ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1240.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1240/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 17, proti žalované OPTREAL, spol. s r. o. se sídlem Praha 5, Holečkova 103/31, zastoupené Mgr. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 1737/52, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 143/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 17 Co 277/2013-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 17 Co 277/2013-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č. j. 18 C 143/2012-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 1.000.000,- Kč, od 31. 7. 2009 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 1.000.000,- Kč, počítaného za den 30. 7. 2009 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 17 Co 277/2013-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 4. 2008 směnnou smlouvu, jejímž předmětem byla směna pozemků ve vlastnictví žalobce za pozemky ve vlastnictví žalované. Vzhledem k nerovnosti směňovaných pozemků se žalovaná zavázala zaplatit žalobci finanční vypořádání ve výši 1.000.000,- Kč. Účastníci si sjednali, že žalovaná může vypořádání splnit i tím, že na obou oddělovaných a směňovaných pozemcích vybuduje a zavede nejpozději do 30. 6. 2009 funkční přípojky všech inženýrských sítí. Dále se dohodli, že částka 1.000.000,- Kč finančního vypořádání, kterou žalovaná složila do notářské úschovy notáře JUDr. Jiřího Kotrlíka, bude vyplacena žalobci, nedoloží-li žalovaná do 30. 6. 2009 kolaudační rozhodnutí (správně „kolaudační souhlas“) ohledně užívání přípojek. V článku II. odst. 3 směnné smlouvy se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč pro případ, že v termínu do 30. 6. 2009 nedoloží kolaudační rozhodnutí. Žalovaná tuto povinnost ve smluveném termínu nesplnila (Městský úřad Říčany, stavební úřad vydal kolaudační souhlas dne 15. 7. 2009). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) se neztotožnil s výkladem smluvního ujednání prosazovaným žalovanou, podle něhož si měly strany smlouvy dohodnout variantní vypořádání, a to buď ve formě finančního plnění, nebo ve formě plnění faktického. Z takto zjištěného skutkového stavu věci oba soudy dovodily, že účastníci si sjednali smluvní pokutu v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), k zajištění smluvní povinnosti žalované vybudovat přípojky všech inženýrských sítí a předložit do 30. 6. 2009 kolaudační souhlas s jejich užíváním. K námitce žalované, že sazba smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., odvolací soud konstatoval, že žalovaná si sjednala takové smluvní podmínky, které v případě, že je nesplní, jsou pro ni nevýhodné; uzavřel, že takto sjednaná smluvní pokuta se zřetelem k tomu, že žalovaná je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů, „principiálně nemůže být v rozporu s dobrými mravy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř.; má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu předně vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy (výslech osob, podepisujících smlouvu), a nepokusil se tak odstranit nejasnosti při výkladu smlouvy, dále že se dostatečně nezabýval její námitkou nekvalitně před soudem prvního stupně provedeného důkazního řízení a náležitě neodůvodnil své rozhodnutí (tj. blíže nevyložil, jak dospěl ke svému právnímu závěru). Napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, že smluvní pokuta zajišťovala její povinnost předložit do 30. 6. 2009 kolaudační souhlas k užívání přípojek technické infrastruktury a prosazuje, že smluvní pokuta byla sjednána nikoli pro případ porušení smluvní povinnosti, nýbrž jako sankce za výkon jejího práva volby mezi zaplacením 1.000.000,- Kč (složených předem do notářské úschovy) a vybudováním přípojek. Má tak za to, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), případně pro neurčitost vymezení zajišťované povinnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Dále namítá, že odvolací soud posoudil otázku souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy z hlediska její přiměřenosti, a tedy její platnosti, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 33 Odo 890/2002 a 33 Odo 438/2005. Nepřihlédl totiž k podstatným skutečnostem, a to k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval, dále k hodnotě zajištěné povinnosti. Připomíná, že se zpozdila se splněním této povinnosti o pouhých 15 dnů, že žalobci již byla vyplacena částka 1.000.000,- Kč finančního vypořádání z notářské úschovy, neboť v termínu nepředložila kolaudační souhlas, a že přiznáním smluvní pokuty by se žalobci dostalo trojnásobného plnění (tj. vybudované inženýrské sítě, finanční vypořádání vyplacené z notářské úschovy a smluvní pokuta). S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) změnil, případně je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, které jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; výši smluvní pokuty považuje vzhledem k hodnotě zajišťované povinnosti a rozhodovací praxi dovolacího soudu za přiměřenou, a tedy v souladu s dobrými mravy. V tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011, z něhož cituje. Závazek žalované zaplatit smluvní pokutu byl vázán na marné uplynutí lhůty k předložení požadovaných dokumentů. Podstatné je, že žalovaná, která vůči němu (spotřebiteli) vystupovala jako profesionál, měla být více obezřetná při uzavírání smlouvy, a že povinnost k zaplacení smluvní pokuty vznikla pouze díky její nedůslednosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II. bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy (tj. otázky hmotného práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož vychází právní posouzení věci odvolacím soudem. Argumentuje-li žalovaná ve prospěch svého právního názoru, že ujednání o smluvní pokutě je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, námitkou, že smluvní pokuta ve skutečnosti zajišťovala výkon jejího práva zvolit formu vypořádání, vychází z odlišného skutkového stavu věci než soud odvolací. Dovolací soud konstantně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., k čemu směřovala vůle účastníka, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012). Učinil-li odvolací soud závěr, že účastníci zajistili smluvní pokutou závazek žalované předložit notáři do 30. 6. 2009 pravomocná kolaudační rozhodnutí ohledně přípojek technické infrastruktury, dospíval ke skutkovým zjištěním. Námitka opírající kritiku právního posouzení věci o vlastní verzi skutku logicky nenaplňuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybněním právního posouzení věci není, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná namítá nesprávnost právního závěru, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, a proto ujednání o smluvní pokutě není absolutně neplatné pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Podle §544 odst. 1 obč zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. V občanskoprávních vztazích - na rozdíl od vztahů obchodněprávních - není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací §3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši smluvní pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle §3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008). Přitom pro úsudek, zda ujednání o smluvní pokutě je či není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jsou právně významné jen ty okolnosti, které byly objektivně dány v době, kdy byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní neplatnosti právního úkonu zohledňovat; mohou být rozhodné při úvaze, zda výkon práva na smluvní pokutu (platně sjednanou) je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011). Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Pro použití korektivu „dobrých mravů“ (§3 odst. 1 obč. zák.) zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k e konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody judikatura přijala a odůvodnila závěr, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jež výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám, účelu, který sledoval, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku a ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 84/08 - na něž odkazuje žalovaná, ale i další rozhodnutí - např. ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Obdobně v usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, Nejvyšší soud zopakoval, že pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11).
Odvolací soud posoudil otázku souladu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť uzavřel, že v posuzované věci smluvní pokuta nemůže být principiálně v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalovaná je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, vyjádřil názor, že taková skutečnost není sama o sobě dostatečným důvodem pro to, aby bylo ujednání o smluvní poutě možno posoudit bez dalšího jako platné. Odvolací soud pochybil, jestliže nepřihlédl k tomu, za jakých okolností byla smluvní pokuta sjednána. Součástí skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem (a který je závazný i pro soud dovolací), jsou zjištění, že účastníci se v souvislosti s nerovnocenností směňovaných pozemků dohodli na vypořádání tak, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč, popřípadě vybudovat přípojky a v termínu do 30. 6. 2009 předložit kolaudační souhlasy s jejich užíváním notáři, u něhož před tím složí částku finančního vypořádání do notářské úschovy. Smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalované předložit notáři ve sjednaném termínu kolaudační souhlasy. Není možno odhlédnout od toho, že si účastníci zároveň sjednali, že do notářské úschovy složené finanční prostředky budou vyplaceny žalobci, nedoloží-li žalovaná ve lhůtě kolaudační souhlasy (a to se také stalo). Tím, že žalobci byla uvedená částka z notářské úschovy vyplacena, došlo k vypořádání účastníků finanční formou, tedy jedním ze dvou možných sjednaných způsobů; nelze tudíž dovodit, že žalobci v důsledku nesplnění zajištěné povinnosti vznikla škoda. Z projevu vůle obsaženého ve smlouvě totiž jednoznačně vyplývá, že formy vypořádání nejsou hodnotově odlišné, jestliže žalovaná mohla finanční způsob vypořádání nahradit vybudováním přípojek, aniž si pro ten případ účastníci dohodli jakékoliv finanční dorovnání vzájemného vypořádání (naopak hodnotu vybudovaných přípojek ocenili částkou 1.000.000,- Kč). Za této situace nejenže smluvní pokuta nemohla plnit roli paušalizované náhrady škody (tj. uhrazovací funkci), ale ani roli preventivně-sankční. Výši smluvní pokuty je tak nutno považovat za přemrštěnou, neboť daleko nižší sazba pokuty by byla pro žalovanou dostatečně motivující a zároveň odrazující od porušení zajištěné smluvní povinnosti.
Protože sjednaná výše smluvní pokuty je z pohledu korektivu dobrých mravů neakceptovatelná, spočívá napadené rozhodnutí, pokud jde o platnost ujednání o smluvní pokutě, na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud, aniž se pro nadbytečnost zabýval zbylými dovolacímu námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. září 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu