ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4900.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4900/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. T. , zastoupeného Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka 11, proti žalovanému F. C. , zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, o 87.480,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 208/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2010, č.j. 13 Co 45/2009-78, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č.j. 11 C 208/2007-47, Okresní soud Brno - venkov uložil žalovanému zaplatit žalobci 6.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), žalobu o zaplacení 208.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce z 20. 11. 2004 je – bez ohledu na to, zda základem pro její výpočet byla celá půjčená částka nebo aktuální zůstatek dluhu – neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č.j. 13 Co 45/2009-78, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném žalobu zamítajícím výroku věci samé v rozsahu 120.520,- Kč potvrdil, změnil jej tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 87.480,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě v písemné smlouvě o půjčce není neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 odst. 1 obč. zák.) a že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1% z dlužné částky denně není nepřiměřená, ujednání se nepříčí dobrým mravům, takže není – se zřetelem na konkrétní okolnosti – neplatné (§39 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl v měnícím výroku věci samé žalovaný dovoláním, jímž zpochybnil právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Prosazuje názor, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě obsažené v písemné smlouvě o půjčce absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to bez ohledu na kapitalizovanou výši pokuty za celé období prodlení se splněním dluhu. Odvolacímu soudu vytýká, že platnost ujednání o smluvní pokutě posuzoval nikoliv z pohledu okolností v době uzavření smlouvy o půjčce, ale na základě skutečností, které nastaly až po jejím uzavření, což označuje za nepřípustnou konvalidaci absolutně neplatného právního úkonu. To, že nesplatil půjčku ani po uplynutí více než pěti let od termínu splatnosti, neznamená, že se nemůže bránit splnění povinnosti zaplatit smluvní pokutu poukazem na rozpor s dobrými mravy. Závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy není možné podmiňovat tím, zda dlužník sám jedná v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Smlouva o půjčce v části týkající se smluvní pokuty je podle žalovaného neplatná i proto, že není určitá (§37 odst. 1 obč. zák.). Z použitého obratu „při nedodržení smluvních podmínek“ není zřejmé, co se má konkrétně na mysli (zda nějaké formulářové smluvní podmínky nebo podmínky smlouvy jako právního úkonu ve smyslu §36 obč. zák., případně splnění smluvních povinností oběma stranami nebo jednou z nich). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí v napadeném výroku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“); důvodné však není.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené v písemné smlouvě o půjčce z 20. 11. 2004.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (§544 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud – převzav skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně – vyšel z toho, že 20. 11. 2004 předal žalobce žalovanému 25.000,- Kč jako půjčku, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 2004. V písemné smlouvě o půjčce účastníci sjednali, že „při nedodržení smluvních podmínek“ se žalovaný zavazuje zaplatit 1% „z celkové dlužné částky“ denně. Žalovaný nesplnil povinnost řádně a včas předmět půjčky vrátit, žalobce prostřednictvím PROFI-CZ spol. s r.o. (identifikační číslo 26347881) vymohl na žalovaném celkem 19.000,- Kč (15.000,- Kč 29. 4. 2005, 1.000,- Kč 22. 2. 2006, 1.000,- Kč 7. 4. 2006, 1.000,- Kč 4. 5. 2006 a 1.000,- Kč 25. 8. 2006), zbytek dluhu ve výši 6.000,- Kč (s příslušenstvím) mu byl pravomocně přisouzen shora citovaným rozsudkem soudu prvního stupně. Za základ pro výpočet výše smluvní pokuty za dobu od 1. 1. 2005 do 12. 4. 2007 vzal odvolací soud vždy aktuální výši dluhu s přihlédnutím k tomu, co bylo na žalovaném postupně vymoženo, a dospěl k částce 87.480,- Kč. Druhý odstavec smlouvy z 20. 11. 2004 ( „Tímto se pan F. C. ... zavazuje splatit dlužnou částku do 31. 12. 2004. Při nedodržení smluvních podmínek se dále zavazuje zaplatit 1% z celkové dlužné částky denně.“ ) vyložil tak, že nedodržením smluvních podmínek je nesplnění povinnosti dlužníka vrátit předmět půjčky do 31. 12. 2004.
Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím neurčitý – je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2, 3 obč. zák. Druhý odstavec smlouvy z 20. 11. 2004 (viz shora) není – jak správně uzavřel odvolací soud – neurčitý. Z jeho jazykového vyjádření jednoznačně (bez nutnosti použít výkladová pravidla) vyplývá, že „nedodržením smluvních podmínek“ je nesplacení dluhu do 31. 12. 2004; poté, co žalobce předal peněžní částku žalovanému, ostatně nepřicházejí žádné jiné „smluvní podmínky“ do úvahy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené výši.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu za nesplnění povinnosti zaplatit peněžitý dluh ustálila na tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Uvedené – jak rovněž dovodila judikatura – neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty.
V projednávaném případě odvolací soud – respektuje shora uvedené judikatorní závěry – přihlédl ke specifickým okolnostem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů. Účastníci – ač jim to ustanovení §658 odst. 1 obč. zák. dovolovalo – nesjednali úroky z půjčené částky (úplatu za půjčení peněz) a výše (bezúročné) půjčky i sjednaná doba, do kdy měl dlužník peníze vrátit, nepředstavovaly pro žalovaného zvýšené riziko s případným neúměrným finančním postihem za nesplnění povinnosti splatit (řádně a včas) dluh. Splnění povinnosti dlužníka zajištěné smluvní pokutou včas, případně v rozumné (přiměřené) lhůtě po sjednaném termínu splatnosti, by samo o sobě k závěru o nepřiměřenosti dohodnuté procentní sazby nevedlo. Jestliže celková částka smluvní pokuty výrazně překročila částku, kterou žalobce žalovanému půjčil, je to důsledek dlouhodobého prodlení spojeného s navyšováním denní sazby pokuty, čemuž mohl žalovaný zabránit, pokud by přistoupil ke splnění své povinnosti jako odpovědný subjekt práva. Přestože se zavázal vrátit žalobci dluh jednorázově, tak první (nedobrovolné) částečné plnění následovalo až po téměř čtyřech měsících od doby, kdy měl plnit, přičemž o povinnosti zaplatit zbytek jistiny rozhodl soud prvního stupně tři a půl roku od splatnosti půjčky v řízení zahájeném žalobcem 17. 4. 2007. Vymáhání dluhu prostřednictvím PROFI-CZ spol. s r.o. a nezbytnost domáhat se svého práva u soudu odvolací soud správně identifikoval s úmyslem (pohnutkou) žalovaného půjčené peníze žalobci nevrátit vůbec, popřípadě jen v omezeném rozsahu.
Lze uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke shora uvedeným okolnostem případu přiměřená a ujednání obsažené v písemné smlouvě o půjčce z 20. 11. 2004 proto není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Pohnutka, s níž žalovaný přistupoval k uzavření smlouvy o půjčce, patří k okolnostem významným pro posouzení souladnosti ujednání o smluvní pokutě s imperativem dobrých mravů; proto je výtka, podle níž měl odvolací soud smluvní pokutu za přiměřenou (jen) proto, že žalovaný sám jednal v rozporu s dobrými mravy tak, že dluh nesplatil řádně a včas, bezcenná. Jinak řečeno, závěr o platnosti ujednání o smluvní pokutě není podmíněn následným jednáním žalovaného, nýbrž jen jeho (počátečním) úmyslem vyhnout se povinnosti vrátit půjčené peníze. Z toho vyplývá i nesprávnost úvahy žalovaného, že odvolací soud posuzoval soulad ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy prizmatem okolností, které nastaly až v době po uzavření smlouvy o půjčce; kapitalizovaná smluvní pokuta za celé rozhodné období totiž není – jak se podává z výkladu shora – důvodem pro její zhodnocení jako nemravné.
Protože se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobci, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2012
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu