ECLI:CZ:NSS:2007:4.ANS.6.2005
sp. zn. 4 Ans 6/2005 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: B. V.,
zast. JUDr. Petrem Santarem, advokátem, se sídlem Praha 1, Washingtonova 17, proti
žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, č. j.
11 Ca 43/2003 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobce JUDr. Petru Santarovi, advokátu, se sídlem Praha 1,
Washingtonova 17, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal
uložení povinnosti žalovanému rozhodnout o odvolání žalobce proti rozhodnutí Školského
úřadu hl. m. Prahy za dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92, do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobou ze dne 17. 2. 2003, doplněnou dalšími podáními, se žalobce domáhal toho,
aby soud uložil žalovanému rozhodnout o odvolání, které žalobce podal do rozhodnutí
Školského úřadu hl. m. Prahy za dne 29. 4.1 992, zn. ŠÚ-1835/92, kterým nebylo vyhověno
protestu prokurátora Městské prokuratury v Praze, podanému proti opatření ředitele G. p. s. p.
z., se sídlem v P., P. 25, ze dne 10. 9. 1987, zn. 595/87, jímž bylo žalobci oznámeno, že ve
školním roce 1986/87 byl klasifikován v matematice prospěchem nedostatečným a proto byl
za IV. ročník celkově hodnocen stupněm neprospěl. Proti tomuto rozhodnutí o nevyhovění
protestu prokurátora podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný do dnešního dne nerozhodl.
Žalobce uvedl, že minimálně jednou za tři měsíce urguje u žalovaného vyřízení věci, po
zániku prokuratury neměl žalobce žádnou možnost bránit se proti nečinnosti žalovaného.
Žalobce dále uvedl, že před podáním žaloby učinil ve vztahu k žalovanému poslední úkon
podáním ze dne 4. 8. 2002, který byl žalovanému doručen dne 7. 8. 2002, jímž opakovaně
urgoval vyřízení svého odvolání. Žalobce poukázal na §69 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (správní řád), podle něhož byl žalobce oprávněn podat proti rozhodnutí o
nevyhovění protestu odvolání, což podáním ze dne 7. 5. 1992 učinil. Protože žalovaný zůstal
nečinný, navrhl, aby soud uložil žalovanému vydat rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí
Školského úřadu hl. m. Prahy za dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92 do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že protest byl podán proti přípisu
ředitele školy o výsledku klasifikace, a nikoliv proti rozhodnutí ve správním řízení, vyřízení
protestu se proto řídilo zákonem o prokuratuře a nikoliv správním řádem. Dále žalovaný
zpochybnil včasnost podané žaloby, a to s poukazem na §80 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že posledním úkonem
správního orgánu vůči žalobci bylo sdělení ze dne 29. 4. 1992, kterým byl žalobci oznámen
výsledek řízení o protestu prokurátora.
Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda žaloba byla podána ve lhůtě,
která je zákonem pro její podání stanovena. Podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu
umožnil s. ř. s., který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Podle jeho §80 lze žalobu podat
nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně
uplynula lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-
li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu, nebo správním
orgánem vůči žalobci, učiněn poslední úkon. Soud při posuzování včasnosti podané žaloby
vycházel z tvrzení žalobce, že žalovaného opakovaně urgoval o vyřízení předmětné
záležitosti (žalovaný tuto skutečnost žádným způsobem nezpochybňoval) a dospěl k závěru,
že dodržení lhůty je nutno posuzovat z pohledu úkonu žalobce vůči žalovanému, který
žalobce učinil podáním ze dne 4. 8. 2002, jež bylo žalovanému doručeno dne 7. 8. 2002, a to i
přesto, že se tvrzená nečinnost žalovaného vztahuje k období, kdy podání takové žaloby
nebylo zákonem upraveno. S ohledem na skutečnost, že dle tvrzení žalobce nečinnost
žalovaného trvá, soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená v §80 odst. 1 s. ř. s. byla dodržena.
Po provedeném řízení Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím,
že protest prokurátora byl podán proti úkonu ředitele školy, který nebyl vydán
podle správního řádu, na řízení o takto podaném protestu nebylo možné vztáhnout správní
řád, při vyřizování protestu bylo nutno postupovat podle §15 zákona o prokuratuře.
Protože ustanovení §15 zákona o prokuratuře oprávnění účastníka podat odvolání
neupravuje, nezbývá než učinit závě r o tom, že žalobce nebyl oprávněn odvolání podat,
a nelze pak ani dovodit kompetenci žalovaného správního orgánu o takto podaném
„odvolání“ rozhodovat. Nelze proto učinit závěr, že žalovaný správní orgán byl v této věci
povinen o úkonu žalobce rozhodnout jako o odvolání postupem předepsaným správním
řádem, a nelze tedy ani učinit závěr o tom, že žalovaný, který o daném úkonu žalobce
nerozhodl, byl nečinný. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti vyslovil žalobce (stěžovatel) nesouhlas s napadeným
rozsudkem Městského soudu v Praze, označil jej za nezákonný, neboť soud podle názoru
stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku oprávnění účastníka vydat žalobou nárokované
rozhodnutí. Soud vycházel z právního názoru, že sdělení ředitele gymnázia
ze dne 10. 9. 1987, kterým byla stěžovateli oznámena klasifikace za IV. ročník,
nebylo rozhodnutím vydaným na základě zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), a že tedy stěžovatel nebyl oprávněn proti rozhodnutí školského úřadu o protestu
prokurátora podat odvolání. S tímto právním názorem soudu však stěžovatel nesouhlasí,
sdělení ředitele školy bylo rozhodnutím o právech a právem chráněných zájmech stěžovatele
(§1 SŘ) a proto je nutné posuzovat jeho postavení jako postavení účastníka řízení o protestu
prokurátora s právem na podání odvolání ve smyslu §69 odst. 4 SŘ. Dále stěžovatel uvádí,
že soud se nijak nevypořádal se skutečností, že účastník již v předchozím řízení
o předchozím protestu prokurátora ve stejné věci vydal dne 13. 1. 1992, pod č. j. 10745/92 –
14, rozhodnutí o předchozím obdobném odvolání stěžovatele. Závěrem stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 6. 2005 ke kasační stížnosti sděluje,
že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, a současně konstatuje, že sdělení
ředitele školy o výsledku klasifikace skutečně nelze považovat za rozhodnutí, kterým bylo
rozhodnuto o právech žalobce. Proto nelze věc považovat za záležitost podléhající režimu
správního řádu.
K žádosti stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 11 Ca 43/2003 - 101, ustanovil stěžovateli zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. Petra Santara, advokáta, se sídlem Washingtonova 17, Praha 1
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovat el uplatnil v kasační stížnosti, a neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Stěžovatel za důvod kasační stížnosti označil důvod podřaditelný §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Podle tohoto zákonného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Takové pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského
soudu v Praze neshledal.
Z obsahu spisu vyplývá, že dopisem ze dne 10. 9. 1987, zn. 595/87, sdělil ředitel G. p.
s. p. z. v P. žalobci, že proto, že se nedostavil k náhradnímu termínu opravné zkoušky
z matematiky dne 7. 9. 1987, nesplnil podmínky stanovené vyhláškou č. 124/1984 Sb. a byl
za školní rok 1986/87 klasifikován v matematice prospěchem nedostatečným, a za IV. ročník
studia dosáhl celkového hodnocení neprospěl. Proti tomuto sdělení podal prokurátor Městské
prokuratury v Praze dne 10. 2. 1991, pod sp.zn. Kd 439/90 protest podle §15 odst. 1 zákona
č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, adresovaný G. p. s. p. z. v P.
Prokurátor navrhl, aby sdělení ředitele gymnázia ze dne 10. 9. 1987 bylo zrušeno a žalobci
byl stanoven náhradní termín opravné zkoušky z matematiky, popř. aby byla věc předložena
odboru školství Magistrátu hl. m. Prahy. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy
ze dne 3. 5. 1991, zn. Škol/595/87/91/Bř, nebylo protestu vyhověno, o odvolání, které žalobce
proti tomuto rozhodnutí podal, rozhodlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
(dále též „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 13. 1. 1992, zn. 10 745/92-14, a to tak,
že odvolání žalobce bylo vyhověno, rozhodnutí o nevyhovění protestu bylo zrušeno a věc
vrácena Magistrát hl. m. Prahy k novému rozhodnutí. Následně o podaném protestu rozhodl
Školský úřad hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92 tak, že protestu
prokurátora Městské prokuratury v Praze se nevyhovuje. Současně Školský úřad hl. m. Prahy
sdělil žalobci dopisem, ze dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92, že protestu prokurátora nebylo
vyhověno a s přihlédnutím k tomu, že protest nesměřoval proti rozhodnutí ve správním
řízení, nemůže se žalobce (stěžovatel) odvolávat, neboť účastníky řízení
jsou v tomto případě pouze prokurátor a správní orgán. Stěžovatel přesto proti rozhodnutí
Školského úřadu hl. m. Prahy ze dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92, podal „odvolání“,
o kterém nebylo rozhodnuto. Návazně potom, po nabytí účinnosti s.ř.s., stěžovatel podal
žalobu proti nečinnosti ministerstva, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem, který stěžovatel
napadl nyní projednávanou kasační stížností.
Předmětem sporu tak je, zda žalovaný správní orgán byl v této věci povinen o podání
žalobce proti sdělení Školského úřadu hl.m. Prahy ze dne 29. 4. 1992, zn. ŠÚ-1835/92,
že protestu prokurátora nebylo vyhověno, rozhodnout jako o odvolání postupem
předepsaným správním řádem, a zda žalovaný, který o daném úkonu žalobce nerozhodl,
byl nečinný.
Pravomoci ředitele školy v rozhodné době upravoval zákon č. 77/1978 Sb., o státní
správě ve školství. Tento zákon mj. v §4 odst. 3 stanovil, že: Ředitel rozhoduje o právech,
právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů (myšleno v režimu správního řádu)
v případech svěřených mu tímto zákonem. Tak přicházelo v úvahu zejména rozhodování
ředitele o přijetí ke studiu, o přerušení studia, o přestupu na jinou školu, apod.,
avšak posuzování prospěchu takovému rozhodování zákon nepodřazoval. O posuzování
prospěchu zákon výslovně hovořil jen v souvislosti s postupem do vyššího ročníku
a s opakováním ročníku. Tak zákon v §26 b výslovně stanovil, že: odst. 1) Do vyššího
ročníku postupuje žák, který prospěl; odst. 2) Žák, který neprospěl v období, kdy plní
povinnou školní docházku, opakuje ročník; odst. 3) Žáku, který neprospěl v některém školním
roce po splnění povinné školní docházky, může ředitel školy povolit opakování ročníku. Jde-li
o žáka středního odborného učiliště nebo zvláštního odborného učiliště, opakování ročníku
povoluje po projednání s organizací, pro kterou se žák připravuje; odst. 4) Podrobnosti o
postupu žáka do vyššího ročníku a o opakování ročníku stanoví ministerstvo školství obecně
závazným právním předpisem. Předmětným prováděcím předpisem byla vyhláška č. 124/1984 Sb., která k tomu v §8 toliko stanovila: odst. 1) Do vyššího ročníku postupuje žák, který
prospěl. Žák, který neprospěl v období, kdy plní povinnou školní docházku, opakuje ročník;
odst. 2) Pokud žák neprospěl v některém školním roce po splnění povinné školní docházky,
může na jeho žádost ředitel střední školy povolit opakování ročníku; k žádosti nezletilého
žáka se vyžaduje vyjádření jeho zástupce. Povolit opakování téhož ročníku lze jen jednou.
Tato úprava tak s rozhodováním v režimu správního řádu rozhodování o prospěchu
zcela zjevně nespojovala, ač se skutečností, zda žák prospěl či neprospěl pracovala,
a tím spíše tato úprava řízení a rozhodování v režimu správního řádu nespojovala
ani se sdělením o tom, že žák neprospěl (s tím dokonce tato úprava ani výslovně
nepracovala). Tak je tedy v posuzované věci zřejmě, že sdělení ředitele školy žalobci
(stěžovateli) ze dne 10. 9. 1987, zn. 595/87, jímž bylo žalobci oznámeno, že ve školním roce
1986/87 byl klasifikován v matematice prospěchem nedostatečným a proto byl za IV. ročník
celkově hodnocen stupněm neprospěl, nemohlo mít, a také nemělo povahu rozhodnutí
ve správním řízení.
Protest prokurátora a postup při jeho vyřizování byl v rozhodné době upraven
jednak v zákoně č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, a dále dílem též v zákoně č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Zákon o prokuratuře v §15 výslovně stanovil, že: odst. 1)
Proti obecně závazným právním předpisům, proti obecně závazným nařízením národních
výborů a proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům (dále jen "rozhodnutí"), které odporují
zákonům a jiným právním předpisům, podá prokurátor protest u orgánu, který je vydal,
nebo u orgánu tomuto orgánu nadřízeného nebo na něj dohlížejícího; odst. 2) Byl-li protest
podán u orgánu, který rozhodnutí vydal, může tento orgán sám své rozhodnutí,
proti němuž protest směřuje, zrušit nebo nahradit je rozhodnutím odpovídajícím zákonu.
Nevyhoví-li takto orgán plně protestu sám, je povinen předložit jej ve lhůtě uvedené v odstavci
7 orgánu nadřízenému nebo dohlížejícímu, který o protestu rozhodne; odst. 3) Jestliže orgán
o protestu ve stanovené lhůtě nerozhodne, ani sám věc nepředloží orgánu nadřízenému
nebo dohlížejícímu, podá prokurátor protest přímo u tohoto orgánu; odst. 5) Proti
rozhodnutí, kterým nebylo protestu vyhověno, může prokurátor podat nový protest; odst. 6)
Jestliže ministerstvo, jiný ústřední orgán nebo národní výbor přímo řízený vládou protestu
nevyhoví, předloží jej k rozhodnutí příslušné vládě. Ve věcech, které se řídí předpisy
o správním řízení, platí ustanovení o správním řízení; odst. 7) Nestanoví-li prokurátor
jinou lhůtu, musí být protest vyřízen do třiceti dnů. Zákon o správním řízení potom v §69
stanovil, že: odst. 1) Byl-li protest prokurátora podán u správního orgánu, který rozhodnutí
vydal, může tento orgán sám své rozhodnutí, proti němuž protest směřuje, zrušit
nebo nahradit rozhodnutím odpovídajícím zákonu; odst. 2) Nevyhoví-li takto správní orgán
plně protestu sám, je povinen předložit jej spolu se spisovým materiálem ve lhůtě v protestu
určené, a není-li lhůta určena, do 30 dnů k rozhodnutí nadřízenému správnímu orgánu
nejblíže vyššího stupně (§58); jde-li o ústřední orgán státní správy (orgán Slovenské národní
rady), předloží protest svému vedoucímu, který rozhodne na základě návrhu jím ustavené
zvláštní komise (§61 odst. 2); odst. 3) Rozhodnutí o protestu prokurátora se doručí
prokurátorovi a účastníkům řízení; odst. 4) Proti rozhodnutí o protestu prokurátora se mohou
účastníci řízení odvolat (podat rozklad). Podle zákona o prokuratuře tak platilo, že protest
mohl být podáván nejen proti rozhodnutím vydaným v režimu správního řádu,
ale i proti jiným úkonům správních orgánů. Naproti tomu ustanovení správního řádu o řízení
o protestu prokurátora se za situace, kdy se správní řád vztahoval toliko na rozhodování,
které končilo správním rozhodnutím, mohlo vztahovat a také vztahovalo toliko na případy
protestu prokurátora podávaného proti rozhodnutí podle správního řádu.
Za této situace, tak bylo, z pohledu možností, jak reagovat na případy nevyhovění
protestu prokurátora, nutno lišit mezi případy protestů, které podléhaly toliko zákonu
o prokuratuře, a mezi případy, které dále podléhaly režimu správního řádu. Pokud protest
prokurátora podléhal pouze režimu zákona o prokuratuře, tj. tam, kde byl protestem
prokurátora rozporován jiný akt, než správní rozhodnutí, proti nevyhovění protestu bylo
možno brojit toliko novým protestem prokurátora. Naproti tomu v případech, které podléhaly
vedle zákona o prokuratuře dále současně také správnímu řádu, tj. tam, kde bylo protestem
prokurátora rozporováno správní rozhodnutí, bylo možné, vedle nového protestu prokurátora
také to, aby účastníci řízení podali proti rozhodnutí o protestu prokurátora odvolání. Z funkce
protestu prokurátora jako dozorového prostředku a stejně tak z logiky věci vyplývá,
že odvolání účastníků původního řízení v praxi přicházela v úvahu zpravidla tam, kde bylo
protestu vyhověno, a protestem napadené rozhodnutí bylo v neprospěch účastníka řízení
zrušeno a věc vrácena orgánu, jehož rozhodnutím byl porušen zákon nebo jiný právní předpis.
Nicméně s ohledem na konstrukci daného zákonného ustanovení nebylo možno vyloučit
ani odvolání účastníka původního řízení proti rozhodnutí o nevyhovění podanému protestu,
a to zjevně zejména tam, kde takové nevyhovění bylo z pohledu daného účastníka
v jeho neprospěch.
Jestliže tedy bylo ve vztahu k posuzované věci výše dovozeno a vyloženo, že sdělení
ředitele školy žalobci (stěžovateli) ze dne 10. 9. 1987, zn. 595/87, jímž bylo žalobci
oznámeno, že ve školním roce 1986/87 byl klasifikován v matematice prospěchem
nedostatečným a proto byl za IV. ročník celkově hodnocen stupněm neprospěl, nemohlo mít,
a také nemělo povahu rozhodnutí ve správním řízení, potom bylo třeba na proceduru vyřízení
protestu prokurátora proti tomuto úkonu vztahovat výlučně zákon o prokuratuře,
a tudíž ve vztahu k němu nepřicházelo v úvahu odvolání žalobce (stěžovatele).
Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze domáhat ve správním soudnictví
od 1. 1. 2003, a to žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s. ř. s.
Žalobou proti nečinnosti správního orgánu se tak ve smyslu ust. §79 odst.1 s. ř. s.
může domáhat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Podle druhého odstavce tohoto zákonného ustanovení je žalovaným správní orgán,
který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Toto ustanovení
navazovalo v době podání žaloby na §50 tehdejšího správního řádu, který stanovil,
že Dovoluje-li to povaha věci a nelze -li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán,
který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní
orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen nebo pokud nerozhodl
ve lhůtě stanovené. Vzhledem k tomu, že žádné procesní prostředky správní řád účastníkovi
ke zjednání nápravy před podáním žaloby, jejichž bezvýsledné vyčerpání vyžaduje §79
odst.1 s. ř. s., neposkytoval (tak činní až nový správní řád s účinností od 1. 1. 2006), mohl
se účastník správního řízení, jež bylo stiženo nečinností správního orgánu, za popsané situace
obrátit na soud ihned.
Nečinnost správního orgánu bylo ze souvislostí daných úprav (což platí i pro úpravu
současnou) možno dovozovat jen tehdy a tam, kde ze zákonné úpravy vyplývala povinnost
správního orgánu v rozporované věci vydat rozhodnutí či osvědčení. V posuzované věci
je však situace jiná. Jak bylo shora dovozeno a vyloženo, sdělení ředitele školy žalobci
(stěžovateli) ze dne 10. 9. 1987, zn. 595/87, jímž bylo žalobci oznámeno, že ve školním roce
1986/87 byl klasifikován v matematice prospěchem nedostatečným a proto byl za IV. ročník
celkově hodnocen stupněm neprospěl, nemohlo mít, a také nemělo, povahu rozhodnutí
ve správním řízení, a nepřicházelo tak v úvahu odvolání žalobce (stěžovatele).
Za tohoto stavu věci tedy žalovaný nemohl o předmětném podání žalobce (stěžovatele)
jako o odvolání rozhodovat, a proto skutečnost, že o něm nerozhodoval, nelze považovat
za nečinnost, a tudíž ani nepřichází v úvahu poskytnutí soudní ochrany, mířící
proti nečinnosti.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se soud nijak nevypořádal
se skutečností, že žalovaný již v předchozím řízení o předchozím protestu prokurátora
ve stejné věci vydal dne 13. 1. 1992, pod č. j. 10745/92 – 14 rozhodnutí o obdobném
odvolání stěžovatele, je třeba přisvědčit, že Městský soud v Praze v odůvodnění
svého rozhodnutí tuto skutečnost výslovně nerozebírá. Nicméně výkladem právní úpravy
a argumentací k meritu žaloby městský soud dává odpověď na to, jaký postup považuje
za správný, a nepřímo tak z jeho rozhodnutí vyplývá, že se s předchozím postupem
žalovaného neztotožňuje.
Jestliže tedy Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou proto, že shledal,
že režim vyřízení protestu prokurátora v souzené věci podléhal §15 zákona o prokuratuře,
avšak současně již nepodléhal §69 správního řádu, tudíž žalobce nebyl oprávněn odvolání
podat, a nelze proto učinit závěr, že žalovaný správní orgán byl v této věci povinen o úkonu
žalobce rozhodnout jako o odvolání postupem předepsaným správním řádem, a když o něm
nerozhodl byl nečinný, postupoval podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela v souladu
se zákonem.
Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by Městský soud v Praze v posuzované věci
nesprávně posoudil právní otázku oprávnění žalovaného vydat žalobou nárokované
rozhodnutí. Naopak se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
městského soudu a v dalších podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
Proto nebyla kasační stížnost shledána důvodnou a musela být podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítnuta.
Účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
protože stěžovateli, který neměl v řízení úspěch náhrada nákladů nepřísluší, a žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ostatně ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Zástupci stěžovatele JUDr. Petru Santarovi, který byl ustanoven soudem pro řízení
o kasační stížnosti, náleží odměna za dva úkony právní služby po 1000 Kč, a to příprava
a převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b)
a d)ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k nimž náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč ke každému z úkonů – celkem 150 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky č. 177/996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu