ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1682.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1682/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. R., proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 665.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 139/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8 Co 1797/2006-221, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.600,- k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j. 30 C 139/2003-121, zastavil řízení o zaplacení úroků z prodlení, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 665.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že v době, kdy účastníci udržovali intimní vztah, půjčil žalobce žalované bezúročně dne 21. 7. 1998 částku 20.000,- Kč a dne 12. 8. 1998 částku 70.000,- Kč, které se mu zavázala vrátit
do 30. 9. 1998. Pro případ, že žalovaná půjčené částky nevrátí včas, si účastníci sjednali smluvní pokutu za každý, byť jen započatý, měsíc prodlení ve výši 4.000,- Kč u první půjčky a ve výši 15.000,- Kč u druhé z nich. Žalovaná peníze potřebovala pro udržení své podnikatelské činnosti. V době tvrzených finančních potíží žalovaná uzavřela dvě leasingové smlouvy na automobily pro potřebu podnikání a se žalobcem cestovala
na drahé zahraniční dovolené, které získala v souvislosti s podnikatelskými aktivitami zdarma. Žalovaná žalobci částky ve sjednané lhůtě nevrátila; dne 2. 1. 2002 písemně prohlásila, že uznává pohledávku žalobce ve výši 665.000,- Kč, která vznikla z dlužních úpisů ze dne 21. 7. 1998 a ze dne 12. 8. 1998 a představuje smluvní pokuty za 35 měsíců prodlení za období od února 1999 do prosince 2001 včetně. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1999, č. j. 5 C 65/99-17, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2000, č. j. 15 Co 123/2000-27, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky 90.000,- Kč (dlužné půjčky) s příslušenstvím a 95.000,- Kč (smluvní pokuty za období do ledna 1999) s příslušenstvím. V roce 1998 se úroková sazba z úvěrů poskytovaných bankami pohybovala od 14,8 do 19 % ročně. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli v souladu s §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) dvě smlouvy o půjčce, které vyhodnotil jako platné právní úkony. Součástí těchto smluv bylo ujednání o smluvních pokutách (§544 obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalované, že ujednání o smluvních pokutách jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatnými právními úkony (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.). Vyšel z úvahy, že žalovaná, která je vysokoškolsky vzdělanou osobou, si musela být vědoma, jaké povinnosti přebírá. Ke svému závazku se přihlásila tím, že uznala dne 2. 1. 2002 svůj dluh (§558 obč. zák.) a vůči pohledávkám žalobce uplatnila námitky započtení svých pohledávek. Okolnost, že smluvní pokuty převyšují běžné úroky z úvěrů u bank, nepovažoval za relevantní, neboť jde o jiný institut, žalobce půjčky poskytl bezúročně a v tomto řízení se úroků z prodlení vzdal.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8 Co 1797/2006-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 665.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z výpovědí žalobce a žalované jako účastníků řízení, jimiž doplnil dokazování (§213 odst. 2, 3 a §213a odst. 1 o. s. ř.), zjistil, že žalobce finanční prostředky žalované půjčoval ze svých úspor, které tvořily milionové částky, nadto z pozice nepodnikajícího (nepracujícího) invalidního důchodce; s poskytnutými finančními prostředky neměl v plánu podnikat. Žalované důvěřoval, ačkoliv měl představu o pasivech její podnikatelské činnosti. Na základě skutkového zjištění, které převzal od soudu prvního stupně, a jež učinil z jím provedených důkazů, odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuty byly sjednány v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto jsou absolutně neplatné podle §39 obč. zák. Vyslovil názor, že se zřetelem k rozhodným okolnostem daného případu byly smluvní pokuty sjednány v nepřiměřené výši a nebyla tak naplněna žádná z funkcí tohoto institutu. Vzhledem k poměrům na straně žalobce nelze uvažovat s jakoukoli škodou výrazněji přesahující půjčené částky, která by vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti splnit závazek včas; žalobce mohl být poškozen v intencích obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Protože sjednané smluvní pokuty představují zhruba 2,5 násobek půjčených částek, nemohou plnit reparační funkci. Sankční účel dohod o smluvních pokutách byl již realizován v předchozím soudním řízení v podobě přiznaných úroků z prodlení. Ani preventivní účel smluvních pokut nebyl naplněn, jelikož žalobce poskytl žalované nevysoké částky na poměrně krátkou dobu, a tak nelze uvažovat o zvýšeném důrazu na předcházení případným škodám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. S poukazem na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, že v době uzavření smluv byl nepodnikajícím invalidním důchodcem. Přihlédl tak k novým nepravdivým skutečnostem, jež nebyly účastníky tvrzeny, ačkoli ze související věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 Co 859/2005 mu musela být známa skutečnost,
že v rozhodné době byl jediným společníkem obchodní společnosti J. s. r. o., kterou založil na jaře 1998. Odvolacímu soudu s odkazem na dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkl, že při rozhodnutí v rozporu s §159a odst. 4 o. s. ř. aplikoval §3 odst. 1 obč. zák., jehož použití bylo v tomto řízení vyloučeno. Byl totiž pro něho závazný pravomocný výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 65/1999, v němž tento soud závazně pro účastníky řízení v rámci posouzení předběžné otázky neshledal ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy. Není srozuměn ani se závěrem, že dohody o smluvní pokutě jsou pro nepřiměřenou výši v rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že absolutní výše smluvní pokuty není omezena žádným zákonným ustanovením a že právní teorie ani soudní praxe neposkytuje jasné vodítko k určení její výše. Odvolací soud v rozporu s judikaturou nevzal v potaz okolnosti případu na obou stranách sporu. Nepřihlédl k tomu, že žalovaná byla v prodlení 35 měsíců. Má za to, že toto počínání je vysoce nemravné a v rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Je přesvědčen, že smluvní pokuty splňovaly všechny své funkce. Okolnost, že jejich výše představuje ročně zhruba 2,5 násobek dlužných částek, považuje za nerozhodnou, neboť to je úměrné délce prodlení. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který spolehlivě z výpovědí účastníků zjistil skutečnosti týkající se jejich osobních poměrů
a původu půjčených peněžních prostředků. Polemizuje s výhradami žalobce argumentací, že výše smluvních pokut, které činí 240 %, resp. 257 % ročně z půjčených částek, není vzhledem ke všem okolnostem případu přiměřená a společensky akceptovatelná (v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000). Má za to, že samotné peněžité půjčky neopravňovaly nasmlouvat mimořádně vysoké smluvní pokuty, neboť včasné nesplnění povinností půjčky vrátit nemohlo žalobci způsobit výraznější škodu (nanejvýš ve výši ušlých úroků, jež mohl žalobce obdržet z vkladu těchto peněz) a fatálně se ho dotknout. Zdůrazňuje, že vzhledem k intimní známosti účastníků vnímala půjčky spíše jako přátelskou výpomoc a ujednání o smluvních pokutách jako formalitu. Předchozí řízení probíhalo v roce 1999, kdy spolu ještě udržovali vztah a byli spolu na dovolené v Izraeli, kterou žalobci oplácela půjčky. Toto řízení považovala za určitou právní jistotu žalobce, který ji ujišťoval, že jde jen o pojistku proti promlčení pohledávky. Námitku, že odvolací soud postupoval v rozporu s §159a odst. 4 o. s. ř., neuznává, jelikož se soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 65/99 otázkou případného rozporu smluvních pokut s dobrými mravy nezabývaly a nijak ji nejudikovaly. Nadto se toto řízení týkalo jiného předmětu, a to jistiny s příslušenstvím a smluvních pokut
za období září 1998 až leden 1999 s příslušenstvím. Po rekapitulaci konkrétního peněžitého a naturálního plnění, které žalobci v souvislosti s půjčkami již poskytla
a ještě bude muset na základě soudního rozhodnutí poskytnout, i nadále tvrdí,
že ujednání o smluvních pokutách je v rozporu s dobrými mravy a tudíž absolutně neplatné podle §39 obč. zák. S poukazem na úpravu tzv. lichevních smluv podle §879 obecného občanského zákoníku a na závěry, které vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí sp. zn. 3 To 904/99, k naplnění znaku trestného činu lichvy již při sjednaném úroku ve výši 180 % ročně, navrhla dovolání žalobce zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla s účinností ode dne
1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobce odvolacímu soudu vytkl, že postupoval v rozporu s §159a odst. 4 o. s. ř., jestliže posoudil ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, ačkoli v předchozím řízení na základě téhož smluvního ujednání bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 C 65/99, vyhověno jeho žalobě na zaplacení smluvní pokuty za jiné období. Žalobce má za to, že výrok tohoto pravomocného rozsudku byl pro odvolací soud závazný, neboť v něm byl předběžně vyřešen právní vztah účastníků i pro další spory.
Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v §135 odst. 1 obč. zák. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba §135 odst. 2 o. s. ř. vykládat
v kontextu s §159a o. s. ř. Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle §159a odst. 4 o. s. ř.
v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení
a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Jak se podává z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře vedeném pod sp. zn. 5 C 215/99, žalobce se po žalované domáhal žalobou zaplacení částek 90.000,- Kč s příslušenstvím představující nevrácené půjčky, které jí poskytl 21. 7. 1998 a 12. 8. 1998, a 95.000,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokuty za období od 1. 10. 1998 do 1. 2. 1999 (správně 31. 1. 1999). Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1999, č. j. 5 C 65/99-17, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 29. 2. 2000, č. j. 15 Co 123/2000-27, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky 90.000,- Kč a 95.000,- Kč, obě s blíže specifikovanými úroky z prodlení. Rozhodnutí nabylo právní moci 18. 9. 1999, resp. 21. 3. 2000. Na základě provedeného dokazování soudy dospěly k závěru,
že žalovaná nesplnila svůj závazek ze smluv o půjčce vrátit žalobci do 30. 9. 1998 poskytnuté částky 20.000,- Kč a 70.000,- Kč (§657 obč. zák.) a že jí v důsledku prodlení vznikla povinnost zaplatit mu za období od 1. 10. 1998 do 1. 2. 1999 písemně sjednané smluvní pokuty ve výši 4.000,- Kč a 15.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení (§544 obč. zák.). Jak vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, soudy neposuzovaly otázku, zda ujednání o smluvní pokutě jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatnými právními úkony (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.).
Vzhledem k řečenému se nemůže prosadit námitka žalobce, že odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že postupoval v rozporu s §159a odst. 4, resp. §135 odst. 2
o. s. ř. V řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 65/99 se totiž soudy otázkou, zda ujednání o smluvní pokutě jsou či nejsou v rozporu s dobrými mravy, vůbec nezabývaly a žádný právní závěr k ní nezaujaly. Nelze tudíž přisvědčit žalobci, že v tomto řízení byla pro posuzovanou věc závazně jako předběžná vyřešena otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávnost skutkového zjištění, že v době, kdy žalované poskytl ze svých úspor půjčky, byl nepodnikajícím invalidním důchodcem. Tvrdí, že odvolacímu soudu musela být z jeho rozhodovací činnosti známa skutečnost, že v té době byl jediným společníkem obchodní společnosti J. s. r. o. a že tudíž nemohl být nepodnikajícím a nepracujícím invalidním důchodcem. Žalobce tyto námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Posuzováno podle jejich obsahového vylíčení (§41 odst. 2 o. s. ř.) jsou tyto námitky uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., v jehož rámci lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že žalobce v době, kdy žalované půjčil ze svých milionových úspor částky 20.000,- Kč a 70.000,- Kč, byl nepodnikajícím (nepracujícím) invalidním důchodcem a že s půjčenými finančními prostředky neměl v plánu podnikat, učinil odvolací soud z výpovědi samotného žalobce jako účastníka řízení (za jeho výslovného souhlasu podle §131 o. s. ř.), jíž bylo spolu s účastnickou výpovědí žalované v odvolacím řízení doplněno dokazování v souladu s §213 odst. 2, 3 a §213a odst. 1
o. s. ř. ve spojení s §120 odst. 3 věty první o. s. ř. Naopak žalobcem tvrzená skutečnost, že v rozhodné době byl jediným společníkem obchodní společnosti J. s. r. o., kterou založil na jaře 1998, z obsahu spisu nevyplývá. Lze tak uzavřít, že zpochybňované skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení vyšel, má oporu v provedeném důkazu. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 4.000,- Kč za každý měsíc prodlení s vrácením půjčky 20.000,- Kč a ve výši 15.000,- Kč za každý měsíc prodlení s vrácením půjčky 70.000,- Kč jsou podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy
je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky,
z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
V posuzovaném případě si účastníci ve smlouvách o půjčce 20.000,- Kč ze dne 21. 7. 1998 a 70.000,- Kč ze dne 12. 8. 1998 sjednali smluvní pokutu za každý, byť jen započatý, měsíc prodlení ve výši 4.000,- Kč u první půjčky a ve výši 15.000,- Kč
u druhé z nich. Přiměřenost výše smluvních pokut je třeba v daném případě posuzovat především z pohledu zajištěných povinností vrátit ve sjednané lhůtě splatnosti půjčené částky. Mají-li být smluvní pokuty z hlediska jejich souladu s dobrými mravy přiměřené jednotlivým funkcím, které mají plnit, jeví se jejich takto sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní a sankční, tak funkci reparační by obě smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů v dané věci plnily i v případě, kdyby byly sjednány v nižší hodnotě. I tak by byly dostatečným stimulem ke splnění povinností, dostatečně citelnou majetkovou sankcí pro případ, že žalovaná svým povinnostem nedostojí a odpovídajícím zabezpečením žalobce proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěných povinností vzniknout. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno v posuzovaném případě usuzovat z její celkové výše, která byla závislá na délce
doby, během níž byla žalovaná v prodlení se splněním zajištěných povinností, ale ze vzájemného poměru zajištěných povinností a sazby smluvních pokut sjednané
za stanovenou časovou jednotku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry této sankční povinnosti již ustálila (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopisu Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 403,
ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn.
33 Odo 438/2005, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006). Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,67 % , resp. 0,71 % denně z dlužných částek je již nutno považovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Protože odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a právní posouzení věci založil na správném výkladu §3 odst. 1, §39 a §544 obč. zák., nepodařilo se žalobci zpochybnit správnost napadeného rozsudku ani výhradami vystihujícími dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 25.300,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3
a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu