ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.58.2006
sp. zn. 4 As 58/2006 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: J. F., zast.
JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem Plzeň, náměstí T. G. Masaryka 25, proti
žalovanému: ředitel Policie České republiky, Správy Západočeského kraje , se sídlem
Plzeň, Nádražní 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 4. 2006, č. j. 58 Ca 84/2004 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2006, č. j. 58 Ca 84/2004 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1144/2004, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Tachov ze dne
20. 9. 2004, č. 340/2004, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka
Policie České republiky podle §106 odst. 1 písm. d) zákona České národní rady
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Služební poměr žalobce
byl podle §108 odst. 3 téhož zákona ukončen dnem doručení rozhodnutí o propuštění.
Žalovaný v odůvodnění uvedl, že žalobce svým jednáním zvlášť závažným způsobem porušil
služební přísahu, neboť dne 11. 7. 2004 pod vlivem alkoholu řídil motorové vozidlo
a havaroval.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil
základní zásady řízení podle zákona o služebním poměru, neboť se v rozhodnutí důsledně
nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání žalobce. Rozhodnutí žalovaného
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odporují §124 zákona o služebním poměru,
neboť nevycházejí ze skutečného stavu věci, provedené důkazy byly nepřesně interpretovány
a zkresleny a některé důkazy nebyly v rozporu s §130 téhož zákona vůbec provedeny.
Žalobce navrhl, aby krajský soud obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 58 Ca 84/2004 - 53, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný v odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu
nemusel správní orgán prvního stupně čekat na skončení přestupkového řízení, poukázal
na konkrétní důkazy, z nichž dospěl k závěru, že řidičem havarovaného vozidla byl žalobce,
a tak se vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Krajský soud uvedl, že žalobce v průběhu
správního řízení nenavrhoval provedení žádného důkazu, až při soudním jednání dne
30. 5. 2005 namítl, že mělo být přistoupeno k sejmutí otisků prstů z volantu havarovaného
vozidla. Takový důkaz by podle krajského soudu neměl žádnou vypovídací hodnotu,
neboť žalobce dříve uvedl, že vozidlo používal také jeho bratr a kamarádi, kteří o to požádali,
nelze prokázat, že by před nehodou byly odstraněny všechny otisky prstů, a tento důkaz
by proto nemohl prokázat, kdo vozidlo řídil v době nehody. Z uvedeného krajský soud
shledal, že správní orgány nepochybily, když tento důkaz neprovedly a považovaly skutečný
stav věci za dostatečně zjištěný. Podle krajského soudu bylo dostatečně zjištěno a prokázáno
rovněž požívání alkoholu žalobcem. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný uzavřeným
okruhem nepřímých důkazů vyvrátil tvrzení žalobce o tom, že v době dopravní nehody
vozidlo neřídil. Žalovaný vycházel z výpovědí svědků R. a F. P., kteří se na místo nehody
dostavili bezprostředně po jejím vzniku a ve správním řízení vypověděli, že na sedadlech
vozidla se mimo sedadlo řidiče nacházely různé předměty, jež by bránily v sezení, svědci po
nehodě prohlédli blízké okolí a neviděli nikoho kromě žalobce, ani jiné vozidlo. Krajský soud
doplnil, že ve správním spisu se nachází další písemné doklady, které svědčí o tom, že
havarované vozidlo v době nehody řídil žalobce, a to výpověď řidiče sanitky J. Č.,
přítomného při poskytování první pomoci žalobci, podle které žalobce řekl lékaři, že přijel
zezdola, a dále výpověď lékaře Zdravotnické záchranné služby Stříbro, podle které žalobce
uvedl, že přijel zezdola. Krajský soud poukázal na skutečnost, že si žalobce z kritického dne
nic nepamatoval kromě toho, že vozidlo neřídil, a pokud v něm jel, tak pouze jako
spolujezdec, ovšem nedokázal si vzpomenout, kdo vlastně vozidlo řídil. Krajský soud se
nezabýval výsledkem přestupkového řízení, neboť výsledek tohoto řízení nebyl rozhodující
pro posouzení, zda žalobce porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem, a porušení
přísahy nespočívalo v tom, že se dopustil přestupku. Krajský soud nezjistil nepřesný či
zkreslený výklad důkazů žalovaným, ani porušení §124 a §130 zákona o služebním poměru
a základních zásad řízení. S ohledem na výše uvedené krajský soud žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že krajský soud převzal
hodnocení důkazů a závěry z rozhodnutí žalovaného, které nevycházelo ze skutečného stavu
věci. Nebyl opatřen žádný přímý důkaz a hodnocení nepřímých důkazů bylo ve správních
rozhodnutích i v napadeném rozsudku provedeno povrchně. Byla porušena zásada,
že nepřímé důkazy musí tvořit uzavřený okruh jednoznačně svědčící pro jedinou verzi
a vylučující verzi jinou. Žalovaný se podle stěžovatele nezabýval hodnocením důkazů,
ani odvolacími námitkami. Z provedeného dokazování vyplývá, že bezprostřední svědek
nehody neexistuje a uvádění svědci se na místo dostavili až po několika minutách.
Fotodokumentace svědčí o tom, že na předních sedadlech nebyly žádné věci, oboje otevřené
přední dveře nasvědčují, že ve vozidle mohly cestovat dvě osoby. Prohlídku okolí místa
nehody nikdo neprováděl, možností ukrýt se v čase desítek vteřin byla celá řada. Stěžovatel
označil tyto rozpory za zásadní a uvedl, že vylučují, aby rozhodnutí vycházelo ze skutečného
stavu věci. Stěžovatel podotkl, že byl příslušníkem Policie České republiky 13 let
bez jakéhokoliv problému. Stěžovatel uzavřel, že žalovaný porušil zákon a krajský soud
nesprávným hodnocením důkazní situace dospěl k nesprávnému závěru. Stěžovatel navrhl,
aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá dřívější vyjádření
a doplnil, že příklady uvedené v kasační stížnosti považuje za zjevně zkreslené a účelové.
Konstatoval, že tvrzení žalobce nemají oporu ve spisovém materiálu, a navrhl zamítnout
kasační stížnost pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. a shledal přitom vady, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle §109
odst. 3 s. ř. s. je N ejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Podle §52 odst. 2 s. ř. s. je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán
trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách
si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam,
kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí
vlastním návrhem vyvolal.
Smyslem citovaného ustanovení, které mimo jiné zakládá povinnost soudu vycházet
ze správních rozhodnutí, jež nejsou předmětem přezkumu v dané věci, je zajistit soulad
jednotlivých vzájemně souvisejících rozhodnutí, tzn. zabezpečit obsahovou shodu různých
aktů veřejné správy, které se týkají podobné otázky. V právním státě totiž podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze připustit, aby existovala dvě správní rozhodnutí,
která by z podobných skutkových zjištění činila diametrálně odlišné závěry. Pokud soud
takové rozpory zjistí, musí se s nimi náležitě vypořádat a svůj postup musí patřičně zdůvodnit.
Krajský soud v Plzni však v posuzované věci takto nepostupoval a vzájemným
rozporem dvou pravomocných správních rozhodnutí se nezabýval, ačkoliv na něj stěžovatel
poukázal.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl ze služebního poměru propuštěn
s odůvodněním, že svým jednáním zvlášť závažným způsobem porušil služební přísahu,
neboť dne 11. 7. 2004 pod vlivem alkoholu řídil motorové vozidlo a havaroval.
Stěžovatel v průběhu správního řízení i později v řízení před soudem konzistentně
tvrdil, že vozidlo neří dil, a ve svém podání ze dne 30. 3. 2005 poukázal na to, že Městský
úřad Stříbro řízení, ve kterém byla projednávána tato dopravní nehoda, podle §76 odst. 1
písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
Podle zmíněného §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích správní orgán řízení
o přestupku zastaví, jestliže se v něm zjistí, že spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo
obviněnému z přestupku prokázáno.
V řízení o přestupku tedy správní orgán dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat,
že stěžovatel skutečně motorové vozidlo řídil. Tuto skutečnost měl krajský soud
zcela nepochybně zahrnout do svých úvah o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí vychází
ze skutečného stavu věci, tj. zda bylo vydáno v souladu s ustanovením §124 odst. 1 zákona
o služebním poměru. To však krajský soud neučinil a k existenci rozhodnutí o přestupku
toliko konstatoval, že přestupkové řízení bylo skončeno po právní moci rozhodnutí
žalovaného a porušení služební přísahy nespočívalo v tom, že se stěžovatel dopustil
přestupku.
S citovaným názorem krajského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožnil,
neboť ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s. neobsahuje žádnou lhůtu, která by jakkoli vymezovala,
z jakých rozhodnutí soud vychází a z jakých nikoliv. Není pochyb o tom, že soud může
vycházet pouze z rozhodnutí, která v okamžiku rozhodování soudu existují a jsou v právní
moci, nicméně další časová omezení ze zákona neplynou. V žádném případě proto soud nesmí
odmítnout provést důkaz rozhodnutím, ze kterého je povinen vycházet, a toto odmítnutí
odůvodnit jen tím, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno až po právní moci rozhodnutí
soudem přezkoumávaného.
Neobstojí ani argument krajského soudu, že porušení služební přísahy stěžovatelem
nespočívalo v tom, že se dopustil přestupku. Rozhodující je totiž skutečnost, že jak rozhodnutí
podrobené soudnímu přezkumu, tak zmíněné rozhodnutí o přestupku se týkají téhož skutku,
kterého se stěžovatel podle jednoho rozhodnutí dopustil, což se ovšem podle druhého
rozhodnutí nepodařilo prokázat.
Nejvyšší správní soud současně podotýká, že povinnosti podle §52 odst. 2 s. ř. s.
vycházet ze správních rozhodnutí, která se týkají projednávané věci, soud nezbavují
ani Nejvyšším správním soudem dříve vyslovené právní názory (nap ř. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 9. 2003, č. j. 5 A 56/2002 - 31, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 112/2004, www.nssoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 6. 2003, č. j. 6 A 48/2001 - 76, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 201/2004, www.nssoud.cz), podle nichž může správní
orgán o propuštění ze služebního poměru rozhodnout bez ohledu na současně probíhající
trestní řízení (tím spíše i bez ohledu na řízení o přestupku).
Správní orgán sice nemusí vyčkat rozhodnutí o tom, zda bude jednání policisty
shledáno přestupkem či trestným činem (to by mohlo vést k marnému uplynutí krátké
zákonem stanovené lhůty pro propuštění ze služebního poměru), ale nepochybně musí zjistit
skutečný stav věci a pouze na základě skutečného stavu věci může policistu propustit
ze služebního poměru. V takovém případě není podstatné, zda bude později rozhodnuto,
že jednání policisty současně nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu ne bo přestupku.
Je-li však v trestní věci či ve věci přestupku vydáno rozhodnutí, ze kterého plyne, že nelze
prokázat, že se policista dopustil jednání, pro které byl propuštěn, musí soud
svým rozhodnutím odstranit rozpor mezi přezkoumávaným rozhodnutím a rozhodnutím,
kterým je vázán, případně z něhož vychází.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s.
vzhledem ke svému smyslu, účelu a rozsahu speciálním ustanovením ve vztahu k §75 odst. 1
s. ř. s. a představuje legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je-li soud vázán rozhodnutím soudů
o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním
stavu, nemůže k takovým rozhodnutím nepřihlížet a odvolávat se na to, že byla vydána
po právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Totéž pak musí platit i o rozhodnutích,
ze kterých soud podle §52 odst. 2 s. ř. s. vychází.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Krajský soud v Plzni porušil povinnost
vycházet z rozhodnutí o jiných otázkách, než kterými je vázán, neboť se v napadeném
rozsudku patřičně nevypořádal s rozhodnutím Městského úřadu Stříbro o přestupku,
které se bezprostředně dotýkalo soudem přezkoumávaného rozhodnutí o propuštění
stěžovatele ze služebního poměru. Tímto postupem zatížil krajský soud řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 19. 4. 2006, č. j. 58 Ca 84/2004 - 53, zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení,
neboť napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jedná
se o natolik zásadní vadu, že k ní Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými kasačními
námitkami stěžovatele, neboť kasační soud může přezkoumat pouze přezkoumatelné soudní
rozhodnutí.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Krajském soudu v Plzni
tedy nyní bude, aby při rozhodování o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného
vycházel z rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ve věci přestupku (§52 odst. 2 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu