ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.26.2003
sp. zn. 4 Azs 27/2003-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce D. T.
T., zast. JUDr. Josefem Kynclem, advokátem, advokátní kancelář, Masarykova 1293, 560 02
Česká Třebová, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003 č. j. 28 Az 21/2003-29, a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 27. 3. 2002 č. j. OAM-2156/VL-11/P07-
2000 nebyl žalobci udělen azyl podle §12, 13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto tak, že se na
žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě provedeného správního řízení shledal, že žadatel
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12a), b), zákona o azylu, neboť
nesdělil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že byl ve své vlasti pronásledován z důvodu své
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické
přesvědčení či že mu takové nebezpečí v případě jeho návratu do vlasti hrozí. Správní orgán
dále dospěl k závěru, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona
o azylu. Správní orgán pak nedospěl ani k závěru, že by žadatel o azyl náležel k osobám
ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 výše uvedeného
zákona, a jejich existenci v jeho případě tedy neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, v němž uvedl, že žádá
znovu o projednání své žádosti o udělení azylu, jejíž důvody zůstávají nezměněny. Navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2003 č. j. 28 Az 21/2003-29
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný správní orgán postupoval správně a v souladu
s ustanovením §12 zákona o azylu žalobci azyl neudělil, neboť důvody, které uvádí žalobce,
nelze podřadit pod žádné z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, resp.
žalobce v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedl skutečnosti, svědčící o tom, že by
mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
V souladu se zákonem považoval soud rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2
zákona o azylu, tzv. azyl za účelem sloučení rodiny, neboť u žalobce tento důvod dán nebyl.
Soud se dále v rozsudku zabýval výrokem rozhodnutí žalovaného podle §14 zákona o azylu a
dospěl k závěru, že o udělení humanitárního azylu rozhodl žalovaný v souladu s ustanovením
§14 zákona o azylu. Soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále konstatoval, že žalovaný
postupoval v souladu s ustanovením §91 odst. 1 zákona o azylu, když v případě žalobce
neshledal existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu a údajů
uváděných žalobcem nebylo možno učinit závěr, že by náležel k osobám ohroženým
skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Soud dále
vysvětlil, že se nezabýval informacemi žalobce, který při jednání odkázal na obsah dopisu
svého otce, kterého ve Vietnamu vyslýchala policie a výbor válečných veteránů z důvodu
odchodu žalobce ze země, neboť tento důkaz není relevantní vzhledem k posouzení udělení
azylu žalobci, protože popisuje situaci rodiny žalobce. Z těchto důvodů potom dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost.
Namítal, že správní orgán jeho žádost o azyl zamítl s odůvodněním, že jím uváděné důvody
nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu
a neshledal ani důvod pro udělení azylu humanitárního. Vyslovil přesvědčení, že jeho žádost
byla posuzována správním orgánem převážně jako žádost motivovaná ekonomicky a i když
na udělení humanitárního azylu není právní nárok, domnívá se, že správní orgán při jeho
posuzování nevzal dostatečně v úvahu jeho zdravotní stav, konkrétně jeho neplodnost,
v důsledku které se mu zhroutilo manželství a jejíž příčinu, na základě předchozích vyšetření,
lze spatřovat v používání chemických látek v době války ve Vietnamu. Léčení této
neplodnosti jak z důvodů ekonomických, tak i z důvodů odborně lékařských možností ve
Vietnamu je v podstatě nemožné. Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že nepředpokládal potřebu
doložení svého onemocnění potřebným důkazem a ani nebyl na toto upozorněn, se domnívá,
že správní orgán pro objektivní posouzení mohl vyčkat na jím dodatečně předložené zprávy
o jeho onemocnění a příčinách a teprve poté rozhodnout. Namítal, že Krajský soud v Hradci
Králové, jehož rozsudek napadá touto stížností, při přezkoumání rozhodnutí, podle jeho
názoru, se nesprávně ztotožnil se stanoviskem správního orgánu a posuzoval právní otázky
jeho žádosti o azyl především jako žádost motivovanou z ekonomického hlediska, přičemž
jeho postup pro zjišťování důvodů pro humanitární azyl nebyl důsledněji zjišťován.
V současné době si zajišťuje důkazy o svém onemocnění a příčinách jeho vzniku, které do
30-ti dnů písemně doloží. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2003 uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí je v souladu s právními
předpisy. Plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpověď stěžovatele
učiněnou ve správním řízení včetně vlastnoručně sepsaného bližšího odůvodnění podaného
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. Uvedl dále, že odmítá námitku stěžovatele, že
správní orgán nevzal dostatečně v úvahu jeho zdravotní stav, konkrétně jeho neplodnost,
z hlediska možnosti udělení humanitárního azylu. Správní orgán rozhoduje o možnosti
udělení humanitárního azylu v rámci správního uvážení a stěžovatel nemůže tvrdit, že byl na
nějakém právu zkrácen, neboť se tu o žádné právo nejedná. Navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s.
ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové při
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu se nesprávně ztotožnil se stanoviskem správního
orgánu a posuzoval právní otázky žádosti o azyl především jako žádost motivovanou
z ekonomického důvodu, přičemž jeho postup pro zjišťování důvodů pro humanitární azyl
nebyl důsledněji zjišťován. Je třeba tedy vycházet z toho, že stěžovatel namítá nesprávné
posouzení právní otázky soudem, aniž by výslovně v kasační stížnosti vyjádřil, že jde o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu nutno uvést, že nesprávné právní posouzení
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové neshledal. Krajský soud se především podrobně zabýval důvody, pro něž
stěžovatel požádal o azyl a konstatoval, že stěžovatel jako důvody žádosti o udělení azylu
uvedl osobní, zdravotní a ekonomické důvody. Jeho otec je veteránem vietnamské války. Jeho
bratr byl vážně nemocem, nemoc způsobilo bombardování Američany. Stěžovatel byl od roku
1990 ženatý, když mu však byla zjištěna neplodnost, manželka od něho odešla. Proto se
rozhodl opustit Vietnam, aby zde našel práci a mohl se léčit z neplodnosti. V zemi původu
neměl žádné problémy. Soud pak dále vycházel ze zjištění učiněných ze správního spisu,
z nichž vyplývá, že stěžovatel svou vlast opustil z osobních, zdravotních a ekonomických
důvodů. Česká republika je pro něj cílovým státem, chce zde pracovat a léčit se. V případě
návratu se obává toho, že nebude moci sehnat práci a bude muset vysvětlovat na policii
důvody svého odchodu ze země. Nemá žádný majetek ani příjmy, nebyl a není členem žádné
politické strany, není proti němu vedeno trestní stíhání. Při pohovoru byl stěžovatel seznámen
s obsahem informací, které měl žalovaný k dispozici k posouzení stěžovatelem uváděných
skutečností, a to se zprávami Ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v oblasti
dodržování lidských práv ve Vietnamu ze dne 25. 2. 2000 a z února 2001 a aktuální verzi
databanky ČTK. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu uvedený v odůvodnění
napadeného rozsudku, v němž dospěl k závěru, že důvody, které uvádí stěžovatel, nelze
podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. se
závěrem, že žalobce v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu
neshledal. Nesouhlasí tedy s námitkou stěžovatele, že zákonné podmínky uvedené
v ustanovení §12 zákona o azylu byly soudem v případě stěžovatele nesprávně právně
posouzeny.
Stěžovatelovy námitky však směřují proti postupu správního orgánu ve vztahu
k výroku o udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
K otázce humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je především nutno uvést, že
tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že
připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle citovaného
§12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V souzené věci však stěžovatel výslovně
nenárokoval tuto formu azylu (a to ani v opravném prostředku podaném ke krajskému soudu).
V protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu sepsaném dne
24. 4. 2001, (na který odkazuje v opravném prostředku), stěžovatel uvedl, že mu byla zjištěna
neplodnost, a proto od něj manželka odešla a dále uvedl, že chce svoji neplodnost léčit.
Lékařské potvrzení o neplodnosti nepředložil. Žalovaný správní orgán v napadeném
rozhodnutí uvedl, že v případě posouzení stěžovatelovy osobní situace a poměru v zemi jeho
státní příslušnosti humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu neuděluje. Z uvedeného
tedy plyne, že se žalovaný zabýval i touto formou azylu. Rovněž krajský soud v napadeném
rozsudku ve vztahu k humanitárnímu azylu uvedl, že podle §14 zákona o azylu lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Na udělení
humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Podle §14 zákona o azylu je možné podřadit
případy udělení azylu odůvodněné, např. vysoký věk žadatele nebo jeho zdravotní stav.
Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení, může soud
přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Soud dále konstatoval, že rozhodnutí žalovaného
o neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je v souladu se zákonem.
Žalovaný měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil
neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Stěžovatel uvedl, že
mu byla ve Vietnamu zjištěna neplodnost, o čemž nedoložit žádné důkazy, avšak krajský soud
konstatoval, že toto onemocnění není natolik závažné, aby ohrožovalo bezprostředně život
žalobce a mohl mu být z tohoto důvodu udělen humanitární azyl.
Nutno tedy zdůraznit, že zdravotní stav stěžovatele, konkrétně jeho tvrzená
neplodnost, byl brán v úvahu, avšak Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
konstatuje, že samotná tvrzená neplodnost stěžovatele není onemocněním natolik závažným,
které by ohrožovalo bezprostředně jeho život a mohlo tak založit úvahu o udělení azylu
z humanitárních důvodů a to ani v případě, že by stěžovatel toto svoje onemocnění doložil
například lékařskou zprávou. Námitku stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti, že správní
orgán mohl vyčkat na jím předloženou zprávu o jeho onemocnění a příčinách, nelze proto
považovat za důvodnou. Ostatně stěžovatel takovou zprávu nepředložil dosud, ač v kasační
stížnosti ze dne 28. 7. 2003 tvrdil, že důkazy o svém onemocnění a příčinách jeho vzniku
doloží do 30-ti dnů. Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení v postupu správního
orgánu při zjišťování důvodů pro udělení humanitárního azylu a rovněž neshledal pochybení
v postupu Krajského soudu v Hradci Králové, jehož právní závěry ve vztahu k výroku
rozhodnutí podle §14 zákona o azylu považuje za odpovídající platné zákonné úpravě.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává, neboť stěžovatel se svou kasační stížností úspěšný nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 11. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu