ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3318.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3318/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, proti žalovaným 1) Bc. P. B. , a 2) Č. B. , zastoupeným Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení 2.220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 5/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 1. 3. 2013 žalobu, jíž se po žalovaných domáhá zaplacení 2.200.000,- Kč (s příslušenstvím) z titulu smluv o půjčce. Podáním z 8. 8. 2013, doplněným dne 3. 9. 2013, požádala o osvobození od soudního poplatku za žalobu s odůvodněním, že jí její aktuální hospodářské poměry neumožňují soudní poplatek uhradit.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2014, č. j. 49 C 5/2013-88, jímž žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že její v řízení zjištěné poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Namítá, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013), v níž je dovozováno, že do závěru, zda je účastník řízení schopen s ohledem na své poměry zaplatit soudní poplatek, se musí promítnout všechny okolnosti, které vypovídají o jeho poměrech. Odvolací soud pochybil, neboť její schopnost hradit soudní poplatek nepoměřoval náležitě jejími aktuálními hospodářskými a sociálními poměry.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že aktuální hospodářská situace, v níž se žalobkyně podle vlastního tvrzení nachází, by nasvědčovala tomu, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, avšak při její konfrontaci s ostatními zjištěnými okolnostmi případu není namístě osvobození přiznat. Neuvěřil žalobkyni, že jejím jediným příjmem je mzda v call centru (3.700,- Kč měsíčně). Akcentoval, že žalobkyně donedávna disponovala miliónovými částkami (cca 23.000.000,- Kč), které prohospodařila tím, že je – při svém zcela nedostatečném příjmu z pracovní činnosti - postupně půjčila třetím osobám; takový postup se vymyká běžnému hospodaření a žalobkyně za něj musí nést odpovědnost.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Odkaz žalobkyně na níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý. V usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, které je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud posuzoval, zda lze žadateli (účastníku řízení) odepřít osvobození od soudních poplatků jen proto, že jako podnikatel neunesl „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko. Žalobkyně nepodniká v oblasti finančních půjček a skutečnost, že finanční obnos ve výši cca 23.000.000,- Kč, s nímž měla oprávnění disponovat, „prohospodařila“ půjčkami třetím osobám, nemůže být - logicky vzato - vnímána jako důsledek její podnikatelské činnosti. V usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, stejně jako v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, Nejvyšší soud vytkl odvolacím soudům, že při rozhodování o návrzích na přiznání osvobození od soudních poplatků nepřihlédly ke všem relevantním hlediskům (v případě žadatele - právnické osoby k povaze její podnikatelské činnosti a ke stavu a struktuře jejího majetku a v případě žadatele - fyzické osoby k výši dluhů, které splácí). V posuzovaném případě však odvolací soud nepřehlédl žádnou z relevantních skutečností a v komplexu je řádně vyhodnotil. Tvrzení žalobkyně, že žije z výdělku 3.700,- Kč měsíčně, zcela správně konfrontoval s jejím dalším tvrzením, že za uváděné výdělkové situace (tj. při jediném příjmu ve výši 3.700,- Kč měsíčně) částku cca 23.000.000,- Kč, kterou si půjčila od své matky, postupně „rozpůjčila“ žalovaným a třetím osobám, vůči nimž má nyní pohledávky dosahující 10.000.000,- Kč. Logicky bezchybná je úvaha odvolacího soudu, že nelze mít za věrohodné tvrzení žalobkyně, že jejím jediným aktivem je v současné době měsíční výdělek 3.700,- Kč, z něhož hradí všechny své výdaje a který nestačí k úhradě soudního poplatku za žalobu. Nelze totiž uvěřit tomu, že průměrně inteligentní a psychicky zdravá osoba, která pracuje s příjmem nedosahujícím výši minimální mzdy, získanou půjčku v řádech desítek milionů korun nepoužije alespoň zčásti pro sebe (např. k tvorbě vlastní finanční rezervy), nýbrž ji bezezbytku „rozpůjčí“ třetím osobám. I pokud by žalobkyně skutečně takto s půjčkou od své matky naložila, musí nést důsledky svého počínání, neboť na stát je nelze přenášet. Řečeno jinak, žadatel nemůže právem po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat. Takové počínání nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že při rozhodování, zda žalobkyni jako účastníku řízení přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli, bylo namístě vzít v potaz jak skutečnost, že v době podání žaloby (tj. ke dni splatnosti soudního poplatku) vlastnila řadu nemovitostí, které nebyly zatíženy a s nimiž mohla disponovat (v nakládání s tímto majetkem byla omezena až po podání žaloby), tak zohlednit, že vlastnila (obchodovatelný) majetkový podíl v obchodní společnosti SOLIDE INVEST s.r.o. (insolvenční řízení totiž bylo zahájeno až 29. 8. 2013).
Odvolací soud se tedy od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej výše citovaná usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013) neodchýlil, jestliže uzavřel, že u žalobkyně nejsou naplněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků; zvažoval totiž všechna zjištěná relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků a hodnotil je v jejich vzájemnosti.
Argumentace žalobkyně, že odvolací soud rozhodoval o otázce, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena, nemůže obstát. Přiznání osvobození od soudních poplatků totiž vyžaduje vždy hodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat. Rozhodování o žádostech účastníků řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze zobecnit, neboť je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání.
Bezcenné jsou pak dovolací námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování vycházel z nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištění týkajících se jejího majetku. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Namítá-li žalobkyně, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu