ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.260.2004.1
sp. zn. 32 Odo 260/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S.-S., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované České republice – vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o zaplacení 2 421 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycenech pod sp. zn. 3 C 87/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2003, č.j. 56 Co 3807/2003-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 56 Co 3807/2003-346, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 2002, č.j. 3 C 87/97-291, (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.), kterým byla v bodě I. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 421 792 Kč s příslušenstvím a v bodě III. a IV. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. označení účastníků, vymezení díla jako předmětu plnění a stanovení ceny, proto nemůže obstát námitka žalobkyně, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla (§37 odst. 1 obč. zák.). Pokud žalobkyně argumentovala tím, že provedla pro žalovanou tzv. vícepráce, které jí žalovaná nezaplatila, odvolací soud poukázal na skutečnost, že účastníci si smluvně ujednali, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním, přičemž dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv. vícepráce jako činnost dosud smluvně nepodložená, nebyl písemně uzavřen, a žalobkyně ani netvrdila, že by dodatek ke smlouvě uzavřen byl, tudíž požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě a je proto na místě uplatňovaný nárok nepřiznat. Pokud žalobkyně namítala, že eventuálním důvodem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobkyně vzniklo v důsledku toho, že smlouva je neplatná, bylo na žalobkyni, aby své tvrzení prokázala. Ta však na podporu svého tvrzení žádný důkaz nepřinesla a žalobkyní tvrzená skutečnost nevyplývá ani ze znaleckého posudku, proto uzavřel-li soud prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a tvrzenou skutečnost neprokázala, jde o závěr správný. Ve zjištěných skutečnostech nemá oporu rovněž tvrzení žalobkyně, že žalovaná nepostupovala ve smluvních vztazích mezi účastníky podle zásad poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák.; žalobkyní citované ustanovení na souzený případ nedopadá. Konstatoval, že nemůže obstát ani námitka žalobkyně, že soud prvního stupně řádně neučinil poučení podle §118 odst. 1 o. s. ř. Dovolávané ustanovení upravuje postup předsedy senátu po zahájení jednání a určeným způsobem soud prvního stupně postupoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost předmětné smlouvy o dílo, vyšel-li ze zjištění, že předmět díla byl sjednán určitě. Poukazuje, že odvolací soud dovodil, že předmět díla byl řádně vymezen s odkazem na projektovou dokumentaci pro realizaci díla, avšak neměl ji k dispozici a nemohl tedy posoudit, zda tato projektová dokumentace dostatečným způsobem předmět díla vymezuje. Připomíná, že přebírala stavbu rozestavěnou a z důkazů, které byly provedeny, vyplynulo, že žádný z účastníků při uzavírání smlouvy neznal přesný rozsah prací, přesný rozsah díla. Přesný stupeň rozpracovanosti díla nebyl nikdy určen, proto předmět díla nemohl být sjednán určitě. Z tohoto důvodu nemohla být určena přesně ani cena díla, proto také na další práce bylo uzavřeno 11 dodatků smlouvy. Poté však žalovaná zneužila svého práva a další dodatky smlouvy o dílo odmítla uzavřít, ač žalobkyně další práce provedla. Má za to, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nelze aplikovat §265 obch. zák. Domnívá se, že žalovaný odmítnutím zaplacení provedených prací vykonával své právo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které předpokládají, že za provedené práce je poctivé a slušné řádně a včas zaplatit. Dále vytýká odvolacímu soudu, že pominul nedostatek řádného poučení podle §118 a §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, jestliže se ukázalo, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, a že měl být z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Má za to, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil dospěl-li k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované na její úkor. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. označení účastníků, vymezení díla a stanovení ceny, není v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud nepochybil, odmítl-li námitku dovolatelky, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla, jestliže podle §536 odst. 1 obch. zák. bylo v předmětné smlouvě sjednáno provedení určitého díla pod bodem 2.0 „Z. – dostavba“ a dále v čl. 2.1 bylo dílo konkretizováno dokončením konkrétních objektů a v čl. 2.2 rozsahem prací podle cenové nabídky v členění podle bodu 2.1 s použitím standardních materiálů a na základě předaných výkazů výměr a odhadem stupně rozestavěnosti. Rovněž správně soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, konstatoval, že od pojmu díla, kterým je vždy určitá činnost, je nutno odlišit dovolatelkou napadaný předmět díla, jež je výsledkem činnosti (srov. Komentář k Obchodnímu zákoníku, Chalupa, Štenglová, Tomsa a kol., 2. vydání r. 1994 a následující vydání, C.H.BECK, komentář k §536). Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ze závěrů odvolacího soudu se nepodává, že by vůle účastníků ohledně sjednání díla byla v rozporu s jazykovým projevem uvedeným v předmětné smlouvě. Jsou-li totiž pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. Judikát RNs C 686/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.BECK, svazek 9/2001). V rozporu s hmotným právem není rovněž závěr odvolacího soudu, že na souzený případ nedopadá §265 obch. zák., jestliže soud tak dovodil ze zjištění, že požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě a žalobkyně neprokázala eventuální bezdůvodné obohacení žalované na její úkor.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Namítá-li dovolatelka, že řízení trpí vadami, která mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze k nim přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu