ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.8.2010:91
sp. zn. 4 As 8/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: H. X. T., zast.
Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorát cizinecké
policie Plzeň, se sídlem Slovanská alej 26, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2009, č. j. 30 Ca 74/2009 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 30 Ca 74/2009 - 15, se zamítá .
II. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2009, č. j. 30 Ca 74/2009 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 10. 2009, č. j. CPPL-44982/ČJ-2009-034062-KP2,
zajistila žalobce podle 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 11. 2009, č. j. 30 Ca 74/2009 - 15, rozhodl
ve výroku I. o tom, že se řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí žalované zastavuje, a ve výroku
II. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
tohoto usnesení krajský soud uvedl, že žalobce podáním ze dne 2. 11. 2009 vzal žalobu zpět,
neboť po jejím podání byl správním orgánem propuštěn ze zajištění na svobodu. Z důvodu
zpětvzetí žaloby bylo řízení o ní podle §47 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
zastaveno. V podání ze dne 2. 11. 2009 žalobce zároveň požádal, aby mu soud přiznal náhradu
nákladů řízení, a proto musel v souladu se speciálním ustanovením §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
objasnit, v čem spatřuje kauzální nexus mezi zpětvzetím žaloby a chováním žalované
nebo svým uspokojením. Podaná žaloba však obsahovala pouze jakýsi nástin žalobního bodu
s tím, že jeho bližší odůvodnění bude doplněno v patnáctidenní lhůtě. K žalobě pak nebyl
v rozporu s §71 odst. 2 věty první s. ř. s. připojen opis napadeného rozhodnutí žalované,
v důsledku čehož není jasné, za jakým účelem byl žalobce zajištěn. Navíc rozhodnutí o zajištění
může být zákonné a bez vad řízení, avšak důvod zajištění může časem zaniknout, takže samotné
propuštění ze zajištění nemůže žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o zajištění cizince
učinit bezdůvodnou. Žalobce tedy neobjasnil příčinou souvislost mezi zpětvzetím žaloby
a pozdějším chováním žalované nebo svým uspokojením, a proto o náhradě nákladů řízení
nemohlo být rozhodnuto podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., nýbrž musela být aplikována věta
první téhož zákonného ustanovení, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Proti výrokům I. a II. tohoto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem
stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu a z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení, jež jsou uvedeny v §103 odst. 1 písm. a), d), e) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím doplnění namítl, že dne 9. 10. 2009 podal žalobu
proti rozhodnutí žalované o zajištění a spolu s ní se domáhal propuštění ze zajištění. Na základě
tohoto postupu dosáhl dne 20. 10. 2009 propuštění ze zajištění a s ohledem na krátkou dobu
od podání žaloby proti zajištění ji vzal zpět. Jelikož zpětvzetí žaloby bylo důsledkem pozdějšího
chování žalovaného spočívajícího v propuštění ze zajištění, požádal krajský soud o přiznání
náhrady nákladů řízení o žalobě. Žaloba proti rozhodnutí o zajištění byla přitom zcela důvodná,
což následně potvrdila i žalovaná ve svém vyrozumění k žádosti o propuštění cizince ze zajištění.
Zásadní skutečnosti svědčící o evidentní nezákonnosti rozhodnutí o zajištění byly uvedeny
i v žalobě, jejímuž doplnění zabránilo následné jednání žalované, která ho pod tlakem soudního
přezkumu raději ze zajištění propustila. Také z tohoto důvodu krajský soud nepřistoupil k výzvě
k odstranění vad žaloby a k doplnění jejích dalších náležitostí. Krajskému soudu
však nic nebránilo, aby si tímto způsobem opatřil relevantní podklady k žádosti o náhradu
nákladů řízení, avšak takovým způsobem nepostupoval a tyto náklady mu bez dalšího nepřiznal.
Z tohoto důvodu je napadené usnesení krajského soudu nezákonné. Dále je nutné ho považovat
za nepřezkoumatelné, neboť kvůli absenci jakékoliv snahy o odstranění zmíněného nedostatku
vychází pouze z domněnek.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2009, č. j. 30 Ca 74/2009 - 15, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel byl dne 7. 10. 2009
podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajištěn za účelem jeho předání podle Dohody
mezi vládami České republiky a Vietnamské socialistické republiky o přebírání a předávání osob
(dále jen „Dohoda“), neboť v policejních evidencích byl zjištěn jeho pobyt na území České
republiky bez platného víza v době od 18. 9. 2009 do 7. 10. 2009. Dne 14. 10. 2009
však stěžovatel podal žádost o propuštění ze zajištění. Z ní vyplývá, že podal žalobu
proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, která má podle §172 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb. odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění cizince.
Jelikož tedy nebylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, byl stěžovatel dne 20. 10. 2009
propuštěn ze zařízení pro zajištění cizinců z důvodů nesplnění podmínek vyplývajících
z ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Dohody.
Z toho je zřejmé, že správní orgán učinil bezodkladné opatření k propuštění stěžovatele
ze zajištění ihned po získání poznatku o podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění.
K propuštění ze zajištění tedy nedošlo pod tlakem žaloby proti rozhodnutí o zajištění, která navíc
byla správnímu orgánu doručena v době, kdy již byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Z těchto
důvodů se žalovaná s napadeným usnesením krajského soudu ztotožnila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanoveními §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Shora uvedené konkrétní stížnostní námitky se vztahovaly k výroku II. napadeného
usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení o žalobě. Proto je zapotřebí zvažovat
případnou aplikaci ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podle něhož je nepřípustná kasační stížnost,
která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
však ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, které lze vyhledat
na www.nssoud.cz, dovodil, že „ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního se vztahuje pouze
na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení nebo na ty, které sice obsahují stížní námitky
proti výroku ve věci samé, ale žádná z nich není přípustná.“ V nyní projednávané věci kasační stížnost
směřovala také proti výroku I. napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení
o žalobě. Rozhodnutí o zastavení řízení navíc stěžovatel považoval za nezákonné a kasační
stížnost podal i z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z toho vyplývá, že kasační
stížnost směřovala také proti výroku o věci samé, a proto ji nelze podle §46 odst. 1 písm. d)
a §104 odst. 2 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítnout.
Výrok I. napadeného usnesení je v souladu se zákonem, neboť stěžovatel podáním ze dne
2. 11. 2009 vzal výslovně žalobu zpět a i obsah tohoto podání svědčil zcela jednoznačně
o jeho vůli v žalobním řízení nepokračovat. Tím byly splněny podmínky pro zastavení řízení
o žalobě uvedené v §47 písm. a) s. ř. s., takže krajský soud nepochybil, když takové rozhodnutí
učinil. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy nebyl v nyní projednávané
věci naplněn.
Rovněž tak nebyl dán ani důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
který podle stěžovatele spočíval v nepřezkoumatelnosti výroku o nákladech řízení. V odůvodnění
napadeného usnesení totiž krajský soud uvedl, že stěžovateli nemohl přiznat náhradu nákladů
řízení, neboť ten neobjasnil příčinnou souvislost mezi zpětvzetím žaloby a pozdějším chováním
žalovaného či svým uspokojením. Dále krajský soud zmínil, že rozhodnutí o zajištění může
být v souladu se zákonem, avšak důvod zajištění může časem pominout. Z toho je zřejmé,
že nepřiznání náhrady nákladů řízení o žalobě stěžovateli vycházelo z úvahy, podle níž propuštění
cizince ze zajištění nemá vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Tím tedy krajský
soud uvedl rozhodný důvod pro své rozhodnutí o nákladech řízení, takže výrok II. napadeného
usnesení nelze považovat za nepřezkoumatelný.
Tento výrok však Nejvyšší správní soud shledal nezákonným. Z vyjádření žalované
ke kasační stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn ze zajištění nikoliv kvůli zániku
důvodu pro zajištění, nýbrž pro nenaplnění podmínek pro zajištění vyplývajících z §129 odst. 1
zákona č. 326/1999 Sb. v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Dohody, a to kvůli odkladnému účinku
žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění, která byla podána dne 25. 8. 2009.
Tímto postupem tedy žalovaná uznala, že již k datu vydání rozhodnutí ze dne 7. 10. 2009,
č. j. CPPL-44982/ČJ-2009-034062-KP2, nebyly dány zákonné podmínky pro zajištění
stěžovatele. Za této situace je nutné na propuštění stěžovatele ze zajištění nahlížet jako na úkon,
kterým žalovaná uznala nezákonnost rozhodnutí o zajištění cizince, přičemž není podstatné,
že tak neučinila pod tlakem žaloby směřující proti tomuto rozhodnutí, nýbrž na základě jiného
zjištění. V tomto postupu lze spatřovat pozdější chování odpůrce, pro které vzal stěžovatel
žalobu zpět. Z tohoto důvodu má podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. proti žalované právo
na náhradu nákladů řízení o žalobě. Ostatně stejné právo by stěžovateli náleželo,
kdyby nezákonnost rozhodnutí o zajištění byla napravena jeho zrušením, neboť tímto způsobem
by došlo k jeho uspokojení, které by podle uvedeného zákonného ustanovení taktéž založilo
právo na náhradu nákladů žalobního řízení. Propuštění cizince ze zajištění kvůli rozporu
rozhodnutí o zajištění se zákonem a zrušení rozhodnutí o zajištění, které není v souladu
se zákonem, tak představují dva rovnocenné způsoby nápravy nezákonného rozhodnutí,
a proto není žádného racionálního důvodu, aby se na tyto případy aplikoval rozdílný přístup
při rozhodování o nákladech řízení po zpětvzetí žaloby.
Lze tedy shrnout, že krajský soud pochybil, když stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů
řízení o žalobě, a proto ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení došlo k naplnění důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost proti výroku I. napadeného usnesení není důvodná, a proto ji v tomto směru
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Kasační stížnost proti výroku II. napadeného
usnesení však shledal důvodnou, a proto tento výrok podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle §110
odst. 3 s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem. Krajský soud tedy v dalším řízení
rozhodne znovu pouze o nákladech řízení o žalobě, jejichž náhradu stěžovateli s ohledem
na uvedené skutečnosti přizná.
Při zamítnutí kasační stížnosti proti výroku rozhodnutí krajského soudu o věci samé
za současného zrušení jeho výroku o nákladech žalobního řízení rozhoduje o nákladech řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64. V řízení o kasační
stížnosti byl stěžovatel původně zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem na základě plné
moci ze dne 9. 10. 2009. Ten má však pozastaven výkon advokacie a po dobu pozastavení
ustanovil svým zástupcem advokáta Mgr. Jiřího Hladíka. Na něho pak podle §27 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, přešla práva a povinnosti zastupovaného advokáta, která vyplývají
ze smlouvy o poskytování právních služeb, a to včetně zastupování stěžovatele v dané
věci před Nejvyšším správním soudem. V řízení o kasační stížnosti však byl stěžovatel úspěšný
pouze ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení krajského soudu, kdežto ohledně výroku I.
Byla úspěšná žalovaná. Oba účastníci tedy byli ve stejné míře úspěšní, a proto Nejvyšší správní
soud podle §120 a §60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu