ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.46.2006:226
sp. zn. 4 Ads 46/2006 - 226
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M.,
zast. JUDr. Vítězslavem Novákem, advokátem, se sídlem Šumperk, Zábřežská 27, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1997, č. j. 2 Cao 260/96 – 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Advokátovi JUDr. Vítězslavu Novákovi, se sídlem Šumperk, Zábřežská 27,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1600 Kč ,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1993, č. X, byl žalobci (dále „stěžovatel“) odňat žalovanou od
2. 4. 1993 plný invalidní důchod podle §96 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, a současně mu byl od tohoto data přiznán podle §37 téhož zákona již jen částečný
invalidní důchod ve výši 1579 Kč měsíčně s odůvodněním, že podle posudku Posudkové komise
Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku (dále jen „OSSZ“) není stěžovatel nadále
invalidní, ale jen částečně invalidní. Současně s odnětím invalidního důchodu bylo stěžovateli od
téhož data odňato podle §172 odst. 1 téhož zákona výchovné na tehdy nezletilé děti P. a L. M..
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal stěžovatel včas opravný prostředek, v němž
zejména namítal, že invalidní důchod mu byl přiznán vzhledem ke dvěma těžkým duševním
chorobám, přičemž na jeho zdravotním stavu se od doby přiznání dávky nic nezměnilo a není
zde tedy důvod pro její odnětí. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí, neboť dovozoval
nepřetržité plnění podmínek nároku na plný invalidní důchod.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 1996, č. j. 18 Ca 131/93 – 57,
rozhodnutí žalované potvrdil, neboť po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru,
že stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. 25. 3. 1993, již nebyl plně invalidní ve
smyslu §29 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., byť se u něho nadále jednalo o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, který byl bezpečně prokázán již k datu 30. 10. 1978. Pro tento dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav byl nadále pouze částečně invalidní podle §37 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., neboť byl schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími
požadavky na psychické schopnosti a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesne. Nebyl
tudíž schopen vykonávat své dosavadní zaměstnání strojvedoucího Ostravsko - karvinského
revíru, oddělení dopravy. Krajský soud vycházel především z posudků Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen PK MPSV) s pracovištěm v Hradci Králové ze
dne 15. 2. 1994, 2. 3. 1994 a 6. 4. 1994, z nichž zjistil, že u stěžovatele se jedná o paranoidní
schizofrenii v dlouhodobé remisi, bez léčby s lehkým defektem osobnosti. Tato skutečnost byla
objektivizována dostupnou zdravotní dokumentací ošetřujícího lékaře a psychiatrickým vyšetření
MUDr. K. z Nemocnice s poliklinikou Zábřeh ze dne 6. 10. 1992. Takto bylo zjištěno paranoidní
nastavení, malá spontaneita projevu, hypobulie, katedhymní myšlení, pokles energetického
potenciálu a intenční aktivity, se zjevně narušenou sociabilitou. Komise vycházela z obsáhlé
posudkové dokumentace, když stěžovatel se k dalšímu lékařskému psychiatrickému vyšetření přes
opakované výzvy nikdy nedostavil; léky vysadil již 4 roky před jednáním komise. Dovodila, že při
zjištěném zdravotním stavu je stěžovatel schopen vykonávat běžné dělnické práce na plný
pracovní úvazek s využitím původní kvalifikace mechanika a opraváře kolejových vozidel v dílně
(nikoliv v kolejišti), běžné manuelní práce, např. jako údržbář, skladník, pracovník v nádvorní
četě a podobně. Je předpoklad, že výkonem těchto zaměstnání nebude docházet k podstatnému
zhoršování zdravotního stavu a zároveň bude splněna podmínka podstatného poklesu výdělku.
Do doporučených zaměstnání může stěžovatel dojíždět. Proto posudková komise dospěla k
závěru, že stěžovatel není invalidní podle §29 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., a je částečně invalidní
podle §37 odst. 2 téhož zákona v platném znění, protože pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav je schopen vykonávat jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na
psychické schopnosti a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesl. Není však částečně
invalidní podle §37 odst. 3 uvedeného zákona, neboť dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu
značně neztěžuje obecné životní podmínky ve smyslu přílohy č. 2 k vyhlášce č. 149/1988 Sb.
(o provádění sociálního zabezpečení) v platném znění. Krajský soud vycházel
dále též z doplňujícího posudku téže posudkové komise ze dne 22. 11. 1994, který byl vyžádán k
ověření předpokladu zhoršeného zdravotního stavu stěžovatele. Z tohoto posudku vyplynulo, že
v psychiatrické léčebně v Českém Šternberku, kam byl stěžovatel doporučen k hospitalizaci
odborným psychiatrem MUDr. K., stěžovatel léčen nebyl – k léčbě se nedostavil. Ošetřující lékař
stěžovatele MUDr. K. (zdravotní středisko Dubicko) sdělil, že po psychiatrické stránce nedošlo k
podstatnému zhoršení zdravotního stavu stěžovatele; ten se lékařům vyhýbá a léčí se sám dle
vlastního uvážení. Komise uzavřela, že z tohoto důvodu nemůže objektivně prokázat zhoršení
zdravotního stavu stěžovatele a setrvává proto na obsahu i závěru svého posudku ze dne 6. 4.
1992 v plném rozsahu. Krajský soud rovněž vycházel z posudku Posudkové komise MPSV ČR,
pracoviště v Ostravě ze dne 30. 4. 1996, z něhož vyplynulo, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav posuzovaného se rozvíjel ponenáhlu, s prvními příznaky paranoidity od rozvodu v roce
1977, bezpečně byl prokázán znaleckým posudkem primáře MUDr. F. Š. a prim. MUDr. B. ze
dne 30. 10. 1978, který byl vypracován pro vyšetřovatele VB Karviná (citován v posudku prim.
MUDr. N. a prim. MUDr. B. pro Okresní prokuraturu, oddělení vyšetřování Šumperk, ze dne 24.
8. 1986). Posudková komise se shodla v závěru s posudkem PK MPSV s pracovištěm v Hradci
Králové, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nebyl stěžovatel schopen
výkonu dosavadního zaměstnání strojvedoucího OKR – doprava.
Krajský soud měl rovněž k dispozici rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9.
1987, sp. zn. Nc 1565/86, z něhož zjistil, že stěžovatel byl omezen v právní způsobilosti tak, že
byl schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti
pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat
zaměstnání, v němž by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního
nebo cizího zdraví nebo ke značným hmotným škodám. Z usnesení Okresního soudu v
Šumperku ze dne 7. 6. 1994 sp. zn. P 335/88 rovněž zjistil, že tento soud podle §81 občanského
soudního řádu zahájil řízení o změnu omezení způsobilosti k právním úkonům, případně o
zbavení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Z tohoto důvodu také ustanovil stěžovateli
opatrovníka – pracovnici Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě se pak ztotožnil se závěry podaných posudků a uzavřel,
že stěžovatel v době vydání napadeného rozhodnutí již nebyl plně invalidní a žalovaná tudíž
nepochybila, když svým rozhodnutím stěžovateli invalidní důchod odňala, přičemž ve vztahu k
dosavadnímu zaměstnání stěžovatele, za které považoval strojvedoucího OKR – dopravy uvedl,
že doporučená zaměstnání údržbář, skladník, pracovník v nádvorní četě či dělník s využitím
původní kvalifikace mechanika a opraváře kolových vozidel v dílně (nikoliv v kolejišti), nejsou
zaměstnáními nepřiměřenými významu dosavadnímu zaměstnání.
Ve včas podaném odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatel především namítal, že jeho
zdravotní stav a pracovní schopnost nebyly správně posouzeny, posudková komise s ním
nejednala (požadoval výslech členů komise) a dále uvedl, že je strojvedoucím z povolání s
vysokou odborností doloženou technickými diplomy, takže doporučená zaměstnání jsou zcela
nepřiměřená významu zaměstnání dosavadního. Vytýkal soudu, že odmítl provést řadu jím
předložených důkazů a dále žádal, aby skutečnosti obsažené v rozsudku ohledně jeho osoby byly
prokázány před soudem, neboť nikdy žádnou duševní chorobou netrpěl, ale byl zmrzačen
lékařskými zásahy nařízenými soudem. Vytýkal soudu též celou řadu procesních pochybení a
dovozoval, že mu nadále náleží invalidní důchod.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 1997, č. j. 2 Cao 260/96 – 116,
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil podle §219 občanského soudního řádu
(o. s. ř.), neboť jej shledal věcně správným a zákonným; krajský soud učinil ve věci správná a
dostatečná zjištění, jeho rozhodnutí bylo věcně správné, stejně tak bylo správné i právní
posouzení věci. Odvolací soud především zdůraznil, že krajský soud provedl rozsáhlé dokazování
zaměřené na zjištění, zda k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí byl stěžovatel plně či
pouze částečně invalidní. Poukázal na význam posudků komisí Ministerstva práce a sociálních
věcí pro přezkumné soudní řízení, jehož předmětem je dávka důchodového pojištění (sociálního
zabezpečení) podmíněna nepříznivým zdravotním stavem, a konstatoval, že krajský soud správně
vycházel z posudku, který vypracovala Posudková komise MPSV, pracoviště v Hradci Králové
dne 15. 2. 1994, jakož i z doplňujících posudků téže komise ze dne 2. 3. 1994, 6. 4. 1994 a 22. 11.
1994, přičemž přihlédl též k doplňujícímu posudku Posudkové komise MPSV, pracoviště
v Ostravě, který byl vypracován k vyloučení pochybností o správnosti stanovené klinické
diagnózy. Zdůraznil, že posudková komise podala posudek na základě úplné zdravotní
dokumentace stěžovatele a vypořádala se přesvědčivě se všemi jeho zdravotními potížemi.
Přesvědčivost závěru nemůže zpochybnit ani skutečnost, zda se jejího jednání stěžovatel osobně
zúčastnil či nikoliv, ač se tak již stalo bez důvodu nebo po omluvě. Posudková komise totiž měla
k dispozici veškerou stěžovatelovu zdravotní dokumentaci, když stěžovatel, jak plyne z posudku
příslušných orgánů sociálního zabezpečení v průběhu pobírání dávky sociálního zabezpečení, byl
pravidelně lékařsky vyšetřován a vývoj stěžovatelova onemocnění je bohatě dokladován.
Stěžovatel sám nepředložil žádný důkaz, který by z lékařského hlediska zpochybňoval závěry, jež
posudková komise učinila, přičemž odvolací soud zdůraznil, že tyto jsou v naprostém logickém
souladu s charakteristikou vývoje stěžovatelova onemocnění, zejména pokud jde o závěr komise
o konstatování postupné stabilizace až mírného zlepšení stěžovatelova zdravotního stavu od
doby přiznání plného invalidního důchodu. V tomto směru totiž odvolací soud z posudkového
spisu ověřil, že podle protokolu o jednání bývalého ONV Šumperk z 18. 11. 1986 byla u
stěžovatele stanovena diagnóza paranoia persekutoria et kverulans se závěrem, že stěžovatel není
schopen výkonu jakéhokoliv soustavného zaměstnání a je tudíž plně invalidní. Rozhodnutím
předchůdce žalované – ÚDZ v Praze ze dne 1. 6. 1987 byl stěžovateli přiznán od 1. 3. 1987
invalidní důchod ve výši 1673 Kč a výchovné na 2 děti ve výši 650 Kč. Důchod byl vypočítán při
započtení 38 roků zaměstnání (včetně doby dopočtené) ve 3. pracovní kategorii a 4 roků ve 2.
pracovní kategorii. Z dalšího protokolu o jednání ONV Šumperk z 3. 11. 1987 bylo zjištěno,
že stěžovatel je nadále plně invalidní pro paranoidní psychózu léčenou ve stádiu defektu, když
počáteční floridní příznaky v podobě paranoidity se podařilo intenzívní léčbou zvládnout –
převládá v klinickém obraze defekt s dezintegrací osobnosti. Z posudku OSSZ Šumperk ze dne
6. 11. 1990 zjistil odvolací soud, že stěžovatel je nadále invalidní pro diagnózu paranoidní
schizofrenie s lehčím defektem, dříve hodnocenou jako paranoia. Dne 3. 12. 1991 vydala OSSZ
v Šumperku rozhodnutí o tom, že stěžovatel je občanem se změněnou pracovní schopností,
přičemž jeho zdravotní stav, byť dlouhodobě nepříznivý, umožňuje uplatnit zachovanou
pracovní schopnost v rámci pracovní rehabilitace. Dne 29. 5. 1992 Posudková komise MPSV,
pracoviště v Ostravě, uvedla, že stěžovatel je občanem se změněnou pracovní schopností, když
jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu umožňuje uplatnit zachovanou pracovní
schopnost v rámci pracovní rekvalifikace, přestože je občanem invalidním a jeho onemocnění
bylo charakterizováno jako paranoidní schizofrenie v remisi s lehčím defektem s tím,
že v minulosti byl léčen pro masivní halucinatorně paranoidní syndrom – v současné době
orientovaný, lucidní, intelektové funkce v širší normě, myšlení logické bez prokázaných poruch.
Podle názoru této komise byl stěžovatel schopen započít s pracovní rehabilitací a vykonávat
soustavné zaměstnání bez nadměrné psychické náročnosti mimo rizikové provozy v denních
směnách, například v údržbě budov, skladech, při obsluze jednoduchých strojních zařízení a
podobně, aniž by pracovním zařazením docházelo ke zhoršování zdravotního stavu. Komise
potvrdila závěr OSSZ v Šumperku ze dne 28. 11. 1991, že stěžovatel je schopen pracovního
pokusu, nikoliv však ve svém původním zaměstnání strojvedoucího OKR, avšak v jiných
doporučených zaměstnáních, jako opraváře kolových vozidel, prací montážních, opravářských a
podobně. Podle protokolu o jednání OSSZ v Šumperku ze dne 13. 11. 1992 nebyl již stěžovatel
posouzen jako plně invalidní, ale jen částečně invalidní podle §37 odst. 2 písm. b)
zák. č. 100/1988 Sb. pro diagnózu paranoidní schizofrenie v remisi s lehkým defektem. Bylo
konstatováno, že došlo k takové stabilizaci zdravotního stavu, která stěžovateli umožňuje
vykonávat soustavné zaměstnání méně kvalifikované, než je práce strojvedoucího, v plném
pracovním úvazku, bez nebezpečí vážného zhoršení zdravotního stavu s využitím původní
kvalifikace mechanika a opraváře kolejových vozidel, při němž dojde k podstatnému poklesu
výdělku. Vrchní soud v Olomouci připomněl též, že posudková komise měla k dispozici posudky
vypracované MUDr. K. K. z 21. 1. 1993 a 11. 3. 1993, které byly vypracovány za účelem zjištění,
zda bylo zákonné uložení ochranného léčení stěžovatele, respektive zda se u něho jednalo o
chorobu nebo poruchu a zda šlo o nepříčetnost. Závěr byl takový, že v době, ke které se znalec
věcí zabýval, nebyla zcela vyloučena práce strojvedoucího. Tento posudek tudíž v žádném
případě nevyvrátil závěr posudkových komisí a nebyl s nimi ani v rozporu, pokud jde o zdravotní
stav stěžovatele, charakterizovaný jako částečná invalidita. K námitce stěžovatele, že krajský soud
nevyslechl členy posudkové komise, odvolací soud uvedl, že posudková komise je orgán
kolektivní a pro soudní řízení jsou významné závěry tohoto orgánu, přičemž není žádný důvod
pro to, aby byl vyslýchán každý jednotlivý člen této komise, když pro takový postup není žádný
zákonný podklad. Skutečnost, že stěžovatel nebyl přítomen jednání komise, nezakládá důvod
pochybovat o správnosti podaného posudku, neboť nikde není stanovena jako nezbytná
podmínka platnosti posudku přítomnost posuzovaného občana. V daném případě posudková
komise měla k dispozici veškerou obsáhlou dokumentaci stěžovatele, zvala jej k jednání komise,
ten se však omluvil. Odvolací Vrchní soud v Olomouci proto uzavřel, že odvolání stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 1996, č. j. 18 Ca 131/93 – 57, nebylo
důvodné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě včas
dovolání, v němž především namítal, že mu byl plný invalidní důchod odňat neoprávněně.
Navrhoval, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v
Ostravě byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení. Požadoval, aby mu byl navrácen plný
invalidní důchod od data jeho odnětí.
Krajský soud v Ostravě vyzval stěžovatele k odstranění vad dovolání a poučil
jej současně, že v řízení dovolacím musí být zastoupen ve smyslu §241 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
advokátem, nemá-li sám předepsané právnické vzdělání. Poučil jej též, jakým způsobem je nutno
dovolání doplnit. V reakci na stěžovatelovo podání, v němž požádal soud o ustanovení advokáta,
vydal Krajský soud v Ostravě dne 7. 10. 1997, č. j. 18 Ca 131/93 – 758, usnesení, jímž stěžovateli
pro dovolací řízení ustanovil zástupcem advokáta JUDr. Vítězslava Nováka z advokátní kanceláře
v Šumperku, Zábřežská č. 27. V doplňku dovolání, sepsaného ustanoveným zástupcem,
stěžovatel znovu namítá, že se neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Ostravě, které byly
potvrzeny rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cao 260/96,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí odpůrce ze dne 25. 3. 1993, č. X, o odnětí invalidního důchodu
stěžovateli od 2. 4. 1993 a jímž mu byl současně od téhož data přiznán částečný invalidní důchod.
Stěžovatel navrhuje, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cao
260/96, jímž byl potvrzen zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Věc byla poté předložena dne 4. 2. 1998 Nejvyššímu
soudu České republiky k rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud z různých procesních příčin vrátil
opakovaně spis Krajskému soudu v Ostravě (celkem 4x) k provedení úkonů potřebných k
objasnění přípustnosti dovolání. Do dne účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. do 1. 1. 2003, o stěžovatelově dovolání nerozhodl, a proto ve
smyslu §132 s. ř. s. převzal věc k dokončení Nejvyšší správní soud. Podle přechodného
ustanovení §129 odst. 4 s. ř. s. totiž platí, že bylo-li přede dnem nabytí účinnosti zákona
č. 150/2002 Sb., proti rozhodnutí vrchního soudu o odvolání proti rozhodnutí krajského soudu o
opravném prostředku podáno dovolání, a nebylo o něm rozhodnuto do dne účinnosti uvedeného
zákona, dokončí řízení Nejvyšší správní soud podle ustanovení části třetí hlavy třetí, dílu prvního
s. ř. s. (o dovolání rozhodne jako o kasační stížnosti). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních
učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení soudního řádu
správního.
Nejvyšší správní soud, jemuž byla věc předložena Krajským soudem v Ostravě dne 11. 4.
2006, se tedy nejdříve zabýval otázkou, jestli je oprávněn posoudit přípustnost dovolání proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu, o němž by příslušelo rozhodnout Nejvyššímu soudu ČR, pokud by ji stihl
rozhodnout do dne nabytí účinnosti soudního řádu správního, jímž byl současně zřízen i Nejvyšší
správní soud, jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudu ve
správním soudnictví (tam spadá i přezkum rozhodnutí správních orgánů ve věcech důchodového
pojištění, popřípadě sociálního zabezpečení). V dané věci totiž dovolání směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně a v takovýchto
případech je (bylo) dovolání přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší správní soud je názoru,
že k tomuto posouzení je oprávněn (v dané věci byl oprávněn) pouze Nejvyšší soud ČR, takže i
za situace, pokud by dovolání bylo tímto soudem shledáno z hlediska §237 odst. 1 písm. c)
nepřípustným, není k takové úvaze oprávněn Nejvyšší správní soud a bez dalšího musí vycházet z
toho, že ve smyslu §129 odst. 4 s. ř. s. je třeba dovolání posoudit jako kasační stížnost a
rozhodnout o ní podle soudního řádu správního, tedy zákona č. 150/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a pro
něž by se mohl od důvodů či rozsahu kasační stížnosti odchýlit. Kasační stížnost pak neshledal
důvodnou.
Nutno předeslat, že po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu bylo účastníkům
řízení zasláno poučení o složení senátu, který bude o kasační stížnosti stěžovatele rozhodovat.
Přípisem ze dne 22. 8. 2006 sdělil zástupce stěžovatele JUDr. Vítězslav Novák, že stěžovatel
namítá podjatost všech tří soudců 4. senátu Nejvyššího správního soudu, tedy JUDr. Nygrínové,
JUDr. Turkové a JUDr. Průchy. Tato námitka byla doplněna takřka nečitelným podáním
stěžovatele, v němž vyslovuje názor, že u téhož soudu je pod sp. zn. 1 Ads 3/2003 vedeno řízení
v senátu JUDr. Žiškové, JUDr. Baxy a JUDr. Mazance, věc není doposud skončena a obě řízení
by tedy měla být spojena, aniž by došlo k porušení zákazu odnětí věci zákonnému soudci.
Spolu s tímto podáním předložil stěžovatel současně část usnesení Nejvyššího správního soudu č.
j. 1 Ads 3/2003 – 101, ze dne 26. 6. 2003.
O vznesené námitce podjatosti rozhodl jiný senát Nejvyššího správního soudu usnesením
ze dne 20. 9. 2006, č. j. Nao 30/2006 – 202, tak, že soudci Nejvyššího správního soudu JUDr.
Dagmar Nygrínová, JUDr. Marie Turková a JUDr. Petr Průcha nejsou vyloučeni z projednávání a
rozhodování kasační stížnosti (původně dovolání), vedené pod sp. zn. 4 Ads 46/2006, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cao 260/96. S poukazem na
ustanovení §8 odst. 1 v ěty druhé s. ř. s. dospěl totiž k závěru, že taková námitka není důvodná,
neboť vyloučeni by mohli být tito soudci z projednávání a rozhodování věci jen tehdy, pokud by
se již dříve podíleli v rámci správních orgánů či na jiné úrovni soudní soustavy na rozhodování
konkrétní projednávané věci, v níž je podjatost namítána. Tak tomu ovšem v posuzovaném
případě není, přičemž není na závadu, pokud všichni soudci pojednávali v minulosti jiné právní
věci, v nichž byl stěžovatel účasten. Pokud pak má být důvodem podjatosti naopak to, že o jiné
stěžovatelově věci jednal či jedná 1. senát Nejvyššího správního soudu, ani to nemůže být
důvodem podjatosti soudců senátu čtvrtého. Navíc tyto důvody údajné podjatosti může soud
rozhodující o námitce pouze dovozovat, neboť stěžovatelovo podání není natolik čitelné, aby
mohl být předpoklad o důvodech, pro něž podjatost namítá, postaven na jisto. Jiný důvod
podjatosti pak vzhledem k obsahu soudního spisu a vyjádření soudců, kteří uvedli, že k uvedené
věci, ani k účastníkům řízení a jejich zástupcům nemají žádný vztah (žádnou z těchto osob
neznají) stěžovatele znají jen z úředního styku, pak nepřichází v úvahu.
O stěžovatelově kasační stížnosti v jeho věci důchodové tudíž nadále rozhoduje 4. senát
Nejvyššího správního soudu. Jelikož z úředního styku – jiných věcí stěžovatele vedených u
Nejvyššího správního soudu, bylo známo, že u Okresního soudu v Šumperku je vedeno řízení o
omezení, případně zbavení způsobilosti stěžovatele S. M. k právním úkonům, vyžádal si Nejvyšší
správní soud spis od jmenovaného soudu spis sp. zn. 40 P 335/88, z něhož zjistil, že rozsudkem
ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, bylo řízení (zahájené usnesením téhož soudu ze dne 7.
6. 1994, č. j. P 335/88-101, o omezení způsobilosti k právním úkonům, případně o zbavení
způsobilosti k právním úkonům S. M., nar. X), zastaveno a současně byl zamítnut návrh
stěžovatele, podaný u Okresního soudu v Šumperku dne 11. 5. 2000, jímž se domáhal zrušení
rozsudku Okresního soudu v Olomouci, č. j. Nc 1565/86-42, (17 Sen 16/87) dle ustanovení §
190 občanského soudního řádu. Dále bylo rozhodnuto (výrokem III.), že soud ponechává
omezení S. M. ve způsobilosti k právním úkonům tak, jak bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42 (17 Sen 16/87), tak, že
tento je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti
pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat
zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení
vlastního nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám. Uvedený rozsudek byl
napaden odvoláním stěžovatele (vyjma odst. 1 výroku). Odvolací Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 21. 7. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, rozsudek Okresního soudu
v Šumperku v napadené části potvrdil. Odvolání stěžovatele neshledal důvodným, neboť jak
správně dovodil okresní soud v odůvodnění napadaného rozsudku, bylo v řízení znaleckým
dokazováním prokázáno, že S. M. již v roce 1988 trpěl duševní poruchou, která není jen
přechodného rázu, tzv. paranoia persecutoria et querulans s tím, že tato porucha ovlivňuje jeho
volné a rozpoznávací schopnosti potud, že v oblasti pracovněprávní není jmenovaný schopen
rozpoznávat své zájmy v souvislosti s pracovními smlouvami na zaměstnání, v němž by
odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo
ke značným škodám. Správnost takto tehdy posouzeného a takto prokázaného skutkového stavu
byla potvrzena i v současném řízení znaleckým posudkem a výpovědí znalce MUDr. L. H., CSc.,
se závěrem, že S. M. trpí nadále duševní poruchou, pro kterou již byl omezen ve způsobilosti
k právním úkonům, a to poruchou trvalého charakteru, která se projevuje formou bludů,
pronásledování, bránění se útokem (dříve paranoia persecutoria et querulans). Jelikož jeho
duševní nemoc je neléčená, postupně progreduje, bludy mohutní, jeho chování se stává
neadekvátní, kverulace je chorobná, jmenovaný se stává negativističtější a agresivnější. Krajský
soud uzavřel, že na základě takto provedeného dokazování není možno učinit jiný právní závěr,
než učinil okresní soud, když ani v nejmenším nevznikly pochybnosti, že by v době
předcházejícího řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatele, nebyly podmínky pro
omezení způsobilosti k právním úkonům v provedeném rozsahu, které nadále trvá.
S ohledem na zjištění, že stěžovatel je nadále omezen ve způsobilosti k právním úkonům
v rozsahu výše popsaném, není zbaven způsobilosti k právním úkonům či omezen ve
způsobilosti jednat se soudy, pokračoval Nejvyšší správní soud v řízení o podané kasační
stížnosti. Ještě před vlastním rozhodnutím o ní, se musel zabývat podáním stěžovatele ze dne 16.
11. 2006, v němž nesouhlasí s tím, aby byl nadále zastoupen advokátem JUDr. Vítězslavem
Novákem a žádá zrušení tohoto zastoupení. Toto jeho podání navazuje na přípis ze dne 7. 11.
2006, v němž brojí proti zastoupení JUDr. Vítězslavem Novákem a žádá, aby jeho zástupcem byl
ustanoven JUDr. Tomáš Sokol, advokát se sídlem v Praze, Sokolská třída 60. Znovu navrhuje,
aby v jeho důchodové věci bylo rozhodnuto v senátě 1. Nejvyššího správního soudu, ve složení
JUDr. Žišková, JUDr. Baxa a JUDr. Mazanec, který rozhoduje věc sp. zn. 1 Ads 3/2003, tedy věc
důchodovou, přičemž nelze vést dvojí řízení, jinak jde o odnětí věci zákonem soudu.
K otázce návrhu stěžovatele na zrušení zastoupení advokátem JUDr. Vítězslavem
Novákem Nejvyšší správní soudu připomíná, že podle §35 odst. 7 s. ř. s. může navrhovateli (v
tomto případě je jím stěžovatel v řízení o kasační stížnosti), u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Vzhledem k tomu, že v řízení o kasační
stížnosti je zastoupení advokátem povinné (§105 odst. 2 s. ř. s.), je pro posouzení podmínek
zastoupení potřebné toliko zjištění předpokladů stěžovatele na osvobození od soudních poplatků.
Smyslem ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. je poskytnutí faktické a odborně fundované ochrany práv
osobě, která by jinak měla být osvobozena od soudních poplatků, neboť jen tak lze ve
kvalifikovaných případech dostát v zásadě rovnosti, jež se promítá v zákonem výslovně vyjádřené
zásadě rovného postavení účastníků podle §36 odst. 1 s. ř. s. Má-li být tímto ustanovením
založeno konkrétní subjektivní právo stěžovatele na odborné zastoupení osobou s právnickým
vzděláním v řízení před soudem, pak toto právo je toliko právo na zástupce, jímž může být i
advokát, nikoliv však právo na konkrétního zástupce, kterého osoba navrhující ustanovení,
ve svém návrhu označuje. Ustanovil-li krajský soud stěžovateli zástupce z řad advokátů
působících v obvodu krajského soudu, v němž bydlí stěžovatel, a opřel-li za tohoto stavu svůj
závěr o ustanovení zástupce o důvod spočívající v procesní ekonomii, pak tak učinil zcela
v souladu s právní úpravou. Ostatně stěžovatel v době ustanovení JUDr. Vítězslava Nováka
zástupcem ničeho proti tomuto postupu soudu nenamítal. Pokud jde o konkrétní náplň
povinností, jež ustanovenému zástupci napadené usnesení přineslo, pak je do budoucna závislá
na aktuálních potřebách, jež po dobu trvání takového zastoupení vyplynou z pokynů stěžovatele,
tak ze strany soudu, přitom budou záviset na procesním vývoji sporu. U probíhajícího soudního
sporu, v němž je zástupce soudem ustanoven, činil stěžovatelův zástupce veškeré potřebné
úkony, ať již na pokyn stěžovatele (např. dne 22. 8. 2006 vznesená námitka podjatosti soudců
4. senátu Nejvyššího správního soudu), tak i v pokynu soudu – doplnění dovolání (kasační
stížnosti). Stěžovatel ostatně nenamítá nic, v čem by jeho zástupce měl povinnost činit úkony
vyplývající ze zastoupení porušit. Za tohoto stavu, uváží-li soud, že v rámci zastoupení
stěžovatele přichází v úvahu nahlížení do soudního spisu, event. i do správního spisu,
který se po dobu řízení před soudem nachází u tohoto soudu, pak není řešením nelogickým
ustanovit stěžovateli zástupce z obvodu soudu, kde je řízení vedeno. Proto návrh stěžovatele na
zrušení zastoupení a ustanovení jeho zástupcem jiného advokáta z obvodu jiného krajského
soudu neshledal Nejvyšší správní soud důvodným.
Pokud jde o stěžovatelův požadavek, aby věc projednal 1. senát zdejšího soudu,
tak nezbývá než odkázat na výše již citované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9.
2006, č. j. Nao 30/2006 - 202, v němž se s touto námitkou jiný senát zdejšího soudu
již vypořádal. K tomu nutno pro úplnost dodat, že 1. senát zdejšího soudu dne 26. 6. 2003, č. j. 1
Ads 3/2003 – 101, vydal usnesení, jímž odmítl kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1999, č. j. 2 Cao 58/99 - 65. Z obsahu tohoto usnesení
vyplývá, že stěžovatel podal návrh u Krajského soudu v Ostravě dne 1. 8. 1997 na obnovu řízení
v jeho věci důchodové, tedy ve věci, v níž byl vydán rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 6. 1996, sp. zn. 18 Ca 131/1993, potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2
Cao 260/96. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 8. 1997, č. j. 20 Ca 222/97 - 9, řízení
o návrhu na obnovu zastavil podle §104 odst. 1 o.s. ř. s tím, že nejsou dány podmínky řízení,
neboť obnova řízení je opravným prostředkem podle části čtvrté hlavy druhé o. s. ř. a ustanovení
§250 odst. 2 a §246c o. s. ř. podání návrhu na obnovu řízení ve věcech správního soudnictví
vylučují. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 1998, č. j. 2 Cao 185/97 – 24,
rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí
podal dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 1998, č. j. 30 Cdo 947/98 – 47,
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve shodě s oběma soudy sice dovodil, že ve věcech
důchodového zabezpečení není návrh na obnovu řízení přípustný, poukazoval však na §234
odst. 1 o. s. ř a shledal pochybení soudů obou stupňů v tom, že řízení bylo zastaveno, ačkoliv
bylo namístě návrh na obnovu řízení zamítnout. Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne
21. 1. 1999, č. j. 20 Ca 3/99 - 50, návrh na obnovu řízení zamítl. Ve shodě s právním názorem
Nejvyššího soudu zamítavé rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §250s odst. 1 o. s. ř.
podle něhož nejsou ve správním soudnictvím přípustné opravné prostředky proti rozhodnutí
soudu, vyjma odvolání a dovolání proti rozhodnutí ve věcech důchodového zabezpečení a není
přípustná obnova řízení ve věcech důchodového zabezpečení. S odkazem na ustanovení §234 o.
s. ř., v případě nepřípustného návrhu soud takový návrh zamítne. K odvolání stěžovatele Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 6. 99, č. j. 2 Cao 58/99 – 65, rozhodnutí soudu I. stupně
potvrdil, když dovodil, že krajský soud postupoval ve shodě se závazným názorem Nejvyššího
soudu. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1999 podal stěžovatel dne 10.
6. 1999 dovolání, o němž Nejvyšší soud nestihl do konce roku 2002 rozhodnout a věc přešla na
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §129 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dokončil řízení
podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního s. ř. s. (tj. řízení o kasační stížnosti) s tím, že
účinky procesních úkonů zůstávají zachovány. Kasační stížnost poté odmítl, neboť podání žádné
dovolací důvody konkrétně vymezené ve vztahu k okruhu dovolacích důvodů podle §241 odst. 2
o. s. ř. neobsahovalo, vzdor poučení o následcích takového jednání, jímž vady dovolání nebudou
odstraněny. S ohledem na ustanovení §129 odst. 4, proto Nejvyšší správní soud za přiměřeného
použití §137 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl.
Z uvedeného je patrno, že 1. senát Nejvyššího správního soudu se zabýval ve vztahu ke
stěžovateli pouze výše uvedenou procesní věcí, přičemž řízení před ním bylo skončeno již 26. 6.
2003. Návrh stěžovatele na spojení věcí není z tohoto důvodu namístě.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
a kasační stížnost neshledal důvodnou.
Jakkoliv to stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvádí, lze z jejího obsahu dovodit, že
se dovolává důvodu kasační stížnosti vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudy obou stupňů, pokud
dospěly k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované již nesplňoval
podmínky plné invalidity ve smyslu §29 odst. 2 zákona č. 100/1988, ale toliko invalidity částečné
podle ustanovení §37 odst. 2 téhož zákona. Tuto námitku stěžovatele neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou.
Nutno uvést, že nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, nebo je
aplikován správný právní závěr, ale ten je nesprávně vyložen. Takového pochybení se Vrchní
soud v Olomouci ani Krajský soud v Ostravě nedopustily.
Podle přechodného ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. řízení o opravných prostředcích
podaných před dnem účinnosti tohoto zákona v níž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona (s. ř. s.), se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé v dílu prvního
tohoto zákona. Část třetí hlava druhá díl první soudního řádu správního zahrnuje ustanovení §§
65 až 78, tedy i ustanovení §75 odst. 1, podle něhož vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jde totiž o
kasační kontrolu správního rozhodnutí soudem, a proto je pro soud rozhodující objektivně
existující skutkový stav v době, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Soud zkoumá, zda zjištěný
skutkový stav skýtá oporu výroku, v daném případě výroku o odnětí plného invalidního důchodu,
z hlediska požadavků zákona, a zda může takto zjištěný stav obstát, či vyžaduje obsáhlé nebo
zásadní doplnění. K tomu nutno uvést, že obsahově obdobné ustanovení obsahoval i občanský
soudní řád v části páté, platné pro správní soudnictví do data nabytí účinnosti soudního řádu
správního tedy do 31. 12. 2002. Podle §250i o. s. ř. (použitelného pro řízení o opravných
prostředcích podle §250e odst. 2 a násl. o. s. ř.) je pro soud při přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí správního orgánu rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného
rozhodnutí. Ostatně tato zásada byla již vyjádřena v napadeném rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci. Šlo o zásadu platící specielně pro správní soudnictví, která vylučovala, aby při
přezkoumání věci bylo postupováno podle skutkového stavu v době vydání rozsudku, jak se
zřejmě domníval stěžovatel, jak lze dovodit z některých jeho špatně čitelných podání. Tato zásada
má za následek, že soud nemůže přihlížet ke změnám zdravotního stavu, k nimž dojde po datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí, ledaže by podle poznatků lékařské vědy vyšlo v průběhu
přezkumu najevo, že takové změny zde byly i v době rozhodné.
V projednávané věci jde o přezkumné řízení soudní, jehož předmětem je dávka
důchodového pojištění podmíněná dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Toto řízení je
specifické v tom, že je v něm vyžadován zákonem předepsaný důkaz, jímž je ve smyslu §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. (o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) posudek posudkové
komise MPSV. Rozhodnutí o nároku na takovou dávku je totiž závislé na odborném lékařském
posouzení. Uvedená komise je přitom oprávněna nejen k celkovému posouzení zdravotního
stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale také i k zaujetí posudkových závěrů o
invaliditě (částečné invaliditě), jejím vzniku, dalším trvání či zániku, třebaže v oblasti rozhodování
o těchto nárocích jsou pojmy invalidity či částečné invalidity především pojmy právními.
Nicméně posudek této komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v době, kdy o věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci v §132 o. s. ř.,
tedy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny jejich vzájemné souvislosti, přičemž
pečlivě přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo. Nevzbuzuje-li posudek uvedené komise
z hlediska jeho přesvědčivosti a úplnosti žádnou pochybnost a nejsou-li v řízení zjišťovány ani
jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudku byla zpochybňována, je zpravidla v řízení důkazem
stěžejním. Ze zmíněné zákonné úpravy vyplývá význam posudků uvedených komisí pro
přezkumné soudní řízení, kladoucí na obsah posudku, jeho náležitosti a posudkové závěry
požadavky odpovídající tomuto významu. Zejména tu vystupuje do popředí požadavek úplnosti
posudku a posléze nezbytnost přesné formulace posudkových závěrů, odpovídající zákonem
vymezeným pojmům.
Krajský soud v Ostravě tudíž nepochybil, pokud v projednávané věci za účelem
posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatele vyžádal posudek
posudkové komise MPSV ČR.
Posudková komise, pracoviště v Hradci Králové, předně zpracovala posudky v řádném
složení za účasti lékaře specialisty – psychiatra (při dalším jednání komise byl přítomen též
odborný neurolog a ortopéd), a zejména po studiu a vyhodnocení rozsáhlé zdravotní
dokumentace obsahující výsledky opakovaných přešetření stěžovatelova zdravotního stavu.
Jednalo se především o spisovou dokumentaci Okresní správy sociálního zabezpečení
v Šumperku a lékařských nálezů v ní založených, dále zdravotní dokumentaci MUDr. K. ze
zdravotního střediska Dubicko, jakož i znalecký posudek psychiatrický, na jehož základě byl
stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům a posléze též odborné vyjádření
psychiatrického oddělení Nemocnice s poliklinikou v Záhřebu na Moravě. Posudková komise
předně shledala, že v době rozhodné byl u stěžovatele nadále přítomen dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, podmíněný výše již zmíněnou duševní poruchou trvalého rázu, diagnostikovanou
jako paranoidní psychóza, resp. paranoidní schizofrenie v dlouhodobé remisi, bez léčby s lehkým
defektem osobnosti. Tato skutečnost byla objektivně prokázána dostupnou zdravotní
dokumentací ošetřujícího lékaře a psychiatrickým vyšetřením NsP v Zábřehu ze dne 6. 10. 1992,
kde bylo zjištěno paranoidní nastavení, malá spontaneita projevu, pokles energetického
potenciálu a intenční aktivity se zjevně narušenou socialibilitou. Další psychiatrické léčení
stěžovatel odmítal. Psychiatr MUDr. K. K. z NSP v Zábřehu na Moravě uvedl, že původně byl
průběh ambulantní léčby u stěžovatele bezproblémový, pro zjištění vedlejších účinků podávané
medikace, jako je útlum, únava, potíže pohybového ústrojí apod., byla změněna léčba, avšak
pacient zřejmě léky neužíval. Jeho ústředním problémem bylo přesvědčení, že je poškozován
psychiatrickým léčením. V doplňujícím posudku posudková komise uvedla, že ošetřující lékař
stěžovatele MUDr. K. po psychiatrické stránce podstatné zhoršení zdravotního stavu u
stěžovatele neshledal, takže zdravotní stav lze označit za příznivě stabilizovaný. Posudková
komise MPSV ČR v Ostravě v posudku ze dne 30. 4. 1996, za přítomnosti odborného psychiatra
prim. MUDr. L. K., uvedla, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav posuzovaného se podle
lékařské dokumentace rozvíjel ponenáhlu, s prvními projevy paranoidity od rozvodu v roce 1977,
bezpečně byl prokázán znaleckými posudky z roku 1978. V době vydání rozhodnutí ČSSZ nebyl
posuzovaný schopen výkonu dosavadního zaměstnání strojvedoucího OKR doprava. Připojila se
k závěrům posudku posudkové komise MPSV v Hradci Králové.
Nejvyšší správní soud si poté ještě k námitkám v kasační stížnosti stěžovatele vyžádal výše
již zmíněný rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40P 335/88 – 999,
z něhož zjistil, že soud řízení o změnu způsobilosti k právním úkonům stěžovatele zahájil dne 7.
6. 1994 podle §81 o. s. ř., a to z podnětu Okresního státního zastupitelství v Šumperku. Tento
podnět byl doložen revizní zprávou České lékařské komory ze dne 7. 3. 1994, podle níž je
stěžovatel osoba bez náhledu na své onemocnění, nevyvážená psychopatická osobnost, trpící
duševním onemocněním, která bez léčby není schopna adekvátně a plně se o sebe starat a může
jednat i ke své škodě. Soud zjistil ze znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie MUDr. L.
H., CSc., ze dne 27. 5. 2006, že duševní onemocnění je trvalého rázu s pokračující progresí;
projevuje se tvorbou bludů, pronásledování, bránění se útokem, kverulací, negativismem,
agresivitou a ztrátou náhledu chorobnosti a autokritiky. Dospěl k závěru, že stěžovateli jeho
zdravotní stav nadále brání samostatně činit právní úkony v oblasti pracovněprávní tak, jak bylo
vymezeno již v původním rozhodnutí soudu z roku 1988. Tento závěrem potvrdil i Krajský soud
v Ostravě v rozsudku ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 13 Co 371/2007.
O správnosti a úplnosti klinické diagnózy stěžovatelova onemocnění není tedy žádných
pochyb a posudkové orgány z ní při zaujetí svých posudkových závěrů také vycházely. Uvedené
závěry nejsou ani v rozporu s obsahem lékařských nálezů, které měly oba orgány k dispozici a
jichž se stěžovatel dovolával.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v projednávané věci se Vrchní soud v Olomouci
(ani Krajský soud v Ostravě) nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pokud žalobu zamítl, neboť bylo
bezpečně prokázáno, že stěžovatel k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí podmínky plné
invalidity již nesplňoval, neboť bylo bezpečně zjištěno, že k uvedenému datu již nebyl plně
invalidní podle §29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. (jeho zdravotní stav nevylučoval výkon
soustavného zaměstnání, ani nebylo zjištěno, že by jeho výkonem došlo k vážnému zhoršení
stěžovatelova zdravotního stavu), ale byl pouze částečně invalidní podle §37 odst. 2 zákona
č. 100/1988 Sb., neboť pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl schopen vykonávat jiné
než dosavadní zaměstnání strojvedoucího OKR – doprava, a to zaměstnání s podstatně menšími
požadavky na psychické schopnosti a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesl. K otázce
podstatného poklesu výdělku Vrchní soud v Olomouci dostatečně stěžovateli vysvětlil, že jeho
námitka, že neměl posledních 12 měsíců před odnětím invalidního důchodu žádný výdělek, je
zcela nepatřičná, neboť v jeho případě nebylo užito §19 odst. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb. (podle
něhož se za podstatný pokles výdělku občana považuje, jestliže měsíční průměr jeho hrubých
výdělků zjištěných za posledních 12 měsíců je nižší než srovnatelný výdělek zpravidla aspoň o
třetinu), ale bylo postupováno podle odst. 4 písm. a) a odst. 5 téhož ustanovení o srovnatelném
výdělku. Rozhodné je, že stěžovateli byl přiznán částečný invalidní důchod v době od ledna 1982
do února 1987. Žalovaná tedy postupovala podle správných ustanovení citované vyhlášky,
nicméně nebylo důvodu přezkoumávat správnost takto vypočteného srovnatelného výdělku,
když bylo uzavřeno, že stěžovatel tuto podmínku splňuje a při dodržování zásady zákazu
reformace in peius, by podrobné zjišťování výše srovnatelného výdělku dosahovaných
v doporučených zaměstnáních nemohlo stěžovateli v žádném případě přivodit zlepšení jeho
situace, mohlo by však v případě, že by tento výpočet nebyl správně uveden, přivést jedině jeho
zhoršení, s ohledem na skutečnost, že stěžovateli byl přiznán částečný invalidní důchod podle
ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. V řízení bylo bezpečně prokázáno, že k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí byl stěžovatel schopen výkonu doporučených zaměstnání
bez nebezpečí vážného zhoršení zdravotního stavu a bylo též prokázáno, že u něj nejde o případ,
kdy by splňoval podmínku §29 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona, totiž podmínku výkonu
soustavného zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek (kdy jde zejména o občany
nevidomé, či s velmi těžkými ortopedickými vadami apod., jak jsou uvedeny v příloze č. 2
k vyhlášce č. 149/1988 Sb). Nejde u něho ani o plnou invaliditu ve smyslu §29 odst. 2 písm. c)
téhož zákona, neboť dosavadní zaměstnání, které navrhovatel před přiznáním plného invalidního
důchodu vykonával, nebylo takové, že by odůvodňovalo použití citovaného ustanovení, jestliže
byl navrhovatel sice neschopen výkonu dosavadního zaměstnání a schopen výkonu jen jiného
soustavného zaměstnání, avšak nejednalo se o zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším
schopnostem a společenskému významu zaměstnání dosavadního. V tomto směru je nutno
odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, v němž je odkaz na soudem provedený důkaz
Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 8 C 126/83, v němž byl pro řízení o neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru podán znalecký posudek znalcem v oboru železniční dopravy,
který se zabýval pracovní náplní zaměstnání stěžovatele, tj. zaměstnání strojvedoucího OKR.
Závěrem Nejvyšší správní soud pro úplnost – nad rámec potřebného odůvodnění –
poznamenává, že pokud došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v období po vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, jak na to poukazuje ve svém lékařském nálezu z roku 1994
psychiatr MUDr. K. K., či znalec psychiatr MUDr. L. H., CSc., v posudku ze dne 27. 5. 2006,
který výslovně hovoří o výrazné progresi onemocnění, pak je možno tyto skutečnosti uplatnit
nově podanou žádostí o dávku plného invalidního důchodu. Žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení v této souvislosti zváží, zda takovou žádostí není podání stěžovatele ze dne 22. 10.
1996, adresované žalované, z jehož obsahu soud zjistil, že stěžovatel požaduje změnu
poskytované dávky důchodového pojištění. Taková žádost by pak byla posouzena již podle nové
právní úpravy dané zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. K tomu Nejvyšší správní
soud dodává, že již v minulosti judikoval, že podle ustanovení §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. (o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), brání zahájení řízení o dávku důchodového
pojištění tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Zahájení řízení o plný invalidní důchod brání
tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu; zahájení řízení o částečném
invalidním důchodu brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o plném invalidním důchodu.
Z uvedeného je patrno, že řízení o dávku plného invalidního důchodu (o jejím odnětí), jež je
předmětem tohoto přezkumného řízení soudního skutečně brání tomu, aby o téže dávce, tedy
dávce plného invalidního důchodu, probíhalo jiné řízení. Nebrání však tomu, aby toto řízení bylo
zahájeno, jako je tomu v případě konkurence řízení o částečném invalidním důchodu a plném
invalidním důchodu ve smyslu druhé věty třetího odst. §81 citovaného zákona. Pokud by bylo
postaveno najisto, že v mezidobí (od data odnětí plného invalidního důchodu stěžovateli
uplynulo takřka 15 roků) stěžovatel některým ze svých podání (např. ze dne 22. 10. 1996) uplatnil
nárok na tutéž dávku písemnou žádostí ve smyslu ustanovení §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., pak uvedený den bude moci být pokládán za den zahájení řízení o dávku plného invalidního
důchodu; avšak do doby, než bylo skončeno přezkumné řízení soudní v nyní projednávané věci,
nemohlo správní řízení o ní proběhnout.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
stěžovatele směřující proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6.
1997, č. j. 2 Cao 260/96 – 116, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
6. 1996, č. j. 18 Ca 131/93 – 57, a jímž bylo rozhodnuto v závislosti na tomtéž o náhradě nákladů
řízení, není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Vítězslavu Novákovi, advokátu, se sídlem
v Šumperku, který byl stěžovatelovi ustanoven soudem, byla stanovena za dva úkony právní
pomoci po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti - §9 odst. 2
v souvislosti s §7 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), k čemuž byl připočten režijní paušál ve
výši 2 x 300 Kč ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy 1600 Kč. Uvedená
částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu