ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.35.2007
sp. zn. 4 Ads 35/2007 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. M.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
376/1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. 3. 2005, č. j. 2005/18924/21, jímž bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 7. 3. 2005,
č. j. KUOK/3997/05/OSV-DS/7025/SD-36, kterým byl zamítnut návrh žalobce na povolení
obnovy řízení týkající se pravomocného rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého
kraje ze dne 3. 2. 2005, č. j. KUOK/1363/05/OSV-DS/7025/SD-10. Posledně uvedeným
rozhodnutím bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí starosty města
Zábřeh ze dne 5. 1. 2005, zn. S/12/05, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyloučení všech
pracovníků Městského úřadu Zábřeh.
Žalobce současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o uvedené
žalobě. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2005, č. j. 1 Cad 26/2005 – 34, tento návrh
zamítl. Toto usnesení žalobce napadl kasační stížností a požádal, aby mu pro řízení o kasační
stížnosti byla zástupkyní ustanovena Mgr. Pavla Frodlová, advokátka, se sídlem v Šumperku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2006, č. j. 1 Cad 26/2005 – 76,
(tj. usnesením napadeném kasační stížností, o níž je tímto rozsudkem rozhodováno) ustanovil
žalobci pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 34, zástupkyní Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátku, se sídlem Muchova
9/223, Praha 6. Své usnesení odůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že řízení je vedeno
u Městského soudu v Praze, soud žalobci ustanovil zástupkyni se sídlem v Praze.
Toto usnesení napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, v níž konstatuje,
že v dalších neskončených věcech vedených u Městského soudu v Praze jej již zastupují
advokáti JUDr. Vít Vohánka nebo JUDr. Vlastibor Vejvoda. V posuzované věci ustanovená
zástupkyně JUDr. Dagmar Dřímalová podle tvrzení stěžovatele s ním vůbec nekomunikuje.
Dále upozornil, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci omezen ve způsobilosti
k právním úkonům.
Vzhledem ke sdělení stěžovatele o omezení ve způsobilosti k právním úkonům, požádal
Nejvyšší správní soud nejdříve Okresního soud v Šumperku o ověření této informace
a eventuelní sdělení stavu řízení. Nejvyššímu správnímu soudu byl k výzvě předložen rozsudek
Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, a rozsudek Okresního soudu
v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42. Z nich Nejvyšší správní soud z jistil,
že uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel omezen ve způsobilosti
k právním úkonům tak, že tento je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě
právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní
smlouvy a vykonávat zaměstnání, v němž by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést
k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám. Rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, bylo zastaveno řízení
zahájené usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1994, č. j. P 335/88 – 101,
o změnu omezení způsobilosti k právním úkonům, případně o zbavení způsobilosti k právním
úkonům S. M., nar. X. Dále bylo rozhodnuto tak, že se návrh S. M., podaný u Okresního soudu
v Šumperku dne 11. 5. 2000, kterým se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v
Olomouci, č. j. Nc 1565/86 – 42, (17 Sen 16/87) podle ust. §190 občanského soudního řádu,
zamítá. Současně bylo rozhodnuto tak, že soud ponechává omezení stěžovatele ve způsobilosti k
právním úkonům, jak bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9.
1987, č. j. Nc 1565/86 – 42, (17 Sen 16/87) tak, že tento je schopen samostatně činit veškeré
právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně
uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z
chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo ke značným
hmotným škodám. K tomuto závěru dospěl uvedený soud na základě provedeného dokazování,
kdy zejména ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie zjistil, že u stěžovatele je nadále
přítomna duševní porucha trvalého rázu, která mu i nadále brání samostatně činit právní úkony v
oblasti pracovněprávní tak, jak bylo konstatováno ve výše již zmíněném rozsudku Okresního
soudu v Olomouci. I když nyní dochází k progresi duševního onemocnění, nezjistil soud, že by
stěžovatel nebyl schopen činit ostatní právní úkony. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku k
odvolání stěžovatele v napadené části, tj ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení
rozsudku Okresního soudu v Olomouci a na ponechání omezení ve způsobilosti k právním
úkonům, potvrzen. V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud konstatoval, že na základě
provedeného dokazování nelze učinit jiný právní závěr, než učinil soud I. stupně, neboť
nevznikly pochybnosti, že by v době předcházející řízení o způsobilosti k právním úkonům
stěžovatele, jenž bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987,
nebyly podmínky pro omezení způsobilosti k právním úkonům jmenovaného v provedeném
rozsahu. I v současném řízení bylo znaleckým posudkem v oboru psychiatrie zjištěno, že
stěžovatel nadále trpí duševní poruchou, pro kterou již byl omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, a to poruchou trvalou (paranoia persecutoria et cverulants); jelikož nemoc je neléčena,
postupně progreduje, chování se stává inadekvátní, kverulace je chorobná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů [§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“)]. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z jejího obsahu
lze zjistit, že se stěžovatel dovolává důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle §35 odst. 8 (dříve odst. 7) s. ř. s. může navrhovateli (v tomto případě
je jím stěžovatel v řízení o žalobě), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnutí faktické a odborně
fundované ochrany práv osobě, která by jinak měla být osvobozena od soudních poplatků
a u níž je takové ochrany třeba, neboť jen tak lze v kvalifikovaných případech (za splnění §35
odst. 8 s. ř. s.) dostát zásadě rovnosti, jež se promítá v zákonem výslovně vyjádřené zásadě
rovného postavení účastníků podle §36 odst. 1 s. ř. s. Má-li být tímto ustanovením založeno
konkrétní subjektivní právo stěžovatele na odborné zastoupení osobou s právnickým vzděláním
v řízení před soudem, pak toto právo je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát,
nikoli však právem na konkrétního zástupce, kterého osoba navrhující ustanovení zástupce
ve svém návrhu označuje.
Ustanovil-li krajský soud (zde Městský soud v Praze) stěžovateli zástupce z řad advokátů
působících v obvodu tohoto krajského soudu, pak tento důvod nepovýšil nad žádné
stěžovatelovo subjektivní právo ani nad žádný jeho právem chráněný zájem. Pokud jde
o konkrétní náplň povinností, jež ustanovenému zástupci napadené usnesení přineslo,
pak ta je závislá na aktuálních potřebách, jež po dobu trvání takového zastoupení vyplynou
jak z přímých pokynů stěžovatele, tak ze strany soudu, přitom budou záviset na procesním
vývoji sporu. U probíhajícího soudního sporu, kde je zástupce soudem ustanoven, probíhá
komunikace právního zástupce se soudem zpravidla bezprostředně. Jde tu tedy zřetelně
o průběžně vykonávanou činnost, k níž povinnost ustanoveného zástupce nastupuje často
automaticky, bez dalšího výslovného pokynu ze strany zastoupeného či třetí osoby. Stěžovateli
tento stav zajišťuje určitý stupeň právního komfortu, jehož se mu dostává prostřednictvím
jistoty, že je správa jeho právních záležitostí v konkrétním soudním sporu trvale svěřena
do rukou jeho zástupce. Za tohoto stavu, uváží-li soud, že v rámci zastoupení stěžovatele
přichází v úvahu nahlížení do soudního spisu i do správního spisu, který se po dobu řízení
před soudem nachází u tohoto soudu, možná následná procesní reakce ustanoveného zástupce
vůči soudu, účast na jednání soudu apod., pak není řešením nelogickým ustanovit stěžovateli
zástupce z obvodu soudu, který řízení vede. Jde zároveň o řešení, jež nenaráží na žádnou
ze základních zásad, jichž je třeba při rozhodování o této otázce šetřit, a není v rozporu
ani se žádným ustanovením procesního předpisu, kterým je řízení před krajským soudem
ovládáno (s. ř. s.). Má-li tedy stěžovatel za to, že ustanovení advokátky JUDr. Dřímalové
je nezákonné, případně že mu lze vytknout jakoukoli jinou nesprávnost, jež by se stěžovatele
dotkla na jeho právech, Nejvyšší správní soud tomuto tvrzení nepřisvědčuje. Ostatně jak uvádí
sám stěžovatel, je u Městského soudu v Praze k jeho žalobám vedeno na desítky věcí. Požaduje-
li pak v nich zastoupení advokátem, je logické a racionální, pokud soud zastupováním ex officio
v tolika věcech nezatíží jednoho a téhož advokáta (v podstatě by tak v ostatním zablokoval nebo
přinejmenším podstatně omezil výkon jeho praxe) a namísto toho zastupování rozmělní mezi
advokátů několik.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému,
přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu