ECLI:CZ:US:2009:4.US.1139.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1139/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 1139/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ: 47547880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 1 Afs 109/2006-115 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006 č. j. 10 Ca 120/2004-58 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. března 2003 č. j. 1598/04-130 a č. j. 1599/04-130 o zamítnutí stěžovatelčiných odvolání a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 11. června 2003 č. j. 31756/03/057921/1555 a č. j. 31751/03/057921/155, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíce únor a březen 1999.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 1 Afs 109/2006-115 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené rozhodnutí ruší.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit, co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon; v čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, v čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícím ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, právo na rovnost zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc březen 1999 (č. j. 31756/03/057921/1555) a za měsíc únor 1999 (č. j. 31751/03/057921/155). Odvolání stěžovatelky proti těmto výměrům Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Následně Městský soud v Praze zamítnul její správní žalobu a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění. S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka odkázala na svůj identický návrh, kterému Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1420/07 (viz dále) vyhověl.
4. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení.
5. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřila předsedkyně senátu 1 Afs. Ta se vyjádřila k námitkám stěžovatelky, přičemž k argumentaci nálezem sp. zn. IV. ÚS 545/07 odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161. Poukázala dále na rozpor nálezů sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77) a sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3) s usneseními sp. zn. I. ÚS 668/06 a II. ÚS 422/07 (ve SbNU nepublikována), které se všechny zabývaly otázkou prekluze. Za dané situace tedy vznikla otázka vázanosti Nejvyššího správního soudu názory Ústavního soudu. Poukázala proto na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2005 sp. zn. 2 Afs 180/2004, který lze na uvedenou věc vztáhnout a který se týkal právě usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06 (ve SbNU nepublikována). Tuto nejednotnost judikatury Ústavního soudu považuje účastník za neudržitelnou a navrhl postup podle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu. Další námitky stěžovatelky pak považoval účastník za polemiku s napadeným rozsudkem, a proto na něj odkázal.
6. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 10 Ca, která uvedla, že soud správní žalobu neshledal důvodnou, a proto odkázala na odůvodnění rozsudku. K otázce prekluze uvedla, že taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena, soud není povinen ji sám zjišťovat, a proto se soud touto otázkou nezabýval. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 (viz výše) ponechal Městský soud v Praze rozhodnutí o ústavní stížnosti na úvaze Ústavního soudu.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pouze opakuje svoji argumentaci z rozhodnutí rozšířeného senátu. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy, a proto lze jen stěží očekávat, že finanční orgány, hájící zájmy rozpočtu, budou samy zkoumat prekluzi, k níž dochází v důsledku jejich nečinnosti. Závěrem odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673).
8. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.
9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].
10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
III.
11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala ve shodné věci celkem 14 ústavních stížností, z nichž ve třinácti případech bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K dnešnímu dni pak již Ústavní soud rozhodl ve čtyřech případech nálezem [nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), nález sp. zn. II. ÚS 1416/07 ze dne 5. 2. 2009 (N 17/52 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387) a nález sp. zn. IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399], jímž napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. V předmětných nálezech konstatoval především svoji dosavadní judikaturu, jejíž aplikaci Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odmítl. Nejvyšší správní soud tak učinil s odkazem na svoji vlastní judikaturu, tedy na již zmíněné stanovisko rozšířeného senátu k otázce prekluze, které mělo vést k odstranění nejednotnosti rozhodování Nejvyššího správního soudu o této věci. S odkazem na podrobné odůvodnění v citovaných rozhodnutích ve věci stěžovatelky, jimiž byla zrušena napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postačí v dané věci na předchozí argumentaci Ústavního soudu odkázat.
12. Ústavní soud nadto uvádí, shodně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 816/07, že "Argumentace v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu byla založena především na skutečnosti, že Ústavní soud již dříve vydal dvě odmítavá usnesení (sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06) v podobných věcech, což dle Nejvyššího správního soudu činí judikaturu Ústavního soudu nejednotnou. ... Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v daňovém řízení jedná správce daně ... i odvolací orgán především z úřední povinnosti, ... avšak nezákonnost rozhodnutí ... zkoumá soud jen k námitce, ... přičemž uplynutí prekluzivní lhůty je třeba uplatnit ... ve lhůtě pro podání žaloby ... Řízení před správními soudy je řízením přezkumným, ... a proto nelze přezkoumávat celý správní akt z úřední povinnosti, ale jen na základě dispoziční zásady.". Nejvyšší správní soud se však nezabýval významem a možným dopadem prekluze práva, a proto "... svými závěry tak přiznal prekluzi práva stejnou důležitost jako jiným okolnostem či skutečnostem ... Přitom nezohlednil význam, jaký prekluzi práva přísluší, tedy zánik práva v důsledku plynutí času ... Tím se plnění dlužníka (plátce daně) stalo nezákonným a pro věřitele (stát) znamená bezdůvodné obohacení, jehož navrácení se může dlužník domáhat.". Přehlížení takového stavu orgány veřejné moci je zásahem do základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 Listiny (daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona) a čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). "... Postupem finančních orgánů ... a následně i správních soudů ... došlo ke zkrácení stěžovatelky v zaručených právech, ... když ani Nejvyšší správní soud nezohlednil, ... že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy).".
13. Ústavní soud proto znovu, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 816/07, opakuje, "... že v souladu se svojí judikaturou považuje prekluzi práva za natolik významnou problematiku, že se jí z úřední povinnosti mají zabývat jak správní orgány, tak i soudy ve správním soudnictví, zejména v oblasti správy daní.".
14. K odkazu Nejvyššího správního soudu na existenci dvou odlišných odmítavých usnesení předcházejících nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 (sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06) Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465). Ten byl sice vydán až po rozhodnutí rozšířeného senátu, jeho obsah však koncentroval předchozí judikaturu a vytvořil její jednoznačný souhrn, který dopadá i na projednávanou věc. Ústavní soud se zde zabýval otázkou závaznosti své judikatury v případě, kdy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "... mají-li mít rozhodnutí Ústavního soudu precedenční účinky, musí mít precedenční účinky nezbytně všechna, přičemž všechna též mají stejnou váhu. Obojí je však nesprávné. Je totiž třeba uvážit, které druhy rozhodnutí mají precedenční účinky a za jakých okolností a jak liší v precedenční síle ... Plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů ... Problém tedy představuje pouze situace, kdy se dva nálezy zdají být vzájemně nekonzistentní. ... Avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud poukázal na údajnou nekonzistentnost mezi dvěma nálezy a usnesením Ústavního soudu, je v řešené věci významné, že precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení ... Pro tvrzení, že precedenční síla kteréhokoliv nálezu je nesrovnatelná s precedenční silou kteréhokoliv usnesení, lze najít oporu v zákoně o Ústavním soudu. Jelikož je publikace soudního rozhodnutí všeobecně uznaný předpoklad toho, aby mohl mít precedenční účinky, je významné, že na rozdíl od úpravy nálezů ustanovení §59 zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu prostor pro rozhodování, která usnesení publikuje. Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ... A proto je zřejmé, že povinnost respektovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu se vztahuje primárně (a téměř výlučně) na nálezy; v případě, že by soud přikládal precedenční účinek usnesení, stejně jeho sílu převáží precedenční účinek nálezu.".
15. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu uzavírá, že došlo ke zkrácení stěžovatelky v jejích právech, a proto Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak ve výroku uvedeno. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Učinil tak na základě principu subsidiarity (plynoucího z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud zrušeným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.
16. V této souvislosti Ústavní soud znovu připomíná, že Nejvyšší správní soud je v rozhodované věci vázán zde uvedeným právním názorem, s čímž souvisí změna judikatury Nejvyššího správního soudu odporující výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu pro futuro.