ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.108.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 108/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně DINAH CZ a.s. se sídlem v Praze 4, Táborská 63/27 (identifikační číslo 28162943), proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 114/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, č.j. 27 Co 265/2015-300, takto:
Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č.j. 3 C 114/2014-239, Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Podle soudu prvního stupně žalovaný zaplatil částku 140.000,- Kč, kterou účastníci sjednali jako kupní cenu předmětů převodu ve smlouvě z 1. 10. 2013, takže žalobkyně nebyla oprávněna od kupní smlouvy odstoupit.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č.j. 27 Co 265/2015-300, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě (určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí), a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni a státu náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že smlouvou z 1. 10. 2013 žalobkyně, za kterou jednal (tehdy) jediný člen představenstva JUDr. V. S., převedla žalovanému vlastnické právo k nemovitostem; smlouva plnila funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva (zajišťovala pohledávku žalovaného vůči JUDr. V. S. z titulu půjčky). Protože smlouva neobsahovala ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, je podle odvolacího soudu neplatná (§39, §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný zpochybnil (předpoklady platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva), byla již Nejvyšším soudem vyřešena, napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že smlouvou z 1. 10. 2013 prodala žalobkyně žalovanému pozemky parc. č. 122/30, 122/31, 478/28, 478/32 a 478/33 v katastrálním území S., obci J. (dále jen „nemovitosti“). Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni „ihned po podání návrhu na vklad práva vlastnického“ kupní cenu ve výši 140.000,- Kč; pokud by nezaplatil, mohla žalobkyně odstoupit od smlouvy. Žalovaný měl právo od smlouvy odstoupit, pokud by se nejpozději do 1. 1. 2014 nestal vlastníkem; „v takovém případě má kupující nárok na vrácení kupní ceny.“ K zajištění vyplacení kupní ceny vystavila žalobkyně ve prospěch žalovaného vlastní směnku, kterou však podle ujednání stran „nelze uplatnit, došlo-li k uplatnění práva zpětné koupě … a kupujícímu byla zcela uhrazena kupní cena.“ V článku II smlouvy účastníci sjednali ve prospěch žalobkyně „právo zpětné koupě ve smyslu ustanovení §610 občanského zákoníku v platném znění, spočívající v tom, že pokud prodávající zaplatí kupujícímu nejpozději do tří měsíců od podání návrhu na vklad práva vlastnického u příslušného katastrálního úřadu … částku 140.000,- Kč … přechází právo vlastnické k předmětu koupě … zpět na prodávající a tato smlouva se tak od počátku ruší.“ Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly 2. 10. 2013. Z obsahu smluvních ujednání (provázanost převodu vlastnictví a sjednaného práva zpětné koupě, deklarovaná existence směnky zajišťující vyplacení kupní ceny) a z toho, co za řízení vyšlo najevo, odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že převod vlastnického práva kupní smlouvou zajišťoval pohledávku z titulu peněžité půjčky, kterou žalovaný poskytl JUDr. V. S.
Výkladem institutu zajištění závazků převodem práva podle §553 obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009. Dovodil, že nejde o samostatný smluvní typ, nýbrž o úplatnou smlouvu o převodu práva (např. kupní) s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel, a že neobsahuje-li ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu po přijetí shora uvedeného rozhodnutí z jeho závěrů konstantně vychází (srov. např. rozsudky ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2131/2007, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5145/2008, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1386/2007, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1254/2007, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3058/2009, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2783/2008, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2012, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2012).
Ke zbylým námitkám dovolatele je třeba poznamenat následující.
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; takovou není otázka vztahující se k výkladu zastřených právních úkonů (§41a obč. zák.).
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. Tvrzení žalovaného, že strany v písemné smlouvě z 1. 10. 2013 projevily jinou než odvolacím soudem zjištěnou vůli, nepředstavuje uplatnění nesprávného právního posouzení věci; jde o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, která není – jak vyplývá již z toho, co je uvedeno výše – způsobilým dovolacím důvodem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Není-li dovolání přípustné, nelze přihlédnout k vadám řízení vymezeným v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. (to se týká námitky žalovaného vztahující se k aplikaci §118a a §118b o.s.ř.).
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. 9. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu