovolání přípustným a z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází, není správné, a řízení bylo zatíženo vadou ve smyslu §242 odst. 3 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání [§243a odst. 1, věta první o. s. ř.], rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 15. května 2003 JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/15/2003
Spisová značka:32 Odo 1/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.1.2002.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§585 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19