ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.23.2003
sp. zn. 4 Azs 23/2003-65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce R. K.,
zast. JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská 15, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2003 č. j. 59 Az
192/2003-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobce, advokátu JUDr. Gustavu Valenzovi, se přiznává
v částce 2150 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
v Brně do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23. 2. 2002 č. j. OAM-985/VL-11-05-2002
byla zamítnuta žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo rozhodnuto, že se žalobci neuděluje azyl
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na něho nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem žádosti
byly výhružky ze strany soukromé osoby v důsledku neplacení nájmu, potíže s bydlením
a ekonomické problémy ve vlasti. Tyto skutečnosti nelze podle žalovaného podřadit důvodům
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a tím jsou splněny podmínky pro zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalovaný
v rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu podle
§13 nebo 14 zákona o azylu, a že u něho neexistují žádné překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, v němž namítal porušení
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., neboť žalovaný
nezjistil dostatečně skutkový stav věci a neprovedl všechna šetření nutná ke správnému
posouzení věci, čímž došlo k porušení zásady objektivní pravdy a k nesprávnému právnímu
posouzení věci. Napadené rozhodnutí považoval žalobce za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Z těchto důvodů navrhl žalobce zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc k dalšímu
řízení správnímu orgánu. Žalobce přislíbil dodatečné upřesnění důvodů opravného prostředku,
avšak neučinil tak.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 2003 č. j. 59 Az 192/2003-29 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že nebyly žalobní námitky nijak specifikovány, mohl
soud napadené rozhodnutí přezkoumat v obecné rovině. Po zhodnocení skutečností zjištěných
ze správního spisu dospěl soud k závěru, že nelze přisvědčit námitce žalobce, že rozhodnutí
vychází z neúplného skutkového zjištění. Soud dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že
neshledal ani žádná procesní pochybení při provádění a opatřování důkazů. Rovněž
nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Výše uvedené
závěry pak v odůvodnění rozsudku obsáhle odůvodnil. Soud pak dále konstatoval, že výrok
žalovaného podle §91 zákona o azylu shledal správným, neboť nebyly zjištěny žádné
překážky předpokládané v tomto ustanovení, jež by bránily žalobci k návratu do vlasti.
Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a proto žalobu zamítl jako
nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Vyslovil názor, že správním orgánem byla porušena ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2003 uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu
ve všech částech výroku, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Stěžovatel neuvedl ani v kasační stížnosti žádné konkrétní námitky, jím
obecně formulovaná a údajná porušení právních předpisů se týkají jen správního řízení
a rozhodnutí správního orgánu, které napadl již žalobou (opravným prostředkem). Podle
názoru správního orgánu je kasační stížnost podaná účelově s cílem další legalizace pobytu na
území České republiky, přestože stěžovatel nenavrhl přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Žalovaný upozornil na to, že stěžovatel není zastoupen advokátem podle ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s. Považoval kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Usnesením ze dne 16. 7. 2003 č. j. 59 Az 192/2003-44 rozhodl Krajský soud v Plzni
tak, že se stěžovateli ustanovuje pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Gustav Valenz,
advokát se sídlem v Plzni, Božkovská 15.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 8. 2003 setrval stěžovatel na svých námitkách
a žalobních bodech uvedených ve své kasační stížnosti ze dne 20. 6. 2003. Namítal dále, že
jak rozhodnutí soudu, tak rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná. Tuto nezákonnost spatřoval
v tom, že jak žalovaný, tak i soud zamítl jeho žádost o udělení azylu, a to na základě
rozhodnutí, která nejsou řádně odůvodněna a není z nich tedy patrné, jakými důkazy se jak
žalovaný, tak i soud při rozhodování řídil, jaké důvody pro udělení azylu hodnotil ve prospěch
a neprospěch žalobce a zejména v rozhodnutí žalovaného, proč ten který azyl nebyl žalobci
udělen. Vytýkal dále soudu, že se nezabýval jeho námitkou, že rozhodnutí žalovaného je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Namítal, že svoji žádost o udělení azylu nevymezil
jen na žádost o udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona. Žádost podal proto, že byl
přesvědčen, že důvody, které uvedl, splňují předpoklady pro jeho udělení. Podle názoru
stěžovatele se žalovaný touto žádostí měl zabývat, a to nejen ve vztahu k tomu, zda stěžovatel
splňuje důvody pro udělení azylu podle §12 zákona, ale zda splňuje předpoklady i pro
udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona. Takto však žalovaný nepostupoval,
neboť v rozhodnutí neuvedl, jakým způsobem hodnotil osobní situaci a poměry v zemi, jakým
způsobem dospěl k tomu, že případ stěžovatele není právě oním případem, zvláštního zřetele
hodným a jaká by musela být situace, aby podle žalovaného bylo možné hovořit o případu
zvláštního zřetele hodném. I z tohoto důvodu podal stěžovatel zmíněnou žalobu, avšak soud
se touto námitkou nezabýval a rozhodnutí o neudělení azylu podle §14 zákona nepřezkoumal.
Stěžovatel připustil, že žalobní body vymezil dosti obecně, avšak ani tato skutečnost
nezbavuje soud povinnosti se podanou žalobou zabývat. Navrhoval, aby kasační stížnosti bylo
vyhověno. Zároveň ve smyslu §107 zákona č. 150/2002 Sb. požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti z toho důvodu, že vzhledem k právní moci rozsudku Krajského soudu
v Plzni může nastat situace, že bude nucen vycestovat z ČR zpět do své vlasti. A pro případ,
že by kasační stížnosti bylo vyhověno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k novému
projednání a rozhodnutí, neměl by stěžovatel možnost se z těchto důvodů řízení zúčastnit.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti především uvedl, že ji podává z důvodů uvedených
v §103 písm. e) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodů
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení. V projednávané
věci však krajský soud v napadeném rozsudku nerozhodl o odmítnutí návrhu ani o zastavení
řízení, ale rozhodl o žalobě stěžovatele tak, že ji zamítl. Stěžovatelem uplatněný důvod proto
v dané věci není dán.
Stěžovatel dále namítal nezákonnost rozhodnutí soudu i žalovaného správního orgánu,
přičemž tuto nezákonnost spatřoval v nedostatku odůvodnění rozhodnutí žalovaného a soudu
vytýkal, že se nezabýval jeho námitkou, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal. Krajský soud se zabýval těmito otázkami a především vysvětlil, že vzhledem
k tomu, že žalobní námitky nebyly nijak specifikovány, mohl napadené rozhodnutí
přezkoumávat v obecné rovině. Odůvodnil pak dále, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
že rozhodnutí vychází z neúplného skutkového zjištění, neboť ze správního spisu vyplývá, že
stěžovateli v průběhu správního řízení bylo několikrát umožněno uvést vše, co považuje za
důvody své emigrace. Se stěžovatelem byl před správním orgánem proveden pohovor, na
jehož počátku byl poučen o povinnosti uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti nezbytné
pro úplné zjištění skutečného stavu věci ve smyslu §49a zákona o azylu. Jestliže stěžovatel
neuvedl veškeré skutečnosti svědčící v jeho prospěch již ve správním řízení, pak povinností
správního orgánu v řízení o žádosti o udělení azylu nebylo poučovat stěžovatele o tom, jaké
skutečnosti jsou pro vyhovění žádosti relevantní, ani se dotazovat na důvody, o kterých se
žadatel nezmiňuje. Takové poučení by přesahovalo i oprávnění správního úřadu. Soud
neshledal ani žádná procesní pochybení při opatřování a provádění důkazů. Stěžovatel byl
před vydáním napadeného rozsudku seznámen se zprávami o dodržování lidských práv
a svobod na Ukrajině, které spolu s jeho výpovědí byly podkladem pro rozhodnutí. Doplnění
podkladů pro rozhodnutí stěžovatel nežádal. Stěžovatel žádné důkazní prostředky nenavrhl
a nebylo tedy patrno, čím by měl být skutkový stav doplňován. Soud proto považoval
skutková zjištění učiněná správním orgánem za správná a dostatečná. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nelze přisvědčit námitce
nepřezkoumatelnosi rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Vysvětlil, že ve správním řízení bylo
jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nepřicestoval do České republiky z obavy před
pronásledováním ze strany státní moci v zemi původu, nýbrž z důvodu vyhrožování ze strany
soukromé osoby a z důvodů ekonomických. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zjištěné
skutečnosti zhodnotil a dospěl k závěru, že žalobce netvrdí žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný tento závěr jednoznačně a přesvědčivě
vysvětlil. Soud pak konstatoval, že má shodně se žalovaným za to, že u žalobce byly splněny
podmínky pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud zcela sdílí výše uvedené právní závěry vyslovené v odůvodnění
rozsudku krajského soudu, především závěr o tom, že u stěžovatele byly splněny podmínky
pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V daném případě správní orgán na případ stěžovatele použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je
zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění podmínek
uvedených v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení azylu, ale
jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti,
aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země
původu. Tak tomu v posuzované věci bylo, jak již v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vysvětlil krajský soud.
Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci správní orgán vycházel v rozhodnutí ze
dne 23. 2. 2002 z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené
posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly
splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval
meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12
zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona
o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní
orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází
z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], - ostatně
tento závěr stěžovatel v žalobě nenapadl, pak jeho výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona
o azylu je v posuzované věci výrokem nadbytečným. Podle tohoto ustanovení lze totiž
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za
situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12.
Jak již však bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to
z důvodu zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být
tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14.
Z těchto důvodů proto nelze soudu vytýkat, že se nezabýval odůvodněním výroku
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť uvedený výrok je výrokem v rozhodnutí
správního orgánu nadbytečným. Výrok o udělení či neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu by měl opodstatnění v rozhodnutí správního orgánu pouze za situace, pokud by
správní orgán rozhodoval o udělení či neudělení azylu podle §12. Tak tomu ovšem
v posuzované věci nebylo. Námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti týkající se
výroku o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu proto Nejvyšší
správní soud nepovažoval za důvodné.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po
nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádnému
z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti
úspěšný a žalovaný žádné náklady řízení neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu
vzniklé náklady nezjistil (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána ve výši 2150 Kč,
a to za dva úkony právní služby po 1000 Kč (příprava a převzetí zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 13. 8. 2003) podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., a 150 Kč za režijní paušál (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková částka
činí 2150 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v Brně do třiceti dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. 10. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu