ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1385.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1385/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., proti žalovanému P. N., o zaplacení 300.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 1/2003, o dovolání obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení smluvní pokuty 1.000,- Kč od 20. 12. 1996 za každý den prodlení do zaplacení částky 300.000,- Kč, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 300.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč. Uváděl, že tento finanční obnos žalovanému půjčil a on mu ve sjednané lhůtě půjčku nevrátil. Smluvní pokuta byla sjednána písemně.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 12. 5. 2000, č. j. 10 C 196/99-39, byl v části, jíž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 20 Co 81/2000-67, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení a kdy jeho v pořadí druhý – žalobu zamítající – rozsudek ze dne 31. 8. 2001, č. j. 10 C 196/99-118, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 20 C 140/2002-160, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2003, č. j. 33 Odo 345/2003-247, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč; v dalším jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání.
Dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v písemné smlouvě o půjčce ze dne 19. 6. 1996 je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům pro nepřiměřenost sjednané pokuty. S důrazem na zásadu pacta sunt servanda vyjadřuje přesvědčení, že výše smluvní pokuty neodporuje dobrým mravům. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by se domáhal smluvní pokuty z jiných pohnutek než proto, aby účinně zajistil svou půjčku ve výši 300.000,- Kč. Připomíná, že žalovanému nabízel v rámci mimosoudního vypořádání vztahů snížení smluvní pokuty na polovinu a soud tak měl možnost moderovat výši pokuty, nabyl-li přesvědčení o její nepřiměřenosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. s tím, že v dané věci byly vydány soudem prvního stupně již tři rozsudky, přičemž soud prvního stupně byl při vydání svého v pořadí třetího rozhodnutí vázán (stejně jako odvolací soud) právním názorem dovolacího soudu, že skutkový závěr soudů o zaplacení dluhu byl založen na zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a na chybné logice úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno. Žalovaný vytýká soudu prvního stupně, že po rozhodnutí dovolacího soudu „nepokračoval v řízení shromažďováním dalších důkazů“, nepřipustil jím navrhované důkazy s odůvodněním, že by nepřinesly žádné další poznatky k řešení případu, a ve věci rozhodl. Žalovaný s důvody odmítnutí provedení dalších důkazů polemizuje, hodnotí postup soudů při provádění a hodnocení důkazů a znovu předkládá vlastní verzi skutku. Má za to, že během vleklého soudního řízení prokázal, že žalobci dlužnou částku 300.000,- Kč vrátil. Namítá, že „oba napadené rozsudky a jednání obou soudů, které jim předcházelo, trpí závažnou vadou ohledně rozhodnutí o jeho povinnosti zaplatit částku 300.000,- Kč“ a „obě napadená rozhodnutí v tomto výroku byla nesprávně právně posouzena, rozhodnutí není logicky odůvodněno a neodpovídá provedeným důkazům“. Navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o zaplacení částky 300.000,- Kč a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o dovolání protistrany, navrhl žalovaný jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně pro nedůvodnost. Je přesvědčen, že řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty nemá zásadní právní význam, neboť tato problematika již byla v minulosti dovolacím soudem řešena. Souhlasí tak se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč denně je nepřiměřeně vysoká, a připomíná, že v současné době dosahuje smluvní pokuta již více než 3,000.000,- Kč.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas osobami k tomu legitimovanými při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky; ty neztrácejí svou solitérní povahu a přípustnost dovolání z pohledu občanského soudního řádu je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť.
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Názor žalovaného, že jeho dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nemůže v posuzovaném případě obstát, neboť tímto dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán po zrušujícím (kasačním) rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně rozhodl ve věci o zaplacení 300.000,- Kč jinak, než v rozsudku ze dne ze dne 31. 8. 2001, č. j. 10 C 196/99-118 (jímž byla žaloba o zaplacení 300.000,- Kč zamítnuta) nikoli proto, že byl vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proto, že se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998, popř. usnesení ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 755/2002). Přípustnost dovolání žalovaného tak může být založena již jen ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Ze znění §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně argumentuje rovněž nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že nesouhlasí jednak se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a dále že namítá existenci tzv. jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčen, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, nesprávně dovodil, že žalovaný v řízení neprokázal své tvrzení, že žalobci půjčku postupně uhradil. Podstatou jeho dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně nedostatečně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. kdyby vzal v úvahu všechny skutečnosti, které byly v řízení zjištěny či vyšly za řízení najevo a svědčí ve prospěch tvrzení žalovaného, že půjčený obnos již žalobci uhradil, na důkaz čehož mu byl žalobcem vydán originál smlouvy o půjčce, a pokud by se nedopustil vytýkané vady řízení (tzn. zopakoval některé důkazy, případně doplnil dokazování o další důkazy), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný žalobci částku 300.000,- Kč nedluží. Jinak řečeno výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Žalovaný tedy ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jediný by byl způsobilý založit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neuplatnil. Jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tak nemůže být podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a bylo shledáno důvodným.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 19. 12. 1996 je neplatné, neboť dojednaná pokuta není přiměřená výši dlužné částky, činí více jak 120 % z dlužné částky a je téměř šestinásobkem úroku z prodlení, což se příčí dobrým mravům.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
V posuzované věci začlenili účastníci do jimi uzavřené smlouvy o půjčce, jíž žalobce půjčoval žalovanému finanční částku 300.000,- Kč ujednání, podle něhož byla pro případ prodlení s vrácením dluhu mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení až do dne zaplacení dluhu. Písemným ujednáním byla tedy ve prospěch žalobce sjednána smluvní pokuta, jíž byla zajištěna smluvní povinnost žalovaného vrátit půjčku ve lhůtě splatnosti, tzn. do 6 měsíců od uzavření smlouvy a převzetí peněz. Jak dovodily shodně soudy obou stupňů, žalovaný žalobci částku 300.000,- Kč dosud neuhradil.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč denně, což představuje 0,33 % z dlužné částky za každý den prodlení. Lze přisvědčit žalobci, že taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006). V posuzované věci je konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostojí povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která již uplynula (a dále plyne) ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Přisvědčit lze žalobci rovněž v tom, že žádná z dosud zjištěných okolností případu, tedy zejména jeho motivace požadovat smluvní pokutu, není způsobilá založit rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy.
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,33 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem na dosud zjištěné okolnosti daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403, je nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí je poměřována kritériem dobrých mravů podstatně vyšší dojednaná sankce (1 % denně), nežli byla sjednána v dané věci. Naopak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, v němž bylo dovozeno, že smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky denně je ještě z pohledu dobrých mravů obecně akceptovatelná. Také se sluší uvést, že dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze proto jen velmi obtížně zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované, věci.
Jen pro úplnost je namístě uvést, že nelze přisvědčit výtce žalobce, že jevila-li se odvolacímu soudu smluvní pokuta nepřiměřeně vysokou, měl možnost ji moderovat. Zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a smluvní pokutu může snížit až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku, občanský zákoník nedává soudu právo snížit vysokou smluvní pokutu a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle §3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Lze uzavřít, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn důvodně, a dovolací soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu